Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, Jaromíra Jirsy (soudce zpravodaj) a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele J. K., zastoupeného JUDr. Josefem Čejkou, advokátem, sídlem nám. 3. května 1606, Otrokovice, proti usnesení Krajského státního zastupitelství v Brně - pobočky ve Zlíně č. j. 8 KZT 12/2024-11 ze dne 30. září 2024 a usnesení Okresního státního zastupitelství v Kroměříži č. j. ZK 244/2024-9 ze dne 19. srpna 2024, za účasti Krajského státního zastupitelství v Brně - pobočky ve Zlíně a Okresního státního zastupitelství v Kroměříži, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Okresní státní zastupitelství v Kroměříži ("státní zastupitelství") napadeným usnesením (I) podmíněně odložilo podání návrhu na potrestání stěžovatele pro podezření ze spáchání přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 trestního zákoníku, (II) stanovilo zkušební dobu šestnácti měsíců, (III) stanovilo peněžitou částku na pomoc obětem trestné činnosti 20 000 Kč a (IV) zavázalo stěžovatele zdržet se během zkušební doby řízení motorových vozidel. Krajské státní zastupitelství v Brně - pobočka ve Zlíně ("vyšší státní zastupitelství") následnou stížnost zamítlo jako nedůvodnou.
2. Řádně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů ("zákon o Ústavním soudu"), namítá porušení svého práva na obhajobu zakotveného v čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a v čl. 14 odst. 3 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech vyhlášeného v Chartě OSN (dále jen "Pakt") a v čl. 6 odst. 3 písm. b) a c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva").
3. Stěžovatele dne 18. srpna 2024 vyslechla Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Zlínského kraje, Územní odbor Kroměříž, Obvodní oddělení Bystřice pod Hostýnem (policejní orgán). Stěžovatel podepsal protokol o výslechu, tvrdí však, že jako osoba práva neznalá měl za to, že zaplacením peněžité částky na pomoc obětem trestné činnosti bude věc ukončena. Následující den vydalo státní zastupitelství usnesení, ze kterého stěžovatel zjistil, jaké skutečné důsledky pro něj podpisem protokolu vznikly.
4. Stěžovatel především namítá, že o výslechu nebyl dopředu informován a v důsledku toho nebyla přítomna jeho obhájkyně, které udělil plnou moc již dne 17. července 2024 a která výslovně požádala o vyrozumívání o všech prováděných úkonech, aby se jich mohla aktivně účastnit. Stěžovatel uvádí, že policejní orgán jej neformálně předvolal, aniž by vyrozuměl i obhájkyni, která byla telefonicky informována stěžovatelem, z důvodu kolize s jiným jednáním jej však vyzvala, aby policejní orgán požádal o jiný termín. Této žádosti policejní orgán vyhověl, stěžovatele však měl požádat o návštěvu za účelem vyřešení drobných formalit; teprve na místě se stěžovatel dozvěděl, že jde o jeho výslech. Znovu telefonicky kontaktoval obhájkyni, která jej opět vyzvala ke změně termínu. Vrchní inspektor však stěžovatele požádal o provedení výslechu s úmyslem věc urychleně ukončit. Žádosti stěžovatel vyhověl a byl vyslechnut; nyní však má za to, že byla-li by obhájkyně přítomna výslechu, nepřistoupil by na současnou úhradu uvedené částky i na omezení řízení motorových vozidel, což je pro něj s ohledem na rodinné důvody nepřiměřená sankce. Z uvedených důvodů navrhuje napadená usnesení zrušit.
5. Ústavní soud se seznámil s napadenými rozhodnutími a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ústavnosti. Ve své judikatuře opakovaně zdůraznil, že ingerenci do rozhodování orgánů činných v trestním řízení považuje (s výjimkou mimořádných situací, za nežádoucí [viz například usnesení sp. zn. IV. ÚS 262/03 ze dne 30. června 2003 (všechna rozhodnutí jsou uvedena na https://nalus.usoud.cz)]. Kasační intervence Ústavního soudu do trestního řízení má své místo pouze při zjevném porušení kogentních ustanovení podústavního práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu a zákonnému procesně-právnímu rámci (například usnesení sp. zn. III. ÚS 674/05 ze dne 25. ledna 2006). Zdrženlivost v zásazích lze prolomit jen mimořádně, zejména v případech zřejmé libovůle [nález sp. zn. III. ÚS 511/02 ze dne 3. července 2003 (N 105/30 SbNU 471)]. Ne každý postup orgánu činnému v trestním řízení, byť by i byl podle podústavního práva vadný, současně vede k zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod.
7. Z protokolu o výslechu stěžovatele (osoby podezřelé) se podává, že byl řádně poučen o svých právech, přičemž okolnosti svého výslechu dopředu konzultoval se svou advokátkou. Stěžovatel projevil ochotu vypovídat, policejnímu orgánu sdělil, že udělil plnou moc advokátce, která o výslechu ví a se svou nepřítomností u něj souhlasí. Stěžovatel sdělil, že rozumí obsahu převzatého záznamu o sdělení podezření, popsal okolnosti silniční kontroly, uvedl, jaký alkohol, v jakém množství a kdy požil - s tím, že měl za to, že v době řízení již není pod jeho vlivem; současně vyjádřil lítost nad svým protiprávním jednáním. Postup podle § 179g trestního řádu inicioval a vyslovil s ním jasný a srozumitelný souhlas, stejně jako se sankcí spočívající v ochotě vzdát se řízení na šestnáct měsíců a v uhrazení 20 000 Kč na pomoc obětem trestných činů. Obsah protokolu stěžovatel nezpochybňuje. Státní zastupitelství na základě uvedeného protokolu, s ohledem na doznání stěžovatele, jeho lítost i ochotu podrobit se přiměřeným omezením a při důvodném podezření ze spáchání konkrétního přečinu, vydalo usnesení, jímž podmíněně odložilo návrh na stěžovatelovo potrestání.
8. V následné stížnosti stěžovatel namítal, že jeho obhájkyně nikdy nebyla obeznámena o výslechu a nebylo jí ani umožněno výslechu se osobně zúčastnit. Stěžovatel proto jednal jako osoba práva neznalá zmateně, aniž by tušil důsledky svého počínání. Současně ve stížnosti uvedl, že by byl ochoten na pomoc obětem trestných činů zaplatit 50 000 Kč, při snížení zákazu řízení na dvanáct měsíců, neboť delší doba je pro něj zejména s ohledem na rodinné okolnosti likvidační.
9. Vyšší státní zastupitelství se stížností stěžovatele důkladně zabývalo, především jím tvrzeným porušením práva na obhajobu. Vycházelo z vyjádření stěžovatele v protokolu, podle kterého byl řádně poučen, advokátku o výslechu informoval, a ta souhlasila se svou nepřítomností; nejednalo se o nutnou obhajobu, proto nebyla její přítomnost nezbytná. K postupu podle § 179g trestního řádu je nezbytný souhlas podezřelého, který byl dán. K návrhu stěžovatele na moderaci sankce státní zástupce vyššího státního zastupitelství poukázal na stěžovatelovu neopominutelnou přestupkovou minulost v dopravě, vzhledem k níž by omezení na samé dolní hranici bylo nepřiměřeně mírné.
10. Podmíněné odložení návrhu na potrestání (tzv. odklon) je institutem sloužícím jako varování podezřelému, jehož se mu dostává před tím, než se jeho věc dostane k soudu k dalšímu trestnímu stíhání, což nastane (může nastat), nevyhoví-li uloženým podmínkám nebo se opětovně dopustí protiprávního jednání. Jde o řešení konfliktu podezřelého se státem bez nadměrné stigmatizace, méně intenzivní, ale efektivní formou státního donucení při současném rychlejším a jednodušším vyřízení věci. Jde zároveň o benefit, který je poskytnut za zákonem stanovených podmínek, aniž by bylo třeba zahájit trestního stíhání. Podle § 179g odst. 1 písm. d) trestního řádu je nezbytnou podmínkou pro aplikaci tzv. odklonu výslovný, pochybnosti nevzbuzující, souhlas podezřelého a to bez ohledu na aktivitu advokáta (viz též Šámal, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 2378 a násl.).
11. Lze připustit jisté pochybení policejního orgánu, že ač mu byla zaslána plná moc advokátky, spojená s její žádostí o informování o všech prováděných úkonech, nebyla zástupkyně samostatně informována o připravovaném výslechu. Stěžovatel se však k výslechu dostavil na základě výzvy policejního orgánu poté, co svůj postup s advokátkou konzultoval. Při výslechu výslovně uvedl, že advokátka na své přítomnosti netrvá a ani stěžovatel, řádně poučen, neodmítl v její nepřítomnosti vypovídat, k věci se vyjádřil, projevil lítost, souhlasil s vyřízením tzv. odklonem a souhlasil i s konkrétními omezeními.
12. Uvedený zápis následně stěžovatel prezentuje jako záznam složitého a laikovi nesrozumitelného textu, jehož obsah pochopil teprve po konzultaci s obhájkyní. Nepůsobí přesvědčivě, že by stěžovatel, živící se jako osoba samostatně výdělečně činná, s dřívějšími zkušenostmi z trestního řízení i dopravní přestupkovou minulostí (14 záznamů o přestupcích v silniční dopravě za posledních 20 let), nebyl schopen pochopit obsah jím akceptovaného protokolu a že by se dobrovolně zavázal vzdát řízení motorového vozidla na šestnáct měsíců, aniž by chápal, co pro něj omezení znamená. Výpověď stěžovatele je zaprotokolována jasně a srozumitelně, aniž by protokol obsahoval složité (odborné) formulace. Jak je dále patrné ze stížnosti, stěžovatel sice namítá pochybení v neinformování advokátky, fakticky projevuje (již prostřednictvím advokátky) ochotu tento nedostatek nahradit zkrácením doby omezení při současné vyšší peněžité pomoci obětem trestné činnosti. Lze tedy pochybovat, zda neinformování advokátky sám považuje za natolik závažné, bylo-li by je možné nahradit kratší dobou omezení.
13. Omezení v určité činnosti není v případě tzv. odklonu trestem, ale dobrovolným závazkem podezřelého, vztahujícím se ke konkrétní činnosti, při níž se podezřelý přečinu dopustil. Stanoví-li § 73 trestního zákoníku uložení zákazu činnosti v minimální výměře jednoho roku, lze důvodně předpokládat, že závazek nevykonávat činnost nebude kratší. Jak je z odůvodnění napadených usnesení zřejmé, byla při určení výměry zohledněna řidičská minulost stěžovatele, který podle státního zástupce není ukázněným řidičem.
14. Za popsané situace nelze v neinformování advokátky spatřovat takový zásah, který by představoval porušení základních zaručených práv a svobod stěžovatele. Podle čl. 40 odst. 3 Listiny i čl. 6 odst. 3 písm. b) a c) Úmluvy má obviněný (podezřelý) právo na čas k věci se připravit, ať sám, nebo prostřednictvím obhájce; podle čl. 14 odst. 3 písm. b) Paktu má nárok na dostatek času na přípravu obhajoby a kontakt s obhájcem podle své vlastní volby. Podle čl. 40 odst. 4 Listiny stěžovateli příslušelo rovněž právo odepřít výpověď, například s ohledem na nepřítomnost obhájkyně. Této možnosti stěžovatel nevyužil, naopak na její přítomnosti netrval ani stěžovatel ani jeho obhájkyně, jak stěžovatel sám sdělil.
15. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud odmítl stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 22. ledna 2025
Tomáš Langášek v. r. předseda senátu