28 Cdo 4887/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy
Brožové a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Josefa Rakovského, v právní věci
žalobce MUDr. Y. E. U., bytem v O., zastoupeného JUDr. Janem Kalvodou,
advokátem se sídlem v Praze 6, Bělohorská 35, proti žalované České republice –
Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem Praha 2, Vyšehradská 16, o zaplacení
částky 288.325.000,-Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2
pod sp. zn. 26 C 51/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 25. 8. 2010, č. j. 19 Co 224/2010-84, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. 8. 2010, č. j. 19 Co 224/2010-84,
jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 4. 2. 2010, č. j. 26 C
51/2009-63, se zrušuje a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu
projednání.
Žalobce se žalobou podanou dne 26. 1. 2009 domáhal po žalované zaplacení částky
288.325.000- Kč s příslušenstvím. V odůvodnění své žaloby uvedl, že na základě
smlouvy ze dne 14. 5. 1993 se stal tichým společníkem obchodní společnosti C. H., která mimo jiné obchodovala s náhradními díly k železničním lokomotivám. Jako tichý společník měl nárok na 50 % zisku z obchodu, a to v okamžiku jeho
realizace. Dále uvedl, že na základě smlouvy o výhradním zastoupení ze dne 14. 6. 1994 se současně stal výhradním obchodním zástupcem společnosti C. H. na
území České republiky. Dne 8. 9. 1994 uzavřela společnost C. H., se společností
ŠKODA, koncern, Plzeň, a. s., dohody, jejichž předmětem byla jednak dodávka 60
kusů lokomotiv v hodnotě 1,8 miliard Kč a dále dodávka náhradních dílů a
servisních služeb, včetně zaškolení obslužného personálu. Součástí těchto dohod
byl i závazek k uzavření vlastní kupní smlouvy, k němuž mělo slavnostně dojít
dne 16. 9. 1994 v průběhu konání brněnských veletrhů. Dne 14. 9. 1994 však bylo
proti žalobci zahájeno trestní stíhání a žalobce byl vzat do vazby, ze které
byl propuštěn až dne 12. 3. 1997. Vzhledem k vzetí žalobce do vazby a jeho
nemožnosti účastnit se osobně slavnostního uzavření smlouvy, nebyl výše uvedený
obchod nikdy realizován, neboť společnost C. H. neměla žádné spojení se
společností ŠKODA, koncern, Plzeň, a. s., když při veškerých obchodních jednání
vystupoval výhradně žalobce, a nebyl zde ani nikdo, kdo by mohl žalobce jako
výhradního zástupce při uvedeném obchodním jednání zastoupit. Rozsudkem
Městského soudu v Praze ze dne 31. 7. 2007, v řízení pod sp. zn. 7 To 252/2007,
byl žalobce pravomocně zproštěn obžaloby. Žalobce proto uzavřel, že mu v
důsledku nezákonné vazby vznikla škoda odpovídající smluvně stanovenému podílu
ve výši 50 % ze zisku, kterého by společnost C. H. na základě uskutečněného
prodeje dosáhla. Nárokovaná částka ve výši 288.325.000,- Kč pak představuje
výše uvedený ušlý zisk po valorizaci. Žalovaná se žalobou nesouhlasila a navrhovala žalobu zamítnout. Uvedla, že v
době podání žaloby evidovala asi 50 žalob ze strany žalobce, kterým předcházela
řada žádostí o odškodnění. Žalovaná upozorňovala na rozpory v tvrzeních žalobce
ohledně místa dodání lokomotiv a doplňkových služeb. Namítala, že z tvrzení
žalobce nebylo zřejmé, jaká škoda měla žalobci vzniknout a na základě čeho
žalobce dovozuje její výši. Žalovaná nesouhlasila s nárokovanou valorizací
náhrady škody s odkazem na judikaturu soudu (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 8. 2. 2001, sp. zn. 25 Cdo 38/2000), a její rozpor s definicí pojmu škody
podané v teorii i praxi potud, že podle občanského zákoníku se hradí pouze
skutečná škoda a ušlý zisk, nikoli podíl na společnosti. Dále žalovaná
namítala, že žalobce žádným způsobem neprokázal, že k tvrzeným obchodním
jednáním v uvedeném rozsahu skutečně mělo dojít a že smlouvy byly sjednány v
souladu se zákonem zvláště, uvedl-li sám žalobce ve své žalobě, že se
jednotliví účastníci smlouvy navzájem vůbec neznali. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 4. 2. 2010,
č. j.
26 C 51/2009-63, žalobu v plném rozsahu zamítl. V odůvodnění svého
rozhodnutí dospěl k závěru, že žalobce neprokázal existenci příčinné
souvislosti mezi jeho nezákonným vzetím do vazby a vznikem škody v podobě
ušlého zisku v důsledku neuzavření kupní smlouvy dne 16. 9. 1994. Soud prvního
stupně uvedl, že žádná okolnost nebránila realizovat podepsané dohody, když
žalobce sám nebo společnost C. H. mohly zplnomocnit k podpisu kupní smlouvy
jinou osobu. Za okolnost, jež zapříčinila, že k realizaci předběžných dohod
nedošlo, pak soud prvního stupně označil absolutní neplatnost předběžných dohod
z důvodu jejich neurčitosti. V této souvislosti uvedl, že v dohodách nebyl
přesně specifikován jejich předmět, tj. o jaké konkrétní lokomotivy, náhradní
díly a servisní služby se jednalo. Uvedený nedostatek přitom nemohl být zhojen
ani žalobcem navrhovanými svědeckými výpověďmi smluvních účastníků, neboť z
hlediska požadavku určitosti by předmět dohod musel být znám objektivně
každému. Z uvedeného důvodu soud prvního stupně odmítl doplnit dokazování
provedením navrhovaných důkazů. Následně uzavřel, že není splněna jedna ze
základních podmínek odpovědnosti státu ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., kterou
je příčinná souvislost mezi nezákonnou vazbou a tvrzenou škodou, a proto nárok
žalobce není důvodný. K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 25. 8. 2010, č. j. 19 Co 224/2010-84, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. V
odůvodnění svého rozhodnutí vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a
ztotožnil se i s vyslovenými právními názory soudu prvního stupně. Odvolací
soud uvedl, že žalobce v odvolání na rozdíl od žaloby podané u soudu prvního
stupně tvrdil, že dohody uzavřené dne 8. 9. 1994 byly pouze předběžnými
dohodami a finální kupní smlouvy měly být uzavřeny až ve sjednaném termínu, tj. dne 16. 9. 1994. Nešlo tedy o smlouvy, na jejichž základě by mělo dojít k
plnění. Odvolací soud dospěl k závěru, že pokud by měla být mezi žalobcovým
vzetím do vazby a neuskutečněním tvrzených obchodů příčinná souvislost, muselo
by se jednat o jediný a zásadní důvod, pro který z obchodu sešlo. V dané
souvislosti však sám žalobce tvrdil, že společnost C. H.. po jeho vzetí do
vazby nevyvíjela žádnou činnost k tomu, aby došlo k uzavření a realizaci smluv. Přitom pouhou skutečnost, že žalobce se nemohl dostavit k uzavření smlouvy dne
16. 9. 1994, nelze pokládat za příčinu neuzavření smlouvy za několik miliard
korun. Odvolací soud uzavřel, že v souzené věci chybí příčinná souvislost jako
jeden ze tří předpokladů odpovědnosti státu za škodu a žalobě proto nebylo
možné vyhovět. B. Dovolání a vyjádření k němu
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost
spatřuje v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť jde o věc
zásadního právního významu, která nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud
řešena. Jako dovolací důvod uvedl, že řízení je postiženo vadou, která mohla
mít za následek nesprávné posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.
a zároveň nesprávné právní posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s.
ř. Konkrétně žalobce namítl, že:
a) příčinná souvislost mezi nezákonnou vazbou a škodou v podobě ušlého
zisku je dána; žalobce byl jako jediný za společnost C. H. v kontaktu se
společností ŠKODA, koncern, Plzeň, a.s., přičemž v důsledku osobní neúčasti
žalobce, jakož i v důsledku ztráty důvěry v jeho osobu, neboť jeho vzetí do
vazby bylo medializováno, nedošlo k podpisu kupní smlouvy a realizaci dodávky,
b) soudy nižších stupňů dospěly v rozporu se závěry nálezu Ústavního
soudu ze dne 21. 4. 2009, sp. zn. II. ÚS 571/06, k formalistickému závěru, že
smlouvy předložené žalobcem nejsou perfektní a tudíž na jejich základě nemohlo
dojít ke sjednanému obchodu; to vše bez zjišťování skutečné vůle účastníků a
bez zohlednění konkrétních okolností, za nichž byly dohody uzavřeny,
c) soudy nižších stupňů neprovedly žalobcem navrhované svědecké
výslechy, kterými mělo být prokázáno, že mezi společnostmi ŠKODA, koncern,
Plzeň, a. s., a C. H.., nebylo sporu ohledně obsahu předběžných dohod a že obě
strany byly připraveny uzavřít finální kupní smlouvu a realizovat dodávku.
Žalovaná se k dovolání žalobce nevyjádřila.
C. Přípustnost
Dovolací soud zjistil, že dovolání je včasné, podané oprávněnou osobou, řádně
zastoupenou a splňuje formální obsahové znaky předepsané § 241a odst. 1 o. s.
ř. Dále se dovolací soud zabýval přípustností dovolání.
Protože odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v dovoláním
napadené věci, může být přípustnost dovolání založena jen za podmínky upravené
v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tj. pokud dovolací soud, za
použití hledisek příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř.,
dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam. Ten je podle § 237 odst. 3 o. s. ř. (ve znění zákona č. 7/2009
Sb.) dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu „právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.“
Pro úplnost dovolací soud uvádí, že si je vědom nálezu Ústavního soudu ze dne
21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, kterým bylo ustanovení § 237 odst. 1 písm.
c) o. s. ř. uplynutím dne 31. 12. 2012 zrušeno. Za situace, kdy uvedené
ustanovení je stále součástí právního řádu a navíc bylo rozhodnutí odvolacího
soudu vydáno (a dovolání podáno) přede dnem vyhlášení označeného nálezu,
nezbylo Nejvyššímu soudu, než přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c)
o. s. ř. posoudit.
Dovolatel prostřednictvím podaného dovolání brojil proti závěrům odvolacího
soudu týkajícím se posouzení otázky příčinné souvislosti. Podle konstantní
judikatury Nejvyššího soudu přitom platí, že otázka existence příčinné
souvislosti – vztahu mezi škodnou událostí a vznikem škody – je přitom
zpravidla otázkou skutkovou, nikoli právní (srov. např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, publikovaný v Souboru
rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1025, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne
20. 10. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1870/2009). Právní posouzení příčinné souvislosti
může spočívat toliko ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být
její existence zjišťována, případně určení zda a jaké okolnosti jsou způsobilé
tento vztah vyloučit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 08. 2011, sp.
zn. 29 Cdo 3213/2009, uveřejněný pod č. 26/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 03. 2011, sp. zn. 25 Cdo
3748/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 04. 2011, sp. zn. 23 Cdo
4384/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo
3471/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 09. 2011, sp. zn. 30 Cdo
654/2010, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 07. 02. 2012, sp. zn. 28 Cdo
120/2012).
V souzené věci dospěl odvolací soud k závěru, že mezi nezákonnou vazbou
žalobce, medializací vazby žalobce, ztrátou důvěry obchodních partnerů v jeho
osobu a neuzavřením kupní smlouvy nemůže být dán vztah příčinné souvislosti, a
proto k těmto tvrzeným okolnostem již neprováděl dokazování. Jestliže dovolatel
předeslaný závěr soudu zpochybnil, napadl tím právní posouzení odvolacího
soudu, neboť namítl, že odvolací soud nesprávně vymezil skutkové okolnosti,
mezi nimiž měla být příčinná souvislost zjišťována. Z tohoto hlediska dospěl
dovolací soud k závěru, že dovolatelem vznesená otázka má zásadní právní
význam, neboť nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu doposud řešena, resp.
měla být dovolacím soudem posouzena jinak (§ 237 odst. 3 o. s. ř.) Dovolací
soud proto shledal podané dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s.
ř.
D. Důvodnost
Dovolání je důvodné.
1. Podle § 36 zákona č. 82/1998 Sb. „[o]dpovědnost podle tohoto zákona
se vztahuje na škodu způsobenou rozhodnutími, která byla vydána ode dne
účinnosti zákona, a na škodu způsobenou ode dne účinnosti zákona nesprávným
úředním postupem. Odpovědnost za škodu způsobenou rozhodnutími, která byla
vydána přede dnem účinnosti zákona, a za škodu způsobenou přede dnem účinnosti
zákona nesprávným úředním postupem se řídí dosavadními předpisy.“ Zákon č.
82/1998 Sb. nabyl účinnosti dne 15. 5. 1998.
2. Dovolací soud předně soudům nižších stupňů vytýká použití nesprávného
právního předpisu. Jak vyplývá z nerozporovaných tvrzení žalobce, tento byl
bezprostředně po zahájení trestního stíhání zadržen a vzat do vazby dne 14. 9.
1994, kde mu bylo současně sděleno i samotné obvinění a zahájeno trestní
stíhání. Z rozsudků nižších soudů vyplývá, že tento případ byl po právní
stránce posuzován výlučně podle zákona č. 82/1998 Sb. Jelikož byl žalobce vzat
do vazby dne 14. 9. 1994, přičemž je zjevné, že rozhodnutí muselo být vydáno
nejpozději tento den, měly soudy nižších stupňů posuzovat věc podle zákona č.
58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo
jeho nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů, který byl
zrušen zákonem výše uvedeným.
3. Objektivní odpovědnosti (bez ohledu na zavinění) za škodu způsobenou
nezákonným rozhodnutím se stát nemůže zprostit (§ 1 odst. 2 zákona č. 58/1969
Sb.), jestliže jsou kumulativně splněny tři předpoklady (srov. též Pokorný, M.
– Hochman, J. Odpovědnost za škodu v právu občanském a pracovním. Praha: Linde
Praha, a.s., 2008, s. 20-21):
a) existence rozhodnutí, jímž v konkrétní věci státní orgán aplikuje
obecné pravidlo právní normy na jím posuzovaný případ, a rozhoduje tak o
oprávněních a povinnostech individuálních subjektů, a které bylo ve smyslu
zákona č. 58/1969 Sb. vydáno nezákonně,
b) vznik škody, pro jejíž určení se vychází z ustanovení § 442 odst. 1
obč. zák., podle něhož se hradí skutečná škoda a ušlý zisk (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. 25 Cdo 917/2007),
c) příčinná souvislost mezi vznikem škody a nezákonným rozhodnutím;
splnění těchto předpokladů musí být v soudním řízení bezpečně prokázáno a
nepostačuje pouhý pravděpodobnostní závěr o splnění některého z nich. Důkazní
břemeno v tomto směru leží na poškozeném (zde dovolateli). V souzené věci je
předmětem sporu před dovolacím soudem posouzení třetího z uvedených předpokladů
odvolacím soudem, tj. existence příčinné souvislosti.
4. V rozsudku ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009, Nejvyšší
soud uvedl, že příčinná souvislost je dána tehdy, jestliže je škoda podle
obecné povahy, obvyklého chodu věcí a zkušeností adekvátním důsledkem
protiprávního úkonu nebo škodní události. Současně se musí prokázat, že škoda
by nebyla nastala bez této příčiny (k tomu blíže např. Švestka,
J. – Spáčil, J. – Škárová, M. – Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. Komentář.
1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2008, s. 1066). Ústavní soud v nálezu ze dne 1.
11. 2007, sp. zn.
I. ÚS 312/05, uvedl, že „základní obsahovou náležitostí odůvodnění rozhodnutí o
příčinné souvislosti musí být úvaha o kritériích, kterými se odlišují právně
podstatné příčiny od příčin právně nepodstatných, a aplikace těchto kritérií na
konkrétní případ,“ a dále rozvedl,
že „pro odpovědnost za škodu není nutné, aby vznik určité škody byl pro
jednajícího [škůdce] konkrétně předvídatelný, nýbrž je dostatečné, že pro
optimálního pozorovatele není vznik škody vysoce nepravděpodobný.“
5. Dovolací soud tak v souladu s výše uvedenými závěry vytýká odvolacímu
soudu, že při posuzování existence příčinné souvislosti nevěnoval pozornost
právně relevantním příčinám a své závěry opřel naopak o příčiny právně
nerozhodné.
6. Odvolací soud vycházel z právního posouzení soudu prvního stupně o
neplatnosti předběžných dohod ze dne 8. 9. 1994, což je však skutečnost v
souzené věci nerozhodná. Pro potřeby posouzení příčinné souvislosti totiž není
podstatné, zda předběžné dohody byly právně závazné, neboť i neplatné první
úkony mohou sloužit jako důkazní prostředky a mohou (např. při doplnění
svědeckých výpovědí) rovněž prokazovat vůli smluvních stran k dalšímu smluvnímu
jednání. Jak vyplývá z ustálené judikatury Ústavního soudu (např. nález
Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2009, sp. zn. II. ÚS 571/06, nebo nález Ústavního
soudu ze dne 10. 7. 2008, sp. zn. I. ÚS 436/05), dohody uzavřené mezi jejích
účastníky, resp. výklad jejich obsahu a interpretace, musejí „být vždy
posuzovány zejména z hlediska vůle těchto účastníků, jelikož samotný text
dohody je pouze prvotním přiblížením k jejímu významu. Prioritou soudce, který
vykládá smluvní ustanovení, musí být jednoznačně skutečná vůle účastníků nikoli
její formální vyjádření zakotvené v dohodě. Podaří li se účastníkům procesem
hodnocení skutkových a právních prokázat jiný význam projevené vůle, než je
zakotven v dohodě, má tato shodná vůle účastníků přednost před doslovným
významem textu jimi formulované smlouvy. Jinými slovy tedy příslušný soud musí
vždy přihlížet ke skutkovým okolnostem konkrétního případu a z nich dále
vycházet při posuzování případu.“
7. Odvolací soud dále dospěl k závěru, že příčinná souvislost mezi
vazbou žalobce a vzniklou škodou je vyloučena i proto, že společnost C. H.,
kterou měl žalobce zastupovat, po jeho vzetí do vazby žádné další aktivity
nevyvíjela. Ani takový závěr však bez dalšího neobstojí, zejména pokud sám
žalobce tvrdil, že si jej společnost C. H. vybrala jako výhradního zástupce, v
něhož vkládala svou důvěru při jednáních v České republice. Je totiž zjevné a
logické, že pokud by tato tvrzení žalobce byla prokázána, zjištění o následné
nečinnosti společnosti C. H. by muselo tato tvrzení spíše podporovat, než
vyvracet.
8. Odvolací soud dospěl konečně i k závěru, že samotný fakt spočívající
v tom, že zástupce společnosti se nemůže, ať již z jakýchkoliv důvodů, dostavit
k uzavření smlouvy za několik miliard korun, nemůže být tou skutečností, pro
kterou smlouva není následně uzavřena. Dovolací soud však konstatuje, že i
tento závěr je v obecné rovině nesprávný. Ostatně již v rozsudku ze dne 24. 5.
2001, sp. zn. 25 Cdo 1946/2000, Nejvyšší soud připustil v jiné souvislosti, že
vztah příčinné souvislosti může být dán i mezi protiprávním jednáním a škodou,
která poškozenému vznikla v podobě ušlého zisku tím, že nedošlo k uzavření
smluv, z nichž mu měl vzniknout prospěch.
9. S ohledem na předeslané důvody dospěl dovolací soud k závěru, že
obecné úvahy, na základě kterých odvolací soud vyloučil existenci příčinné
souvislosti jsou nesprávné. Jinými slovy žádný z výše uvedených závěrů
odvolacího soudu nemůže platit v obecné rovině. Soudy nižších stupňů proto při
stanovení skutkových okolností, mezi nimiž měla být příčinná souvislost
zjišťována, tj. mezi nezákonnou vazbou žalobce, medializací jeho vazby, ztrátou
důvěry, neuzavřením smlouvy a tvrzenou škodou, nepostupovaly správně.
10. Dovolací soud pro úplnost uvádí, že soudy nižších stupňů zcela
opomenuly zejména tvrzená legitimní očekávání ze strany žalobce a zúčastněných
společností (tj. C. H.. a ŠKODA, koncern, Plzeň, a.s.), a nezohlednily všechny
právně relevantní skutečnosti včetně žalobcem tvrzených specifik vzájemných
vztahů uvedených subjektů, jakož i konkrétní okolnosti podpisu dohod, přestože
byly tvrzeny a k jejich prokázání byly nabízeny důkazy. Lze tedy uzavřít, že v
souzené věci nebyly ani zjišťovány okolnosti rozhodné pro posouzení věci.
Stručně řečeno jinak, jakkoliv je na poškozeném, aby dostatečně prokázal, že
při obvyklém sledu událostí (tj. pokud by nedošlo k jeho vzetí do vazby) by
byla tvrzená obchodní jednání realizována a že by tvrzenou finanční odměnu
skutečně obdržel, nelze poškozenému neposkytnout v rámci soudního řízení
příslušný důkazní prostor a příležitost prokázat skutková tvrzení, jež jsou z
hlediska příčinné souvislosti v souzené věci relevantní. V opačném případě jde
totiž o odepření práva na přístup k soudu, které je jedním z aspektů práva na
spravedlivý proces dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a
základních svobod, resp. čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Protože napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a
uplatněný dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je naplněn,
Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu včetně závislého výroku
o náhradě nákladů řízení zrušil (§ 243b odst. 2 věta za středníkem o. s. ř.).
Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro
rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i toto rozhodnutí a
vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o.
s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 o. s. ř. v souvislosti s §
226 odst. 1 o. s. ř.).
P o u č e n í :
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 27. března 2012
JUDr. Iva B r o ž o v á
předsedkyně senátu