27 Cdo 1051/2021-758
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa
Cilečka a soudců JUDr. Michaely Janouškové a JUDr. Marka Doležala v právní věci
žalobce M. Š, narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Janem Vondráčkem,
advokátem, se sídlem v Praze 5, Zbraslavské náměstí 458, PSČ 156 00, proti
žalovanému Č. I., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupenému
JUDr. Ivanem Houfkem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze 1, Novotného lávka
200/5, PSČ 110 00, o určení souladu rozhodnutí se zákonem a stanovami a o
zaplacení přiměřeného zadostiučinění, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod
sp. zn. 42 C 220/2013, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 9. 7. 2020, č. j. 70 Co 101/2020-671, takto:
I. Dovolání proti té části prvního výroku rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 9. 7. 2020, č. j. 70 Co 101/2020-671, kterou byly potvrzeny výroky
III., IV., VI., a VIII. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 4. 9. 2019,
č. j. 42 C 220/2013-570, se odmítá.
II. Ve zbývající části se rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. 7.
2020, č. j. 70 Co 101/2020-671, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze
dne 4. 9. 2019, č. j. 42 C 220/2013-570, ve výrocích II., V., VII., IX. a X.,
ruší, a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
I. Dosavadní průběh řízení
[1] Dne 15. 11. 2013 se konala členská schůze právní předchůdkyně
žalovaného – LI, z. s. (dříve L. I., z. s., nebo L. I., o. s.), naposledy se
sídlem XY, identifikační číslo osoby XY (dále jen „sdružení“). Členská schůze
sdružení – podle tvrzení žalobce – (mimo jiné) rozhodla, že:
1) Z funkcí členů správní rady odvolává žalobce, J. P. a D. L. (dále jen
„původní členové správní rady“)
2) Novými členy správní rady volí V. R., J. H. a D. L. (dále jen „nově
zvolená správní rada“). 3) Z funkcí členů dozorčí rady odvolává K. K., M. Š. a M. M. (dále jen
„původní členové dozorčí rady“). 4) Novými členy dozorčí rady volí K. K., M. H. a P. B. (dále jen „nově
zvolená dozorčí rada“). [2] Žalobce se žalobou doručenou soudu prvního stupně 15. 12. 2013 (po
soudem připuštěné změně žaloby) domáhá určení, že:
1) Rozhodnutí členské schůze sdružení ze dne 15. 11. 2013 (dále jen
„napadená rozhodnutí členské schůze“) nejsou v souladu se zákonem a stanovami,
a proto jsou neplatná. 2) Původní členové správní rady jsou i nadále členy správní rady. 3) Původní členové dozorčí rady jsou i nadále členy dozorčí rady. 4) Rozhodnutí správní rady z 18. 11. 2013, jímž byl žalobce odvolán z
funkce ředitele sdružení a jímž byl ředitelem sdružení zvolen P. K. (dále jen
„napadené rozhodnutí správní rady“), neexistuje, resp. není v souladu se
zákonem, a proto je neplatné. 5) Rozhodnutí přijaté na společném zasedání správní rady, dozorčí rady a
akademické rady z 28. 11. 2013, jímž byl předsedou správní rady zvolen D. L. (dále jen „napadené rozhodnutí správní, dozorčí a akademické rady“),
neexistuje, resp. není v souladu se zákonem, a proto je neplatné. [3] Vedle toho se žalobce domáhá zaplacení 100.000 Kč jako
zadostiučinění za újmu, která mu v důsledku napadených rozhodnutí vznikla. [4] Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 4. 9. 2019, č. j. 42 C
220/2013-570:
1) Zamítl žalobu v rozsahu, v němž se žalobce domáhal určení, že v
souladu se zákonem a stanovami nejsou (a proto jsou neplatná) rozhodnutí
členské schůze, kterými byl (o):
a) Jako předseda členské schůze zvolen J. S.. b) Jako zapisovatel zvolen M. S.. c) Jako první ověřovatel zápisu zvolen J. K.. d) Jako druhý ověřovatel zápisu zvolen A. R.. e) Jako první skrutátor zvolen M. F.. f) Jako druhý skrutátor zvolen J. S. g) Rozhodnuto, že bude členská schůze hlasovat o odvolání a volbě členů
správní a dozorčí rady tajně (výrok I.). 2) Určil neplatnost rozhodnutí členské schůze, kterými byli:
a) odvoláni původní členové správní a dozorčí rady. b) zvoleni noví členové správní a dozorčí rady (výrok II.). 3) Zamítl žalobu v rozsahu, v němž se žalobce domáhal určení, že původní
členové správní rady jsou i nadále členy správní rady (výrok III.). 4) Zamítl žalobu v rozsahu, v němž se žalobce domáhal určení, že
napadené rozhodnutí správní rady neexistuje (výrok IV.). 5) Určil, že napadené rozhodnutí správní rady je neplatné (výrok V.). 6) Zamítl žalobu v rozsahu, v němž se žalobce domáhal určení, že
napadené rozhodnutí správní, dozorčí a akademické rady neexistuje (výrok VI.).
7) Určil, že napadené rozhodnutí správní, dozorčí a akademické rady je
neplatné (výrok VII.). 8) Zamítl žalobu v rozsahu, v němž se žalobce domáhal zaplacení 100.000
Kč. 9) Rozhodl o nákladech řízení (výrok IX. a X.). [5] Jde přitom již o druhé rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
poté, kdy Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 30. 5. 2018, č. j. 29 Cdo
2721/2016-511, zrušil druhý a třetí výrok rozsudku Městského soudu v Praze ze
dne 21. 1. 2016, č. j. 70 Co 337/2015-378, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro
Prahu 1 ze dne 10. 4. 2015, č. j. 42 C 220/2013-250, a věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení [dále jen „kasační rozhodnutí“]. [6] Soud prvního stupně vyšel (mimo jiné) z toho, že:
1) Sdružení vzniklo 14. 9. 1990. 2) Podle zakladatelského právního jednání sdružení byly orgány sdružení
schopny usnášet se za účasti (nadpoloviční) většiny členů příslušného orgánu s
tím, že se usnesení přijímalo většinou hlasů členů příslušného orgánu
přítomných v době usnášení. 3) Dne 15. 11. 2013 se konala členská schůze sdružení. 4) Členská schůze přijala napadená rozhodnutí členské schůze tajným
hlasováním. 5) Členské schůze se zúčastnilo 45 osob. 6) Pouze u 5 osob, které se zúčastnily členské schůze, bylo prokázáno
jejich členství ve sdružení. Jednalo se o R. H., M. M., J. P., J. S. a žalobce. 7) T. J. nebyl na členskou schůzi vpuštěn, ačkoli byl členem sdružení a
ačkoli se na místo konání členské schůze dostavil. 8) Z 5 osob, které byly členy sdružení a které se zúčastnily členské
schůze, hlasoval pro přijetí napadených rozhodnutí členské schůze (s výjimkou
rozhodnutí o odvolání D. L.) pouze J. S. Žalobce hlasoval proti napadeným
rozhodnutím členské schůze. 9) U R. H. se nepodařilo zjistit, jak o napadených rozhodnutích členské
schůze hlasoval. Soud předvolal R. H. předvoláním doručovaným na adresu, kterou
mu sdělilo sdružení. Toto předvolání se vrátilo s tím, že adresát nemá na
uvedené adrese domovní schránku (č. l. 536 verte). Po opětovné výzvě soudu, aby
sdružení sdělilo současnou adresu R. H. (č. l. 547 verte), jej soud znovu
předvolal předvoláním doručovaným na tutéž adresu jako v prvním případě. Protože R. H. nebyl zastižen, bylo mu předvolání vloženo do domovní schránky
(č. l. 555 verte). R. H. se k jednání nedostavil. 10) Výslech J. P. a M. M., který navrhovalo sdružení, soud pro
nadbytečnost neprovedl. 11) Přinejmenším u 3 členů sdružení (žalobce, T. J. a R. H.) „nebylo
zjištěno“, že by hlasovali pro přijetí napadených rozhodnutí členské schůze. 12) Dne 28. 11. 2013 se konalo jednání správní rady sdružení, která
přijala napadené rozhodnutí správní rady. 13) Dne 28. 11. 2013 se konalo společné jednání akademické, správní a
dozorčí rady sdružení, na němž bylo přijato napadené rozhodnutí správní,
dozorčí a akademické rady. 14) Výzvy žalobce k přezkumu napadených rozhodnutí orgány sdružení byly
odmítnuty. [7] Na takto ustaveném základě se soud prvního stupně zabýval nejprve
souhrnně (ve vztahu ke všem napadeným rozhodnutím členské schůze) otázkami vad
při svolávání a konání členské schůze. Dospěl přitom k závěru, že o konání
členské schůze se „relevantně dozvěděly“ přinejmenším všechny osoby přítomné na
členské schůzi. Ve vztahu k dalším 6 osobám, u nichž žalobce původně tvrdil, že
jim pozvánka nebyla doručena, soud konstatoval, že pozvánku sice neobdržely,
ale přinejmenším 2 z těchto osob se členské schůze „hodlaly zúčastnit“. O člena
sdružení se ovšem jednalo pouze v případě T. J. Absence jeho hlasů „pro“
napadená rozhodnutí přitom podle soudu „s ohledem na zásady o rozdělení břemene
důkazního jde k tíži žalovaného.“
[8] Soud se dále zabýval průběhem členské schůze, k němuž konstatoval,
že jej lze považovat za řádný. Osoby, které nebyly členy sdružení, se členské
schůze podle soudu zúčastnily jako hosté. [9] Při úvaze o členství jednotlivých osob, které se zúčastnily členské
schůze, soud nejprve odkázal na závazný právní názor vyslovený v kasačním
rozhodnutí. Poté parafrázoval obsah čl. 1 odst. 1 zakladatelského právního
jednání, podle něhož mohlo členství ve sdružení vzniknout pouze tak, že zájemce
o členství podá přihlášku, kterou následně schválí správní rada. Soud přitom
dospěl k závěru, že „u žádné z osob přítomných na (…) členské schůzi nebyl
takový postup zjištěn“, a tak je namístě uzavřít, že „mimo zakládající členy (z
přítomných na členské schůzi jde o žalobce, S., R. H., J. P. a M. M., z
nevpuštěných pak o T. J.) nebyla žádná z přítomných osob členem (…) sdružení),
neboť se jím nestala.“
[10] K argumentaci sdružení, podle něhož mohlo členství ve sdružení
vzniknout i konkludentně, soud uvedl, že s tímto názorem nesouhlasí.
Konkludentní vznik členství je přípustný jen, určují-li tak stanovy (což se
ostatně podává i z kasačního rozhodnutí). Podle soudu přitom stanovy sdružení
nepřipouštěly konkludentní vznik členství. [11] V návaznosti na tyto závěry dospěl soud prvního stupně k závěru, že
sdružení neuneslo důkazní břemeno ohledně toho, že napadená rozhodnutí členské
schůze byla přijata potřebnou většinou členů sdružení. Pro přijetí napadených
rozhodnutí členské schůze hlasoval pouze J. S.. U žalobce nebylo zjištěno, že
by hlasoval pro přijetí napadených rozhodnutí, a způsob, jakým hlasoval R. H.,
nelze zjistit, neboť „se jej nepodařilo úspěšně předvolat k soudu jako svědka.“
Byla-li za této situace znemožněna účast T. J., je již pro výsledek hlasování
irelevantní, jakým způsobem hlasoval J. P. a M. M.. I kdyby totiž hlasovali
(společně s J. S.) pro přijetí napadených rozhodnutí členské schůze, „nebylo by
dosaženo potřebné většiny“. [12] Soud proto konstatoval, že napadená rozhodnutí členské schůze jsou
v rozporu se zákonem a stanovami, a tedy neplatná. To však s výjimkou
procedurálních rozhodnutí členské schůze, která jsou podle soudu „bez
jakéhokoli relevantního dopadu do spolkových poměrů obecně, jakož i do osobních
poměrů žalobce zvlášť.“
[13] Soud zamítl žalobu v rozsahu, v němž se žalobce domáhal určení, že
původní členové správní rady jsou i nadále členy správní rady a že původní
členové dozorčí rady jsou i nadále členy dozorčí rady. Učinil tak proto, že i
kdyby bylo rozhodnutí o odvolání těchto osob z orgánů sdružení neplatné,
uplynulo by v mezidobí pětileté funkční období. [14] Soud dále zamítl žalobu v rozsahu, v němž se žalobce domáhal
určení, že napadené rozhodnutí správní rady neexistuje, a současně vyslovil
neplatnost těchto rozhodnutí. Učinil tak s tím, že tato rozhodnutí byla přijata
správní radou „ve složení založeném neplatným rozhodnutím členské schůze.“
Stejnou úvahou byl soud veden i při rozhodnutí o napadeném rozhodnutí dozorčí
rady. [15] Nárok na přiměřené zadostiučinění soud žalobci nepřiznal. [16] K odvolání žalobce i sdružení Městský soud v Praze rozsudkem ze dne
9. 7. 2020, č. j. 70 Co 101/2020-671, rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním
napadených výrocích II. až X. potvrdil (první výrok) a rozhodl o nákladech
odvolacího řízení (druhý výrok). [17] Odvolací soud dospěl (ve shodně se soudem prvního stupně) k závěru,
že členství ve sdružení vzniklo (pouze) šesti zakládajícím členům (žalobci, J. S., R. H., J. P. a M. M., T. J.). Sdružení neprokázalo, že se členy staly i
jiné osoby. [18] Správný byl podle odvolacího soudu i závěr soudu prvního stupně, že
sdružení neuneslo důkazní břemeno ohledně toho, že pro přijetí napadených
rozhodnutí členské schůze „hlasovala většina ze členů žalovaného, tedy z oněch
šesti osob, které byly zakládajícími členy“. [19] Na tom nic nemění ani skutečnost, že soud prvního stupně neprovedl
sdružením navržený důkaz výslechem J. P. a M. M..
I pokud by totiž tyto 2 osoby
potvrdily, že hlasovaly pro přijetí napadených rozhodnutí členské schůze,
nebylo by „dosaženo nadpoloviční většiny nutné k (…) přijetí“ napadených
rozhodnutí členské schůze platně. Pro přijetí napadených rozhodnutí členské
schůze totiž hlasoval jen J. S.. Žalobce hlasoval proti přijetí napadených
rozhodnutí členské schůze. T. J. nebyl na členskou schůzi vpuštěn, ačkoli se na
místo konání členské schůze dostavil, a u R. H. se nepodařilo zjistit, jakým
způsobem svá hlasovací práva vykonal. Za těchto okolností je podle odvolacího
soudu výslech J. P. a M. M. vskutku nadbytečný. [20] Odvolací soud tak přitakal závěru soudu prvního stupně, podle něhož
jsou napadená rozhodnutí členské schůze (s výjimkou procedurálních rozhodnutí)
v rozporu se zákonem a stanovami sdružení, a tudíž neplatná. [21] V reakci na námitky sdružení odvolací soud (s odkazem na usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2008, sp. zn. 29 Odo 1400/2006, a ze dne 24. 11. 2009, sp. zn. 29 Cdo 4089/2009) uvedl, že právo člena domáhat se vyslovení
neplatnosti rozhodnutí je třeba chápat v širším kontextu ochrany zákonnosti
uvnitř spolku. Soud prvního stupně tedy nepochybil, vyhověl-li žalobci „i pokud
se domáhal vyslovení neplatnosti odvolávání z orgánů žalovaného u dalších osob,
než byl pouze on sám“. [22] Odvolací soud dále výslovně uvedl, že podle něj nejsou naplněny
podmínky pro aplikaci § 260 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále
jen „o. z.“), neboť došlo k závažnému porušení stanov, o vnitřních poměrech
rozhodovaly osoby, které nebyly členy, navíc do orgánů byly zvoleny osoby,
které (rovněž) nebyly členy. Jednání žalobce domáhajícího se ochrany před
jednáním učiněným (zjevně) v rozporu se stanovami, tak soud nepovažoval za
rozporné s dobrými mravy
[23] Odvolací soud konečně přisvědčil také úvahám soudu prvního stupně,
které jej vedly k tomu, že žalobu ve výše označených částech zamítl.
II. Rozhodnutí o procesním nástupnictví
[24] Sdružení zaniklo 27. 8. 2020 fúzí sloučením s žalovaným, na nějž
přešla práva a povinnosti sdružení. Proto soud prvního stupně rozhodl usnesením
ze dne 10. 3. 2021, č. j. 42 C 220/2013-720, že bude v řízení pokračovat s
žalovaným.
III. Dovolání a vyjádření k němu
[25] Proti oběma výrokům rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný
dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), maje za to, že napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo
které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, a sice zda:
1) Stanovy sdružení musí být vykládány způsobem zachovávajícím jejich
platnost, připouští-li jejich znění dva výklady a způsobuje-li jeden z možných
výkladů neplatnost dotčeného ustanovení stanov.
2) Může členství ve sdružení vzniknout „neformálně“ tak, že stanovy
vymezí okruh osob, které se mohou stát členy bez dalšího rozhodnutí orgánu
sdružení.
3) Je při rozhodování o určení souladu rozhodnutí orgánů sdružení se
stanovami a se zákonem nutné posoudit otázku existence dobrých mravů.
4) Se lze domáhat určení neplatnosti rozhodnutí sdružení a odvolání
člena orgánu sdružení, když odvolaný člen sám takové rozhodnutí nenapadá.
5) Lze vyslovit závěr o tom, že účastník řízení neunesl důkazní břemeno
ve vztahu k tvrzením rozhodujícím pro posouzení (ne)důvodnosti žaloby, jestliže
důkazy navrhované tímto účastníkem k prokázání příslušných tvrzení nebyly vůbec
provedeny.
[26] Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího
soudu změnil tak, že žalobu zamítne, případně, aby jej, jakož i rozsudek soudu
prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
[27] Ve vztahu k první a druhé otázce dovolatel namítá, že stanovy
sdružení musí být vykládány „s ohledem na svobodu spolčovací a principy
soukromého práva tak, aby byla zachována jejich platnost“. To podle dovolatele
znamená, že je nutné vykládat čl. 1 odst. 1 stanov sdružení tím způsobem, že
stanovy umožňují „neformální a formální“ vznik členství, tedy že umožňují, aby
se určitá osoba stala členem sdružení „pouhým projevem vůle, který nemusí být
(…) výslovný.“ Odvolací soud tak nesprávně interpretoval závěry kasačního
rozhodnutí a pochybil, neboť se nezabýval „zásadní skutkovou okolností, zda
osoby zúčastněné na (…) členské schůzi nějakým způsobem projevily vůli být
členem spolku“. Právní posouzení věci ze strany odvolacího soudu je tedy podle
dovolatele nesprávné a jeho rozhodnutí je zatíženo vadou, jakož i „nesprávným
skutkovým závěrem“ (zakládá se na „nesprávném a neúplně zjištěném skutkovém
stavu“). [28] Ve vztahu k třetí otázce dovolatel tvrdí, že soudy nižších stupňů
měly „možnost vyslovení neplatnosti, resp. neexistence rozhodnutí orgánu (…)
sdružení, s ohledem na dobré mravy“ zamítnout. Dovolatel uvádí, že neplatnosti
se nemůže domáhat ten, kdo ji způsobil. Přitom zdůrazňuje, že žalobce je jedním
ze zakládajících členů sdružení, a tak se bezesporu podílel i na přípravě
problematického ustanovení stanov o vzniku členství ve sdružení. Žalobce mohl
vzhledem ke svému postavení desítky let ovlivnit způsob přijímání členů
sdružení. Jestliže tak neučinil, je podle dovolatele v rozporu s dobrými mravy,
vychází-li ve svém návrhu u většiny osob přítomných na členské schůzi „z údajné
neexistence členství pro tvrzené neschválení členství správní radou.“ Dovolatel
dále uvádí, že účel, který žalobce sleduje, není „podpořit existenci a činnost
spolku, nýbrž jeho destrukce“. I proto je v zájmu dovolatele hodném právní
ochrany neplatnost napadených rozhodnutí nevyslovit (dovolatel přitom odkazuje
na § 260 o. z. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu je nesprávné, neboť tyto
aspekty nezohledňuje. [29] Prostřednictvím čtvrté z dovolacích otázek dovolatel zpochybňuje
aktivní věcnou legitimaci žalobce. Uvádí, že jde-li o rozhodnutí sdružení,
jimiž byli odvoláni členové orgánů sdružení, je k napadení platnosti takových
rozhodnutí aktivně věcně legitimován (bývalý) člen orgánu sdružení, který byl
ze své funkce příslušným rozhodnutím odvolán. Jiné osoby (včetně členů
sdružení) musí na vyslovení neplatnosti rozhodnutí o odvolání členů orgánů
sdružení prokázat naléhavý právní zájem. V projednávané věci žalobce napadenými
rozhodnutími neutrpěl žádnou „materiální újmu“, a proto u něj naléhavý právní
zájem na požadovaném vyslovení neplatnosti není dán. Z tohoto důvodu měly soudy
nižších stupňů žalobu zamítnout. Soudy nižších stupňů v tomto kontextu také
opomněly zohlednit, že vyslovení neplatnosti napadených rozhodnutí není v zájmu
dovolatele hodném právní ochrany, a to mimo jiné i proto, že došlo k zániku
sdružení, které se sloučilo s žalovanou. Vyslovení neplatnosti napadených
rozhodnutí tedy již není způsobilé změnit poměry žalobce (nemá již pro něj
žádné závažné právní následky). I v tomto směru jsou tedy rozhodnutí soudů
nižších stupňů nesprávná. [30] Ve vztahu k páté z otázek dovolatel soudům nižších stupňů vytýká,
že se nijak nevypořádaly s tvrzením svědka K., který uvedl, že členství T. J. ve sdružení zaniklo ještě před konáním členské schůze. V kontextu tohoto
tvrzení je pak namístě konstatovat, že výslech J. P. a M. M. nebylo možné
odmítnout pro nadbytečnost, neboť pokud by se prokázalo, že tito hlasovali pro
přijetí napadených rozhodnutí členské schůze, byl by poměr hlasů zakládajících
členů sdružení, kteří se účastnili členské schůze, 3 ku 2. [31] Dovolatel zpochybňuje i závěr o tom, že se způsob hlasování R. H.
nepodařilo zjistit, neboť se přes předvolání soudu nedostavil k výslechu. Procesní postup soudů nižších stupňů má za nesprávný. Ačkoli se totiž R. H. nedostavil k jednání, k němuž byl předvolán, nelze pominout, že jde o osobu, o
které je veřejně známo, že vyučuje na Vysoké škole ekonomické a vystupuje v
orgánech celé řady společností. Pokud si tedy R. H. nepřevzal zásilku, kterou
jej soud prvního stupně předvolal k výslechu, bylo možné mu předvolání doručit
také jinak. Soud prvního stupně podle názoru dovolatele na předvolání R. H. „rezignoval“. [32] Dovolatel soudům nižších stupňů vytýká konečně i to, že pro
nadbytečnost odmítly provést jím navržené důkazy výslechy J. P. a M. M. a
přitom o věci rozhodly v neprospěch dovolatele z důvodu, že neunesl důkazní
břemeno ohledně toho, jak jednotliví členové sdružení, kteří se zúčastnili
členské schůze, hlasovali. [33] Žalobce s dovoláním nesouhlasil, navrhl, aby dovolací soud dovolání
odmítl, případně zamítl.
IV. Přípustnost dovolání
a) Obecně
[34] Zkoumání, zda je dovolání objektivně přípustné, předchází – ve
smyslu ustanovení § 243c odst. 3, § 240 odst. 1 a § 218 písm. b) o. s. ř. –
posuzování tzv. subjektivní přípustnosti dovolání. b) Subjektivní přípustnost
[35] Ve své ustálené rozhodovací praxi vychází Nejvyšší soud dlouhodobě
z toho, že k podání dovolání je oprávněn pouze ten účastník řízení, v jehož
poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma (jakkoli nepatrná)
odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (srov. například
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, ze dne
21. 8. 2003, sp. zn. 29 Cdo 2290/2000, uveřejněné pod číslem 38/2004 Sb. rozh. obč., ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 29 Odo 198/2003, nebo ze dne 27. 8. 2008, sp. zn. 29 Odo 702/2006). [36] V projednávané věci odvolací soud potvrdil prvním výrokem svého
rozhodnutí všechny odvoláním napadené výroky rozsudku soudu prvního stupně,
mezi nimiž jsou i výroky III., IV., VI a VIII., kterými soud prvního stupně
žalobu (zčásti) zamítl. [37] Dovolatel vystupuje v řízení jako žalovaný. Rozhodl-li tedy
odvolací soud tak, že částí prvního výroku svého rozhodnutí potvrdil všechny
zamítavé výroky rozsudku soudu prvního stupně, které byly v odvolacím řízení
přezkoumávány, nemohlo v tomto rozsahu rozhodnutí odvolacího soudu dovolateli
způsobit (jakkoli nepatrnou) újmu, která by byla odstranitelná tím, že jej v
této části dovolací soud zruší. Nejvyšší soud proto dovolání proti prvnímu
výroku odvolacího soudu v části, v níž odvolací soud potvrdil zamítavé výroky
rozsudku soudu prvního stupně, odmítl jako subjektivně nepřípustné (podané
někým, kdo k tomu nebyl oprávněn). c) Objektivní přípustnost
[38] Ve vztahu k té části prvního výroku rozhodnutí odvolacího soudu,
kterým byly potvrzeny zbývající výroky rozsudku soudu prvního stupně, se
Nejvyšší soud zabýval tím, zda je dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř. [39] V pořadí první ani druhá otázka týkající se výkladu stanov a vzniku
členství přípustnost dovolání nezakládá. Podstatou dovolacích námitek
formulovaných v rámci těchto dvou otázek je jen polemika se závěrem Nejvyššího
soudu vysloveným v kasačním rozhodnutí, podle něhož je nevyhnutelnou podmínkou
vzniku členství v občanském sdružení, aby uchazeč projevil vůli, která směřuje
ke vzniku jeho členství ve sdružení, a to způsobem předvídaným zákonem či
stanovami (s tím, že je pojmově vyloučeno, aby ujednání stanov spojovalo vznik
členství v občanském sdružení pouze s mimovolní právní skutečností či aby
ujednání stanov určovalo, že členství sice vzniká v důsledku volního projevu
domnělého uchazeče, avšak projevu, kterým jednající nesměřoval ke vzniku
členství). [40] S tímto závěrem Nejvyššího soudu, který byl pro odvolací soud a
soud prvního stupně závazný (§ 243g odst. 1 část věty první za středníkem, §
226 odst. 1 o. s. ř.) a na němž Nejvyšší soud nemá důvod ničeho měnit, je
napadené rozhodnutí odvolacího soudu v souladu. Řešení prvních dvou otázek
formulovaných v dovolání tedy není s to založit přípustnost dovolání.
[41] Ani v pořadí třetí otázka není způsobilá založit přípustnost
dovolání. Odvolací soud se otázkou dobrých mravů, resp. otázkou aplikace § 260
o. z., zabýval (srov. bod 15 odůvodnění). Jeho závěry jsou přitom v souladu s
judikaturou Nejvyššího soudu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
1. 12. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4916/2015, uveřejněný pod číslem 59/2018 Sb. rozh. obč., či usnesení ze dne 16. 12. 2020, sp. zn. 27 Cdo 1703/2019, a judikaturu v
něm citovanou), od níž se Nejvyšší soud nemá důvod odchýlit. [42] Přípustnost dovolání nezakládá ani v pořadí čtvrtá otázka. Nejvyšší
soud již v usnesení ze dne 25. 11. 2020, sp. zn. 27 Cdo 458/2019, uzavřel, že
návrh na vyslovení neplatnosti rozhodnutí orgánu spolku může (bez dalších
podmínek) podat člen spolku. Ani od tohoto závěru se přitom Nejvyšší soud nemá
důvod v poměrech projednávané věci odchýlit. Závěry odvolacího soudu jsou
přitom s právě odkazovaným rozhodnutím v souladu. [43] Ve vztahu k námitkám formulovaným v rámci páté z dovolacích otázek
je nejprve zapotřebí říci, že zpochybňuje-li dovolatel závěr o členství T. J. ve sdružení v době konání členské schůze, jde jen o polemiku se skutkovými
zjištěními, k níž dovolatelka nemá k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod
(srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.). [44] Dovolání je přesto přípustné pro řešení páté otázky procesního
práva týkající se postupu soudu při předvolávání svědků, která v rozhodování
dovolacího soudu (v souvislostech popsaných v dovolání) dosud nebyla vyřešena.
V. Důvodnost dovolání
a) Použité právní předpisy
[45] Podle § 120 odst. 1 o. s. ř. jsou účastníci povinni označit důkazy
k prokázání svých tvrzení. Soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede. [46] Podle § 125 o. s. ř. mohou za důkaz sloužit všechny prostředky,
jimiž lze zjistit stav věci, zejména výslech svědků, znalecký posudek, zprávy a
vyjádření orgánů, fyzických a právnických osob, notářské nebo exekutorské
zápisy a jiné listiny, ohledání a výslech účastníků. Pokud není způsob
provedení důkazu předepsán, určí jej soud. [47] Podle § 126 odst. 1 o. s. ř. je každá fyzická osoba, která není
účastníkem řízení, povinna dostavit se na předvolání k soudu a vypovídat jako
svědek. Musí vypovědět pravdu a nic nezamlčovat. Výpověď může odepřít jen
tehdy, kdyby jí způsobila nebezpečí trestního stíhání sobě nebo osobám blízkým;
o důvodnosti odepření výpovědi rozhoduje soud. [48] Podle § 51 odst. 1 o. s. ř. se děje předvolání k soudu v listinné
nebo v elektronické podobě a v naléhavých případech i telefonicky nebo
telefaxem. Předvolat lze i ústně při jednání nebo při jiném úkonu soudu, u
něhož je předvolaný přítomen. [49] Podle § 52 o. s. ř. v případě, že se předvolaný bez omluvy
nedostaví k výslechu nebo ke znalci, může ho předseda senátu dát předvést,
jestliže o možnosti předvedení předvolaného poučil. O předvedení rozhodne
usnesením, které se předvolanému doručí při předvedení (první odstavec). O
předvedení požádá soud Policii České republiky; jde-li o nezletilého, požádá
soud Policii České republiky o předvedení jen tehdy, nelze-li předvedení
zajistit jinak. O předvedení vojáků v činné službě a příslušníků ozbrojených
sborů požádá soud jejich velitele, popřípadě příslušný služební orgán (druhý
odstavec). Náklady předvedení hradí ten, kdo je předváděn. Usnesením o tom
rozhodne předseda senátu na návrh toho, kdo předvedení provedl (třetí odstavec). b) Právní posouzení věci
[50] Z ustálené rozhodovací praxe se podává, že ačkoli jsou účastníci
civilního soudního řízení povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení,
soud není vázán jejich důkazními návrhy v tom směru, že by byl povinen provést
všechny navržené důkazy. Soud je oprávněn posoudit důkazní návrhy účastníků a
podle své úvahy rozhodnout, které z navržených důkazů provede (srov. například
nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 1994, sp. zn. III. ÚS 150/93, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2007, sp. zn. 21 Cdo 731/2006). [51] Při objasňování skutkového stavu věci (tj. při zjišťování
skutečností předvídaných skutkovou podstatou právní normy) soud dbá, aby byly
provedeny takové z navržených důkazů, které jsou v daném případě k prokázání
sporných skutečností nejvhodnější (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 2. 12. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3889/2014). Rozhodne-li však soud, že některé z
účastníky navržených důkazů neprovede, je povinností soudu vyložit, proč
určitému důkaznímu návrhu nevyhověl (srov. například nález Ústavního soudu ze
dne 13. 10. 2011, sp. zn. I. ÚS 2610/11), jinak jde o tzv. opomenutý důkaz
(srov. například nálezy Ústavního soudu ze dne 6. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS
881/08, či ze dne 23.
6. 2015, sp. zn. II. ÚS 2067/14, nebo rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 30. 6. 2020, sp. zn. 27 Cdo 2756/2018, odst. 31). [52] Za důkaz mohou sloužit všechny prostředky, jimiž lze zjistit stav
věci; jde zejména o zejména výslech svědků, znalecký posudek, zprávy a
vyjádření orgánů, fyzických a právnických osob, notářské nebo exekutorské
zápisy a jiné listiny, ohledání a výslech účastníků (§ 125 věta první o. s. ř.). [53] Svědek je osoba, která v řízení vypovídá o tom, jak vnímala určitou
(pro věc rozhodnou) skutečnost, a jako taková může být pro zjištění stavu věci
nedocenitelným zdrojem informací. Z tohoto důvodu zákonodárce stanovil jako
jeden z nástrojů, které mají sloužit tomu, aby soud mohl zjistit stav věci co
nejpřesněji, všeobecnou svědeckou povinnost, která zahrnuje i povinnost
dostavit se na předvolání k soudu (§ 126 o. s. ř.). Tuto veřejnoprávní
povinnost mají ovšem pouze řádně (bezvadně) předvolané osoby (srov. například
Fasching, H. Lehrbuch des österreichischen Zivilprozeßrecht. 2. vyd. Wien:
Manzsche Verlags und Universitätsbuchhandlung, 1990, marg. č. 978). [54] Předvolání svědka se děje v listinné nebo v elektronické podobě a v
naléhavých případech i telefonicky nebo telefaxem, popřípadě i ústně při
jednání nebo při jiném úkonu soudu, u něhož je svědek přítomen (§ 51 odst. 1 o. s. ř.). Děje-li se však předvolání v listinné nebo v elektronické podobě, potom
i zde platí obecná pravidla o doručování v civilním soudním řízení (§ 45 a
násl. o. s. ř.). Předvolání se tedy svědkovi doručuje především prostřednictvím
veřejné datové sítě do datové schránky (§ 45 odst. 2 o. s. ř.), na adresu pro
doručování prostřednictvím veřejné datové sítě (§ 46 o. s. ř.) anebo
prostřednictvím doručujícího orgánu [§ 45 odst. 3 písm. a) o. s. ř.] na adresu
pro doručování prostřednictvím doručujícího orgánu, účastníka řízení nebo jeho
zástupce (§ 46b o. s. ř.). Podle obecných pravidel o doručování v civilním
soudním řízení (§ 45 a násl. o. s. ř.) se přitom může stát, že se předvolání
(toliko) považuje za doručené, aniž by si jej adresát písemnosti (předvolávaný
svědek) převzal. [55] Ať už si však předvolávaný svědek předvolání převezme, či ať už se
jeho předvolání (toliko) považuje za doručené, platí, že nedostaví-li se svědek
bez řádné omluvy k jednání, k němuž byl bezvadně předvolán, porušuje tím
veřejnoprávní povinnost, kterou mu uložil soud. To je jednáním, které může být
sankcionováno. Soud může svědkovi, který se přes bezvadné předvolání bez řádné
omluvy nedostavil k jednání, k němuž byl předvolán, zejména uložit pořádkovou
pokutu (§ 53 o. s. ř.). Může jej však také nechat předvést, jestliže jej o této
možnosti – typicky v předvolání – poučil (§ 52 odst. 1 o. s. ř.) s tím, že
náklady předvedení hradí sám předváděný svědek (§ 52 odst. 3 o. s. ř.). [56] Ačkoli však bezvadně předvolaný svědek, který se bez řádné omluvy
nedostaví k jednání, porušuje svoji povinnost, kterou mu uložil soud, bez
ohledu na to, zda si předvolání převzal, nelze – s odkazem na základní smysl
dokazování jako procesu vedoucího k co nejvěrnějšímu zjištění stavu věci –
pominout faktickou rovinu.
Jestliže se totiž předvolání (toliko) považuje za
doručené, aniž by si jej svědek převzal, lze vycházet z toho, že se s obsahem
předvolání (ať již úmyslně, či z nedbalosti) neseznámil – k jednání, k němuž
byl předvolán, se tak pravděpodobně nedostaví, a proto bude možnost provést
důkaz jeho svědeckou výpovědí zmařena. [57] V tomto kontextu je povinností soudu vynaložit přiměřené
(odpovídající) úsilí k tomu, aby bylo možné důkaz výslechem svědka provést. Soud se tedy v prvé řadě pokusí zjistit takové místo, na kterém by bylo možné
svědka zastihnout, aby mu předvolání mohlo být doručeno tak, že si jej převezme
(§ 46a odst. 1 o. s. ř.). K tomu lze využít zejména povinné součinnosti stran,
anebo informací dostupných z informačních systémů evidencí osob, které jsou
soudu za tímto účelem přístupné. Nedaří-li se předvolání doručit tak, že si jej
svědek převezme, lze – za splnění všech zákonných podmínek – využít možnosti
nechat svědka předvést (§ 52 o. s. ř.). Teprve není-li ani pokus o předvedení
svědka úspěšný, může soud uzavřít, že důkaz svědeckým výslechem dané osoby není
možný (objektivně jej nelze provést). [58] K tomu se přitom sluší dodat, že úsilí, které soud věnuje tomu, aby
bylo možné důkaz výslechem svědka provést, musí (v kontextu konkrétního řízení)
odpovídat významu svědecké výpovědi dané osoby pro to, aby bylo (v konkrétním
řízení) možné zjistit stav věci co nejpřesněji. Tím je jinými slovy řečeno, že
je povinností soudu postupovat při předvolání svědka přiměřeně okolnostem
jednotlivých případů – tedy pokusit se zasahovat do práv předvolávaného svědka
co možná nejméně a přitom dbát rychlosti a hospodárnosti řízení v konkrétní
věci. c) Promítnutí obecných východisek do poměrů projednávané věci
[59] V poměrech projednávané věci předvolával soud prvního stupně svědka
R. H. tak, že nejprve vyzval sdružení, aby mu sdělilo jeho adresu anebo, aby
zajistilo jeho účast na nařízeném jednání (č. l. 534 verte). K tomu sdružení
sdělilo adresu R. H. (č. l. 535), na kterou se soud pokusil doručit předvolání. Zásilka však byla soudu vrácena s tím, že adresát nemá na uvedené adrese
domovní schránku (č. l. 536 verte). Soud tedy opakovaně vyzval sdružení, aby mu
sdělilo „aktuální adresu“ R. H. (č. l. 547 verte), k čemuž sdružení uvedlo
totožnou adresu jako v předešlém případě (č. l. 554). Soud proto znovu
doručoval předvolání na tutéž adresu s tím, že tentokrát svědek (adresát) nebyl
zastižen, předvolání mu (však) bylo (na téže adrese jako v případě prvního
pokusu o doručení) vloženo do domovní stránky (č. l. 555 verte). Při jednání
konaném dne 4. 9. 2019 zástupce žalobce soudu sdělil, že se svědek z uvedené
adresy odstěhoval, jiný kontaktní údaj k dispozici nemá (č. l. 654). [60] Nato soud prvního stupně uzavřel, že se s R. H. „nepodařilo úspěšně
předvolat (…) jako svědka“, a tak sdružení neuneslo důkazní břemeno ohledně
tvrzení, že R. H. hlasoval pro přijetí napadených rozhodnutí členské schůze. S
odkazem na tento (dílčí) závěr soud prvního stupně pro „nadbytečnost“ neprovedl
důkaz výslechem svědků J. P. a M. M., neboť i kdyby hlasovali (společně s J.
S.) pro přijetí napadených rozhodnutí členské schůze, nebylo by podle soudu
„dosaženo potřebné většiny“. [61] Přijal-li odvolací soud tento postup soudu prvního stupně za svůj a
přisvědčil-li jeho závěrům vycházejícím z popsaného postupu, je právní
posouzení otázky postupu soudu při předvolávání R. H. ze strany odvolacího
soudu nesprávné. [62] Soud prvního stupně doručoval R. H. předvolání na adresu, kterou mu
sdělilo sdružení, aniž by si (poté, kdy se mu předvolání vrátilo jako
nedoručené) výpisy z příslušných informačních systémů evidencí osob ověřil, že
jde o adresu pro doručování (ve smyslu § 46a až 46b o. s. ř.). Za těchto
okolností nelze mít R. H. za řádně (bezvadně) předvolaného, a proto je
přinejmenším předčasné uzavřít, že důkaz jeho svědeckou výpovědí nelze provést. [63] Vzhledem k významu svědecké výpovědi R. H. pro to, aby bylo možné
co nejpřesněji zjistit skutkový základ věci (připomeňme, že s odkazem na
absenci výpovědi R. H. soudy nižších stupňů zamítly další důkazní návrhy
sdružení a rozhodly, že sdružení neuneslo důkazní břemeno o výsledcích
hlasování na členské schůzi), pak nelze mít úsilí, které soud prvního stupně
věnoval tomu, aby bylo možné důkaz výslechem R. H. provést, za dostatečné. d) Shrnutí
[64] Jelikož právní posouzení věci není správné a dovolací důvod podle §
241a odst. 1 o. s. ř. byl dovolatelkou uplatněn právem, Nejvyšší soud – aniž by
ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) – zrušil ve
výroku označené části rozsudku odvolacího soudu a spolu s ním i ve výroku
označené části rozsudku soudu prvního stupně. Věc pak v tomto rozsahu vrátil
soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.). [65] V další fázi řízení soudy nižších stupňů nepřehlédnou, že sdružení
zaniklo 27. 8. 2020 fúzí sloučením se žalovaným, na nějž přešla práva a
povinnosti sdružení. V tomto kontextu se soudy nižších stupňů neopomenou
zabývat také tím, zda není naplněn důvod, pro který by bylo namístě neplatnost
napadených rozhodnutí nevyslovit. [66] Závěrem Nejvyšší soud podotýká, že byla-li pro přijetí rozhodnutí
členské schůze sdružení nutná většina hlasů počítaná z hlasů přítomných členů,
znamená to, že hlas člena sdružení, jenž na členské schůzi nebyl přítomen (zde
T. J.) nelze do rozhodovací většiny započítat. [67] Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud i pro soud
prvního stupně závazný (§ 243g odst. 1 část věty první za středníkem, § 226
odst. 1 o. s. ř.).
[68] V novém rozhodnutí bude rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně
nákladů řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. 9. 2022
JUDr. Filip Cileček
předseda senátu