Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra (soudce zpravodaj), soudců Jaromíra Jirsy a Pavla Šámala o ústavní stížnosti Branislava Stredáka, zastoupeného Ing. Mgr. Bc. Václavem Holým, advokátem se sídlem Na Příkopě 857/18, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2023 č. j. 21 Cdo 2628/2023-182 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2023 č. j. 30 Co 37/2023-135, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a X, jako vedlejší účastnice, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel v řízení před obecnými soudy napadl platnost zrušení svého pracovního poměru u vedlejší účastnice, k němuž došlo ve zkušební době. Ústavní stížností se nyní domáhá zrušení usnesení Nejvyššího soudu a rozsudku Městského soudu v Praze s tvrzením o zásahu do svých ústavně zaručených práv podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Městský soud napadeným rozsudkem k odvolání vedlejší účastnice změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 tak, stěžovatelovu žalobu na určení neplatnosti rozvázání jeho pracovního poměru u vedlejší účastnice zamítl a určil mu povinnost nahradit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení. Obvodní soud v nalézacím rozsudku shledal, že vedlejší účastnice si se stěžovatelem opakovaně sjednali pracovní poměr na dobu určitou jednoho roku na totožné pracovní pozici, takže ujednání o tříměsíční zkušební době ve druhé pracovní smlouvě bylo neplatné.
Z toho důvodu obvodní soud posoudil jako neplatné i zrušení pracovního poměru stěžovatele ve zkušební době. Městský soud shledal pochybení obvodního soudu v tom, že se nezabýval tím, kdy bylo stěžovateli zrušení pracovního poměru doručeno, tedy ani tím, zda žalobu nepodal po uplynutí dvouměsíční lhůty k uplatnění jeho neplatnosti u soudu podle § 72 zákoníku práce. Po doplněném dokazování k doručování zrušení pracovního poměru dospěl městský soud k závěru, že stěžovateli bylo zrušení pracovního poměru považováno za doručené nejpozději dne 21.
10. 2021, kdy jej odmítl od jednatele vedlejší účastnice převzít. Stěžovatelovu žalobu podanou dne 17. 1. 2022 proto zamítl jako opožděnou.
3. Nejvyšší soud napadeným usnesením stěžovatelovo dovolání odmítl jako nepřípustné, protože nevymezil žádný z předpokladů jeho přípustnosti. Jeho výtky městskému soudu se týkaly skutkového stavu a neprovedení poučení podle § 118a odst. 2 občanského soudního řádu. Tyto námitky Nejvyšší soud nepovažoval za důvodné. Jednak nespatřoval v postupu městského soudu extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Jednak městský soud nedospěl k jinému právnímu posouzení, které by vyžadovalo zmíněné poučení.
4. Stěžovatel se v ústavní stížnosti dovolává správnosti posouzení své žaloby obvodním soudem, který se nemohl zabývat tím, kdy bylo stěžovateli zrušení pracovního poměru doručeno, protože ujednání o zkušební době bylo neplatné. Městskému soudu stěžovatel zaprvé vyčítá extrémní nesoulad mezi zjištěným skutkovým stavem a právními závěry z nich vybudovanými. Ten spatřuje v posouzení doručování zrušení pracovního poměru a podrobně v ústavní stížnosti rekapituluje jednotlivá tvrzení jednatele vedlejší účastnice a jeho manželky k pokusu o toto doručování a analyzuje je v kontextu vlastních tvrzení. Ta dokládá přílohami k ústavní stížnosti. Hodnocení městského soudu nepovažuje za racionální a je přesvědčen, že zrušení pracovního poměru nikdy neexistovalo. Zadruhé stěžovatel namítá, že městský soud nepředestřel změnu právního názoru na věc a žádnou stranu nepoučil ve smyslu § 118a občanského soudního řádu. Nejvyššímu soudu pak vytýká, že rozsudek městského soudu aproboval.
5. Ústavní soud považoval ústavní stížnost za včasnou, přípustnou, splňující veškeré požadované náležitosti a podanou oprávněným stěžovatelem, který je řádně zastoupen advokátem, po vyčerpání zákonných procesních prostředků ochrany práv, které měl stěžovatel k dispozici.
6. Ústavní stížnost je však zjevně neopodstatněná.
7. Podstatou projednávané ústavní stížnosti je stěžovatelův nesouhlas se skutkovým zjištěním městského soudu ohledně doručování zrušení pracovního poměru u vedlejší účastnice na základě doplněného dokazování.
8. Ústavní soud zásadně není povolán k přehodnocování dokazování provedeného obecnými soudy. Mohl by tak učinit pouze, dopustily-li by se při hodnocení důkazů libovůle. Zejména, kdyby skutková zjištění vykazovala extrémní rozpor s provedenými důkazy či byl shledán extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé (např. nálezy sp. zn. I. ÚS 1833/18 a
IV. ÚS 2690/15 nebo stěžovatelem odkazovaný nález sp. zn. I. ÚS 1963/13 ). Ústavní soud považuje pro nalézání práva podstatné to, že je vždy nezbytné vycházet z individuálních rozměrů každého případu, které jsou založeny na konkrétních skutkových zjištěních (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2166/10 ). Tento úkol přísluší primárně obecným soudům, u nichž dochází k dokazování při ústním jednání, na němž je možné bezprostředně reagovat na skutková zjištění a na právní závěry, které z nich soud vyvozuje. Přesně tak tomu bylo i v projednávané věci.
9. Z napadeného rozsudku městského soudu a z příloh k ústavní stížnosti plyne, že městský soud dospěl k předběžnému odlišnému právnímu názoru než obvodní soud. Doplnil proto dokazování a na takto doplněných skutkových zjištěních dospěl k závěru o opožděnosti stěžovatelovy žaloby. Tento závěr pečlivě zdůvodnil v napadeném rozsudku, který tudíž nevykazuje žádné ústavněprávní deficity. To ostatně stěžovateli adekvátně vysvětlil v napadeném usnesení již Nejvyšší soud.
10. Co se tvrzeného nedostatku poučení podle § 118a občanského soudního řádu týče, stěžovatelem odkazovaná judikatura Ústavního není na jeho věc přiléhavá. Městský soud se na rozdíl od obvodního soudu zabýval otázkou včasnosti žaloby. Námitku prekluze do řízení přinesla vedlejší účastnice, je tedy jasné, proč městský soud poučil právě ji a nikoliv stěžovatele. I tuto námitku vypořádal již Nejvyšší soud v napadeném usnesení.
11. Stěžovatel dále namítl, že neměl možnost reagovat na odlišný skutkový závěr a tedy ani právní závěr městského soudu. V odpovědi na tuto námitku lze stěžovatele odkázat na přepis zvukového záznamu z jednání před městským soudem (viz jeho str. 22), který sám přiložil k ústavní stížnosti. Z něj je zřejmé, že soud vycházel z toho, že zrušení pracovního poměru bylo stěžovateli předáno v říjnu 2021, což stěžovateli dostatečně ozřejmil. Ten měl proto prostor předestřít další skutečnosti nebo důkazy, což neučinil.
12. Zbývá dodat, že ani odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem není porušením práva na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16). Stěžovatel navíc vůči napadenému usnesení Nejvyššího soudu nepředkládá bližší argumentaci, na kterou by mohl Ústavní soud reagovat. Z napadeného usnesení je zřejmé, že Nejvyšší soud odmítl jeho dovolání pro nevymezení důvodů, proti čemuž stěžovatel nebrojí, a navíc odpověděl na výtky, které stěžovatel zopakoval v ústavní stížnosti a které, jak bylo vyloženo, nejsou důvodné.
13. Ústavní soud z těchto důvodů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 3. dubna 2024
Jan Wintr, v. r. předseda senátu