30 Cdo 611/2016-78
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Pavla Simona v právní věci
žalobce A. S., zastoupeného JUDr. Milanem Trlicou, advokátem, se sídlem ve
Vsetíně, Horní náměstí 3, proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zadostiučinění za
nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C
126/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5.
10. 2015, č. j. 53 Co 159/2015-65, takto:
Rozsudek Obvodního soudu pro Praze 2 ze dne 4. 12. 2014, č. j. 23 C
126/2014-50, s výjimkou výroku zamítajícího příslušenstvím pohledávky, a
rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. 10. 2015, č. j. 53 Co 159/2015-65,
se zrušují a věc se vrací v tomto rozsahu Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu
řízení.
I. Dosavadní průběh řízení
1. Předmětem řízení byl nárok žalobce na zaplacení částky 80 000 Kč
představující dle žalobce adekvátní zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež mu
měla být způsobena (nezákonným) zahájením a pokračováním trestního stíhání
vedeného proti jeho osobě pro spáchání zločinu zpronevěry podle § 206 odst. 1,
4 písm. d) trestního zákoníku, zahájeného usnesením policejního orgánu ze dne
16. 7. 2012 a skončeného rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 27. 5.
2013, sp. zn. 6 T 275/2012, kterým byl žalobce zproštěn obžaloby s tím, že v
obžalobě popsaný skutek není trestným činem. V rámci předběžného projednání
žalovaná shledala zákonné podmínky pro přiznání náhrady škody spočívající ve
vynaložených nákladech na obhajobu v trestním řízení (34 005 Kč) a hotových
výdajích žalobce (1 518,50 Kč). K uplatněnému nároku na zadostiučinění za
nemajetkovou újmu konstatovala, že v trestním řízení vedenému proti žalobci
došlo v přípravném řízení k vydání nezákonného rozhodnutí ve smyslu § 7 odst. 1
zákona č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné
moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České
národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve
znění pozdějších předpisů (dále také jako „OdpŠk“). Toto konstatování
považovala vzhledem ke stavu věci jako dostatečné zadostiučinění za porušení
práva, když za formu zadostiučinění v morální rovině lze považovat také samotný
rozsudek o zproštění obžaloby, jímž bylo deklarováno, že skutek, pro který bylo
trestní stíhání vedeno, není trestným činem. Žalovaná také pro absenci titulu
neuznala nárok žalobce na náhradu ušlého zisku.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále též „soud prvního stupně“) rozsudkem
ze dne 4. 12. 2014, č. j. 23 C 126/2014-50, zamítl žalobu o zaplacení částky 80
000 Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na
náhradu nákladů řízení (výrok II).
3. Soud prvního stupně, který s odkazem na ustanovení § 115a o. s. ř.
rozhodl bez nařízení jednání, vzal z žalobcem předložených listin a shodných
tvrzení účastníků za prokázaný průběh trestního stíhání žalobce ve smyslu
účastníky zcela shodně popsaného (a tudíž nesporného) základního ohraničení,
tj. že trestní stíhání bylo vůči žalobci zahájeno usnesením policejního orgánu
ze dne 16. 7. 2012 pro spáchání zločinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, 4 písm.
d) trestního zákoníku a skončeno rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne
27. 5. 2013, sp. zn. 6 T 275/2012, kterým byl žalobce zproštěn obžaloby podle
§ 226 písm. b) trestního řádu a který nabyl právní moci dne 27. 5. 2013.
4. Soud prvního stupně uvedl, že nepochybuje o tom, že žalobci jistá
újma ztotožnitelná již s presumovatelnými subjektivními pocity nepohodlí,
frustrace či obav mohla vzniknout. Tuto újmu, záležející v povýtce subjektivním
vnímání jistě nikoliv příznivé životní situace, však dle názoru soudu nelze
dost dobře ztotožnit s podle zákona odškodnitelnou nemajetkovou újmou
představovanou objektivním zásahem do osobnostních práv trestně stíhané osoby,
tj. zejména práv (na ochranu lidské důstojnosti, cti, dobré pověsti, soukromého
a rodinného života) vyčtených v čl. 10 Listiny základních práv a svobod (dále
jen „Listina“), tedy do sféry osobní, soukromé, rodinné, profesní, příp. i
jiné. Takovou újmu žalobce ani netvrdil – jím zmíněná „přítomnost“ trestního
stíhání v argumentaci žalované Hanácká zemědělská, a. s. (střízlivé a věcné,
nikoliv dehonestující, jak soud zjistil z textu jejího odporu proti platebnímu
rozkazu) jakoukoliv újmu představovat nemůže.
5. Soud prvního stupně uzavřel, že nikterak nezpochybňuje, že žalobce
mohl být nucen v průběhu trvání trestního stíhání konfrontovat své výhledy,
plány a úmysly s možností odsouzení za jednání, jež nespáchal, a že celou
situaci mohl vnímat úkorně. Uvedené však samo o sobě ještě není
kvalifikovatelné jako trestním stíháním způsobená újma imateriální povahy, tím
méně odškodnitelná v penězích. Soud prvního stupně citoval nález Ústavního
soudu ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. IV. ÚS 428/05, podle kterého „je jistě
právem a povinností státu zajišťovat ochranu společnosti skrze vyšetřování
podezření ze spáchání trestní činnosti a jednotlivec je povinen v určitém
rozsahu omezení z toho vyplývající snášet. Pokud však orgány činné v trestním
řízení dospějí k pravomocnému rozhodnutí, které se posléze ukáže jako
nezákonné, nebo si v průběhu trestního řízení počínají nezákonným způsobem či
způsobem neslučitelným s ochranou základních práv, čítajíc v tom nejen extrémní
případy nelidského a ponižujícího zacházení, ale též případy průtahů v řízení,
jedná se o postupy, kterými již porušují jednotlivá osobností práva, jejichž
ochrana je garantována čl. 10 Listiny“. V případě žalobce dle soudu prvního
stupně k žádnému z takto zmíněných postupů nedošlo. Proto soud žalobu zamítnul
pro absenci vzniku odškodnitelné újmy, kterýžto vznik ostatně žalobce ani
netvrdil.
6. Městský soud v Praze (dále též „odvolací soud“) k odvolání žalobce
napadeným rozsudkem ze dne 5. 10. 2015, č. j. 53 Co 159/2015-65, rozsudek soudu
prvního stupně s výjimkou výroku zamítajícího příslušenství pohledávky a ve
výroku o nákladech řízení potvrdil (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků
nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).
7. Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, který
správně rozebral jednotlivé složky žalobou tvrzené újmy a došel k
odpovídajícímu závěru, že žalobou tvrzená újma žalobce není újmou
odškodnitelnou podle zákona č. 82/1998 Sb. Odvolací soud uvedl, že žalobce
tvrdil konkrétní újmu jen ve vztahu k samotné skutečnosti, že byl několik
měsíců trestně stíhán a že byl fakt jeho stíhání použit v civilním sporu.
Samotné trestní stíhání bez dalšího nezakládá nárok na satisfakci nemajetkové
újmy, která musí být tvrzena. Žalobce odkázal na subjektivní pocity spojené s
trestním řízením, ty samy o sobě nejsou znakem odškodnitelné nemajetkové újmy,
přičemž žalobce ani netvrdil poškození cti, dobrého jména, práva na rodinný
život, netvrdil ani poškození pověsti v očích konkrétních osob ze svého
sociálního okolí. Uplatnění skutečnosti, že žalobce byl trestně stíhán (v rámci
námitek protistrany v občanskoprávním řízení), nepovažoval odvolací soud v
poměrech souzené věci za znak nemajetkové újmy a toto tvrzení nebylo ani
způsobilé ovlivnit výsledek civilního řízení, jak se ukázalo z výsledku řízení.
8. Odvolací soud dále uvedl, že pokud žalobce v odvolání obsáhle
poukazuje na jiné spory, údajně s obdobným skutkovým základem, přehlíží, že v
jiných věcech nutně musely být i jiné okolnosti představující nemajetkovou újmu
žadatelů, její rozsah a intenzitu, jsou tedy v popisovaném rozsahu pro srovnání
s předmětným řízením nepoužitelné, není-li zároveň zřejmý rozsah tvrzení o
vzniku nemajetkové újmy těchto jiných žadatelů, aby rozsah bylo možné porovnat
s tvrzením nemajetkové újmy žalobce. Pokud žalobce naznačuje, že žalovaná svým
způsobem odpovědnost za nezákonné rozhodnutí přiznala v rámci předběžného
projednání nároku, nemůže ani tato námitka zvrátit správnost úvah soudu prvního
stupně, který totiž není posouzením oprávněnosti nároku žalovanou vázán.
II. Dovolání a vyjádření k němu
9. Rozsudek odvolacího osudu napadl žalobce v celém rozsahu dovoláním.
10. Dovolatel spatřuje přípustnost dovolání v tom, že napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Jako
dovolací důvod uvádí nesprávné právní posouzení věci, když dovolateli nebylo
poskytnuto zadostiučinění dle zákona č. 82/1998 Sb. za nemajetkovou újmu
způsobenou trestním stíháním, které neskončilo pravomocným odsuzujícím
rozsudkem.
11. Nesprávný právní závěr odvolacího soudu podle dovolatele spočívá v
závěru, že nemajetková újma tvrzená žalobcem jen ve vztahu ke skutečnosti
trestního stíhání, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, a jen ve
vztahu užití faktu trestního stíhání protistranou v jiném civilním sporu, není
újmou odškodnitelnou dle zákona č. 82/1998 Sb. Takto také dovolatel vytyčil
právní otázku, protože je přesvědčen o tom, že právě tato nemajetková újma je
újmou odškodnitelnou dle zákona č. 82/1998 Sb.
12. Dovolatel odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012,
sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, s tím, že při důsledném respektování presumpce neviny
představuje každé trestní stíhání významný zásah do soukromého a osobního
života trestně stíhaného a negativně se dotýká jeho cti a dobré pověsti. Takový
zásah je o to intenzivnější, prokáže-li se následně, že se skutek, z něhož je
jednotlivec obviněn a obžalován, nestal, popřípadě není trestným činem.
13. Odkázal-li odvolací soud na závěry soudu prvního stupně, který vyšel
z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2555/2010,
podle kterého na rozdíl nepřiměřené délky řízení musí být újma založená jinou
skutečností prokázána, není-li zjevné, že by stejnou újmu utrpěla jakákoliv
osoba, která by byla danou skutečností postižena, a šlo by o notorietu, kterou
dokazovat netřeba, poukázal dovolatel naproti tomu na rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 3. 7. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4280/2011, podle kterého každé trestní
stíhání ovlivňuje osobní život trestně stíhaného, na kterého je sice do
okamžiku právní moci meritorního rozhodnutí třeba pohlížet jako na nevinného,
avšak samotný fakt trestního stíhání je zátěží pro každého. Již samotné trestní
stíhání výrazně zasahuje do soukromého a osobního života jednotlivce, do jeho
cti a dobré pověsti, a to tím spíše, jedná-li se o obvinění liché.
14. Podle dovolatele tak byl základ nároku dán, neboť každé trestní
stíhání zasahuje do soukromého života jednotlivce, a to zvlášť, když se
současně dotýká jeho sociálního okolí tak jako v případě žalobce, kdy se k
trestnímu řízení dostavovali jako svědci jednatelé zemědělské obchodní
společnosti, pro kterou byl žalobce činný jako kombajnér.
15. Z hlediska povahy trestní věci odkázal dovolatel na trestní zákoník,
podle kterého v daném případě činila horní hranice trestní sazby 8 let. Z
hlediska délky trestního řízení, které trvalo 10 měsíců, trval zásah do
osobnostních práv žalobce po významně kratší dobu než v případě trestního
řízení, jež bylo předmětem kompenzačního řízení dle rozsudku Nejvyššího soudu
ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3604/2014, v němž šlo ale jinak o skutkově
podobnou věc, navíc s nižší trestní sazbou. Z citovaného rozsudku dovolatel mj.
poukázal na závěr, že samotné trestní stíhání způsobuje zpravidla újmy, které
by se souhrnně daly označit za morální poškození osobnosti (integrity)
poškozeného v době trestního stíhání a narušení jejího soukromého, rodinného,
popřípadě i jiného života.
16. Podle dovolatele má být v daném případě formou zadostiučinění
peněžitá náhrada, přičemž nebyla poskytnuta ani konstatace porušení práva,
která musí spočívat nikoliv jen v konstatování nezákonného rozhodnutí, ale v
konstatování zásahu do osobnostních práv poškozeného. Dovolatel přitom odkázal
na rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1891/2012 a sp. zn. 30 Cdo
3389/2012 s tím, že samotné zproštění obžaloby nepředstavuje satisfakci ve
formě konstatování porušení práv obviněného, jemuž vznikla nemajetková újma v
důsledku trestního stíhání.
Dovovatel navrhl, aby dovolací soud buď rozsudek odvolacího soudu změnil a
žalované uložil zaplatit žalobci peněžité zadostiučinění a náhradu nákladu
řízení, anebo rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně,
zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
III. Přípustnost dovolání
17. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1.
2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II. bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2
zákona č. 296/2017 Sb.), dále je „o. s. ř.“
18. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění
podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř. a obsahovalo náležitosti vyžadované ustanovením
§ 241a odst. 2 o. s. ř. Nejvyšší soud se proto dále zabýval přípustností
dovolání.
19. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
20. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
21. Dovolání je přípustné pro řešení otázky hmotného práva, jaké
skutečnosti jsou relevantní pro posouzení důvodnosti nároku na náhradu
nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním, neboť odvolací soud se při jejím
řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
22. Dovolání je důvodné.
23. Soud prvního stupně a potažmo odvolací soud, který na závěry soudu
prvního stupně odkázal, vyšel z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2012,
sp. zn. 30 Cdo 2555/2010 (rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na
www.nsoud.cz), podle kterého „zatímco v případě nepřiměřené délky řízení se
újma na straně poškozeného presumuje…, musí být újma založená jinou skutečností
prokázána, není-li zjevné, že by stejnou újmu utrpěla jakákoli osoba, která by
byla danou skutečností postižena, a šlo by tedy o notorietu, kterou dokazovat
netřeba.“ K uvedenému závěru dospěl dovolací soud v řízení o nároku na náhradu
nemajetkové újmy způsobené nezákonným rozhodnutím a nesprávným úředním postupem
správních (daňových) orgánů.
24. Žalobce se domáhal náhrady nemajetkové újmy, která mu měla být
způsobena jako obviněnému trestním stíháním. Jakkoliv i v případě nemajetkové
újmy způsobené nezákonným rozhodnutím o zahájení trestního stíhání shora
uvedené závěry platí, odvolací soud se nijak nezabýval otázkou, zda se s
ohledem na žalobcem tvrzenou nemajetkovou újmu spočívající v zásahu do jména a
pověsti, občanské cti, vyžadující přizpůsobení soukromého života potřebám
trestního stíhání, nejedná o případ, kdy by stejnou újmu utrpěla jakákoli
osoba, která by byla danou skutečností (tj. trestním stíháním za stejných
okolností jako žalobce) postižena.
25. Ústavní soud přitom ve svém nálezu ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. IV.
ÚS 428/05 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na nalus.usoud.cz), na
který odkazoval i soud prvního stupně, uvedl, že „každé trestní stíhání
představuje omezení souhrnu osobnostních práv, jejichž součásti jsou
vyjmenovány v čl. 10 Listiny.“ Obdobně v nálezu ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. II.
ÚS 590/08, konstatoval, že „každé trestní stíhání ovlivňuje osobní život
trestně stíhaného, na kterého je sice do okamžiku právní moci meritorního
rozhodnutí třeba pohlížet jako na nevinného, avšak samotný fakt trestního
stíhání je zátěží pro každého. Již samotné trestní stíhání výrazně zasahuje do
soukromého a osobního života jednotlivce, do jeho cti a dobré pověsti, a to tím
spíše, jedná-li se o obvinění ‚liché‘, což je posléze pravomocně stvrzeno
zprošťujícím rozsudkem soudu, podle něhož se skutek, z něhož byl jednotlivec
obviněn a obžalován, nestal, případně nebyl trestným činem“ (takový byl i
výsledek trestního stíhání žalobce; poznámka dovolacího soudu). K posléze
uvedenému závěru se přihlásil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 3. 7. 2012, sp.
zn. 30 Cdo 4280/2011.
26. Jakkoliv uvedené závěry nelze absolutizovat, bude v případě
trestního stíhání, které skončilo zprošťujícím rozsudkem, jistě výjimečné, že
obviněnému žádná nemajetková újma trestním stíháním nevznikne, tím spíše v
případě, byl-li v průběhu trestního stíhání obviněný i nepravomocně shledán
vinným, jak poukázal žalobce již v žalobě; ledaže by závěr soudu o neexistenci
nemajetkové újmy byl procesním důsledkem neunesení břemene tvrzení (viz dále).
27. Ve vztahu k náhradě nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním
Nejvyšší soud uzavřel, že „zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou
trestním stíháním, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, se
poskytuje podle § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., jenž je normou s relativně
neurčitou hypotézou, která není stanovena přímo právním předpisem, a jenž tak
přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil
sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností.
Soudy při stanovení formy či výše zadostiučinění vychází především z povahy
trestní věci, též z délky trestního stíhání, a především dopadů trestního
stíhání do osobnostní sféry poškozené osoby. Forma a případná výše
zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti,
tj. její přiznání je nad rámec konstatování porušení práva namístě pouze tehdy,
jestliže by se z hlediska obecné slušnosti poškozenému satisfakce skutečně mělo
dostat“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo
2813/2011, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem
122/2012).
28. „Výše zadostiučinění přiznaného podle § 31a odst. 2 zákona č.
82/1998 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) na náhradě nemajetkové újmy
způsobené trestním stíháním, které skončilo zproštěním obžaloby nebo
zastavením, musí odpovídat výši zadostiučinění přiznaného v případech, které se
s projednávanou věcí v podstatných znacích shodují; významnější odchylka je
možná jen tehdy, bude-li soudem řádně a přesvědčivě zdůvodněna. Nelze-li nalézt
takový případ, který by se v podstatných znacích shodoval s projednávanou věcí,
je třeba provést srovnání s jinými případy náhrad nemajetkové újmy (např. z
titulu odpovědnosti státu za nezákonné omezení osobní svobody, nepřiměřenou
délku řízení, náhrady nemajetkové újmy na zdraví ve formě bolestného nebo
ztížení společenského uplatnění, újmy na osobnostních právech v rámci ochrany
osobnosti, újmy z titulu porušení zákazu diskriminace podle obecné úpravy i v
pracovněprávních vztazích, apod.). Soud přitom neopomene uvést podstatné
společné a rozdílné znaky a v odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlit, jakým
způsobem se tyto společné a rozdílné znaky promítly do výše stanoveného
zadostiučinění, tj. z jakého důvodu je přiznané zadostiučinění přiměřené ve
srovnání s jiným zadostiučiněním přiznaným z jiného právního důvodu. Nebude-li
možné postupovat ani podle jiného případu náhrady nemajetkové újmy, je třeba
stanovit přiměřené zadostiučinění v takové výši, která bude odpovídat
ekonomické realitě České republiky a tomu, co by obecně bylo vnímáno jako
spravedlivé (např. s ohledem na cenovou úroveň nebo výši průměrné mzdy). V
každém případě je primárně na žalobci, aby zvolil přesvědčivé srovnání, podle
kterého jeho újma z hlediska spravedlnosti není menší než újma jiná, za kterou
se přiznává minimálně žalovaná částka“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9.
2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod číslem 67/2016).
29. Ačkoliv závěry vyplývající z rozhodnutí R 122/2012 byly již v době
rozhodování soudu prvního stupně známy, všemi tam uvedenými kritérii se soudy
dále nezabývaly, a nadále hodnotily toliko dílčí skutková tvrzení žalobce
obsažená v žalobě týkající se konkrétního dopadu trestního stíhání do sféry
žalobce (uplatnění skutečnosti trestního stíhání v občanskoprávním řízení).
Nadto z odůvodnění jejich rozhodnutí není zřejmé, proč neshledaly ani zásah do
práva na ochranu lidské důstojnosti, dobré pověsti či profesní sféry žalobce,
jestliže současně připustily újmu spočívající v nepohodlí, frustraci a obavách
a žalobce tvrdil použití informace o trestním stíhání v občanskoprávním sporu,
který vedl právě v souvislosti se svoji podnikatelskou činností v oboru
zemědělských prací.
30. Ve světle citované ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu je
tak právní posouzení věci neúplné a tudíž nesprávné.
31. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud
přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2, písm. a), b) a odst. 3
o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci.
32. Odvolací se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, mj. „že
žalobou tvrzená újma žalobce není újmou odškodnitelnou…“, dále že „žalobce
tvrdí konkrétní újmu jen ve vztahu k samotné skutečnosti, že byl několik měsíců
trestně stíhán, dále tvrdí, že byl fakt jeho stíhání použit v civilním sporu,“
či že „žalobce ani netvrdil poškození cti, dobrého jména, práva na rodinný
život, netvrdil ani poškození pověsti v očích konkrétních osob…“ Podle
odvolacího soudu, „pokud žalobce v odvolání obsáhle poukazuje na jiné spory,
údajně s obdobným skutkovým základem, přehlíží, že v jiných věcech nutně musely
být i jiné okolnosti představující nemajetkovou újmu žadatelů, její rozsah a
intenzitu, jsou tedy v popisovaném rozsahu pro srovnání s předmětným řízením
nepoužitelné, není-li zároveň zřejmý rozsah tvrzení o vzniku nemajetkové újmy
těchto jiných žadatelů, aby rozsah bylo možné porovnat s tvrzením nemajetkové
újmy žalobce.“
33. Žalobce učinil předmětem řízení nárok na zadostiučinění nemajetkové
újmy způsobené mu nezákonným trestním stíháním, ačkoliv (jak se z odůvodnění
rozsudků soudu prvního stupně a soudu odvolacího podává) neuvedl žádné
konkrétní tvrzení, z nichž by se dala dovozovat míra zásahu do jeho
osobnostních práv a výše přiměřeného zadostiučinění.
34. Rozsah důkazní povinnosti je ve sporném řízení zásadně určen
rozsahem povinnosti tvrdit skutečnosti, neboť aby mohl účastník nějakou
skutečnost prokázat, musí ji nejdříve tvrdit. V tomto smyslu právní teorie
hovoří o břemenu tvrzení, jímž rozumí procesní odpovědnost účastníka řízení za
to, že za řízení netvrdil všechny rozhodné skutečnosti významné pro rozhodnutí
a že z tohoto důvodu muselo být rozhodnuto o věci samé v jeho neprospěch.
Smyslem břemene tvrzení je umožnit soudu rozhodnout o věci samé i v takových
případech, kdy určitá skutečnost, významná podle hmotného práva pro rozhodnutí
věci, pro nečinnost účastníků [v důsledku nesplnění povinnosti uložené
účastníkům ustanovením § 101 odst. 1 písm. a) o. s. ř.] nemohla být prokázána,
neboť vůbec nebyla účastníky tvrzena. K tomu, aby účastník v řízení dostál své
povinnosti tvrzení, slouží poučení podle § 118a odst. 1 o. s. ř. Pouze tehdy,
jestliže účastník ani přes řádné poučení podle § 118a odst. 1 o. s. ř. neuvede
všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti, lze učinit závěr o tom, že
neunesl břemeno tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2008,
sp. zn. 21 Cdo 2725/2007, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2012, sp.
zn. 31 Cdo 619/2011; uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod
č. 115/2012). Z uvedeného současně vyplývá, že chtěl-li soud rozhodnout na
základě neunesení břemene tvrzení, nebyly splněny podmínky pro postup podle §
115a o. s. ř., tj. pro rozhodnutí jen na základě účastníky předložených
listinných důkazů a bez nařízení jednání.
35. Rozhodl-li soud prvního stupně ve věci samé, ačkoliv nebylo možno
vyloučit, že je vylíčení rozhodných skutečností žalobcem z hlediska právního
posouzení věci soudem neúplné, a aniž byl žalobce předtím při jednání postupem
podle § 118a odst. 1 o. s. ř. řádně soudem vyzván, aby svá tvrzení doplnil,
spolu s poučením, o čem má tvrzení doplnit a jaké by byly následky nesplnění
této výzvy, a ani odvolací soud tento nedostatek postupem podle § 213b o. s. ř.
nenapravil, zatížili soudy řízení vadou, která ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř.
mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Jejich závěr o neexistenci
nemajetkové újmy je tak důsledkem nejen neúplnosti (nesprávnosti) právního
posouzení předpokladů jeho vzniku, nýbrž i uvedené procesní vady, která
neumožňuje přijmout závěr o neexistenci nemajetkové újmy jako procesní důsledek
neunesení břemene tvrzení na straně žalobce.
V. Závěr
36. Jelikož rozsudek odvolacího soudu při posuzování důvodnosti nároku
na náhradu nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním nevychází důsledně z
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, spočívá jeho závěr o neexistenci
nemajetkové újmy na neúplném, a tudíž nesprávném právním posouzení věci.
Současně je řízení postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci. Nejvyšší soud proto podle § 243e odst. 1 o. s. ř. dovoláním
napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil, a to včetně závislých výroků o
nákladech řízení zrušil. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek
odvolacího soudu, platí také na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací
soud podle § 243e odst. 2 o. s. ř. také tento rozsudek (v rozsahu, v jakém byl
původně napaden odvoláním) a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
37. Soudy jsou ve smyslu § 243g odst. 1, části první věty za středníkem,
o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu
vyslovenými v tomto rozhodnutí.
38. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne
soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 24. ledna 2018
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu