Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Tomáše Langáška a soudců Jana Wintra a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti Martiny Tůmové, zastoupené advokátem Mgr. Vladimírem Gallem, sídlem Francouzská 299/98, Praha 10, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 29 NSČR 70/2023-B-168 ze dne 29. srpna 2024, usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 4 VSPH 457/2023-B-147 ze dne 10. května 2023 a usnesení Městského soudu v Praze č. j. MSPH 60 INS 5889/2019-B-134 ze dne 31. ledna 2023, spojené s návrhem na zrušení § 1 odst. 2 ve slovech "jednotlivému předmětu zajištění" a ", jejichž pohledávka byla tímto předmětem zajištěna", § 1 odst. 3 a 4 a § 3 písm. c) ve slovech "sloužícího k zajištění" vyhlášky č. 313/2007 Sb., o odměně insolvenčního správce, o náhradách jeho hotových výdajů, o odměně členů a náhradníků věřitelského výboru a o náhradách jejich nutných výdajů, ve znění účinném do 31.
května 2019, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a insolvenční správkyně G&V Administrators, v.o.s., sídlem Rašínova 2, Brno, jako vedlejší účastnice řízení takto: Ústavní stížnost a s ní spojený návrh se odmítají.
1. Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její právo na rovnost zaručené čl. 1 Listiny základních práv a svobod a právo na ochranu vlastnictví zaručené čl. 11 odst. 1 Listiny. K tomu mělo dojít tím, že soudy přiznaly nepřiměřeně vysokou odměnu vedlejší účastnici jako insolvenční správkyně stěžovatelky. Ústavní stížnost stěžovatelka spojila s návrhem na zrušení v záhlaví uvedených ustanovení vyhlášky č. 313/2007 Sb., o odměně insolvenčního správce, o náhradách jeho hotových výdajů, o odměně členů a náhradníků věřitelského výboru a o náhradách jejich nutných výdajů, ve znění účinném do 31. 5. 2019.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti, stěžovatelka na sebe podala insolvenční návrh, na jehož základě bylo u Městského soudu v Praze vedeno řízení o oddlužení. Insolvenční správkyní stěžovatelky byla ustanovena vedlejší účastnice. V insolvenčním řízení, v jehož rámci došlo k plnému uspokojení věřitelů, byl zpeněžen majetek v hodnotě 23 170 000 Kč a městský soud napadeným usnesením určil odměnu insolvenční správkyně ve výši 2 775 756,50 Kč a její hotové výdaje ve výši 4 783,36 Kč a schválil konečnou zprávu o zpeněžování majetkové podstaty. Souhrnně podle stěžovatelky veškeré náklady oddlužení podle usnesení městského soudu dosáhly 3 782 772,38 Kč. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze usnesení městského soudu v Praze částečně potvrdil, částečně odvolání stěžovatelky odmítl podle § 304 odst. 6 insolvenčního zákona. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl.
3. V ústavní stížnosti stěžovatelka brojí proti výši odměny insolvenční správkyně s tím, že její aktivitu v insolvenčním řízení považuje za spíše formální, neboť např. nebyla ani na jednom jednání insolvenčního soudu ve věci jediného incidenčního sporu. Stejně tak je insolvenční správkyně pasivní v souvisejících insolvenčních řízeních, v nichž jsou přihlášeny stěžovatelčiny pohledávky. Stěžovatelka dále nesouhlasí s tím, že odměna insolvenčních správců je stanovena odlišně v případech zpeněžení majetku podle toho, zda výtěžek byl použit k uspokojení zajištěného nebo nezajištěného věřitele. Tímto bezdůvodným rozlišováním se stěžovatelka cítí znevýhodněna, a proto navrhuje zrušení v záhlaví uvedených ustanovení vyhlášky č. 313/2007 Sb.
4. I v případě odstranění této nerovnosti (derogací napadených ustanovení) by nicméně podle stěžovatelky byl způsob odměňování insolvenčních správců v rozporu se smyslem oddlužení jako sanačním způsobem řešení úpadku. Stěžovatelka v této souvislosti poukazuje na disproporci v odměnách insolvenčního správce z dvou základních způsobů oddlužení (plnění splátkového kalendáře a zpeněžení majetkové podstaty). Jako příklad stěžovatelka uvádí nemajetného dlužníka s minimální mzdou, který na odměně a náhradě paušálních nákladů zaplatí 1 089 Kč, tedy 7,1 % svých příjmů. Oproti tomu odměna insolvenční správkyně stěžovatelky dosáhla 21,1 % zpeněžené hodnoty majetku. Závěrem stěžovatelka poznamenává, že odměnu insolvenčního správce lze snížit podle § 38 odst. 3 insolvenčního zákona, chybí nicméně komplexnější a judikaturou dovozený klíč pro aplikaci tohoto ustanovení.
5. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Odměnu insolvenčního správce lze podle § 38 odst. 3 insolvenčního zákona přiměřeně snížit, soudy nicméně vysvětlily, proč důvod k takovému postupu v této věci neshledaly. Stejně tak vysvětlily, proč se neztotožňují s výhradami stěžovatelky vůči činnosti insolvenční správkyně v insolvenčním řízení stěžovatelky. Stěžovatelka přitom na argumenty soudů patřičně nereaguje, proto na odůvodnění napadených rozhodnutí postačí odkázat.
7. Poukazuje-li stěžovatelka na rozdíly mezi odměnou insolvenčních správců u různých způsobů řešení oddlužení, tak jak už uvedl Nejvyšší soud, insolvenční návrh na sebe stěžovatelka podala sama, přičemž i daný způsob oddlužení mohl být zvolen jen na základě výslovného prohlášení stěžovatelky. Za této situace není v podmínkách dané věci důvod v rozporu s legitimním očekáváním vedlejší účastnice snižovat její odměnu tak, aby odpovídala činnosti insolvenčních správců při jiných způsobech řešení oddlužení.
8. Námitka, že při stanovení odměny insolvenčního správce byla stěžovatelka znevýhodněna oproti dlužníkům, u nichž je zpeněžován zajištěný majetek, nebyla uplatněna v dovolání, a je tedy materiálně nepřípustná.
9. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítl. Akcesorický návrh na zrušení právního předpisu sdílí osud ústavní stížnosti (nehledě na to, že se stěžovatelka domáhá zrušení již neúčinného znění právního předpisu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. ledna 2025
Tomáš Langášek v. r.
předseda senátu