Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Tomášem Langáškem o ústavní stížnosti stěžovatelky AVANCEMENT s.r.o v likvidaci, sídlem Václavské náměstí 808/66, Praha 1 - Nové Město, zastoupené advokátem JUDr. Zbyňkem Zachou, sídlem Na Příkopě 857/18, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. července 2025 č. j. 27 Cdo 1078/2025-520, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení a Ing. Iva Svobody, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
1. Městský soud v Praze svým rozsudkem zamítl žalobu stěžovatelky na vrácení finanční částky s příslušenstvím (rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. 6. 2022 č. j. 72 Cm 21/2021-331). Stěžovatelka (žalobkyně) proti rozsudku podala odvolání a Vrchní soud v Praze rozsudek změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit stěžovatelce žalovanou částku (rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 1. 2025 č. j. 12 Cmo 56/2023-440). Žalovaný podal dovolání a Nejvyšší soud rozhodl, že se rozsudek Vrchního soudu v Praze ruší (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2025 č. j. 27 Cdo 1078/2025-520). Rozsudek Nejvyššího soudu napadá stěžovatelka touto ústavní stížností.
2. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že Nejvyšší soud svým rozhodnutím porušil její práva zaručená v čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2, čl. 37 odst. 3 a čl. 11. odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy na ochranu lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a čl. 2 odst. 3, čl. 96 odst. 1 a čl. 4 Ústavy České republiky.
3. Ústavní stížnost není přípustná.
4. Výchozím bodem při posuzování přípustnosti ústavních stížností je v judikatuře Ústavního soudu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Toto ustanovení reflektuje zásadu subsidiarity, která je pojmovým znakem ústavní stížnosti [viz např. bod 23 a násl. stanoviska pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 58/23 ze dne 7. 2 2023 (ST 58/116 SbNU 266; 57/2023 Sb.)]. Subsidiarita ústavní stížnosti se projevuje ve dvou požadavcích. Zaprvé se projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků v řízeních před obecnými soudy, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (viz § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Zadruhé se projevuje v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nemají k dispozici již žádné prostředky, kterými by mohly neústavní stav napravit. [viz např. bod 3 a násl. stanoviska pléna ze dne 12. 11. 2025 Pl. ÚS-st. 61/25 (510/2025 Sb.)].
5. Proto Ústavní soud odmítá ústavní stížnosti pro nepřípustnost v případě, kdy existovalo pravomocné rozhodnutí soudu, kterým však nebyla věc ukončena, ale byla vrácena soudu či jinému státnímu orgánu k dalšímu řízení (viz např. usnesení ze dne 24. 10. 2018
sp. zn. I. ÚS 3345/18
nebo usnesení ze dne 30. 3. 2006
sp. zn. IV. ÚS 125/06
). Závěr o nepřípustnosti ústavní stížnosti se přitom dle ustálené judikatury Ústavního soudu uplatní i tehdy, je-li orgán, který má ve věci opětovně rozhodnout, vázán právním názorem vysloveným v napadeném rozhodnutí. Vázanost právním názorem instančně vyššího soudu nezakládá ani "uzavřenost" daného stadia řízení, ani se tím neklade překážka ústavněprávní obraně proti konečnému rozhodnutí (např. usnesení ze dne 5. 2. 2019
sp. zn. II. ÚS 4164/18
, usnesení ze dne 24. 10. 2018 sp. zn. I. ÚS 3426/18 nebo usnesení ze dne 16. 2. 2011
sp. zn. III. ÚS 256/11
).
6. Z obsahu napadeného rozsudku plyne, že Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí Vrchního soudu v Praze a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Ve věci tedy nebylo vydáno konečné rozhodnutí a řízení před obecnými soudy stále pokračuje. Stěžovatelka se může domáhat ochrany svých ústavně zaručených hmotných i procesních práv v řízení před vrchním soudem, a bude-li třeba, rovněž v rámci řízení o opravných či jiných prostředcích ochrany práva, které jí zákon poskytuje. Zůstává jí zachována i možnost bránit se proti konečnému rozhodnutí ve věci prostřednictvím ústavní stížnosti.
7. Stěžovatelka hlavní důvod přípustnosti ústavní stížnosti spatřuje v tom, že pokud by nedošlo ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu, mělo by to pro ni negativní důsledky, které později již nelze odstranit. Tyto negativní důsledky spočívají zejména ve zrušení exekučního titulu, resp. v tom, že se podle stěžovatelky žalovaný zbaví majetku dříve, než bude vydán nový exekuční titul. Ani tato tvrzení ale nevedou Ústavní soud k závěru, že by bylo nutné prolomit zásadu subsidiarity v řízení o ústavní stížnosti. Ústavní soud by tím totiž předjímal rozhodnutí obecných soudů v tom ohledu, zda k vydání exekučního titulu ve prospěch stěžovatelky vůbec dojde.
8. Případný kasační zásah Ústavního soudu nebo předjímání toho, jak má být ve věci rozhodnuto, by byl v rozporu se zásadou subsidiarity ústavní stížnosti.
9. Stěžovatelka v ústavní stížnosti také tvrdí, že "doba vedení předmětného řízení je už nyní příliš dlouhá." Ani to ale Ústavní soud nevede k závěru, že by ústavní stížnost měla být přípustná. Navíc k tomu lze připomenout, že co se týče namítání průtahů v řízení, dle judikatury Ústavního soudu je stěžovatelka povinna ještě před podáním ústavní stížnosti podat stížnost na průtahy v řízení podle § 164 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů [viz např. nález ze dne 19. 2. 2002
sp. zn. I. ÚS 663/01
(N 16/25 SbNU 121)]. Z obsahu ústavní stížnosti neplyne, že by tak stěžovatelka učinila.
10. Z výše uvedených důvodů soudce zpravodaj odmítl ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. e) ve spojení s § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu jako nepřípustný návrh.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. prosince 2025
Tomáš Langášek v. r.
soudce zpravodaj