ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a
soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobkyně
AVANCEMENT s. r. o. v likvidaci, se sídlem v Praze 10, V Dolině 1515/1b, PSČ
101 00, identifikační číslo osoby 25605747, zastoupené JUDr. Zbyňkem Zachou,
advokátem, se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 857/18, PSČ 110 00, proti žalovanému
I. S., zastoupenému JUDr. Janem Streličkou, advokátem, se sídlem v Brně, Veselá
163/12, PSČ 602 00, o zaplacení 4.800.000 Kč s příslušenstvím, vedené u
Městského soudu v Praze pod sp. zn. 72 Cm 21/2021, o dovolání žalovaného proti
rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 1. 2025, č. j. 12 Cmo 56/2023-440,
I. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 1. 2025, č. j. 12 Cmo
56/2023-440, se v prvním, třetím a čtvrtém výroku ruší a věc se v tomto rozsahu
vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
II. Dovolání se v části, v níž směřuje proti druhému výroku rozsudku
Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 1. 2025, č. j. 12 Cmo 56/2023-440, odmítá.
1. Žalobou doručenou Obvodnímu soudu pro Prahu 4 dne 1. 12. 2017 se
žalobkyně domáhá po žalovaném zaplacení 4.800.000 Kč s úroky z prodlení ve výši
8,05 % ročně z této částky od 25. 11. 2017 do zaplacení, jakožto bezdůvodného
obohacení, které bylo žalovanému z bankovního účtu žalobkyně poskytnuto bez
právního důvodu.
2. Usnesením ze dne 4. 1. 2021, č. j. Ncp 800/2020-283, Vrchní soud v
Praze určil, že k projednání a rozhodnutí věci jsou v prvním stupni věcně
příslušné krajské soudy, a věc postoupil k dalšímu řízení Městskému soudu v
Praze.
3. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 6. 2022, č. j. 72 Cm
21/2021-331, žalobu na zaplacení zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení
(výrok II.).
4. Soud prvního stupně vyšel (mimo jiné) z toho, že:
1) Dne 1. 12. 2014 byla na účet žalovaného připsána od žalobkyně částka
4.800.000 Kč s označením platby „100% záloha na nákup akcií IDRON“ (dále jen
„platba“).
2) Od 3. 9. 1997 do 14. 2. 2012 byl jednatelem žalobkyně Jan Vaněk (dále
jen „J. V.“), od 18. 11. 2014 do 3. 10. 2016 byla jednatelkou žalobkyně Jana
Tyráčková (dále jen „J. T.“), od 3. 10. 2016 je jednatelem žalobkyně J. V.
3) Od 1. 1. 2014 do 31. 12. 2014 prováděl J. V. pro žalobkyni na základě
dohody o provedení práce „poradenskou a konzultační činnost“.
4) Platbu provedl z bankovního účtu žalobkyně J. V.
5. Soud prvního stupně nejprve uzavřel, že se žalobkyni nepodařilo
prokázat, že mezi účastníky byla uzavřena dohoda o koupi 110 ks akcií
společnosti IDRONESAN a. s., identifikační číslo osoby 29055741 (dále jen
„akcie“), a že platba byla zálohou na koupi akcií této společnosti, kterou
žalobkyně poskytla žalovanému s tím, že žalovaný do 28. 2. 2015 žalobkyni buď
vrátí plnění zpět, nebo na ni akcie převede [dále též jen „smlouva“].
6. V návaznosti na to soud konstatoval, že žalobkyně nemá právo na
vydání bezdůvodného obohacení, jelikož žalovaného obohatila s vědomím, že k
jeho obohacení nebyla povinna ve smyslu § 2997 odst. 1 věty druhé zákona č.
89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“).
7. K odvoláním žalobkyně, směřujícímu do celého rozsahu rozsudku soudu
prvního stupně, a žalovaného, směřujícímu do výroku II. rozsudku soudu prvního
stupně, Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 1. 2025, č. j. 12 Cmo
56/2023-440, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I., pokud jím byla
zamítnuta žaloba o zaplacení 4.800.000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 %
ročně z této částky od 1. 12. 2017 do zaplacení, změnil tak, že žalovaný je
povinen zaplatit žalobkyni 4.800.000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 %
ročně z této částky od 1. 12. 2017 do zaplacení (první výrok), ve zbývajícím
rozsahu výrok I. rozsudku potvrdil (druhý výrok), rozhodl o nákladech řízení
před soudy obou stupňů (třetí výrok) a o povinnosti žalovaného zaplatit soudní
poplatek z odvolání (čtvrtý výrok).
8. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, podle
něhož bylo prokázáno plnění ve výši 4.800.000 Kč žalobkyní žalovanému, avšak
tvrzený právní důvod platby (smlouva) mezi žalobkyní a žalovaným prokázán
nebyl. Uvedl, že jednání J. V. s žalovaným nelze žalobkyni přičítat, jelikož v
danou dobu byla jedinou osobou oprávněnou za žalobkyni jednat J. T., která byla
k 1. 12. 2014 jednatelkou žalobkyně, ta však s žalovaným nikdy nejednala.
9. V návaznosti na to odvolací soud uzavřel, že plnění poskytnuté
žalobkyní žalovanému bylo plněním bez právního důvodu a žalovaný se přijetím
takto poskytnutého plnění na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil.
10. Na rozdíl od soudu prvního stupně však odvolací soud neshledal
naplněnými podmínky § 2997 odst. 1 věty druhé o. z. (tzv. vědomého plnění
nedluhu), jelikož vědomá vůle žalobkyně ohledně plnění, k němuž nebyla povinna,
nebyla v řízení prokázána.
II. Dovolání a vyjádření k němu
11. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož
přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále
jen „o. s. ř.“), maje za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek
hmotného práva, a to:
1) posouzení předpokladů pro vznik nároku na vydání bezdůvodného
obohacení vzniklého „plněním za jiného“ ve smyslu § 2997 odst. 1 věty druhé o.
z.,
2) posouzení pasivní věcné legitimace v řízení o nároku na vydání
bezdůvodného obohacení vzniklého „plněním za jiného“,
3) vymezení subjektů vztahu z bezdůvodného obohacení vzniklého v
důsledku dispozic s prostředky na bankovním účtu třetí osoby,
které odvolací soud posoudil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího
soudu, a
4) posouzení předpokladů tzv. vědomého plnění nedluhu podle § 2997 odst.
1 věty druhé o. z. v souvislosti s platbou provedenou bez souhlasu majitele
účtu osobou s dispozičním oprávněním k tomuto účtu vědomě na účet třetí osoby,
která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.
12. Dovolatel prostřednictvím předestřených dovolacích otázek brojí
proti názoru odvolacího soudu, podle něhož je platba bezdůvodným obohacením
žalovaného na úkor žalobkyně, jelikož byla poskytnuta bez právního důvodu.
13. Podle názoru dovolatele odvolací soud při posuzování bezdůvodného
obohacení podle § 2991 odst. 2 o. z. nesprávně vycházel z předpokladu vědomé
vůle osoby, jež plnila. Poukazuje přitom na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze
dne 3. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 208/2019, uveřejněného pod číslem 21/2020 Sb.
rozh. obč. (dále jen „R 21/2020“), podle nichž § 2997 odst. 1 věty druhé o. z.
„nelze vykládat tak, že by již samo vědomí plnitele o absenci jeho povinnosti k
úhradě cizího dluhu vylučovalo vznik nároku na vydání bezdůvodného obohacení
vůči osobě, za niž plnil a jíž se zánikem dluhu dostalo majetkového prospěchu“.
14. Vycházeje z judikatury Nejvyššího soudu má dovolatel za to, že
bezdůvodné obohacení nemohlo vzniknout na jeho straně, nýbrž toliko na straně
J. V., který provedl platbu, jakožto osoba s dispozičním oprávněním k účtu
žalobkyně, a který touto platbou sám uskutečnil svůj záměr poskytnout
žalovanému plnění a přivodit tím následky ve své právní sféře (viz rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3823/2015).
15. K tomu dovolatel uvádí, že následkem plnění za jiného je vznik práva
třetí osoby (plnitele) na vydání bezdůvodného obohacení po dlužníkovi, který
tímto plněním byl bezdůvodně obohacen, nikoli po věřiteli, jakožto osobě, která
plnění přijala (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2023, sp. zn. 28
Cdo 1214/2023, ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. 32 Odo 970/2006, a ze dne 9. 12.
2015, sp. zn. 31 Cdo 2307/2013). Odvolací soud se těmito pravidly neřídil a v
důsledku toho nesprávně posoudil otázku pasivní věcné legitimace v projednávané
věci.
16. V rámci třetí dovolací otázky dovolatel namítá, že odvolací soud
nezohlednil, že platba byla provedena z účtu žalobkyně osobou oprávněnou
disponovat s prostředky na účtu žalobkyně (J. V.). Jakékoli následné výhrady
majitelky účtu (žalobkyně) vůči takto provedené platbě pak musí směřovat vůči
disponentovi (J. V.), jemuž udělila dispoziční oprávnění k účtu.
17. Pro úplnost dovolatel poukazuje na skutečnost, že odvolací soud v
napadeném rozsudku nedovodil absenci právního titulu platby mezi J. V. a
žalovaným. Naopak, shodně se soudem prvního stupně konstatoval, že platba
„vycházela zcela z dohody mezi J. V. a žalovaným“.
18. Konečně dovolatel napadenému rozhodnutí odvolacího soudu vytýká také
vady řízení, a to překvapivost a nepřezkoumatelnost rozsudku, které zasáhly do
jeho práva na spravedlivý proces.
19. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud rozhodl o odkladu
vykonatelnosti napadeného rozsudku a následně napadený rozsudek odvolacího
soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
20. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání navrhuje, aby Nejvyšší soud
dovolání odmítl jako nepřípustné, případně, aby je zamítl.
III. Přípustnost dovolání
21. Ve své ustálené rozhodovací praxi vychází Nejvyšší soud dlouhodobě z
toho, že k podání dovolání je oprávněn pouze ten účastník řízení, v jehož
poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma (jakkoli nepatrná)
odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (srov. například
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, ze dne
21. 8. 2003, sp. zn. 29 Cdo 2290/2000, uveřejněné pod číslem 38/2004 Sb. rozh.
obč., ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 29 Odo 198/2003, ze dne 27. 8. 2008, sp. zn.
29 Odo 702/2006, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 9. 2022, sp. zn. 27
Cdo 1051/2021).
22. V části, v níž směřuje proti druhému výroku rozsudku odvolacího
soudu, není dovolání žalovaného přípustné, neboť jím odvolací soud potvrdil
rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I., kterou byl návrh zčásti
zamítnut. Proto v tomto rozsahu nemohlo rozhodnutí odvolacího soudu dovolateli
způsobit (jakkoli nepatrnou) újmu, která by byla odstranitelná tím, že jej v
této části dovolací soud zruší. Dovolací soud proto dovolání v této části podle
§ 243c odst. 3 věty první ve spojení s § 218 písm. b) o. s. ř. odmítl jako
subjektivně nepřípustné (podané někým, kdo k tomu nebyl oprávněn).
23. Dovolání je však podle 237 o. s. ř. přípustné pro řešení dovolatelem
otevřené otázky podmínek vzniku nároku na vydání bezdůvodného obohacení
„plněním za jiného“ podle § 2991 odst. 2 o. z. a s tím souvisejícího vymezení
pasivní věcné legitimace ve sporu o vydání bezdůvodného obohacení, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
a) Použitá právní úprava
24. Podle § 2991 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu
obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil (odstavec první). Bezdůvodně se
obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu,
plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo
tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám (odstavec druhý).
25. Podle § 2997 odst. 1 o. z. dlužník, který plnil dluh nežalovatelný
nebo promlčený nebo takový, který je neplatný pro nedostatek formy, nemá právo
na vrácení toho, co plnil. Právo na vrácení nemá ani ten, kdo jiného obohatil s
vědomím, že k tomu není povinen, ledaže plnil z právního důvodu, který později
nenastal nebo odpadl.
b) K bezdůvodnému obohacení vzniklému „plněním za jiného“
26. Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se k § 2991 odst. 1 o.
z. mimo jiné podává:
1) Skutková podstata bezdůvodného obohacení vzniklého plněním za osobu,
jež měla po právu plnit sama (dále též „plnění za jiného“), upravuje situace, v
nichž třetí osoba plnila dluh dlužníka, aniž by k tomu byla povinna, přičemž
mezi dotčenými osobami bylo zřejmé, že plní za jiného. Právní povinnost
dlužníka musí v době plnění třetí osobou existovat. Dlužník je zproštěn své
povinnosti vůči věřiteli, ovšem ochuzený (osoba třetí, jež plnila, ačkoliv k
tomu nebyla povinna) má poté právo domáhat se vydání bezdůvodného obohacení ve
vztahu k dlužníkovi, nikoliv věřiteli, jemuž plnil. Účelem této úpravy je
umožnit regres třetí osoby (plnitele) vůči dlužníku.
2) Absencí povinnosti ochuzeného plnit je třeba rozumět to, že ochuzený
(plnitel) není obohacenému (dlužníku) zavázán splnit jeho dluh. Existence
takové povinnosti ochuzeného vůči obohacenému by totiž mezi nimi představovala
právní důvod pro nabytí majetkového prospěchu spočívajícího v zániku dluhu
obohaceného.
3) Jestliže by ten, kdo plnil, jednal v přesvědčení, že plní svůj
vlastní závazek nebo jinou svou právní povinnost vůči věřiteli, ačkoliv tomu
tak ve skutečnosti není, šlo by o plnění bez právního důvodu a nárok na vydání
bezdůvodného obohacení by vznikl vůči tomu, komu bylo plněno.
4) Aplikaci dané skutkové podstaty je nutno provádět s ohledem na obecná
ustanovení upravující zánik závazku splněním dluhu třetí osobou, jimiž jsou
zejména § 1936 a 1937 o. z.
V poměrech úpravy § 454 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění
účinném do 31. 12. 2013, obdobně srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne
12. 10. 2010, sp. zn. 32 Cdo 3508/2009, ze dne 22. 6. 2011, sp. zn. 25 Cdo
4388/2008, uveřejněný pod číslem 9/2012 Sb. rozh. obč., a ze dne 25. 7. 2018,
sp. zn. 28 Cdo 1145/2017, v režimu účinné právní úpravy pak R 21/2020, rozsudky
Nejvyššího soudu ze dne 2. 8. 2022, sp. zn. 28 Cdo 1783/2022 a sp. zn. 28 Cdo
1214/2023.
27. Z citovaných judikatorních závěrů se podává, že k naplnění skutkové
podstaty plnění za jiného je zásadně potřeba prokázaná vědomá vůle plnitele o
tom, že k plnění není sám povinen, jakož i jeho vůle splnit cizí dluh.
28. Dovolací soud se však ve své rozhodovací praxi zabýval již také
vymezením subjektů vztahu bezdůvodného obohacení v případě plnění za jiného v
kontextu smlouvy o běžném účtu, přičemž formuloval a odůvodnil následující
závěry:
1) Peníze složené na běžném účtu jsou v majetku peněžního ústavu,
zatímco majitel účtu je nadán toliko pohledávkou, jíž koresponduje povinnost
banky uskutečňovat v souladu s jeho příkazy převody či výplaty předmětných
aktiv (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2010, sp. zn. 28 Cdo
2771/2009, ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 29 Cdo 1622/2009, a ze dne 27. 11. 2014,
sp. zn. 29 Cdo 3315/2012).
2) Finanční instituci pak mohou udílet pokyny k uskutečnění peněžních
transferů rovněž tzv. osoby s dispozičním právem k účtu, jež vůči bance taktéž
realizují oprávnění obligační povahy (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze
dne 25. 6. 2008, sp. zn. 33 Odo 912/2006, či ze dne 8. 4. 2015, sp. zn. 25 Cdo
4185/2014).
3) Disponent vybavený právem determinovat pohyb uložených prostředků je
mimo jiné s to poukázat určitou částku z dotčeného účtu na účet svého věřitele
s cílem vyrovnat vlastní dluh. V takovém případě uvedený subjekt nedává průchod
vůli majitele účtu, nýbrž vlastním jménem uskutečňuje úmysl poskytnout plnění,
jež je sám dlužen, a přivodit tak následky ve své právní sféře, na čemž ničeho
nemění skutečnost, že povinnost zaplatit věřiteli určitou částku realizuje za
využití majetkové hodnoty náležející primárně jinému (majiteli účtu), již si za
tím účelem přisvojuje.
4) Nelze proto pokládat za principiálně vyloučené, aby disponent
(nevystupující vůči příjemci plnění jako zástupce třetího subjektu) poukázáním
finančních prostředků na účet svého věřitele přivodil zánik vlastního závazku i
tam, kde tento úkon nekoreluje se zájmy majitele účtu samotného.
5) Bude-li vskutku mezi osobou s dispozičním oprávněním a tím, komu
adresovala peníze z předmětného účtu, platný a účinný právní důvod pro uvedené
plnění, nebude na věřitele, obdrževšího v důsledku pokynu svého dlužníka daný
obnos, v zásadě přiléhavé nahlížet jako na bezdůvodně obohaceného.
6) V důsledku transferu prostředků do sféry disponentova věřitele se
snižují aktiva majitele účtu, z něhož je daný obnos odepisován, a naopak se
zlepšuje majetková situace osoby s dispozičním oprávněním, jež je zproštěna
pasiva v podobě dluhu, který byl popsaným způsobem uhrazen. Jelikož je uvedený
prospěch zřetelně provázán s újmou majitele účtu (v podobě umenšení jeho
pohledávky za bankou), jeví se přirozené uzavřít, že při absenci právem
aprobovaného důvodu pro tento přesun majetkových hodnot by se mezi ním a
disponentem mohl utvořit závazek z bezdůvodného obohacení.
7) Platí přitom, že sama existence dispozičního oprávnění nezakládá
adekvátní titul pro plnění mezi tím, pro koho je účet veden, a subjektem, jemuž
je svěřeno právo s prostředky na něm složenými nakládat.
Srovnej rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3823/2015, či usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2316/2015.
29. V projednávané věci dospěl odvolací soud k závěru, podle něhož
platba představovala plnění na „dluh J. V. vůči žalovanému“ (viz odst. 39
napadeného rozsudku) a „vycházela zcela z dohody mezi J. V. a žalovaným“ (viz
odst. 38 napadeného rozsudku), pročež nelze dovozovat vědomou vůli žalobkyně
(majitele účtu) ohledně splnění dluhu za jiného (J. V.).
30. Jelikož se z rozhodovací praxe dovolacího soudu podává, že osoba s
dispozičním oprávněním k účtu – dlužník – při plnění svého dluhu z bankovního
účtu třetí osoby nedává průchod vůli této osoby (majitele účtu), je závěr
odvolacího soudu, podle něhož se nemohlo jednat o bezdůvodné obohacení plněním
za jiného z důvodu nedostatku vědomé vůle žalobkyně (majitelky účtu) o právním
důvodu (respektive o samotném provedení) platby, jakož i vůle splnit dluh za
jiného, v rozporu s citovanou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
31. Byl-li zde titul, na jehož základě měl žalovaný od J. V. platbu
obdržet (smlouva), nedostalo se mu za daných okolností přijetím této částky
bezdůvodného obohacení ani v případě, že by mu tyto prostředky jmenovaný
poukázal bez souhlasu žalobkyně z jejího účtu, k němuž by měl dispoziční
oprávnění.
32. Právní názor odvolacího soudu ohledně důvodu vzniku bezdůvodného
obohacení a v návaznosti na to určení osoby pasivně věcně legitimované (osoby,
jež se na úkor žalobkyně – majitelky účtu – bezdůvodně obohatila), proto není
správný.
c) Shrnutí rozhodnutí
33. Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem není (co do řešení
dovoláním otevřené otázky) správné a dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.
byl uplatněn právem, Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a
odst. 1 věta první o. s. ř.), a aniž se zabýval vytýkanými vadami řízení,
napadený rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc
vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
34. V dalším řízení odvolací soud blíže posoudí existenci a obsah
právního titulu plnění mezi J. V. a žalovaným, jakožto předpokladu kvalifikace
platby jako bezdůvodného obohacení vzniklého plněním za jiného. Přihlédne
přitom i k tomu, že rozhodovací praxe dovolacího soudu nevyžaduje vědomou vůli
majitele účtu, realizuje-li platbu osoba s dispozičním oprávněním k účtu.
35. Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§
243g odst. 1 část věty první za středníkem, § 226 o. s. ř.).
36. O návrhu dovolatelky na odklad právní moci napadeného rozsudku
odvolacího soudu Nejvyšší soud nerozhodoval. Návrh na odklad vykonatelnosti či
právní moci je závislé povahy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017,
sp. zn. III. ÚS 3425/16), což mimo jiné znamená, že rozhodl-li dovolací soud o
podaném dovolání, stává se návrh na odklad vykonatelnosti bezpředmětný
(obsoletní); obdobně například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018,
sp. zn. 27 Cdo 2826/2017 (uveřejněný pod číslem 29/2019 Sb. rozh. obč.).
37. V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně
řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 7. 2025
JUDr. Filip Cileček
předseda senátu