Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, Jaromíra Jirsy (soudce zpravodaje) a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky J. B., nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Nové Sedlo, objekt Drahonice, zastoupené JUDr. Jiřím Císařem, advokátem sídlem Revoluční 551/6, Ústí nad Labem, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 11 Tdo 650/2023-879 ze dne 29. srpna 2023, usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 15 To 92/2022-717 ze dne 3. března 2023 a rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 5 T 4/2022-652 ze dne 14. září 2022, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Plzni, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Krajský soud v Plzni ("nalézací soud") uznal stěžovatelku vinnou ze spáchání zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 a 3 písm. c) trestního zákoníku, za což jí uložil trest odnětí svobody v trvání šesti let ve věznici s ostrahou a peněžitý trest ve výměře 140 denních sazeb ve výši 1 000 Kč. Odvolání proti rozsudku citovaným usnesením Vrchní soud v Praze ("odvolací soud") ve veřejném zasedání zamítl. Nejvyšší soud odmítl její dovolání jako zjevně neopodstatněné.
2. Řádně zastoupená stěžovatelka ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů ("zákon o Ústavním soudu"), spatřuje v napadených rozhodnutích porušení svých práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina").
3. Jednání, pro které byla stěžovatelka uznána vinnou a odsouzena, spočívalo 1) v prodeji a darování drogy, 2) v její výrobě společně se spoluobžalovaným a 3) v přechovávání předmětů a látek k výrobě drogy. V ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdí, že trestní stíhání bylo zahájeno pouze pro jednání pod body 1) a 2), později byli obžalovaní vyrozuměni o zpřísnění právní kvalifikace, které se mělo týkat obou obžalovaných, tedy skutku 2), a nikoli skutku pod bodem 1). Touto námitkou se však odvolací ani Nejvyšší soud nezabývaly, a tím porušily stěžovatelčina práva.
4. Z napadených rozhodnutí i z vyžádaného spisu nalézacího soudu (sp. zn. 5 T 4/2022) se podává, že stěžovatelka sledovaná pro distribuci drog byla společně s další osobou zadržena při její výrobě a při souběžné domovní prohlídce byly v jejím bytě nalezeny chemikálie. Na základě toho bylo zahájeno trestní stíhání (č. l. 48-52) a v usnesení byl skutkově popsán (I) prodej drog, (II) jejich výroba a nález chemikálií. Na listu č. 55 je založeno upozornění na změnu (zpřísnění) právní kvalifikace, neboť analýzou zajištěných chemikálií bylo zjištěno, že mohly sloužit k výrobě drogy ve velkém rozsahu (více než 3 kg).
Vzhledem k tomu, že zakázané látky byly nalezeny v bytě stěžovatelky, byla v obžalobě a rozsudku nalézacího soudu specifikována tato skutečnost v bodě 3 jako neoprávněné přechovávání prekursoru. Stěžovatelka již v řízení před nalézacím soudem brojila jen proti jednání pod bodem 3, další dvě jednání doznala, namítala, že o přítomnosti zakázaných látek ve svém bytě nevěděla, nalézací soud však po dokazování zaměřeném na tuto otázku uzavřel, že se stěžovatelka uvedeného jednání dopustila. V řízení o opravných prostředcích se obecné soudy vypořádaly nejen se stěžovatelčinými námitkami k dokazování a z něj vyvozeným závěrům, ale důkladně se zabývaly i jejím tvrzením o nezahájení trestního stíhání.
Odvolací soud (odst. 8) uzavřel, že jednání stěžovatelky je trvající trestný čin ve stádiu pokusu, který sdělení obvinění pokrývá, a totožnost skutku byla v její věci zachována, což rozvedl i Nejvyšší soud (odst. 48-56).
5. Ústavní soud není další instancí v soustavě obecných soudů, do jejichž rozhodovací činnosti zasahuje až tehdy, jde-li současně o porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad a aplikace jiných podústavních předpisů, je záležitostí obecných soudů. Ústavní soud zasáhne teprve tehdy, zjistí-li, že závěry obecných soudů jsou hrubě nepřiléhavé, případně vykazují-li znaky libovůle.
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vznáší totožné námitky jako v opravných prostředcích, s nimiž se vypořádaly odvolací i Nejvyšší soud, jejichž závěrům není co vytknout. Skutkem se rozumí určitá událost ve vnějším světě, záležející v jednání člověka, která může mít znaky trestného činu. Její podstatu tvoří jednání pachatele a následek jím způsobený, který je relevantní z hlediska trestního práva. Podstatou skutku je projev vůle pachatele, jehož jednáním může být způsoben následek významný pro trestní právo (porušení nebo ohrožení hodnot chráněných trestním zákonem); jde o událost popsanou v příslušném aktu orgánu činného v trestním řízení, tj. v usnesení o zahájení trestního stíhání, obžalobě, rozsudku, případně v usnesení o zastavení trestního stíhání. Obžalovací zásada vyžaduje, aby skutek, o němž soud rozhoduje, byl totožný s tím, který je uveden v žalobním návrhu a v usnesení o zahájení trestního stíhání [ sp. zn. II. ÚS 143/02 ze dne 17. července 2002 (U 21/27 SbNU 261)].
7. Trvajícím trestným činem je udržování protiprávního stavu, které se posuzuje jako jedno jediné jednání do doby, než je ukončeno. Proto například výroba omamné či psychotropní látky pro vlastní potřebu i za účelem její distribuce dalším uživatelům musí být přes naplnění různých alternativních znaků uvedených v § 283 odst. 1 trestního zákoníku posouzena jako jediný skutek (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník III. Komentář. 3. vydání, Praha: C. H. Beck, 2023, s. 3709).
8. Stěžovatelka v řízení opakovaně brojí proti procesnímu postupu orgánů činných v trestním řízení a odmítá akceptovat jejich právní závěry. Ústavní soud však v projednávaném případě nezjistil tvrzené pochybení, a tedy porušení základních práv a svobod stěžovatelky. Právo na soudní ochranu (čl. 36 Listiny) ani právo na spravedlivý proces (čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) nezaručuje úspěch v řízení či nárok na rozhodnutí odpovídající očekávání účastníka řízení, ale "pouze" právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona, což se v tomto případě stalo.
9. Z napadených rozhodnutí i ze spisu nalézacího soudu je patrné, že obecné soudy se věcí řádně zabývaly, na základě provedených důkazů dospěly k jednoznačnému závěru o naplnění skutkové podstaty trestného činu a svá rozhodnutí řádně a úplně odůvodnily.
10. Ústavní soud není povolán k tomu, aby řádně odůvodněné závěry obecných soudů jako výraz jejich nezávislé rozhodovací činnosti přehodnocoval; napadená rozhodnutí považuje za ústavně konformní, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 13. března 2024
Jan Wintr v. r. předseda senátu