Y, bytem XY,
obou zastoupených JUDr. Martinem Dančišinem, advokátem se sídlem v Praze 1,
Husova 240/5, proti žalované AIRMEDIA a.s., identifikační číslo osoby 291 84
037, se sídlem v Praze 10, Korytná 1538/4, zastoupené Mgr. Jiřím Hoňkem,
advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1284/37, o zaplacení částky 300 000
EUR s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 19 C
102/2012, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23.
5. 2019, č. j. 58 Co 150/2019-603, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobci jsou povinni rovným dílem zaplatit žalované na náhradě nákladů
dovolacího řízení částku celkem 47.964,40 Kč do tří dnů od právní moci tohoto
usnesení k rukám Mgr. Jiřího Hoňka, advokáta se sídlem v Praze 1, Opletalova
1284/37.
O d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) :
Shora označeným rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního
stupně (rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 9. 1. 2019, č. j. 19 C
102/2012-552) potvrzen ve výrocích pod body I a II, jimiž byla zamítnuta
žaloba, jíž se žalobci domáhali uložení povinnosti žalované zaplatit každému z
žalobců částku 150 000 EUR s příslušenstvím; změněn byl rozsudek toliko ve
výroku (pod bodem III) o nákladech řízení (vše výrokem I rozsudku odvolacího
soudu) a současně bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení (výrok II). Stejně tak jako soud prvního stupně ani odvolací soud nepřisvědčil
argumentaci žalobců o vzniku bezdůvodného obohacení plněním za jiného
(posuzovaného zde podle § 454 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve
znění do 31. 12. 2013; dále jen „obč. zák.“), uzavíraje, že žalobci neprokázali
skutečnosti o naplnění předpokladů vzniku tvrzeného bezdůvodného obohacení
žalované, jde-li o okolnosti týkající se toho, zda mezi třetí osobou (žalobci)
a veřitelem (GS, Energy s.r.o.) bylo zřejmé, že třetí osoba plní za dlužníka
(za již zaniklou společnost M.CZ real, s.r.o., za jejíž závazky má ze zákona
ručit žalovaná). Rozsudek odvolacího soudu napadli dovoláním žalobci (dále též jako
„dovolatelé“); splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřují v tom, že
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva,
které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, jakož i otázek, při
jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu. Za kolidující s ustálenou rozhodovací praxí považují řešení
otázky, může-li vzniknout bezdůvodné obohacení plněním za jiného toliko tehdy,
bylo-li věřiteli a třetí osobě již v době plnění zřejmé, že jde o plnění třetí
osoby za dlužníka. Jako v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešenou
kladou otázku, „zdali dojde k bezdůvodnému obohacení plněním za jiného tehdy,
jestliže třetí osoba, která poskytla věřiteli plnění bez toho, že by k tomu
byla povinna, následně vůči věřiteli určí (identifikuje) jako účel provedené
platby splnění dlužníkova dluhu, kterýžto věřitel akceptuje a plnění použije na
splnění dluhu“. Přitom odvolacímu soudu vytýkají způsob hodnocení důkazů,
jsouce přesvědčeni, že již v okamžiku plnění bylo zřejmé (a prokázané), že jde
o plnění za jiného (M.CZ real, s.r.o.); namítají, že zjištění odvolacího soudu
jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy, že učiněné závěry jsou
nepřezkoumatelné a jsou projevem svévole a přepjatého formalismu, čímž v
rozhodnutí spatřují i porušení svých ústavně zaručených práv. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) – v souladu s
bodem 2. čl. II., přechodnými ustanoveními části první zákona č. 296/2017 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony – dovolání projednal podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále
jen „o. s. ř.“), jež je rozhodné pro daný dovolací přezkum.
Dovolání přitom, aniž nařizoval jednání (srov. § 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), Nejvyšší soud odmítl, neboť není přípustné (srov. § 243c odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se zde končí
odvolací řízení (a jež nepatří do okruhu rozhodnutí podle § 238a o. s. ř.), je
třeba poměřovat hledisky uvedenými v ustanovení § 237 o. s. ř. Podle ustanovení § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.). Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu jde o bezdůvodné obohacení
plněním za jiného (§ 454 obč. zák.) v situacích, v nichž existuje právní
povinnost ke konkrétnímu plnění u toho, za něhož bylo plněno, a naopak
neexistuje taková povinnost na straně toho, kdo za něj jeho povinnost splnil. Ten, kdo plnil za jiného, má právo požadovat vydání předmětu bezdůvodného
obohacení od toho, za koho plnil, nikoli od toho, komu plnil. Nezbytné
předpoklady vzniku bezdůvodného obohacení podle § 454 obč. zák., které musí být
kumulativně splněny, jsou tedy následující: a/ oprávněný (postižený subjekt)
poskytl třetí osobě plnění, které má majetkovou hodnotu (např. zaplatil
peníze), namísto povinného, b/ oprávněný nebyl povinen plnit (na jeho straně
neexistovala právní povinnost k takovému plnění), c/ právní povinnost
poskytnout toto plnění měl povinný (ten, kdo získal bezdůvodné obohacení) a d/
mezi tím, kdo plnil (oprávněný), a tím, komu bylo plněno, bylo zřejmé, že bylo
plněno za jiného (tj. za povinného – dlužníka), jemuž vzniká bezdůvodné
obohacení tím, že plněním, které za něj ke splnění dluhu poskytl někdo jiný,
jeho dluh zanikl – § 559 obč. zák. (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 27. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2379/99, publikovaný v Souboru civilních
rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. C 858, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne
14. 8. 2012, sp. zn. 28 Cdo 4436/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3432/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2081/2019). Bezdůvodné obohacení v tomto případě spočívá v
tom, že se majetkový stav povinného nezmenší v důsledku toho, že jeho dluh byl
za něj splněn; tento důsledek nastává v okamžiku, kdy věřitel plnění přijme
(srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 25 Cdo
2093/2000, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C 1289). Již v rozsudku ze dne 18. 5. 1999, sp. zn. 32 Cdo 973/98, Nejvyšší soud uvedl,
že předpokladem aplikace ustanovení § 454 obč. zák.
je především to, že ten,
kdo plnil za jiného to, co měl po právu plnit sám, plnil povinnost jiného
vědomě, tj. že mezi osobou, která plnění poskytovala a osobou oprávněnou k
přijetí plnění bylo zřejmé, že je plněn určitý závazek jiné (povinné) osoby,
nikoliv závazek osoby poskytující plnění ve vztahu k osobě přijímající plnění
(tj. osoby oprávněné ve vztahu k osobě jiné – povinné). V rozsudku ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4513/2008, pak Nejvyšší soud vyložil, že určující pro to,
zda jde o bezdůvodné obohacení plněním za jiného podle § 454 obč. zák., je to,
zda ten, kdo plnil, měl vůli plnit za osobu povinnou to, co měla po právu plnit
sama (srov. přiměřeně i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2081/2019). Ze shora uvedených závěrů vyplývá, že pro závěr o tom, zda
byl splněn předpoklad pro vznik bezdůvodného obohacení plněním za jiného podle
§ 454 obč. zák. tkvící v tom, zda mezi tím, kdo plnil (oprávněným), a tím, komu
bylo plněno (třetí osoba), bylo zřejmé, že bylo plněno za jiného (tj. za
povinného – dlužníka), je určující, jestli zde je (existuje) vědomost toho, kdo
plnil, o tom, že plní za jiného, a jeho vůle splnit závazek za jiného, a zda
tato vůle nalezne odraz v tom, že ten, komu bylo plněno, toto plnění příjme ke
splnění dluhu toho, za nějž bylo plněno, a tento dluh v důsledku tohoto plnění
(resp. do jeho výše) zanikne. Ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu (včetně té, na niž odkazují
dovolatelé) týkající se relevantní problematiky předpokladů vzniku
bezdůvodného obohacení plněním za jiného (§ 454 obč. zák.) se odvolací soud
napadeným rozsudkem nikterak nezpronevěřil, uzavřel-li, že ke vzniku závazku z
bezdůvodného obohacení mezi stranami nedošlo, jestliže nebyl naplněn ten
předpoklad, že mezi osobami poskytujícími plnění (žalobci) a tím, komu bylo
plněno (GS, Energy s.r.o.), nebylo zřejmé, že bylo plněno za jiného (za
společnost M.CZ real, s.r.o., jako dlužníka), kdy z odvolacím soudem v tomto
směru učiněných skutkových zjištění lze zmínit nejenom konkluze o chybějící
vědomosti věřitele o původu a důvodu obdržené platby, nýbrž i ten závěr
(skutkový), že provedené důkazy neprokazují ba ani to, že sami žalobci
projevili vůli poukazovaným plněním splnit za dlužníka jeho dluh vůči označené
obchodní společnosti (k tomu srov. nejenom akcentovaná zjištění o výši platby a
její sporné identifikaci nekorespondující platební povinnosti dlužníka, nýbrž i
další skutečnosti, jež vyšly v řízení najevo, včetně toho, co o důvodu platby
původně uváděli sami žalobci v tomto řízení, označujíce původně platbu jako
„půjčku poskytnutou dlužníku“). Až dodatečně vytvořená konstrukce s cílem
dosáhnout inkasa peněžitého obnosu právě na žalované chybějící předpoklady
vzniku bezdůvodného obohacení plněním za jiného nenahrazuje. Přípustnost dovolání pak nemůže založit ani kritika skutkových zjištění, z
nichž vyšel odvolací soud při právním posouzení věci (napadají-li dovolatelé
ten závěr, že mezi třetí osobou a věřitelem nebylo zřejmé, že jde o plnění za
dlužníka).
Přezkumná činnost dovolacího soudu totiž směřuje toliko k prověření
právního posouzení věci (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.), aniž by při něm byl
Nejvyšší soud oprávněn zasahovat do konkluzí ohledně skutkového stavu
zjištěného v nalézacím řízení. Polemika dovolatelů se skutkovými zjištěními
odvolacího soudu je tudíž v dovolacím řízení bezcenná, neboť skutkovými závěry
soudů nižšího stupně je dovolací soud dle účinné procesní úpravy vázán (srovnej
kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a
ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též usnesení Ústavního soudu
ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17),
přičemž ke zpochybnění skutkových zjištění nemá dovolatel s účinností od 1. 1. 2013 k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález
Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem
1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Uplatněním způsobilého
dovolacího důvodu není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného
skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013,
uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Přípustnost dovolání nemohou založit ani námitky vystihující vady řízení, bez
vytčení kvalifikované otázky procesního práva, jež byla by odvolacím soudem
řešena napadeným rozhodnutím; k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přihlíží dovolací soud tehdy, je-li
dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.). Výtky dovolatelů
stran nepřezkoumatelnosti rozhodnutí nejsou však ani korektní (k měřítkům
přezkoumatelnosti rozhodnutí srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3466/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014,
sp. zn. 22 Cdo 1615/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014), neboť z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zřejmé, proč
bylo právě takto rozhodnuto, přičemž ani vytýkané dílčí nedostatky (z hlediska
požadavků dle ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř.) evidentně nebyly na újmu
uplatnění práv dovolatelů. Přitakat ovšem nelze ani těm výtkám, že se odvolací soud dopustil svévolného
hodnocení důkazů, jež trpí libovůlí (kdy dovolatelé současně namítají, že
odvolacím soudem učiněná zjištění jsou v extrémním rozporu s provedeným
dokazováním).
Z odůvodnění napadeného rozhodnutí jednoznačně vyplývá vztah mezi
skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními
závěry na straně druhé; skutková zjištění nevykazují ani extrémní rozpor s
obsahem spisu a zjevně nebyla učiněna v důsledku procesních excesů na poli
dokazování či v důsledku jiného svévolného jednání odvolacího soudu. Dovolatelé
na podkladě vlastního subjektivního hodnocení v řízení provedených důkazů
toliko předkládají jinou verzi skutkového stavu nekorespondující té, již učinil
odvolací soud a z níž následně vyšel i při právním posouzení věci. Přitakat
tudíž nelze ani těm námitkám dovolatelů, že postupem soudu byla porušena jejich
ústavně zaručená práva a svobody, jestliže ani jimi nastolená skutková otázka
nemá průmět do jejich základních práv a svobod (srov. nález Ústavního soudu ze
dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13). Na naposled uvedeném závěru nemohou
nic změnit ani odkazy dovolatelů na další judikaturu dovolacího i Ústavního
soudu (citované zejména v bodu 2.2.3 dovolání), s níž napadené rozhodnutí ani
postup odvolacího soudu předcházející jeho vydání v rozporu není. Rozhodnutí
odvolacího soudu přitom není v kolizi ani se závěry vyslovenými v rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4532/2010, a rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. 2 Afs 73/2011, na něž
žalobci v dané souvislosti současně odkazují. Proti rozhodnutí odvolacího soudu v části týkající se výroku o nákladech řízení
(uvádějí-li dovolatelé, že rozsudek napadají „v celém rozsahu“) je pak
přípustnost dovolání výslovně vyloučena ustanovením § 238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř. Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněno ustanoveními §
243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.; dovolání
žalobců bylo odmítnuto a k nákladům (k náhradě oprávněné) žalované, jež se
prostřednictvím svého zástupce (advokáta) vyjádřila k dovolání, patří odměna
advokáta ve výši 39.640 Kč [srov. § 6 odst. 1, § 7 bod 6, § 8 odst. 1, § 11
odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách
advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších
předpisů], vypočtená z tarifní hodnoty představované výší peněžitého plnění v
době započetí úkonu právní služby (vyjádření k dovolání, ze dne 26. 9. 2019) v
částce 7.755.000 Kč (při směnném kurzu CZK k EUR k 26. 9. 2019 v poměru 25,85
Kč/EUR), spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovenou paušální sazbou
300 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu) a náhradou za daň z přidané hodnoty (§
137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) ve výši 8.324,40 Kč, tj. celkem 47.964,40 Kč. Shora odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná i na internetových
stránkách Nejvyššího soudu (www.nsoud.cz), rozhodnutí Ústavního soudu na
stránkách Ústavního soudu (http://nalus.usoud.cz). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.