30 Cdo 3889/2014
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Simona a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci
žalobce MUDr. Y. E. U., zastoupeného Janem Kalvodou, advokátem se sídlem v
Praze 6, Bělohorská 238/85, proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, jednající Úřadem pro
zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží
42, o náhradu škody ve výši 178 125 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 44/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 31. srpna 2011, č. j. 18 Co 244/2011-66, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. srpna 2011, č. j. 18 Co
244/2011-66, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 10. února 2011, č.
j. 23 C 44/2009-47, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k
dalšímu řízení.
Žalobce se domáhá zaplacení částky 178 125 000 Kč s příslušenstvím jako náhrady
škody, která mu měla vzniknout, když byl v době od 14. září 1994 do 31. července 2007 trestně stíhán pro řadu závažných trestných činů a v době od 14. září 1994 do 12. března 1997 byl ve vazbě. Žádná trestná činnost, jež byla
žalobci kladena za vinu, nebyla prokázána a žalobce byl dne 31. července 2007
zproštěn obžaloby. Žalobce tvrdí, že v důsledku jeho trestního stíhání a vzetí
do vazby sešlo z uzavření kupní smlouvy o prodeji 60 kusů lokomotiv za kupní
cenu ve výši 30 000 000 Kč za jednu lokomotivu mezi společnostmi CROMWAY
HOLDINGS LTD jako kupující a Škoda koncern Plzeň, a. s., jako prodávající. Žalobce byl zástupcem společnosti CROMWAY HOLDINGS LTD a podle smlouvy o
výhradním zastoupení této společnosti měl z uvedeného obchodu získat provizi ve
výši 93 750 000 Kč. Žalobci tak podle jeho tvrzení v důsledku vzetí do vazby
ušel příjem „ve výši 93 750 000 Kč, tj. po valorizaci 178 125 000 Kč“. Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek
Obvodního soudu pro Prahu 2 jako soudu prvního stupně ze dne 10. února 2011, č. j. 23 C 44/2009-47, kterým bylo rozhodnuto, že žaloba o zaplacení částky 178
125 000 Kč s příslušenstvím se zamítá. Soud prvního stupně vyšel ze skutkových zjištění, že ve věci podle smlouvy o
výhradním zastoupení udělila společnost CROMWAY HOLDINGS LTD žalobci „výhradní
právo k nákupu výrobků na území České republiky“, a to zvláště lokomotiv,
trolejbusů, metra, vagonů a veškerých součástí železniční sítě. Ve smlouvě bylo
rovněž dohodnuto, že uvedená společnost bude žalobci vyplácet provizi ve výši
2,5 % z prodejní ceny. Jediným majitelem a jednatelem společnosti CROMWAY
HOLDINGS LTD byl F. K. Podle dohod ze dne 9. září 1994 se společnosti Škoda
koncern Plzeň a CROMWAY HOLDINGS LTD dohodly na prodeji 60 kusů lokomotiv za
cenu 30 milionů korun za kus a na dodávce náhradních dílů, školení personálu a
servisu 60 kusů lokomotiv, s tím, že „vlastní smlouva“ bude podepsána
slavnostně dne 16. září 1994 v Brně. Za společnost CROMWAY HOLDINGS LTD měl
vlastní kupní smlouvu podepsat její statutární orgán F. K., který se k podpisu
smlouvy nedostavil, neboť měl obavy ze vstupu do České republiky. Současně vzal
soud prvního stupně za prokázané (výslechem svědka Ing. S., generálního
ředitele společnosti Škoda koncern Plzeň, a. s., který byl proveden v jiném
řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 41 C 44/2009), že k
uzavření vlastního kontraktu mohlo i nadále dojít, že prodávající by se jeho
uzavření nebránil, avšak společnost CROMWAY HOLDINGS LTD již druhou smluvní
stranu za účelem uzavření smlouvy nikdy nekontaktovala. Po právní stránce soud prvního stupně věc posoudil tak, že omezení žalobce na
osobní svobodě v souvislosti se zahájeným trestním stíháním za výše popsané
skutkové situace nemohlo být tím zásadním, podstatným důvodem, proč k uzavření
vlastních realizačních smluv nedošlo. Není proto dána příčinná souvislost mezi
nezákonným rozhodnutím a žalobcem tvrzenou škodou. Deklarované obavy F. K.
ze
vstupu do České republiky lze hodnotit jako ryze subjektivní, objektivně
nezdůvodnitelné. Naprostý nezájem společnosti CROMWAY HOLDINGS LTD o realizaci
obchodu v miliardové výši je pak v ostrém kontrastu s popisovaným významem
uvedeného obchodu pro tuto společnost. Otázkou vzniku škody a její výše se soud
prvního stupně nezabýval, když shledal, že chybí jeden z předpokladů vzniku
odpovědnosti státu za škodu, a to příčinná souvislost mezi nezákonným
rozhodnutím a vznikem škody. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně a
ztotožnil se i s jeho právním posouzením věci. Uvedl, že je dán odpovědnostní
titul, avšak nebyla prokázána příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím o
omezení osobní svobody žalobce vazbou a vznikem škody. Smlouvy měl za
společnost CROMWAY HOLDINGS LTD podepsat statutární orgán pan F. K., který se
však k podpisu smlouvy nedostavil a rozhodl se nepokračovat v realizaci
obchodu. Tato okolnost představuje zásadní důvod a bezprostřední příčinu, pro
kterou nedošlo k podpisu smluv v předpokládaném termínu ani později. Vzetí
žalobce do vazby nelze považovat za okolnost, pro niž by jednatel společnosti
CROMWAY HOLDINGS LTD, resp. její obchodní partneři, měli objektivně a
nevyhnutelně upustit od realizace obchodu. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním. V něm uvedl, že zahájení
trestního stíhání žalobce mělo na plánovaný obchod zničující účinek, neboť
žalobce byl jediný za společnost CROMWAY HOLDINGS LTD v kontaktu s obchodním
partnerem (druhou stranou plánované smlouvy). Z koluzní vazby nebylo možné
dokončit plánování podpisu smluv. V důsledku trestního stíhání navíc došlo ke
ztrátě důvěry obchodních partnerů v osobu žalobce. O obchod ztratila zájem i
společnost CROMWAY HOLDINGS LTD, a to z důvodu obavy z možné kriminalizace
jejího společníka pana K. v České republice. Žalobce v dovolání rovněž namítal,
že k prokázání výše uvedeného navrhl provedení důkazů, které však soud prvního
stupně neprovedl. Nejvyšší soud dovolání žalobce odmítl jako nepřípustné usnesením ze dne 25. září 2012, č. j. 28 Cdo 531/2012-80, které však bylo zrušeno nálezem Ústavního
soudu ze dne 3. září 2014, sp. zn. I. ÚS 4793/12. Ústavní soud Nejvyššímu soudu
vytkl, že se při posouzení přípustnosti žalobcova dovolání nevypořádal
dostatečně se svými předchozími závěry, obsaženými v rozsudku Nejvyššího soudu
ze dne 27. března 2012, sp. zn. 28 Cdo 4887/2010, které lze téměř bezvýjimečně
vztáhnout i na nyní posuzovaný případ. Porušení práva žalobce na spravedlivý
proces shledal Ústavní soud také v postupu obecných soudů při provádění důkazů
a při posouzení námitky žalobce proti němu. Žalobce již v odvolání poukazoval
na to, že se soud prvního stupně opřel o svědectví převzaté z jiného řízení
namísto toho, aby svědky sám vyslechl. Tím nebyl žalobci vytvořen prostor pro
kontradiktorní výslech svědků, žalobce tak v konečném důsledku neměl
příležitost prokázat skutková tvrzení, jež jsou z hlediska příčinné souvislosti
v souzené věci relevantní. Nejvyšší soud po zrušujícím nálezu Ústavního soudu přistoupil k opětovnému
posouzení věci.
V dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2012 (viz
čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Dovolání proti potvrzujícímu výroku může být přípustné pouze podle ustanovení §
237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolací soud, vázán uplatněnými dovolacími
důvody včetně jejich obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), by musel
dospět k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam (§
237 odst. 3 o. s. ř.). Dovolací přezkum je zde přitom předpokládán zásadně pro
posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze
namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a
odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Jen z pohledu tohoto důvodu je možné (z povahy
věci) posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. V posuzovaném případě dospěl Nejvyšší soud s ohledem na nález Ústavního soudu
sp. zn. I. ÚS 4793/12 k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce
zásadní právní význam, a to v otázce, zda bylo nutno provést dokazování
výslechem navrhovaných svědků, nebo zda bylo možno použít důkaz protokolem o
výsleších těchto svědků, které byly provedeny v jiném řízení. Uvedenou otázku
vyřešil odvolací soud v rozporu s judikaturou soudu dovolacího, dovolání je
proto přípustné a rovněž důvodné. V posuzované věci žalobce v dovolání uvádí, že k prokázání svých skutkových
tvrzení navrhl výslech generála Ing. J. K., Ing. J. J., Ing. L. S., pana F. K.,
pana R. U. a pana H. A. (zástupců konečných odběratelů) a důkaz znaleckým
posudkem, kterým by prokázal výši ušlého zisku. Ze spisu vyplývá, že podáním ze dne 20. listopadu 2009 (č. l. 20) žalobce
navrhoval spojení projednávané věci, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod
sp. zn. 23 C 44/2009, s několika dalšími spory, které žalobce vede se
žalovanou, které se týkají různých nároků žalobce z téhož obchodního případu,
ve kterých žalobce uvádí stejná skutková tvrzení a označuje identické důkazy k
jejich prokázání. Ke spojení projednávané věci s jinou věcí však nedošlo. U jednání před soudem prvního stupně (protokol na č. l. 30) žalobce uvedl, že
„shodní svědci, jaké navrhuje žalobce, tj. svědci tuzemské fyzické osoby, budou
vyslechnuti ve věci v senátě 41 C u zdejšího soudu, a to 26. dubna 2010, dává v
tomto směru ke zvážení, zda jejich výslechu nevyčkat.“
V podání ze dne 31. ledna 2011 (č. l. 38) žalobce doplnil svá skutková tvrzení
a navrhl důkaz výslechem svědků R. U., H. A., F. K., Ing. J. J., Ing. L. S.,
Ing. J. K., Z. D., dr. J. Š., Ing. V. E., J.-M. E., účastnický výslech žalobce
a listinné důkazy. U jednání před soudem prvního stupně dne 10. února 2011 (protokol na č. l. 46)
byly provedeny některé listinné důkazy, mj. byl sdělen podstatný obsah dvou
protokolů o jednání před Obvodním soudem pro Prahu 2 ve věcech vedených mezi
týmiž účastníky pod sp. zn. 41 C 44/2009. K provedeným listinným důkazům se
účastníci nijak nevyjádřili.
Poté bylo vyhlášeno usnesení, že další důkazní
návrhy účastníků se zamítají, a účastníci byli poučeni o nepřípustnosti
opravného prostředku proti uvedenému usnesení. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně ze dne 10. února 2011, č. j. 23 C
44/2009 – 47, vyplývá, že soud prvního stupně činil skutková zjištění mj. z
protokolu o výslechu svědků Ing. S., Ing. K. a pana K. v jednání před Obvodním
soudem pro Prahu 2 ve věci vedené pod sp. zn. 41 C 44/2009. Soud prvního stupně
dále uvedl, že skutková zjištění učiněná z důkazů v odůvodnění rozsudku
výslovně zmíněných k rozhodnutí o věci samé plně postačila. Soud prvního stupně tedy výslech svědků Ing. S., Ing. K. a pana K. sám
neprovedl. Ze spisu nevyplývá, že by žalobce souhlasil s tím, že jím navržený
výslech svědků bude nahrazen protokoly o výslechu těchto svědků v jiném řízení. Žalobce v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně (č. l. 53) namítal, že
soud neprovedl navržené důkazy, zejména výslechy svědků – osob, které byly
účastny sjednávání celé obchodní transakce. Uvedl, že soud prvního stupně
vycházel z výpovědí svědků S., K. a K., učiněných v řízení vedeným pod sp. zn. 41 C 44/2009, ačkoliv mu bylo známo, že v uvedeném řízení žalobce namítá
nepřesnou protokolaci výslechu svědků K. a S. Žalobce proto trval na výslechu
svědků v nyní probíhajícím řízení, aby rozhodující senát mohl bezprostředně
posoudit věrohodnost svědků. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 6. března 2007, sp. zn. 21 Cdo 731/2006, uvedl,
že důkazním prostředkem listinné povahy v občanském soudním řízení může být –
podle okolností projednávané věci - též protokol o výslechu (výpovědi) svědka,
který byl učiněn v jiném (např. trestním) řízení. Vzhledem k zásadě přímosti je
však nepřípustné nahrazovat důkaz výslechem svědka (§ 126 o. s. ř.), který byl
navržen a lze jej objektivně provést, pouhým přečtením protokolu o výpovědi
vyhotoveném v jiném řízení, neboť - kromě toho, že se účastníci občanského
soudního řízení nemohou aktivně podílet na výslechu této osoby - soud nemůže
posoudit věrohodnost (pravdivost) tohoto důkazu (jeho obsahu) s přihlédnutím ke
skutečnostem nezachytitelným v protokolu, které významně dokreslují celkový
názor o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených (prokazovaných) skutečností. Takový důkaz listinou, který nabízí pouze písemně zachycenou výpověď osoby ke
skutečnostem významným pro právní posouzení věci samé, nelze z hlediska jeho
schopnosti prokázat sporné skutečnosti s co nejvyšší mírou jistoty
(pravděpodobnosti) považovat za vhodný a dostačující. V případě, že účastník
řízení pravdivost obsahu protokolu o výpovědi popírá, musí mít rovněž reálnou
možnost svá tvrzení prokázat.
Občanské soudní řízení je ovládáno - mimo jiné - zásadou přímosti
(bezprostřednosti), která je vyjádřena v ustanovení § 122 odst. l o. s. ř. tím
způsobem, že dokazování zásadně provádí soud, jenž rozhoduje ve věci, a to při
jednání, ke kterému je třeba předvolat účastníky řízení (§ 115 odst. 1 o. s.
ř.). Dokazování mimo jednání procesního soudu (dožádaným soudem nebo mimo
jednání předsedou senátu z pověření senátu) zákon umožňuje pouze výjimečně za
předpokladu, že to je účelné (§ 122 odst. 2 o. s. ř.); hlediskem je zejména
nákladnost nebo obtížnost provedení důkazu před procesním soudem (výslech
svědků mimo obvod soudu nebo upoutaných na lůžko apod.). I při dokazování
prováděném mimo jednání mají účastníci právo být přítomni, aby – stejně tak
jako při provádění důkazů při jednání - mohli uplatnit své procesní právo
vyjádřit se k důkazům, které byly provedeny (§ 123 o. s. ř.), případně se
souhlasem předsedy senátu klást svědkům otázky (§ 126 odst. 3 o. s. ř.).
Soud není vázán důkazními návrhy účastníků potud, že by byl povinen provést
všechny navržené důkazy. Soud je oprávněn posoudit důkazní návrhy účastníků a
podle své úvahy rozhodnout, které z navržených důkazů budou provedeny (§ 120
odst. 1 věta druhá o. s. ř.); soud především neprovede důkazy, které jsou pro
věc nerozhodné a nemohou směřovat ke zjištění skutkového stavu věci, jakož i
důkazy, které jsou zjevně nabízeny jen proto, aby byl účelově prodloužen spor.
Z toho vyplývá, že při objasňování skutkového stavu věci (tj. při zjišťování
skutečností předvídaných skutkovou podstatou právní normy) by soud měl dbát na
to, aby byly provedeny takové z navržených důkazů, které jsou v daném případě k
prokázání sporných skutečností nejvhodnější. Je-li k prokázání sporné
skutečnosti navrhováno více důkazů, může vhodnost důkazu (z hlediska jeho
schopnosti prokázat danou spornou skutečnost) určovat také jeho povaha.
Při provádění důkazu výslechem svědků (§ 126 o. s. ř.), na němž se mohou
aktivně podílet i samotní účastníci řízení tím, že mohou svědkům dávat otázky
(§ 126 odst. 3 o. s. ř.), případně výslechem znalců (§ 127 o. s. ř.) nebo
účastníků řízení (§ 131 o. s. ř.), se jednoznačně projevuje již zmíněná zásada
přímosti (bezprostřednosti), neboť při hodnocení těchto důkazů spolupůsobí
vedle věcného obsahu výpovědí i další skutečnosti, které - ač nejsou bez vlivu
na posouzení věrohodnosti výpovědí - nemohou být vyjádřeny v protokolu o
jednání (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. června 1968, sp. zn. 2 Cz
11/68, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 92, ročník
1968).
K obdobným závěrům Nejvyšší soud dospěl i v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne
29. června 2006, sp. zn. 33 Odo 988/2004.
Z uvedeného vyplývá, že protokol o výslechu svědka v jiném řízení lze v řízení
provést jako listinný důkaz. Přečtením protokolu o výslechu svědka v jiném
řízení však nelze nahradit navrhovaný výslech svědka, a to kromě případů, kdy s
tím souhlasí účastník řízení, jenž důkaz výslechem svědka navrhl.
Navrhoval-li žalobce k prokázání svého tvrzení výslech svědků, avšak soud
prvního stupně důkaz výslechem svědků neprovedl a nahradil jej bez souhlasu
žalobce důkazem listinou (protokolem o výslechu předmětných svědků v jiném
řízení), je uvedený postup soudu prvního stupně, a rovněž postup soudu
odvolacího, který k odvolání žalobce nezjednal nápravu, v rozporu s judikaturou
citovanou výše.
Dovolání je dále přípustné a důvodné pro řešení otázky, zda bylo nutno v řízení
vyslechnout další žalobcem navržené svědky, jejichž výslech měl prokázat
existenci příčinné souvislosti mezi vzetím do vazby a vznikem škody. Také v
této otázce je řešení odvolacího soudu v rozporu s judikaturou soudu Nejvyššího.
Jakkoliv je na poškozeném, aby dostatečně prokázal, že při obvyklém sledu
událostí (tj. pokud by nedošlo k jeho vzetí do vazby) by byla tvrzená obchodní
jednání realizována a že by tvrzenou finanční odměnu skutečně obdržel, nelze
poškozenému neposkytnout v rámci soudního řízení příslušný důkazní prostor a
příležitost prokázat skutková tvrzení, jež jsou z hlediska příčinné souvislosti
v souzené věci relevantní. V opačném případě jde totiž o odepření práva na
přístup k soudu, které je jedním z aspektů práva na spravedlivý proces dle čl.
6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, resp. čl. 36
odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 27. března 2012, sp. zn. 28 Cdo 4887/2010).
Rozhoduje-li soud v neprospěch účastníka občanského soudního řízení jen proto,
že nebylo prokázáno jeho tvrzení (z důvodu neunesení důkazního břemene), pak
takový závěr předpokládá, že soud řádně a úplně provedl navržené důkazy; důkaz,
který účastník k prokázání svého tvrzení označil, není třeba provést zásadně
jen tehdy, jestliže jeho prostřednictvím nepochybně nemohou být rozhodné
skutečnosti prokázány (srov. rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 8. dubna
1994, sp. zn. 6 Cdo 107/93). K obdobnému závěru dospěl rovněž Nejvyšší soud v
rozsudku ze dne 29. června 2006, sp. zn. 33 Odo 988/2004.
Proto pokud soud prvního stupně uzavřel, že není prokázána existence příčinné
souvislosti mezi vzetím žalobce do vazby a vznikem škody, pak důkazy navržené
žalobcem k jejímu prokázání nemusí provést jedině tehdy, pokud by jejich
prostřednictvím příčinná souvislost nepochybně nemohla být prokázána. V tomto
směru však rozsudek soudu prvního stupně není dostatečně odůvodněn, když je v
něm pouze uvedeno, že „skutková zjištění učiněná z důkazů shora v odůvodnění
rozsudku výslovně zmíněných k rozhodnutí o věci samé … plně postačila“. Pokud
odvolací soud uvedené pochybení soudu prvního stupně nenapravil, je jeho
posouzení věci i v této otázce neúplné a tedy nesprávné.
Řečeno jinak, mínil-li odvolací soud založit své rozhodnutí na závěru, že
příčinná souvislost mezi žalobcovým vzetím do vazby, potažmo trestním stíháním,
a neuzavřením předmětných smluv, nemůže být vůbec dána, neboť k neuzavření
smluv došlo v důsledku jiné příčiny, konkrétně rozhodnutí F. K. smlouvy
neuzavřít, nepůjde o situaci neprokázání existence příčinné souvislosti, ale o
situaci, kdy je již ze skutkových tvrzení žalobce zřejmé, že žalobcovo trestní
stíhání a vzetí do vazby zásadní příčinou neuzavření předmětných smluv být
nemohlo. Takovou situaci však nelze kvalifikovat jako neprokázání příčinné
souvislosti, neboť o tu jde jen tam, kde skutková tvrzení žalobce obecně závěr
o existenci příčinné souvislosti podporují, nejsou však v důkazním řízení
prokázána (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. května 2015, sp. zn. 30
Cdo 4996/2014).
Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud postupoval podle ustanovení § 243b
odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. a napadený rozsudek odvolacího soudu
zrušil. Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu,
platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, a ve věci bude nadto potřeba
provést další dokazování, zrušil Nejvyšší soud podle ustanovení § 243b odst. 3
věty druhé o. s. ř. i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil tomuto soudu k
dalšímu řízení.
Nejvyšší soud se nezabýval dalšími dovolacími námitkami, jež se týkají příčinné
souvislosti, neboť závěry odvolacího soudu ohledně ní by případně mohly po
novém skutkovém posouzení věci doznat změn.
Nyní bude na soudu prvního stupně, aby si ujasnil, která skutková tvrzení
žalobce jsou rozhodná pro posouzení žalovaného nároku, a to včetně skutkových
tvrzení ohledně existence příčinné souvislosti mezi žalobcovým trestním
stíháním a jím tvrzenou škodou, a teprve pak ohledně relevantních skutečností
vedl důkazní řízení způsobem, jež nebude na újmu žalobcova práva na spravedlivý
proces.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud v dalším řízení závazný (§
243d odst. 1 věta první za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 odst. 1 o. s.
ř.).
V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně
nákladů řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 2. prosince 2015
JUDr. Pavel S i m o n
předseda senátu