28 Cdo 1783/2022-102
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a
soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce: Jan Pekárek,
JAPEX, IČ 120 26 620, se sídlem v Liberci, Hvozdíková 835, zastoupeného JUDr.
Oldřichem Voženílkem, advokátem se sídlem v Rumburku, Matušova 982/9, proti
žalované: Generali Česká pojišťovna a.s., IČ 452 72 956, se sídlem v Praze 1,
Spálená 75/16, s adresou pro doručování Generali Česká pojišťovna a.s., právní
útvar, Praha 4, Na Pankráci 121/1658, k rukám Mgr. Michaely Kysilkové, o
137.931,62 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp.
zn. 64 C 51/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze
dne 4. listopadu 2021, č. j. 36 Co 253/2021-73, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. listopadu 2021, č. j. 36 Co
253/2021-73, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 19. listopadu 2020,
č. j. 64 C 51/2019-37, se ruší a věc se vrací soudu prvého stupně k dalšímu
řízení.
1. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 19. 11. 2020, č. j. 64 C
51/2019-37, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal po žalované zaplacení
137.931,62 Kč s příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok
II.). Žalobce tvrdil, že dne 9. 4. 2018 byl odcizen osobní automobil tovární
značky BMW ve vlastnictví leasingové společnosti ŠkoFIN s.r.o., který do té
doby užíval na základě smlouvy o operativním leasingu. Žalovaná následně
vyplatila vlastníku vozidla pojistné plnění ve výši 533.855 Kč. V důsledku
chybného ocenění automobilu žalovanou byl však žalobce po ukončení šetření
pojistné události povinen zaplatit leasingové společnosti další částku
145.782,62 Kč, což učinil dne 7. 9. 2018. Na základě aktualizovaného ohodnocení
vozidla žalovaná společnosti ŠkoFIN s.r.o. zaplatila ještě 7.851 Kč a
odpovídající suma byla následně vrácena leasingovým pronajímatelem žalobci.
Žalobce tak namísto pojistitelky uhradil společnosti ŠkoFIN s.r.o. zbývajících
137.931,62 Kč, což zakládá bezdůvodné obohacení žalované ve smyslu § 2991
zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „o. z.“). Mezi účastníky nebylo sporné, že vlastníkem odcizeného vozidla
byla společnost ŠkoFIN s.r.o., nikoli žalobce, a že žalovaná na základě
pojistné smlouvy plnila právě uvedené společnosti. Žalobce však podle soudu
netvrdil ani neprokazoval, jaký byl „jeho vlastní závazkový vztah k
pojištěnému, k pojistníkovi a vlastníku vozidla“ a neuvedl „ničeho o tom, jakým
způsobem vypořádal (…) své vztahy k vlastníku vozidla (…) po pojistné
události“. Samotné splnění povinností z leasingové smlouvy přitom nemohlo
založit stav obohacení na straně žalované v souvislosti s jejím závazkem z
pojištění. Objektivní majetkový prospěch pojistitelky pak nevyplývá ani ze
stanovení obvyklé ceny vozidla znalcem na částku 814.876 Kč, ani z provedení
platby žalobcem ve prospěch leasingové společnosti. Jelikož nelze uzavřít, že
by se žalovaná obohatila na úkor žalobce, nezbylo než žalobu zamítnout.
2. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 11. 2021, č. j. 36 Co
253/2021-73, k odvolání žalobce rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil (výrok
I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud uvedl,
že soud prvního stupně věc správně zhodnotil po skutkové i právní stránce.
Žalobce ani netvrdil, tím méně prokazoval „titul, z jakého se vydání
bezdůvodného obohacení po žalované domáhá“. Podařilo se mu pouze doložit
zaplacení částky vlastníku vozidla, z této skutečnosti však v žádném případě
nelze dovodit obohacení na straně žalované. Žalobce rovněž nepředložil
leasingovou smlouvu, z níž by mohlo být zřejmé, proč sporný obnos společnosti
ŠkoFIN s.r.o. zaplatil. Rozhodnutí soudu prvního stupně tak bylo namístě
potvrdit jako věcně správné.
3. Proti rozsudku Městského soudu v Praze podal žalobce dovolání, v němž
Nejvyššímu soudu předkládá dosud neřešenou otázku, zda je podmínkou přiznání
nároku na vydání bezdůvodného obohacení osobě, jež věřiteli plnila za dlužníka,
co měl po právu plnit sám, prokázání existence vlastního závazkového vztahu
plnitele k věřiteli či k dlužníkovi. Dovolatel podotýká, že podstata
uplatňovaného nároku vůbec nespočívá ve vypořádání vztahu mezi ním a
společností ŠkoFIN s.r.o. Naplnění předpokladů vzniku nároku na vydání
bezdůvodného obohacení žalovanou přitom řádně tvrdil od počátku řízení.
Navrhuje proto zrušení rozsudku odvolacího soudu.
4. K dovolání se vyjádřila žalovaná, jež uvedla, že pokud žalobce po
skončení šetření pojistné události uhradil vlastníku nějakou částku, vycházel
zřejmě ze smlouvy mezi ním a společností ŠkoFIN s.r.o. Žalovaná však účastníkem
takového kontraktu nebyla a nemá o něm ani povědomí. Dále je třeba uvést, že
žalobce netvrdil, proč měla být cena vozidla z její strany určena chybně a z
jakého důvodu vlastníku vozidla plnil. Proto navrhuje předmětné dovolání
zamítnout.
5. Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963
Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění pozdějších
předpisů.
6. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že
dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle
§ 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
7. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Dovolání žalobce je přípustné, jelikož se odvolací soud odchýlil od
ustálené judikatury Nejvyššího soudu týkající se výkladu skutkové podstaty
bezdůvodného obohacení plněním za jiného ve smyslu § 2991 odst. 2 o. z.
9. Předpoklady aplikace právě zmíněné skutkové podstaty bezdůvodného
obohacení jsou v souladu s rozhodovací praxí zdejšího soudu následující: a)
ochuzený plnil majetkovou hodnotu třetí osobě, přestože b) nebyl k danému
plnění povinen, c) povinnost plnit třetí osobě měl obohacený a d) mezi
ochuzeným a tím, komu bylo plněno, bylo zřejmé, že ochuzený plní namísto
obohaceného. Vznik obohacení zde pak spočívá v zániku dluhu obohaceného vůči
třetí osobě [viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2011, sp. zn. 25
Cdo 4388/2008 (uveřejněný pod č. 9/2012 Sb. rozh. obč.), nebo rozsudek téhož
soudu ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3432/2013, popřípadě jeho usnesení ze
dne 14. 8. 2012, sp. zn. 28 Cdo 4436/2011, ze dne 24. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo
3410/2019, a ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 4268/2019].
10. Je nutno dodat, že absencí povinnosti ochuzeného plnit – výše
uvedenou pod písmenem b) – je třeba rozumět to, že ochuzený (plnitel) není
obohacenému (dlužníku) zavázán splnit jeho dluh. Existence takové povinnosti
ochuzeného vůči obohacenému by totiž mezi nimi představovala právní důvod pro
nabytí majetkového prospěchu spočívajícího v zániku dluhu obohaceného. Naproti
tomu fakt, že má ochuzený vůči příjemci plnění (věřiteli) vlastní povinnost
plnit, bez dalšího nevylučuje, že svým plněním způsobí zánik cizího dluhu, a že
tedy ochuzenému plniteli vznikne regresní kondikce vůči dlužníku obohacenému
snížením pasiv. I osoba, která je ve vztahu k příjemci plnění sama zavázána
plnit, totiž může vyrovnat cizí dluh, bude-li mezi poskytovatelem a příjemcem
plnění panovat srozumění, že je poskytnutím plnění vyrovnáván dluh osoby
odlišné od ochuzeného [Melzer, F., Csach, K. In: Melzer, F., Tégl, P. a kol.
Občanský zákoník: velký komentář. Svazek IX, § 2894–3081. Praha: Leges, 2018,
s. 1351; Brim, L., Eliáš, J., Adamová, H. In: Švestka, J., Dvořák, J., Fiala,
J. a kol. Občanský zákoník: komentář. Svazek VI (§ 2521 až 3081). 2. vydání.
Praha: Wolters Kluwer, 2021, s. 1245].
11. Dovolatel v žalobě (č. l. 1 verte) jednoznačně uvedl, že společnosti
ŠkoFIN s.r.o. plnil, co měla po právu plnit žalovaná, uplatnil tedy nárok z
plnění za jiného. Nelze proto ve shodě s odvolacím soudem konstatovat, že
žalobce neupřesnil „titul“, s ohledem na nějž se bezdůvodného obohacení po
žalované domáhá. Žalobce přednesl tvrzení, že vyrovnal dluh žalované z pojistné
smlouvy vůči vlastníku odcizeného vozidla, společnosti ŠkoFIN s.r.o. Bylo pak
na něm, aby prokázal, že a) plnil věřiteli (společnosti ŠkoFIN s.r.o.), b)
povinnost k poskytnutí tohoto plnění věřiteli měla žalovaná, c) žalobce nebyl
ve vztahu k žalované zavázán zapravit její dluh a d) mezi žalobcem a věřitelem
panovalo srozumění, že žalobce plní dluh žalované. Naplněním těchto podmínek se
však odvolací soud, maje za to, že žalobcovy skutkové přednesy jsou nezpůsobilé
opodstatnit závěr o vzniku bezdůvodného obohacení, nezabýval. Právní posouzení,
na němž spočívá napadené rozhodnutí, je tudíž neúplné, a proto rovněž nesprávné.
12. S ohledem na přípustnost dovolání se Nejvyšší soud zabýval též tím,
zda nebylo řízení před soudy nižších stupňů zatíženo vadami, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3, věta druhá, o. s. ř.). V
tomto směru je třeba říci, že konstatování odvolacího soudu, dle něhož „žalobce
ani netvrdil, tím méně pak prokazoval, titul, z jakého se vydání bezdůvodného
obohacení po žalované domáhá“, lze stěží interpretovat jako něco jiného než
úsudek o neunesení břemene tvrzení žalobcem. Závěr, že účastník neunesl břemeno
tvrzení, je ovšem možné učinit, jen pokud tento účastník neuvede všechny pro
rozhodnutí věci významné skutečnosti ani přes řádné poučení ve smyslu § 118a
odst. 1 o. s. ř. [viz kupř. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a
obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011
(uveřejněný pod č. 115/2012 Sb. rozh. obč.), nebo rozsudky téhož soudu ze dne
22. 2. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1484/2016, a ze dne 24. 1. 2018, sp. zn. 30 Cdo
611/2016]. Takové poučení však žalobci nebylo uděleno ani soudem prvního stupně
(viz explicitní poznámka na č. l. 27 verte, dle níž poučení podle § 118a odst.
1 a 3 o. s. ř. nebylo namístě), ani soudem odvolacím (srovnej přepis zvukového
záznamu z jeho jednání konaného dne 4. 11. 2021 na č. l. 92–93).
13. Za daných okolností nezbylo než shledat dovolání důvodným ve smyslu
§ 241a odst. 1 o. s. ř. a přikročit ke zrušení rozsudku odvolacího soudu, jakož
i rozsudku soudu prvního stupně, zasaženého obdobným pochybením, a věc vrátit
Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.). Je
snad nadbytečné zdůrazňovat, že výše uvedené závěry Nejvyššího soudu nijak
neprejudikují – v tom ani onom směru – hodnocení otázky důvodnosti uplatnění
žalobcova nároku.
14. Soudy nižších stupňů jsou podle § 243g odst. 1, části věty první za
středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory
dovolacího soudu vyslovenými v tomto rozhodnutí.
15. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího bude
rozhodnuto v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s.
ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 2. 8. 2022
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu