Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Wintra (soudce zpravodaje), soudců Jaromíra Jirsy a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele M. B., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Rapotice, zastoupeného Mgr. Lucií Novou Knoll, advokátkou se sídlem Údolní 65, Brno, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. 2 To 47/2023-114 ze dne 5. 10. 2023 a usnesení Krajského soudu v Brně - pobočka Zlín č. j. 68 Nt 27/2022-97 ze dne 19. 6. 2023, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně - pobočka Zlín jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel byl rozsudkem ze dne 16. 2. 2021 uznán vinným zločinem zneužití informace a postavení v obchodním styku dle § 255 odst. 2, odst. 3 trestního zákoníku, ve znění účinném do 12. 8. 2017, spáchaném ve spolupachatelství dle § 23 trestního zákoníku, a organizátorstvím k přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku dle § 24 odst. 1 písm. a), § 220 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákoníku.
2. Stěžovatel poté podal návrh na povolení obnovy řízení podle § 277 a násl. trestního řádu. Navrhl výslech několika svědků a dále, aby byly objasněny některé okolnosti insolvenčního řízení, souvisejícího s trestním řízením, ve kterém byl stěžovatel odsouzen.
3. Krajský soud v Brně - pobočka Zlín rozhodl prvním napadeným usnesením tak, že návrh na povolení obnovy řízené podle § 283 písm. d) trestního řádu zamítl. Soud provedl výslech tří navrhovaných svědků. Dále soud pro nadbytečnost zamítl další důkazní návrhy odsouzeného na zjištění, které již dříve byly obsahem trestního spisu (bod 11 napadeného rozhodnutí). Soud z provedených důkazů nedovodil naplnění podmínek povolení obnovy řízení a shrnul, že stěžovatel v podstatě opakoval svou obhajobu z trestního řízení.
4. Vrchní soud v Olomouci poté zamítl stížnost proti usnesení krajského soudu podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu. Vrchní soud se ve stručnosti ztotožnil se závěry ohledně nenaplnění důvodů povolení obnovy řízení. Podrobněji se pak věnoval námitkám stěžovatele stran tvrzené nedostatečnosti protokolace veřejného zasedání před krajským soudem. Ani těmto námitkám však vrchní soud nepřisvědčil. Zjednodušeně řečeno, vrchní soud uvedl, že nároky, které na podrobnost protokolů stěžovatel klade, nevyplývají z trestního řádu.
5. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti tvrdí, že jím označené důkazy mohly odůvodnit nové rozhodnutí ve věci. Soudy podle něj přistupovaly k věci předpojatě. Výpovědi svědků R. a J. mohly mít podle stěžovatele vliv na kvalifikaci skutku. Z hlediska konkrétních námitek dále tvrdí, že mu krajský soud neumožnil přednést veškerá svá tvrzení, na nichž staví návrh na povolení obnovy řízení. Uvádí také, že písemné přepisy z protokolů z jednání nejsou totožné s jeho průběhem, jelikož v protokolech nejsou konkrétně zaznamenány otázky na svědky a stěžovatele.
Dále se stěžovatel opět podrobněji vyslovuje k tomu, jaké důkazy podle něj mohly zakládat důvody obnovy řízení. Podle stěžovatele krajský soud porušil jeho právo na spravedlivý proces tím, že se s navrženými důkazy nevypořádal. Nakonec namítá porušení principu kontradiktornosti řízení ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jelikož vrchní soud konal ve věci neveřejné zasedání. Zbylé námitky stěžovatele jsou již pouze obecné, anebo naopak velmi konkrétní (viz např. úvahy o tom, co plyne z dokladů k úhradám týkajícím se úroků z úvěru poskytnutého společností X), a proto Ústavní soud nepovažuje za účelné je podrobněji rekapitulovat a postačí shrnout, že se s nimi seznámil.
Stěžovatel také tvrdí porušení vícero svých základních práv, která jsou však pro řízení o povolení obnovy řízení v zásadě irelevantní (např. čl. 8 odst. 2 Listiny, čl. 40 odst. 2 Listiny), a proto je taktéž Ústavní soud podrobněji nerekapituluje.
6. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud setrvale judikuje, že jeho úlohou není přezkoumávání správnosti původního rozhodnutí napadeného návrhem na povolení obnovy řízení. Ani obecné soudy, tím méně Ústavní soud, nemohou v rámci řízení o povolení návrhu na obnovu řízení dle trestního řádu přezkoumávat napadené meritorní rozhodnutí, jakož ani posuzovat otázku viny či trestu (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2517/08 ze dne 24. 2. 2009).
8. Posouzení Ústavního soudu se tak může vztahovat pouze k tomu, zda soud o (ne)povolení obnovy rozhodl ústavně konformním způsobem, tedy zda návrh na povolení obnovy řádně projednal, adekvátně odůvodnil a zda jeho právní závěry nejsou excesem či libovůlí. Zamítne-li soud návrh na obnovu, stěžejní zejména je, zda dostatečně odůvodnil, proč neshledal, že by nově předestřené skutečnosti povolení obnovy řízení opodstatňovaly (nález sp. zn. III. ÚS 2959/10 ze dne 14. 4. 2011). Není však úlohou Ústavního soudu přehodnocovat, zda z navržených důkazů plynou důvody povolení obnovy řízení, jelikož v opačném případě by se Ústavní soud stavěl do role další soudní instance, což mu však nepřísluší.
9. Právě do takové role je však Ústavní soud stavěn zde podanou ústavní stížností. Ústavní soud hodnotí, že výše naznačeným ústavněprávním kritériím napadená rozhodnutí vyhovují. Krajský soud provedl výpovědi svědků, kteří již dokonce byli dříve vyslýcháni v samotném trestním řízení o vině stěžovatele. Přesto nyní, aniž by k tomu byl nucen, soud navrhované svědky znovu vyslechl a až poté dospěl k jasnému a odůvodněnému závěru, že z jejich výpovědí neplyne nic, co by zavdávalo příčinu k povolení obnovy řízení. Tomu nemá Ústavní soud z hlediska ústavněprávního co vytknout.
10. Není pravdivé tvrzení stěžovatele, že novotu v řízení (důvod povolení obnovy řízení) zakládá již skutečnost, že svědkové R. a J. mají být nyní slyšeni jako svědci, zatímco v původním řízení byli v pozici obviněných. Tato argumentace stěžovatele navíc pomíjí, že výslechy těchto svědků byly v řízení o povolení obnovy provedeny (bod 7 a 10 rozhodnutí krajského soudu) a soudy z nich žádné nové skutečnosti ve smyslu § 278 trestního řádu nezjistily. Minimálně u svědka Jarkuláka toto ostatně plyne již z prohlášení jeho samotného, což krajský soud shrnul v bodě 10 napadeného usnesení: "Svědek M. J. vypověděl, že trvá na tom, co uvedl před soudem I. stupně jako obžalovaný a nemá důvod nic měnit na své výpovědi. Nemá žádné nové informace ani důkazy, nic konkrétního, ať už ve vztahu k panu B. nebo ke společnosti Y."
11. Ústavní soud souhlasí s obecnými soudy v tom, že valná většina tvrzení stěžovatele k povolení obnovy řízení je ve skutečnosti opakováním obhajoby, kterou formuloval v trestním řízení, na jehož konci byl pravomocně odsouzen. Není tedy povinností obecných soudů (tím méně povinností Ústavního soudu) vypořádávat veškeré tyto jednotlivé námitky. Postačí, pokud je z napadených rozhodnutí zřejmé, že se tvrzením stěžovatele soudy adekvátně věnovaly. O tom Ústavní soud nemá v posuzovaném případě pochyb. Ústavní soud tak hodnotí, že se nejedná ani o případ, kdy by novotami v řízení byly skutečnosti, které sice byly v původním řízení dokazovány, ale se zcela jiným výsledkem (nález sp. zn. I. ÚS 4068/14 ).
12. V rozporu s ústavním pořádkem není ani skutečnost, že vrchní soud rozhodoval o stížnosti v neveřejném zasedání. Ostatně, stěžovatel výslovně uvádí, že si je vědom toho, že stížnostní soud je oprávněn konat neveřejné zasedání. Naopak, povinnost konat veřejné zasedání v těchto případech ze zákona neplyne, a tím méně plyne z ústavního pořádku, jehož ochráncem je Ústavní soud. Stěžovatel pouze tvrdí, že vrchní soud měl konat veřejné zasedání "s ohledem na jeho námitky směřující k procesním nedostatkům", což však není rozhodující. Konečně i např. v nálezu sp. zn. III. ÚS 566/13
Ústavní soud explicitně uvedl, že v řízení o povolení obnovy řízení lze v zásadě činit všechna rozhodnutí v neveřejném zasedání, což plyne z § 240 trestního řádu. K porušení principu kontradiktornosti řízení ve smyslu citovaného nálezu dochází až za situace, kdy stížnostní soud v neveřejném zasedání rozhodne sám opačně, než rozhodl soud prvního stupně, s čímž souvisí ústavně garantovaný zákaz tzv. překvapivých rozhodnutí.
13. Ústavní soud neshledal porušení základních práv stěžovatele ani v tvrzené nedostatečné protokolaci jednání před krajským soudem. Je obtížně představitelné, aby vůbec jakákoli nedostatečnost protokolace mohla založit porušení základních práv stěžovatele. V tomto případě však ani k žádné nedostatečnosti nedošlo. Nejde o případ, kdy by doslovná protokolace plynula automaticky ze zákona, jako je tomu např. u protokolu o sepsané konfrontaci (§ 55 odst. 3 trestního řádu). Vrchní soud v bodě 4 napadeného rozhodnutí stěžovateli vysvětlil, že protokolace ve smyslu § 55 trestního řádu nemusí být doslovná, jak stěžovatel požaduje.
Vrchní soud také poukázal na to, že k protokolu stěžovatel neměl žádných námitek a nepožadoval ani jeho opravu ve smyslu § 57 trestního řádu. Stěžovatel pak v ústavní stížnosti své námitky ohledně nedostatečnosti protokolace opakuje znovu, aniž by na přehlednou a správnou argumentaci vrchního soudu jakkoli reagoval. Postačí tedy na tomto místě odkázat právě na odůvodnění vrchního soudu.
14. Lze shrnout, že napadená rozhodnutí nejsou nijak svévolná, neodůvodněná ani vnitřně rozporná. Důvodům povolení obnovy řízení se obecné soudy dostatečně věnovaly v souladu se zákonem a judikaturou Ústavního soudu. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 26. června 2024
Jan Wintr, v. r. předseda senátu