Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti Ing. Jana Červenky, právně zastoupeného Mgr. Michalem Šimků, advokátem se sídlem Šítkova 233/1, Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 6. 2016, č. j. 11 Co 147/2016-84, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
sp. zn. Pl. ÚS 85/06
(N 148/46 SbNU 471). Ústavněprávním požadavkem je řádné, srozumitelné a logické odůvodnění soudního rozhodnutí. Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, neshledal. Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout, že mu nepřísluší „hodnotit“ hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994, sp. zn. III. ÚS 23/93 , publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41).
Pokud se týká námitky stěžovatele proti údajně nesprávnému hodnocení důkazů, je třeba připomenout, že z ústavního principu nezávislosti soudů (článek 82 Ústavy ČR) vyplývá rovněž zásada volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.). Do pravomoci Ústavního soudu nespadá "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, pokud by se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. Ú 23/93, dostupné rovněž na http://nalus.usoud.cz).
V projednávaném případě je zřejmé, že stěžovatel nesouhlasí především s tím, jak odvolací soud zhodnotil povahu sporných pozemků p. č. X2 a p. č. X3, tedy travnatých pásů nacházejících se podél komunikace. K uvedenému Ústavní soud konstatuje, že odvolací soud neuvedl přímo, o jaký typ pozemků se jedná, nicméně konstatoval, o jaký typ pozemků se nejedná a proč tedy stěžovateli nevzniká nárok na výplatu bezdůvodného obohacení.
Stěžovatel se domáhá svého nároku především skrz tvrzení, že se jedná o tzv. silniční vegetaci, která je v souladu s ustanovením § 13 písm. d) zákona č. 13/1997 Sb. příslušenstvím místní komunikace. Z ustanovení § 15 odst. 1 uvedeného zákona vyplývá, že silniční vegetace se nachází na silničních pomocných pozemcích a jiných vhodných pozemcích. Z odůvodnění napadeného rozsudku plyne, že městský soud tuto povahu sporným zatravněným pásům nepřisoudil. Výslovně se přitom vymezil vůči tomu, že by se mělo jednat o silniční pomocné pozemky podle § 15 odst.
5. Podle náhledu Ústavního soudu se jedná o posouzení, které spadá do diskrece obecného soudu a jeho závěry stran povahy pásů zeleně nacházejících se podél komunikace nebude přehodnocovat. Odkázal-li stěžovatel na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4525/2011, resp. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4359/2012 , nutno uvést, že v daném případě byla řešena především otázka náhrady za užívání veřejného prostranství. Stran toho však odvolací soud dovodil, že žalovaná není pasivně legitimovaná.
Z vyžádaného soudního spisu vyplývá, že stěžovateli je třeba dát zapravdu v tom smyslu, že nebyl výslovně poučen odvolacím soudem podle ustanovení § 118a o. s. ř. Toto ustanovení však neznamená, že soud by měl účastníkům předem sdělit, jak rozhodne. Právní názor odvolacího soudu nemohl být pro stěžovatele překvapivým, neboť povaha sporných pozemků byla mimo jiné předmětem odvolacího řízení. Stěžovatel, stejně jako žalovaný, se k této otázce vyjádřil, a to nejen písemně, ale též v rámci slyšení před odvolacím soudem. Stěžovateli tak musela být známa eventualita, že odvolací soud může rozhodnout i jinak, než nalézací soud.
Z výše uvedených důvodů je ústavní stížnost ve vztahu k měnícímu výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 6. 2016 sp. zn. 11 Co 147/2016 zjevně neopodstatněná a Ústavní soud ji v tomto rozsahu odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ve vztahu k rušící části výroku citovaného rozsudku je ústavní stížnost nepřípustná a Ústavní soud ji odmítl v souladu s ustanovením § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 18. července 2017
Kateřina Šimáčková v. r. předsedkyně senátu