Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky R. Č., zastoupené JUDr. P. C., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. 3. 2000, sp. zn. 16 Ca 300/99, rozhodnutí Okresního úřadu v Mostě, referátu sociálních věcí ze dne 22. 6. 1999, sp. zn. Odv. 18/99, a rozhodnutí Městského úřadu v Mostě, odboru sociálních věcí ze dne 28. 4. 1999, č. j. OSV/556/1026-98/99/Sa/369, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Ústavní stížností ze dne 23. 5. 2000, kterou Ústavní soud obdržel 25. 5. 2000, se stěžovatelka domáhala zrušení shora označených rozhodnutí. Rozhodnutím Městského úřadu v Mostě, odboru sociálních věcí ze dne 28. 4. 1999, č. j. OSV/556/1026-98/99/Sa/369, byla stěžovatelce podle zákona č. 482/1991 Sb., o sociální potřebnosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o sociální potřebnosti"), a zákona č. 463/1991 Sb., o životním minimu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o životním minimu), zvýšena dávka sociální péče v opakované peněžité formě, určená k zajištění výživy, základních osobních potřeb a k zajištění nezbytných nákladů na domácnost na 2 546 Kč s platností od 1.
4. 1998. Odvolání stěžovatelky proti tomuto rozhodnutí Okresní úřad v Mostě, referát sociálních věcí, svým rozhodnutím ze dne 22. 6. 1999, sp. zn. Odv. 18/99, zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil. Krajský soud v Ústí nad Labem poté rozsudkem ze dne 1. 3. 2000, sp. zn. 16 Ca 300/99, zamítl žalobu stěžovatelky proti výše uvedenému rozhodnutí Okresního úřadu v Mostě, když dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Podle názoru stěžovatelky došlo napadenými rozhodnutími k porušení jejích základních práv, zaručených v čl.
30 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 11 odst. 1, Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech. V ústavní stížnosti uvedla, že "byla zkrácena ve svém právu být považována za sociálně potřebnou a tím bylo zkráceno její právo vést normální život". Podle stěžovatelky náklady na domácnost ve smyslu zákona o sociální potřebnosti a zákona o životním minimu nejsou pouze náklady na bydlení, ale i další náklady, spojené s běžným životem a provozem domácnosti, např. náklady na čistící a prací prostředky, poplatky za telefon, televizi a rádio atd., a domáhá se stanovení dávky sociální péče min.
o 58 Kč vyšší, tj. 2 604 Kč. Stěžovatelka dále tvrdí, že napadenými rozhodnutími byla hranice její sociální potřebnosti snížena pod zákonem stanovenou hranici, aniž by se jednalo o případy, presumované pro snížení této hranice v ustanovení § 3 zákona o sociální potřebnosti. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem prý bylo "úřadům fakticky povoleno držet jakéhokoliv sociálně potřebného občana pod hranicí životního minima stanoveného zákonem, v krajní hmotné nouzi". Za Krajský soud v Ústí nad Labem se k ústavní stížnosti vyjádřila dne 27.
6. 2000 předsedkyně senátu JUDr. M.D., která úvodem uvedla, že v dané věci existovaly určité pochybnosti o tom, zda vůbec měl soud o žalobě stěžovatelky rozhodovat věcně.
Soud však nakonec dospěl k závěru, že není jednoznačné, že by rozhodnutí o poskytnutí sociální dávky mělo být ze soudního přezkumu vyloučeno a s ohledem na skutečnost, že jde o rozhodnutí, zasahující do práv občana, se žalobou meritorně zabýval. Co se týče důvodů, proč byla žaloba zamítnuta, účastník řízení plně odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku a doplnil, že i nadále je přesvědčen, že za náklady, kryté sociální dávkou, lze považovat jen náklady nezbytné a skutečně existující, nikoliv náklady, odpovídající limitu životního minima, resp. běžným nákladům domácnosti ve smyslu zákona o rodině.
Soud neoznačil za nezbytné pouze náklady na nájemné, služby spojené s užíváním bytu a na úhradu elektrické energie, ale připustil i náklady jiné, nikoliv však takové, jaké byly žalobou požadovány. V závěru svého vyjádření proto z uvedených důvodů navrhl krajský soud zamítnutí ústavní stížnosti. Ve vyjádření Okresního úřadu v Mostě, referátu sociálních věcí, je zdůrazněno, že při rozhodování o výši dávky sociální péče je třeba rozlišit zákon o sociální potřebnosti a zákon o životním minimu. Hranice životního minima jednotlivce je ve skutečnosti jiná, než částka, která mu náleží podle zákona o sociální potřebnosti.
V ustanovení § 4 odst. 3 zákona o sociální potřebnosti je jasně uvedeno, že při rozhodování o výši jednorázové nebo měsíčně se opakující peněžité nebo věcné dávky se přihlíží k částkám životního minima, ke skutečným odůvodněným nákladům na zabezpečení výživy a ostatních základních potřeb a nezbytných nákladů na domácnost posuzovaného občana a k jeho majetkovým poměrům. Zákon o sociální potřebnosti upozorňuje na nutnost zkoumání skutečných, odůvodněných nákladů na domácnost a klient je povinen na výzvu správního orgánu předložit požadované doklady o výši těchto nákladů tak, aby byla dávka sociální péče stanovena dle zákonných ustanovení.
Správní orgán, který o dávce sociální péče rozhoduje, je povinen zkoumat všechny skutečnosti rozhodné pro nárok na dávku a nemůže vycházet pouze z faktu, že příjem občana nedosahuje částek životního minima. Z ustanovení čl. 30 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, který udává, že každý, kdo je v hmotné nouzi, má právo na takovou pomoc, která je nezbytná pro zajištění základních životních podmínek, vyplývá podle Okresního úřadu v Mostě, referátu sociálních věcí právě souvztažnost se stanovením výše opakované dávky sociální péče s ohledem na nezbytné, odůvodněné náklady na domácnost.
Městský úřad Most, odbor sociálních věcí ve vyjádření uvedl, že při rozhodování o výši opakované dávky postupoval v souladu s příslušnými zákony. Částka životního minima na výživu a ostatní potřeby činila v daném případě 2 130 Kč, a částka nezbytných nákladů na domácnost 416 Kč, což představovalo podíl skutečných nákladů na domácnost podle počtu osob, které v té době ve společné domácnosti žily. Uvedenou poměrnou částku nezbytných nákladů na domácnost zjišťoval správní orgán za pomoci vlastních důkazních prostředků, tj.
zkoumáním skutečných nákladů na domácnost, z čehož vyplývá, že i poměrná část, připadající na 1 osobu ve vícečlenné domácnosti může znamenat částku nižší, než je fiktivní částka, určená zákonem o životním minimu. Do nezbytných nákladů na domácnost nelze započítávat poplatky za televizi, rozhlas, telefon a jiné podobné služby, jak požadovala stěžovatelka. Dávka sociální péče je určena především k zajištění základních životních podmínek, tj. zejména výživy, ošacení, průmyslových výrobků krátkodobého užití a částečného hrazení nákladů na domácnost.
Podstatou ústavní stížnosti je polemika stěžovatelky s právním názorem orgánů veřejné moci, rozhodujících ve věci, které se zcela jednoznačně shodly na výkladu příslušných zákonných ustanovení. Ze spisu Krajského soudu v Ústí nad Labem, sp. zn. 16 Ca 300/99, který si za účelem komplexního posouzení věci vyžádal, Ústavní soud zjistil, že soud se záležitostí stěžovatelky pečlivě zabýval a v odůvodnění svého rozhodnutí přesvědčivě vyložil, proč dospěl k závěru, že žaloba je nedůvodná. Od těchto závěrů, jež v zásadě spočívají v konstatování, že sociální potřeby (jejichž součástí jsou i nezbytné náklady na domácnost), jsou zajišťovány sociální dávkou, která tyto nezbytné náklady hradí a není jejím účelem poskytovat více, než je nezbytná, stávající a skutečně existující potřeba, se podle názoru Ústavního soudu není nutno odchylovat.
K ustanovení čl. 30 Listiny základních práv a svobod, jehož se stěžovatelka dovolává, nutno především uvést, že v souladu s čl. 41 Listiny je možno se práv, zaručených citovaným článkem, domáhat pouze v mezích zákonů, které toto ustanovení provádějí. Z obecného hlediska možno konstatovat, že se zde stát typicky projevuje v podobě tzv. "sociálního státu", snažícího se mj. o zajištění jisté životní úrovně všech subjektů tohoto základního práva. Konkrétně jsou situace, předvídané citovaným článkem, řešeny množstvím zákonů, z nichž k nejdůležitějším patří právě zákony použité v daném případě (viz.
výše), v jejichž interpretaci příslušnými orgány neshledal Ústavní soud nic protiústavního. Rovněž k porušení čl. 11 odst. 1 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech v dané věci podle přesvědčení Ústavního soudu nedošlo. Stěžovatelce byla přiznána adekvátní dávka sociální péče v souladu se zákonnými předpisy a z této skutečnosti ve zkoumaném případě rozhodně nelze vyvozovat "odnětí" práva na přiměřenou životní úroveň a bydliště, zaručeného zmíněným paktem. Pro úplnost nutno dodat, že Ústavní soud daný případ posuzoval i z hlediska dalších ústavně zaručených základních práv a svobod, jejichž porušení stěžovatelka ani nenamítala, především z hlediska dodržování principů spravedlivého procesu, ani zde však žádné pochybení neshledal.
Ze všech výše uvedených důvodů byla ústavní stížnost stěžovatelky odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 12. ledna 2001
JUDr. Vladimír Paul předseda I. senátu Ústavního soudu