Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele M. G., zastoupeného Mgr. Věrou Matoušovou, advokátkou v Ostravě - Moravské Ostravě, Nádražní 18, proti usnesení Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 71 T 117/2007 ze dne 25. 10. 2007 a proti jinému zásahu Okresního státního zastupitelství v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Porušení práva na spravedlivý proces, zejména práva na tlumočníka spatřuje v následujících skutečnostech:
Stěžovatel je cizinec a je stíhán pro trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1,2 písm. a) trestního zákona. U Okresního soudu v Ostravě probíhá hlavní líčení.
Stěžovatel opakovaně v přípravném řízení, ale i v hlavním líčení namítal nesprávnost důležitých překladů listin a tlumočení, které dovozuje na konkrétních příkladech a v konkrétních situacích. Dále namítal, že nebyl poučen o právu na tlumočníka a že nebyl dodržen postup stanovený v trestním řádu, protože nebyl nikdy dotázán, jakým jazykem hovoří a byl mu přidělen tlumočník "podle národnosti, ale z jiného státu". Současně tvrdí, že příslušná strana spisu, kde je uvedeno, že byl o tomto právu poučen, není pravá.
Pokud jde o ustanovení tlumočníků, namítá, že nejsou znalí kosovské albánštiny, a proto mu měl být ustanoven tlumočník z této oblasti. Namítal také, že tlumočnice paní Kestrina Peza je vůči němu podjatá, avšak ani této námitce nebylo vyhověno. Okresní soud v hlavním líčení jeho námitky proti osobám tlumočníků zamítl, stejně jako žádost o přibrání tlumočníka nového. Stěžovatel podal na tlumočníky Pezu a Bletu trestní oznámení, ale to státní zástupce nesprávně vyhodnotil jako součást jeho obhajoby.
Okresní státní zastupitelství v Ostravě ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedlo, že se četnými námitkami stěžovatele (včetně námitek ve vztahu k tlumočení) vždy řádně zabývalo postupem, který vyplývá z příslušných právních předpisů. Stěžovateli (i jeho obhájci) bylo řádně doručeno usnesení o zahájení trestního stíhání a byl rovněž řádně poučen o právu na přítomnost tlumočníka a na překlad listin uvedených v § 28 odst. 2 trestního řádu; to nyní stěžovatel popírá tvrzením, že příslušná strana protokolu o jeho výslechu - v níž výslovně v přítomnosti celkem osmi obhájců (svého a obhájců jeho spoluobviněných) uvedl, že tohoto práva nevyužívá - je zfalšována včetně jeho podpisu a že ji nikdy neviděl.
Námitka byla prověřena a shledána nedůvodnou. Okresní státní zastupitelství poukázalo i na to, že hlavnímu líčení jsou přítomni dva tlumočníci, což je situace nadstandardní. Pokud jde o námitku, že nebyl vzat v úvahu dialekt, jímž stěžovatel údajně hovoří, státní zastupitelství uvedlo, že orgány činné v trestním řízení postupovaly v souladu s trestněprávními předpisy, protože uváděný dialekt není oficiálně jazykem národnosti stěžovatele ani úředním jazykem státu, jehož je občanem. Z protokolů je rovněž patrno, že stěžovateli je dán široký prostor pro vznášení námitek a vyjadřování ke všem provedeným důkazům, kterého často využívá.
Vyjádření Okresního soudu v Ostravě i Okresního státního zastupitelství v Ostravě byla zaslána stěžovateli k případné replice. Stěžovatel v replice uplatnil pouze připomínku k vyjádření Okresního státního zastupitelství v Ostravě, v níž poukázal na to, že jeho výslechu dne 10. 6. 2006 byli přítomni pouze 4 obhájci, že současně probíhal i výslech spoluobviněného G., takže výslechu stěžovatele se všichni obhájci nezúčastnili. Dále žádal, aby v případě, že ústavní stížnost nebude odmítnuta, se ve věci konalo ústní jednání.
Jádrem ústavní stížnosti jsou námitky stěžovatele související s činností soudních tlumočníků. Stěžovatel jednak namítá, že okresní soud nepřizval k hlavnímu líčení dalšího tlumočníka, jednak brojí proti údajným nesprávnostem v soudním tlumočení tlumočníků, kteří byli k hlavnímu líčení přizváni. Konečně namítá, že nebyl řádně poučen o právu na tlumočníka, a považuje protokol, který o této věci vypovídá, za falšovaný.
Ústavní soud námitkám stěžovatele nepřisvědčil. Řešil především otázku, zda postupem orgánů činných v trestním řízení nebylo porušeno právo stěžovatele na tlumočníka v souladu s čl. 37 odst. 4 Listiny a čl. 6 Úmluvy.
Článek 6 odst. 3 písm. e) Úmluvy zaručuje právo na bezplatnou pomoc tlumočníka každému, kdo je obviněn z trestného činu, jestliže nerozumí jazyku používanému v řízení nebo tímto jazykem nemluví. Článek 37 odst. 4 Listiny stanoví, že kdo prohlásí, že neovládá jazyk, v němž se vede jednání, má právo na tlumočníka. Smyslem práva zakotveného uvedenými ustanoveními Listiny i Úmluvy je zajistit, aby účastník řízení, který neovládá jazyk, v němž řízení probíhá, tím nebyl znevýhodněn a aby mohl komunikovat s orgány činnými v trestním řízení i se soudem v jazyce, kterému rozumí a kterým hovoří. Je na obviněném, aby prohlásil, že jazyku, v němž je tlumočeno, nerozumí, či v něm není schopen mluvit (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 394/01 ze dne 10. července 2002 nebo usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 303/2000 ze dne 19. února 2002).
V souladu s ustanovením § 28 odst. 1 trestního řádu se obviněnému ustanovuje především tlumočník z jazyka, který je jazykem jeho národnosti či úředním jazykem státu, jehož je občanem. Z citovaného protokolu o hlavním líčení je patrné, že u soudního jednání byli osobně přítomni dokonce tlumočníci dva, kteří předmětné texty překládali, a stěžovateli byla dána velmi široká možnost se k překladům vyjadřovat a uvádět vlastní názor na význam určitých sousloví nebo konkrétních výrazů. V tomto směru mu tedy dát za pravdu nelze.
Ústavní soud nepřisvědčil ani námitce stěžovatele týkající se údajného falšování protokolu ze dne 10. 6. 2006, v němž byl obsažen zápis o poučení o právu na tlumočníka. Ústavní soud si vyžádal ověřený opis vyšetřovacího spisu sv. 3, v němž na č. l. 679-688 je založen protokol o výslechu obviněného M. G. ze dne 10. 6. 2006. Z uvedeného protokolu jednoznačně vyplývá, že stěžovatel byl řádně poučen o právu na tlumočníka. Tlumočník byl navíc tomuto výslechu přítomen a stěžovatel uvedl, že nemá proti přítomnému tlumočníkovi námitky (č.l. 682). Současně také uvedl, že písemnosti uvedené v ustanovení § 28 odst. 2 trestního řádu nežádá přeložit písemně. Ústavní soud nepřisvědčil ani námitce stěžovatele, že protokol o tomto výslechu byl zfalšován, protože výslechu byli kromě stěžovatele a jeho obhájkyně přítomni i další tři obhájci, tlumočník a dva příslušníci Policie ČR.;
Pokud jde o hodnocení kvality překladů tlumočníků a jejich využití pro posouzení získaných důkazů, Ústavní soud připomíná, že tato činnosti je především úkolem obecných soudů, a to jak soudu prvního stupně, tak i soudu odvolacího. Předmětné řízení však v době podání ústavní stížnosti probíhalo teprve před soudem prvního stupně, který ještě ve věci nerozhodl. Teprve po uzavření celého řízení by Ústavní soud mohl posuzovat, zda při hodnocení důkazů - včetně těch, které byly získány s pomocí tlumočníků - nedošlo k tak zásadnímu pochybení či k extrémnímu rozporu mezi zjištěným skutkovým stavem a vyvozenými právními závěry, že by bylo dosaženo ústavně právní roviny a že by bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces. Pokud by Ústavní soud již nyní přistoupil k hodnocení činnosti tlumočníků při provádění důkazů, vykonával by pravomoci, které mu nepříslušejí a nepřípustně by předjímal činnosti a závěry soudů obecných.
Stěžovatel konečně navrhl, aby Ústavní soud zakázal Okresnímu státnímu zastupitelství v Ostravě (případně Okresnímu soudu v Ostravě) pokračovat v porušování práv stěžovatele a aby mu přikázal, aby obnovilo stav před jeho porušováním a následně řádně prověřilo trestní jeho oznámení a jeho námitky proti tlumočníkům projednalo a rozhodlo o nich. Ani tomuto návrhu nelze vyhovět. Ústavní soud v této souvislosti poukazuje na závěr výše uvedený, podle něhož za dané situace se nemůže zabývat věcnými námitkami proti činnosti tlumočníků (kvalitě jejich překladů). Takové hodnocení je součástí hodnocení důkazů, které v této fázi řízení provádí soud prvního stupně při rozhodování ve věci a následně pak v rámci odvolacího řízení obecný soud vyššího stupně.
Ústavní soud navíc v této souvislosti poukazuje na to, že ústavní stížností stěžovatel napadl v prvé řadě usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto o námitkách, které byly obsahem stěžovatelova trestního oznámení proti tlumočníkům. Nelze proto obecnému soudu vytýkat nečinnost v této věci a žádat, aby Ústavní soud přikázal obecnému soudu (okresnímu státnímu zastupitelství) konat. Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva, jichž se stěžovatel dovolává, v předmětné věci zjevně porušena nebyla.
Proto Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné, V Brně dne 7. července 2008
Ivana Janů v.r. předsedkyně senátu