28 Cdo 1145/2017-152
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Olgy Puškinové a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a JUDr. Jana Eliáše,
Ph.D., ve věci žalobce J. A., P., zastoupeného Mgr. Ivanem Courtonem, advokátem
se sídlem v Praze 10, Moskevská 450/38, proti žalovanému Heineken Česká
republika, a. s., se sídlem v Krušovicích, U Pivovaru 1, identifikační číslo
osoby: 45148066, zastoupenému Mgr. Petrou Beaver, advokátkou se sídlem v Praze
4, Pod Vilami 747/10, o zaplacení částky 180.000,- Kč s příslušenstvím, vedené
u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 9 C 58/2015, o dovolání žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. října 2016, č. j. 21 Co
293/2016-127,
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. října 2016, č. j. 21 Co
293/2016-127, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu
řízení.
Okresní soud v Rakovníku rozsudkem ze dne 14. 1. 2016, č. j. 9 C 58/2015-82,
uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 180.000,- Kč se zákonným
úrokem z prodlení ve výši 8,05% ročně z částky 180.000,- Kč od 1. 5. 2015 do
zaplacení (výrok I.). Žalovanému uložil dále povinnost zaplatit žalobci na
náhradě nákladů řízení částku 94.016,- Kč k rukám jeho zástupce Mgr. Ivana
Courtona, advokáta (výrok II.). Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že
žalobce byl v období od 25. 6. 2004 až 2. 2. 2005 jediným společníkem a
současně jednatelem obchodní společnosti GASTRO COLOMBIA, s. r. o. V této
pozici uzavřel dne 8. 10. 2004 s právním předchůdcem žalovaného (DRINKS UNION,
a. s.) smlouvu o propagaci č. 2004-10/08/01 (dále „smlouva o propagaci“), v níž
se jmenovaná společnost zavázala za finanční bonus ve výši 400.000,- Kč k
odběru určitého množství piva a k propagaci výrobků právního předchůdce
žalovaného. Ke smlouvě o propagaci bylo vyhotoveno vyplňovací prohlášení
směnečné, v němž žalobce deklaroval, že právnímu předchůdci žalované odevzdal
biankosměnku vlastní vystavenou na řad právního předchůdce žalovaného s
doložkami „bez protestu“ a „garanční směnka“. Dne 11. 1. 2012 právní předchůdce
žalovaného od smlouvy o propagaci odstoupil, neboť společnost GASTRO COLOMBIA,
s. r. o. od 1. 7. 2008 neplnila svůj závazek k odběru sjednaného množství piva
a neprováděla propagaci výrobků právního předchůdce žalovaného ve své
provozovně, a v důsledku odstoupení pak byla kupující vyzvána k úhradě smluvní
pokuty ve výši 375.000,- Kč. Dohoda o splátkách navržená žalovaným žalobci jako
fyzické osobě nebyla stranami uzavřena, neboť žalobce ji nepodepsal. Žalobce v
období od 31. 7. 2013 do 30. 6. 2014 zasílal každý měsíc žalovanému pod
variabilním symbolem č. 81094881 částku 15.000,- Kč takže za toto období mu
zaplatil celkem částku 180.000,- Kč. Na takto zjištěný skutkový stav soud
prvního stupně aplikoval, pokud šlo o platby zaslané žalobcem žalovanému do 31.
12. 2013, ustanovení § 451 odst. 1 a 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník
ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále „obč. zák.“), a pokud šlo o platby
provedené po 1. 1. 2014, ustanovení § 2991 odst. 1 a 2 zákona č. 89/2012 Sb.,
občanský zákoník, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále jen „o. z.“). Dospěl k
závěru, že žalovaný se na úkor žalobce bezdůvodně obohatil, neboť povinnost k
zaplacení smluvní pokuty vyplývající ze smlouvy o propagaci a vyplňovacího
směnečného prohlášení stíhala společnost GASTRO COLOMBIA, s. r. o., nikoliv
žalobce jako fyzickou osobu; k neuzavřené dohodě o splátkách soud nepřihlédl s
odůvodněním, že nemůže představovat platné uznání dluhu žalobcem, a důkazní
hodnotu nepřiznal z důvodu absence originálu ani kopii žalovaným předložené
biankosměnky.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 10. 2016, č. j.
21 Co 293/2016-127, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl,
a žalobci uložil povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení před
soudy obou stupňů částku 84.759,- Kč k rukám jeho zástupkyně Mgr. Petry Beaver,
advokátky. Odvolací soud převzal skutkové zjištění soudu prvního stupně, že
„žalobce v období od 31. 7. 2013 do 30. 6. 2014 zasílal žalovanému každý měsíc
částku 15.000,- Kč pod variabilním symbolem č. 81094881, celkem tedy 180.000,-
Kč, a že smlouva o propagaci č. 2005-10/08/01 (správně zřejmě č. 2004-10/08/01)
byla uzavřena dne 8. 10. 2004 mezi společností GASTRO COLOMBIA, s. r. o.,
kterou podepsal žalobce, jakožto jeho jednatel, a DRINKS UNION, a. s.“ a že
„nepodepsaná dohoda o splátkách pak řešila otázku dluhu vzniklého z odstoupení
od smlouvy“. Odvolací soud připomněl usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12.
2007, sp. zn. 33 Odo 1590/2005, „které judikovalo, že aktivně legitimovaným
subjektem k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení (§ 456 obč. zák.)
je ten, na jehož úkor bylo bezdůvodné obohacení získáno. Na rozdíl od
odpovědnosti podle § 451 odst. 2 obč. zák. v případech vydání bezdůvodného
obohacení získaného tím, že za druhého bylo plněno to, co po právu měl plnit
sám (§ 454 obč. zák.), má ten, kdo plnil za jiného, právo požadovat vydání
předmětu bezdůvodného obohacení od toho, za koho plnil, a nikoli od toho, komu
plnil“. Z toho dovodil, že pasivně legitimován je ten, kdo je nositelem hmotně
právní povinnosti, a pasivně legitimován v řízení o zaplacení částky z titulu
bezdůvodného bohacení je ten, za koho bylo plněno. Jestliže v daném řízení bylo
prokázáno, že částka 180.000,- Kč, sestávající z dvanácti splátek po 15.000,-
Kč, byla vyplacena žalobcem žalovanému, ač tak měla plnit společnost GASTRO
COLOMBIA, s. r. o., je nesprávný závěr soudu prvního stupně, že právní vztah ve
věci bezdůvodného obohacení vznikl mezi žalobcem a žalovaným. Protože tedy na
straně žalovaného chybí věcná pasivní legitimace, změnil rozsudek soudu prvního
stupně tak, že žalobu zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež má za přípustné
podle § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky
hmotného práva týkající se předpokladů vzniku bezdůvodného obohacení podle §
454 obč. zák., a určení subjektů závazkového vztahu z bezdůvodného obohacení,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu
dovolacího, přičemž uplatil dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci
odvolacím soudem (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Dovolatel poukázal na to, že
odvolací soud - kromě jím převzatých skutkových zjištění učiněných soudem
prvního stupně - jiné skutkové okolnosti neuvedl, a že z právní teorie a z
judikatury dovolacího soudu plyne závěr týkající se obligatorních předpokladů
aplikace § 454 obč. zák., a to vědomé plnění povinnosti za jiného (tj. ten, kdo
plnil jinému, tuto povinnost neměl a plnil místo toho, kdo byl k tomuto plnění
povinen, tj. místo dlužníka, přičemž mezi subjekty, mezi nimiž došlo k plnění,
bylo zřejmé, že se plní za jiného), a existence právní povinnosti na straně
toho, za něhož bylo plněno v okamžiku, kdy je subjektem, jenž plní za jiného,
poskytováno plnění (viz Švestka, J., Spáčil, J., Škárová M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I., § 1-459. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2008,
str. 1186-1187, a rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. 32 Odo
970/2006, ze dne 18. 5. 1999, sp. zn. 32 Cdo 973/98, ze dne 21. 7. 2005, sp. zn. 33 Odo 970/2006, a ze dne 12. 10. 2010, sp. zn. 32 Cdo 3508/2009, a
usnesení téhož soudu ze dne 21. 5 2009, sp. zn. 30 Cdo 4256/2008). Podle názoru
dovolatele však z odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu nelze
dovodit naplnění ani jednoho z těchto obligatorních předpokladů aplikace § 454
obč. zák. Předně není odůvodněno a ani nebylo v řízení prokázáno, proč odvolací
soud dospěl k závěru, že žalobce vědomě plnil za společnost GASTRO COLOMBIA, s. r. o., když navržená dohoda o splátkách nebyla podepsána, navíc za dlužníka
označuje žalobce. Z pouhého faktu poukázání předmětných částek žalobcem
žalovanému nelze bez dalšího dovodit plnění za jiného, když žalobce v řízení
poukazoval na to, že ze strany žalovaného byl žalobci dluh společnosti GASTRO
COLOMBIA, s. r. o. prezentován jako osobní dluh žalobce, pročež také žalobce
žalovanému v tomto omylu plnil, což dokládá nepodepsaná dohoda o splátkách. V
tomto ohledu dovolatel poukázal na závěr uvedený v usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 20. 2. 2013, sp. zn. 21 ICdo 16/2012, podle nějž v případě, že ten, kdo
plní, jedná v přesvědčení, že plní svůj vlastní závazek nebo jinou právní
povinnost, ačkoliv tomu tak ve skutečnosti není (a jedná tedy v „omylu“), jde o
plnění bez právního důvodu a nárok na vydání bezdůvodného obohacení vzniká vůči
tomu, komu bylo plněno. Dále dovolatel namítá, že odvolacím soudem není
odůvodněna a ani nebyla v řízení prokázána existence dluhu společnosti GASTRO
COLOMBIA, s. r. o.
vůči žalovanému v okamžiku plnění poskytovaného žalobcem
žalovanému ani její výše, neboť v řízení nebylo nijak zjištěno ani žalovaným
prokázáno, že nárok na smluvní pokutu je po právu. Není tedy prokázáno, že
žalobce skutečně mohl plnit existující dluh jmenované společnosti. V této
souvislosti dále odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1233/2014, v němž tento soud taktéž vysvětlil, v čem spočívá
skutková podstata bezdůvodného obohacení podle § 454 obč. zák., přičemž v něm
citoval závěry zaujaté v předchozí judikatuře tohoto soudu. Protože závěry
uvedené v tomto rozhodnutí jsou použitelné (byť skutkový stav byl odlišný)
obdobně v dané věci, v níž se odvolací soud taktéž nezaobíral splněním
obligatorních aplikačních předpokladů § 454 obč. zák., tj. zda žalobce vědomě
plnil za společnost GASTRO COLOMBIA, s. r. o. a zda existoval dluh této
společnosti vůči žalovanému, resp. jeho právnímu předchůdci, spočívá jeho
rozhodnutí na neúplném a tedy nesprávném právním posouzení věci. Dovolatel
navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k
dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl, aby dovolání žalobce bylo odmítnuto, neboť odvolací soud se
při řešení žalobcem vymezené otázky hmotného práva od rozhodovací praxe
dovolacího soudu neodchýlil.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) postupoval v
řízení a o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od
1. 1. 2014 do 29. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu
bylo vydáno dne 12. 10. 2016 (srovnej část první, čl. II, bod 2. zákona č.
296/2017 Sb.), a po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému
rozhodnutí odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné
lhůtě (§ 240 odst. 1 věta první o. s. ř.), že je splněna podmínka povinného
zastoupení dovolatele advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a že byl uplatněn
dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.),
se zabýval tím, zda je dovolání žalobce přípustné.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání žalobce je přípustné podle § 237 o.
s. ř ., neboť odvolací soud se v dovoláním napadeném rozsudku při aplikaci §
454 obč. zák. odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Byl
tudíž naplněn dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst.
1 o. s. ř.).
O nesprávné právní posouzení věci jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Odvolací soud projednávanou věc posoudil - na rozdíl od soudu prvního stupně –
podle § 454 obč. zák.
Podle § 451 odst. 1 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí
obohacení vydat. Podle druhého odstavce citovaného ustanovení je bezdůvodným
obohacením majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z
neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i
majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.
Podle § 454 obč. zák. se bezdůvodně obohatil i ten, za nějž bylo plněno, co po
právu měl plnit sám.
Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu je bezdůvodné obohacení podle
zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013,
chápáno jako závazek (§ 489 obč. zák.), jehož obsahem je povinnost obohaceného
subjektu vydat vše, oč se obohatil, a jí korespondující právo toho, na jehož
úkor k obohacení došlo, požadovat vydání předmětu bezdůvodného obohacení.
Předpokladem vzniku této povinnosti není protiprávní jednání obohaceného ani
jeho zavinění, nýbrž objektivně vzniklý stav obohacení, k němuž došlo způsobem,
jejž právní řád neuznává. Aktivní věcná legitimace k uplatnění práva na vydání
bezdůvodného obohacení (§ 456 obč. zák.) svědčí tomu, na jehož úkor byl předmět
bezdůvodného obohacení získán. Pasivní věcná legitimace k jeho vrácení (§ 451
odst. 1 obč. zák.) naproti tomu stíhá osobu, jíž se plněním dostalo prospěchu
spočívajícího buď ve zvýšení jejích aktiv, nebo snížení pasiv, případně se její
majetkový stav nezmenšil, ač by se tak za běžných okolností stalo (srov. např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2008, sp. zn. 33 Odo 79/2006).
Bezdůvodného obohacení se ve smyslu § 454 obč. zák. dostane tomu, za něhož bylo
plněno, co měl po právu plnit sám (blíže k věcné legitimaci srov. též usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2013, sp. zn. 21 ICdo 16/2012, ze dne 1. 10.
2015, sp. zn. 28 Cdo 1441/2015, ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5548/2015, či
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3432/2013).
K otázce rozlišení bezdůvodného obohacení ve smyslu § 451 odst. 2 a § 454 obč.
zák. dovolací soud odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2009,
sp. zn. 21 Cdo 1622/2008, v němž byl vysloven závěr, že o majetkový prospěch
získaný plněním bez právního důvodu jde především tehdy, kdy k poskytnutí a
přijetí plnění nebyl dán od počátku právní důvod, a to zejména proto, že ten,
kdo plnil, nevěděl, že ve skutečnosti není povinen plnění poskytnout, nebo že
ten, komu se plnilo, není oprávněn plnění přijmout; bezdůvodné obohacení
získává ten, komu se plnilo. Bezdůvodné obohacení podle § 454 obč. zák. vzniká
tehdy, je-li tu právní povinnost plnit a, současně, jestliže plnění poskytne za
povinnou osobu ten, kdo sám není povinen (po právu) plnit; bezdůvodně se v
tomto případě obohatil nikoliv ten, komu bylo plněno, ale ten, za koho se
plnilo. Pro plnění za jiného, co po právu měl plnit sám, je současně
charakteristické, že ten, kdo plní, poskytuje plnění s vědomím, že sám nemá
právní povinnost plnit a že k plnění přistoupil za jiného, který má (měl by) po
právu plnit sám. V případě, že ten, kdo plní, jedná v přesvědčení, že plní svůj
vlastní závazek nebo jinou svou právní povinnost, ačkoliv tomu tak ve
skutečnosti není, jde o plnění bez právního důvodu a nárok na vydání
bezdůvodného obohacení vzniká vůči tomu, komu bylo plněno (uvedené závěry byly
vyjádřeny již ve zprávě „K některým otázkám projednávání žalob o vydání
neoprávněného majetkového prospěchu podle občanského zákoníku a zákoníku práce“
ze dne 28. 3. 1975, sp. zn. Cpj 34/74, uveřejněné pod č. 26/1975 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, a ve zprávě „K některým dalším otázkám
projednávání žalob o vydání neoprávněného majetkového prospěchu podle
ustanovení občanského zákoníku“ ze dne 21. 12. 1978, sp. zn. Cpj 37/78,
uveřejněné pod č. 1/1979 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a jsou i nyní
rozhodovací praxí dovolacího soudu přijímány jako správné).
V rozsudku ze dne 22. 6. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4388/2008, jenž byl publikován
pod č. 9/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud k aplikaci
§ 454 obč. zák. uvedl, že „toto ustanovení vymezuje jednu ze skutkových podstat
bezdůvodného obohacení, která je založena na tom, že existovala právní
povinnost ke konkrétnímu plnění na straně toho, za něhož bylo plněno (tj.
povinného subjektu), a že ji splnil někdo, kdo právní povinnost plnit neměl.
Jde o situaci předpokládající existenci právního vztahu mezi bezdůvodně
obohaceným a třetí osobou, jíž bylo poskytnuto plnění, čímž došlo ke splnění
závazku ve smyslu § 559 obč. zák., přičemž mezi subjekty, mezi nimiž došlo k
plnění, bylo zřejmé, že je plněno za jiného (srov. Švestka, J., Spáčil, J.,
Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. Komentář. 2. vydání. Praha:
C. H. Beck, 2009, str. 1337). Bezdůvodné obohacení v tomto případě spočívá v
tom, že se majetkový stav povinného nezmenší v důsledku toho, že jeho dluh byl
za něj splněn; tento důsledek nastává v okamžiku, kdy věřitel plnění přijme
(srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 25 Cdo
2093/2000). Ten, kdo plnil za povinného, má právo požadovat vydání bezdůvodného
obohacení od toho, za koho plnil, nikoli od toho, komu plnil. Nezbytnými
předpoklady bezdůvodného obohacení podle § 454 obč. zák., které musí být
splněny, jsou tedy následující: a) oprávněný (postižený subjekt) poskytl třetí
osobě plnění, které má majetkovou hodnotu (např. zaplatil peníze), namísto
povinného, b) oprávněný nebyl povinen plnit (na jeho straně neexistovala právní
povinnost k takovému plnění), c) právní povinnost poskytnout toto plnění měl
povinný (ten, kdo získal bezdůvodné obohacení), a d) mezi tím, kdo plnil
(oprávněným), a tím, komu bylo plněno (třetí osoba), bylo zřejmé, že bylo
plněno za jiného, tj. za povinného - dlužníka, jemuž vzniká bezdůvodné
obohacení tím, že plněním, které za něj ke splnění dluhu poskytl někdo jiný,
jeho dluh zanikl splněním - § 559 obč. zák. (na rozdíl od bezdůvodného
obohacení získaného plněním bez právního důvodu podle § 451 odst. 2 obč. zák. -
srov. rozsudek NS ze dne 27. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2379/99).“
V dané věci založil odvolací soud své rozhodnutí na závěru, že žalovaný není ve
sporu o vydání bezdůvodného obohacení pasivně věcně legitimován, na skutkových
zjištěních, která převzal od soudu prvního stupně, že žalobce v období od 31.
7. 2013 do 30. 6. 2014 zasílal žalovanému měsíčně částku 15.000,- Kč, celkem
tedy 180.000,- Kč, že smlouva o propagaci byla uzavřena dne 8. 10. 2004 mezi
společností GASTRO COLOMBIA, s. r. o., kterou podepsal žalobce, jakožto jeho
jednatel, a DRINKS UNION, a. s., a že „nepodepsaná dohoda o splátkách pak
řešila otázku dluhu vzniklého z odstoupení od smlouvy“. Jiná skutková zjištění
soudu prvního stupně odvolací soud nepřevzal a sám žádné dokazování neprovedl.
Shora uvedenými nezbytnými předpoklady pro aplikaci § 454 obč. zák., které musí
být splněny, se odvolací soud nezabýval, přičemž však označená skutková
zjištění soudu prvního stupně odvolacímu soudu řádné a úplné posouzení
aplikačních předpokladů vzniku bezdůvodného obohacení podle § 454 obč. zák.
neumožňovala.
Ze shora uvedeného vyplývá, že dovolací důvod nesprávného právního posouzení
věci při aplikaci § 454 obč. zák. tak byl žalobcem uplatněn právem.
Dále je třeba odvolacímu soudu vytknout, že zřejmě přehlédl skutečnost
zjištěnou již soudem prvního stupně, že žalobce zasílal žalovanému splátky ve
výši 15.000,- Kč měsíčně nejen v období od 31. 7. 2013 do 31. 12. 2013, ale i
po 1. 1. 2014 až 30. 6. 2014, přičemž však nikterak neposoudil, jakým právním
předpisem se vztah mezi účastníky řídí po 1. 1. 2014.
Protože rozsudek odvolacího soudu není ze shora uvedených důvodů správný a
protože nejsou splněny podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí
nebo zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud
jej ve výroku I., jakož i v závislém výroku II. o nákladech odvolacího řízení
zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a odst. 2
věta první o. s. ř.).
V dalším řízení je soud vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu (§
243g odst. 1 věty první o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne odvolací
soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
P o u č e n í: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. 7. 2018
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu