Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra (soudce zpravodaj), soudců Jaromíra Jirsy a Pavla Šámala ve věci ústavních stížností stěžovatelky MPM - QUALITY, v. o. s., sídlem Příborská 1473, Frýdek-Místek, zastoupené JUDr. Milanem Kyjovským, advokátem se sídlem Jaselská 202/19, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 3 As 52/2022-106 ze dne 27. 9. 2023 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 15 A 21/2019-114 ze dne 20. 1. 2022, vedené pod sp. zn. I. ÚS 3171/23 , a proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j.
8 As 123/2022-119ze dne 18. 10. 2023 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 9 A 24/2019-200 ze dne 31. 3. 2022, vedené pod sp. zn. I. ÚS 3388/23 , za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Úřadu průmyslového vlastnictví, se sídlem Antonína Čermáka 1057/2a, Praha 6, a ELTON hodinářská, a. s., se sídlem Náchodská 2105, Nové Město nad Metují, jako vedlejších účastníků řízení, o spojení věcí, takto: Ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. I. ÚS 3171/23 a sp. zn. I.
ÚS 3388/23 se spojují ke společnému řízení a nadále budou vedeny pod sp. zn. I. ÚS 3171/23
.
1. Podle § 63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve spojení s § 112 odst. 1 občanského soudního řádu, může Ústavní soud spojit ke společnému projednání věci, které u něho byly zahájeny a skutkově spolu souvisí nebo se týkají týchž účastníků.
2. V záhlaví uvedené ústavní stížnosti uvedené požadavky splňují. V obou věcech jde o spor, zda tam specifikované ochranné známky (přihlašovaná označení) přihlásila stěžovatelka v dobré víře. Argumentace stěžovatelky - zastoupené v obou věcech týmž advokátem - je v ústavních stížnostech vzhledem k předmětu řízení obdobná, stejně tak i obsah napadených rozsudků. Ústavní soud proto z důvodu hospodárnosti a efektivity řízení výše uvedené ústavní stížnosti spojil ke společnému řízení.
3. Podle § 5 odst. 7 Rozvrhu práce Ústavního soudu pro rok 2024 č. Org. 01/24 je soudcem zpravodajem ve spojených věcech soudce Jan Wintr, kterému byla k vyřízení přidělena první ze spojovaných ústavních stížností. Řízení o spojených věcech bude nadále vedeno pod sp. zn. I. ÚS 3171/23
.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 23. ledna 2024
Jan Wintr v. r. předseda senátu
4. Stěžovatelka v ústavních stížnostech napadá všechna tři rozhodnutí městského soudu a Nejvyššího správního soudu. Tvrdí, že napadenými rozhodnutími byla porušena její ústavně zaručená základní práva, a to právo na zachování dobré pověsti a ochrany jména podle čl. 10 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo vlastnit majetek dle čl. 11 odst. 1 Listiny, právo k výsledkům tvůrčí duševní činnosti dle čl. 34 odst. 1 Listiny a právo na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
5. Ústavní soud po posouzení ústavních stížností a napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že ústavní stížnosti jsou zjevně neopodstatněné.
6. Jádro námitek stěžovatelky spočívá v tom, že podle ní soudy a správní orgány nesprávně posoudily její dobrou víru, a tím zasáhly do jejích ústavně zaručených práv. Ve svých ústavních stížnostech tak v podstatě opakuje námitky uplatněné v řízení před správními orgány a obecnými soudy, pouze je dále doplňuje o odkazy na příslušná ustanovení Listiny.
7. Ústavní soud ustáleně opakuje, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti a k zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů přistupuje pouze v případě porušení základních práv jednotlivce (čl. 83, čl. 87 odst. 1 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Nepřezkoumává rozhodnutí obecných soudů z pohledu jejich správnosti - zjištění skutkového stavu a aplikace podústavního práva. Posuzuje pouze to, zda napadanými rozhodnutími a v řízeních, která k nim vedla, obecné soudy respektovaly ústavně zaručená práva jednotlivců a další principy plynoucí z ústavního pořádku. Ve své judikatuře Ústavní soud mnohokrát konstatoval, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a použití podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2301/17 , I. ÚS 387/15 nebo
).
8. Jak však lze vyvodit z ústavní stížnosti, stěžovatelka od Ústavního soudu očekává, že provede opětovný věcný přezkum, jinak vyloží předložené důkazy a dotčená ustanovení právních předpisů a přehodnotí závěry obecných soudů o absenci její dobré víry. To však není úkolem Ústavního soudu.
9. Tvrdí-li stěžovatelka, že Úřad (a následně i soudy v rámci soudního přezkumu) neposoudily správně její dobrou víru, dostatečně na to zareagovaly již dotčené orgány v rozhodnutích napadených ústavními stížnostmi. Ústavní soud jejich závěry v projednávané věci shledává z pohledu ústavnosti za rozumné a řádně odůvodněné. Námitku zásahu do práva na spravedlivý proces stěžovatelka v podstatě používá k prosazení svého hmotněprávního názoru na věc. Samotná polemika s právními závěry obecných soudů důvodnost ústavních stížností v této věci nezakládá a svědčí o její zjevné neopodstatněnosti (viz např. nález sp. zn. II. ÚS 294/95 ).
10. Stěžovatelka v ústavních stížnostech věnuje velkou pozornost tomu, že správní soudy v řízení nevzaly v potaz rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 2 As 312/2018 ze dne 23. 11. 2023. Ačkoliv tímto rozsudkem Nejvyšší správní soud zrušil rozhodnutí Úřadu o prohlášení původních ochranných známek za neplatné, rozsudek byl vydán až v listopadu 2023 - tedy v době, kdy již Úřad vydal rozhodnutí o zamítnutí přihlášek nových ochranných známek (projednávaných v tomto řízení) a kdy již probíhala řízení o správních žalobách stěžovatelky proti těmto rozhodnutím před městským soudem.
Zejména Nejvyšší správní soud se s touto námitkou podrobně vypořádal v napadených rozhodnutích (např. v rozsudku č. j. 3 As 52/2022-110 v části V b., obdobnou argumentaci však obsahují i další dvě napadená rozhodnutí). Vysvětlil, že při přezkumu rozhodnutí správního orgánu vychází soud ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Řešený případ pak podle Nejvyššího správního soudu nelze podřadit ani pod žádnou výjimku z tohoto pravidla plynoucí z ustálené judikatury.
Z těchto důvodů nemohly městský soud a Nejvyšší správní soud přihlédnout k rozsudku sp. zn. 2 As 312/2018. Ani těmto závěrům nelze z pohledu ústavnosti nic vytknout. Není přiléhavý odkaz stěžovatelky na nález sp. zn. II. ÚS 2732/15 , v němž se Ústavní soud zabýval podmínkami koncentrace řízení ve správním soudnictví a dospěl k tomu, že ve výjimečných případech musí tento institut ustoupit, aby nedošlo ke zjevným nespravedlnostem. O takový výjimečný případ totiž nejde, s čímž se dostatečně vypořádal i Nejvyšší správní soud v napadených rozhodnutích.
11. Je přitom nutno zdůraznit, že posouzení existence či neexistence dobré víry se musí provést celkově, se zohledněním všech relevantních skutečností. Závěry Úřadu ani správních soudů nebyly založeny výhradně jen na jednom rozhodnutí Úřadu, kterým prohlásil její původní ochranné známky za neplatné, ale také na časové souslednosti podání přihlášek stěžovatelky a na skutečnosti, že společnost ELTON (resp. její právní předchůdci) dlouhodobě, konzistentně a finančně nákladně budovala pověst sporných ochranných známek a označení PRIM pro náramkové hodinky.
Ústavní soud souhlasí s Nejvyšším správním soudem, že stěžovatelka tyto další okolnosti bagatelizuje a zdůrazňuje naopak (pochopitelně) ty, které svědčí v její prospěch. Izolované hodnocení jednotlivých skutečností je však v rozporu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu, Nejvyššího správního soudu i Soudního dvora Evropské unie; všechny okolnosti svědčící o (ne)dobré víře stěžovatelky je naopak třeba hodnotit komplexně a ve všech souvislostech (srov. rozsudek Soudního dvora C-529/07, Chocoladefabriken Lindt & Sprüngli, či rozsudky Nejvyššího správního soudu sp. zn. 10 As 201/2021 a 1 As 3/2008).
Na to správní soudy v napadených rozhodnutích poukazují a z ničeho neplyne, že by požadavku na komplexní hodnocení relevantních skutečností v posuzované věci nedostály.
12. Kromě výše uvedených argumentů, k nimž se již podrobně vyjádřily správní soudy, pak stěžovatelka přináší pouze obecná tvrzení (či obecné citace judikatury Ústavního soudu) vztahující se k jednotlivým základním právům plynoucím z Listiny. Z ústavních stížností ani z napadených rozhodnutí však podle Ústavního soudu neplyne, že by k porušení namítaných základních práv došlo.
13. Lze tak shrnout, že stěžovatelka prostřednictvím ústavních stížností fakticky pouze brojí proti (podle ní) nesprávné aplikaci podústavního práva - proti posouzení (ne)existence dobré víry při podání přihlášek nových ochranných známek. Obecné soudy svá rozhodnutí nicméně řádně odůvodnily, vypořádaly se s námitkami stěžovatelky a jejich rozhodnutí nevykazují ani žádné jiné ústavněprávní nedostatky.
14. Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnosti podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 20. března 2024
Jan Wintr, v. r. předseda senátu