Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce Jaromíra Jirsy a soudce zpravodaje Tomáše Langáška o ústavní stížnosti I. K., t. č. Vazební věznice P.O.BOX 5, Praha 4 - Pankrác, zastoupeného advokátem Mgr. Pavlem Čižinským, sídlem Ječná 548/7, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. Nt 421/2023 ze dne 13. listopadu 2024 a rozhodnutí ministra spravedlnosti č. j. MSP-964/2023-MOT-T/35 ze dne 4. října 2024, za účasti Městského soudu v Praze a ministra spravedlnosti jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena zejména jeho práva na život zaručené čl. 6 Listiny základních práv a svobod a na osobní svobodu zaručené čl. 8 Listiny tím, že bylo povoleno jeho vydání na Ukrajinu navzdory probíhajícímu ozbrojenému konfliktu a stěžovatel byl vzat do vydávací vazby navzdory jeho žádosti o mezinárodní ochranu. Ústavní stížnost stěžovatel spojil s návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti, stěžovatel je ukrajinským občanem pobývajícím v České republice na základě dočasné ochrany. Ukrajina na stěžovatele vydala mezinárodní zatykač a Městský soud v Praze usnesením sp. zn. Nt 421/2023 ze dne 16. 4. 2024, které bylo potvrzeno usnesením Vrchního soudu v Praze č. j. 14 To 62/2024-430 ze dne 11. 6. 2024, vyslovil, že vydání k trestnímu stíhání je přípustné. Ministr spravedlnosti poté napadeným rozhodnutím stěžovatelovo vydání povolil a Městský soud v Praze napadeným usnesením vzal stěžovatele do vydávací vazby. Dne 24. 10. 2024 stěžovatel podal žádost o mezinárodní ochranu, o které v době podání ústavní stížnosti nebylo rozhodnuto.
3. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že je ve vydávací vazbě, ačkoli probíhá řízení o jeho žádosti o mezinárodní ochranu, které uskutečnění vydání brání. Nikdy navíc nebylo shledáno nebezpečí, že by se před orgány činnými v trestním řízení skrýval. Stěžovatel upozorňuje, že s ohledem na § 101 odst. 6 písm. a) zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, je délka vazby neodhadnutelná a neomezená. Žadatelům v podobné situaci je přitom mezinárodní ochrana obvykle poskytována, takže je ve vazbě držen jen z formálních důvodů. Kdyby mělo dojít ke změně azylové praxe České republiky, vazba by sice měla opodstatnění, ale tuto změnu by provázelo mnohaleté řízení, v jehož důsledku by délka vazby nebyla slučitelná judikaturou Evropského soudu pro lidská práva ani principy právního státu.
4. Konkrétně k rozhodnutí o povolení vydání stěžovatel uvádí, že toto rozhodnutí chybně vychází z toho, že vydáním nedojde k porušení jeho práv na život a na zdraví, neboť konflikt na Ukrajině je lokalizován, osobní bezpečnost vězňů je zajištěna a jejich mobilizace vyloučena. S naplněním těchto předpokladů stěžovatel podrobně polemizuje. Stěžovatel také zpochybňuje význam novely zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaným invazí vojsk Ruské federace, provedené zákonem č. 454/2023 Sb., kterým se mění zákon č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaným invazí vojsk Ruské federace, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony. Z této novely plyne vůle zákonodárce umožnit soudům uložit trest vyhoštění ukrajinským občanům, o to však v posuzované věci nejde. V každém případě je pak přístup České republiky nekonzistentní, neboť na jednu stranu udělila stěžovateli dočasnou ochranu, čímž deklarovala, že mu v zemi původu hrozí nebezpečí, a zároveň nyní stěžovatele nutí do tohoto státu vycestovat. Vzniká tím navíc rozdíl mezi držiteli mezinárodní ochrany a držiteli dočasné ochrany, ačkoli k tomu není žádný důvod, jelikož oba instituty mají za úkol chránit život a zdraví cizinců, v jejichž zemi zuří válka.
5. K rozhodnutí o vzetí do vazby stěžovatel dodává, že institut vydávací vazby implicitně předpokládá, že otázka přípustnosti vydání podle § 91 odst. 1 písm. b) zákona o mezinárodní justiční spolupráci (tedy otázka udělení mezinárodní ochrany) již byla před rozhodnutím ministra vypořádána. Azylové řízení totiž zpravidla proběhne dříve, než soudy rozhodnou o přípustnosti vydání. Lze si představit, že cizinec záměrně vyčkává s žádostí o azyl, aby vydání oddálil, ačkoli reálně nemá šanci na úspěch, na což právě myslí § 101 odst. 6 písm. a) zákona o mezinárodní justiční spolupráci. To však není případ stěžovatele, který by podle ustálené praxe měl jednu z forem mezinárodní ochrany získat a žádost navíc nepodal obstrukčně, jelikož se až do rozhodnutí ministra spoléhal na dosavadní praxi, že osoby požívající dočasné ochrany na Ukrajinu vydávány nejsou.
6. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Jde-li o rozhodnutí ministra, Ústavní soud připomíná, že stěžejní záruka, že vydání do cizího státu nebude mít za následek porušení ústavně zaručených práv osoby, o jejíž vydání jde, spočívá v rozhodování soudu o tom, zda je vydání přípustné. Zákon předpokládá, že v době rozhodování ministra spravedlnosti již bude otázka přípustnosti vydání vyřešena, a tedy vydání bude moci být uskutečněno v relativně krátké době, což z povahy věci jakoukoli následnou ochranu práv této osoby přinejmenším ztěžuje nebo dokonce vylučuje [stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 37/13 ze dne 13. 8. 2013 (ST 37/70 SbNU 619; 262/2013 Sb.)]. Právě v soudní fázi extradičního řízení má osoba, o jejíž vydání jde, právo vyjádřit se k přípustnosti jejího vydání a navrhovat důkazy na podporu svých tvrzení.
8. Rozhodování o povolení vydání věcně navazuje na rozhodnutí soudu o jeho přípustnosti, ministr spravedlnosti ovšem není další rozhodovací instancí v příslušném soudním řízení. Jako orgán moci výkonné takovéto postavení mít ani nemůže. Z těchto důvodů již ministr spravedlnosti sám nepřehodnocuje ani nenahrazuje rozhodnutí soudů a jejich věcnou správností se zabývá zpravidla jen s ohledem na možnost využití svého oprávnění podat Nejvyššímu soudu podle § 95 odst. 5 zákona o mezinárodní justiční spolupráci návrh na přezkoumání takovéhoto rozhodnutí. I případné zjištění změny okolností (§ 101 odst. 7 zákona o mezinárodní justiční spolupráci) by mohlo vést toliko k závěru ministra spravedlnosti, že rozhodnutí soudu je neaktuální a při povolení vydání z něj nelze vycházet, nikoli však k tomu, aby nové posouzení přípustnosti vydání provedl samostatně bez předchozího rozhodnutí soudu (stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 37/13, bod 9).
9. Vlastní rozhodování ministra spravedlnosti o povolení vydání se omezuje na zjištění, zda soud pravomocně rozhodl, že vydání je přípustné, dále zda nenastala některá ze skutečností uvedených v § 97 odst. 5 zákona o mezinárodní justiční spolupráci a zda případně není dána jiná skutečnost, která by zakládala právní překážku povolení vydání. Takovouto skutečností je i dodatečné udělení mezinárodní ochrany osobě, o jejíž vydání jde, nebo samotné neskončené řízení o její žádosti o udělení mezinárodní ochrany, včetně případného soudního přezkumu, ledaže jde o opakovanou žádost [stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 37/13, body 14 a násl.]. Pokud zákon ministru spravedlnosti umožňuje vydání nepovolit také za situace, kdy podle názoru soudu není dán důvod jeho nepřípustnosti, činí tak především s ohledem na to, že takovéto rozhodnutí má i politický rozměr a ve věcech extradičních v něm lze spatřovat projev státní suverenity [viz nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 63/06 ze dne 29. 1. 2008 (N 21/48 SbNU 223; 90/2008 Sb.)]. Ministr spravedlnosti při svém rozhodování zkoumá i další, tj. politická hlediska vydání konkrétní osoby do cizího státu, která z povahy věci nemohou být zákonem blíže vymezena a podléhají kontrole především v rovině ústavně politické odpovědnosti. Soudům naopak hodnocení politických hledisek vydání zásadně nepřísluší.
10. Z uvedeného vyplývá, že nebylo povinností ministra spravedlnosti, aby přehodnocoval posouzení důvodů nepřípustnosti vydání ze strany soudů. Pokud stěžovatel s tímto posouzením nesouhlasil, mohl proti rozhodnutím soudů podat ústavní stížnost (k přípustnosti ústavní stížnosti proti uvedeným rozhodnutím soudu viz výrok I stanoviska pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 37/13). Neučinil-li tak, nelze případný závěr o porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod, který by byl následkem nesprávného posouzení přípustnosti vydání, spojovat s rozhodnutím ministra spravedlnosti.
11. S ohledem na uvedené a na povahu stěžovatelem vznášených námitek tak Ústavní soud nemůže dospět k závěru, že by právě napadeným rozhodnutím ministra spravedlnosti došlo k porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv. Na tom nic nemění ani stěžovatelova žádost o mezinárodní ochranu, neboť ministr spravedlnosti nemohl zohlednit řízení o žádosti, která v době jeho rozhodování nebyla podána (usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1904/23 ze dne 5. 9. 2023).
12. Pokud jde o rozhodnutí o vazbě, stěžovatelova argumentace v konečném důsledku spočívá v tom, že by samotné podání žádosti o mezinárodní ochranu mělo vzetí stěžovatele do vazby znemožňovat. K tomu ale není důvod. Zákonné podmínky pro uvalení vazby byly splněny, přičemž následné podání žádosti o mezinárodní ochranu stěžovatele chrání tím, že po dobu řízení o žádosti nemůže být vydán. Stěžovatel argumentuje specifickými okolnostmi jeho věci (očekávaný úspěch jeho žádosti, ospravedlnitelné důvody vyčkávání s podáním žádosti), ovšem v řízení o vydávací vazbě nelze výsledek řízení o žádosti o mezinárodní ochranu předvídat, z ústavní stížnosti navíc není zřejmé, proč stěžovatel s žádostí o mezinárodní ochranu vyčkával až do rozhodnutí ministra spravedlnosti o povolení jeho vydání, když první soudní rozhodnutí o tom, že stěžovatelovo vydání je přípustné, bylo vydáno již 16. 4. 2024.
13. K délce vazby je především nutno uvést, že v době podání ústavní stížnosti vazba trvala všehovšudy necelých třináct dní. Stěžovatelova argumentace, že vazba může trvat velmi dlouhou dobu, je zjevně předčasná a spekulativní, navíc pokud požádal o udělení mezinárodní ochrany až poté, co ministr spravedlnosti povolil jeho vydání, "musel si být vědom toho, že azylové řízení prodlouží jeho setrvání ve vazbě" (usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1077/24 ze dne 30. 4. 2024). Vazba pochopitelně nemůže trvat neomezeně dlouho. Vydávací vazba má stanovenou dobu maximálního trvání (§ 101 odst. 5 zákona o mezinárodní justiční spolupráci), do níž se sice nezapočítává doba, po kterou se na stěžovatele hledí jako na žadatele o udělení mezinárodní ochrany, nicméně i řízení o udělení mezinárodní ochrany (jakož i následné řízení soudní) má zákonem stanovené lhůty (§ 27 odst. 7, 32 odst. 4 zákona o azylu). Nelze samozřejmě se stoprocentní jistotou vyloučit, že - ať už z jakéhokoli důvodu - stěžovatelova vazba nakonec přece jen bude trvat nepřiměřeně dlouho, v takovém případě ale nebude stěžovateli nic bránit v tom, aby se domáhal svého propuštění (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Komissarov proti České republice č. 20611/17 ze dne 3. 2. 2022). V současnosti nicméně k závěru o porušení stěžovatelových práv dospět nelze.
14. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítl. Návrh na odklad vykonatelnosti sdílí osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 11. prosince 2024
Jan Wintr v. r.
předseda senátu