28 Cdo 120/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Petra
Krause a soudců Mgr. Zdeňka Sajdla a JUDr. Josefa Rakovského ve věci žalobkyně
JUDr. J. Š., jako správkyně konkursní podstaty úpadce M. M., podnikajícího pod
obchodní firmou Marcel Menšík – St. Marcel, IČ: 40598101, zast. JUDr. Jiřím
Vrbou, advokátem se sídlem v Praze 1, Mezibranská 19, proti žalované České
republice – Ministerstvu spravedlnosti se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o
zaplacení 3.760.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu
2 pod sp. zn. 17 C 163/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 23. března 2011, č. j. 23 Co 518/2009-82, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. března 2011, č. j. 23 Co
518/2009-82, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 4. června 2009, č.
j. 17 C 163/2008-55, se ruší a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k
dalšímu řízení.
Shora označeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek Obvodního
soudu pro Prahu 2 ze dne 4. června 2009, č.j. 17 C 163/2008-55, jímž byla
zamítnuta žaloba o zaplacení 3.760.000,- Kč s příslušenstvím z titulu náhrady
škody, jež konkursní podstatě spravované žalobkyní měla být způsobena
nezákonným rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 1. 2004, č.j. 13 Cmo
316/2003-78 (výrok I.); současně bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení
(výrok II.). Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně, že ve
vykonávacím řízení vedeném vůči úpadci M. M. (dále jen – „úpadce“) prodejem
nemovitostí byl před prohlášením konkursu vydražiteli P. A. (dále jen –
„vydražitel“) dne 17. 4. 2002 udělen příklep k nemovitostem úpadce za nejvyšší
podání 3.760.000,- Kč. Dne 9. 5. 2002 byl na majetek úpadce prohlášen konkurs. Žalující správkyně konkursní podstaty předmětné nemovitosti následně zapsala do
soupisu podstaty. Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 1. 7. 2002, č.j. 35
E 1137/2000-153, i přes probíhající konkurs na majetek úpadce, rozvrhl výtěžek
dražby předmětných nemovitostí (rozdělovanou podstatu) mezi úpadcovy věřitele. Vydražitel vůči správkyni konkursní podstaty uplatnil žalobu o vyloučení
předmětných nemovitostí z konkursní podstaty. V dotčeném soudním řízení Vrchní
soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 1. 2004, č.j. 13 Cmo 316/2003-78, k odvolání
vydražitele změnil rozsudek Městského soudu v Praze, jenž ve věci rozhodoval
jako soud prvního stupně, tak, že předmětné nemovitosti ze soupisu konkursní
podstaty vyloučil. Poté, co rozsudek vrchního soudu nabyl právní moci,
vydražitel dne 19. 2. 2004 uzavřel kupní smlouvu, na jejímž základě převedl
vlastnické právo k nemovitostem na třetí osobu (V. T.). Z podnětu dovolání
podaného žalující správkyní konkursní podstaty Nejvyšší soud rozsudkem ze dne
31. 5. 2006, č.j. 29 Odo 332/2004-110, rozsudek vrchního soudu z důvodu
nesprávného právního posouzení věci zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu
řízení. Vyjádřil přitom závazný právní názor, že úkonem, kterým se v rozporu s
ustanovením § 14 odst. 1 písm. e) zákona č. 328/1991 Sb. ve znění pozdějších
předpisů (dále jen – „ZKV“) provádí výkon rozhodnutí, je po prohlášení konkursu
na majetek povinného úpadce i pokyn soudu výkonu rozhodnutí k tomu, aby
usnesení o udělení příklepu, vydané podle § 336j občanského soudního řádu (dále
jen - „o. s. ř.“) před prohlášením konkursu, bylo doručeno osobám uvedeným v §
336k odst. 1 o. s. ř. Jestliže v posuzovaném případě soud výkonu rozhodnutí
doručoval usnesení o udělení příklepu osobám uvedeným v § 336k odst. 1 o. s. ř. až po prohlášení konkursu na majetek povinného úpadce, nebylo takové doručení
účinné. Rovněž tehdy, byl-li konkurs na majetek povinného úpadce prohlášen po
doručení usnesení o příklepu vydaného podle § 336j o. s. ř. avšak před jeho
právní mocí, nenabylo usnesení o příklepu právní moci a vydražitel se
vlastníkem dražených nemovitostí nestal. Vrchní soud v Praze posléze rozsudkem
ze dne 31. 5. 2007, č.j.
13 Cmo 293/2006-151, potvrdil rozsudek soudu prvního
stupně, jímž byla žaloba o vyloučení předmětných nemovitostí z konkursní
podstaty zamítnuta, neboť dospěl k závěru, že usnesení o udělení příklepu
nenabylo právní moci a vydražitel na jeho základě vlastnictví k předmětným
nemovitostem nezískal. Odvolací soud přisvědčil i právním závěrům soudu prvního stupně, že majetková
újma konkursní podstatě spravované žalobkyní nebyla způsobena rozsudkem
Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 1. 2004, č.j. 13 Cmo 316/2003-78, jímž byly
předmětné nemovitosti vyloučeny z konkursní podstaty úpadce, nýbrž rozvrhovým
usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 1. 7. 2002, č.j. 35 E
1137/2000-153, jímž byl výtěžek dražby předmětných nemovitostí rozdělen mezi
úpadcovy věřitele. Nárok žalobkyně na náhradu škody z nezákonného rozhodnutí
uplatněný ve výši 3.760.000,- Kč s příslušenstvím proto odvolací soud shledal
neopodstatněným [§ 8 zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou
při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně
zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti
(notářský řád) – dále jen „zák. č. 82/1998 Sb.“].
Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalobkyně. Namítala, že
předmětné nemovitosti byly z konkursní podstaty vyloučeny až rozsudkem Vrchního
soudu v Praze ze dne 8. 1. 2004, č.j. 13 Cmo 316/2003-78, jenž byl pro
nezákonnost zrušen Nejvyšším soudem. Jelikož nemovitosti, dříve než došlo ke
zrušení dotčeného nezákonného rozhodnutí, byly prodány třetí osobě, jejíž práva
nemohou být dotčena nově vydaným rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 5.
2007, č.j. 13 Cmo 293/2006-151, jímž byla žaloba o jejich vyloučení z konkursní
podstaty zamítnuta (§ 243d odst. 2 o. s. ř.), je dána příčinná souvislost mezi
vzniklou škodou představovanou ztrátou nemovitostí pro účely konkursního řízení
a nezákonným rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 1. 2004, č. j. 13 Cmo
316/2003-78. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu
zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal podle
občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl
napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek
II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po
zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno
oprávněnou osobou (účastnicí řízení) zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s.
ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., shledal dovolání přípustným
podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. pro řešení právní otázky
příčinné souvislosti mezi pravomocným rozhodnutím o vyloučení věci ze soupisu
majetku konkursní podstaty, jež bylo posléze dovolacím soudem zrušeno pro
nezákonnost, a majetkovou újmou způsobenou tím, že vyloučená věc ušla z majetku
konkursní podstaty. Uvedená otázka byla totiž odvolacím soudem řešena v rozporu
s ustálenou judikaturou dovolacího soudu.
Vady řízení, k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední
povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a z obsahu spisu
se nepodávají. Nejvyšší soud se proto zabýval tím, zda je dán důvod uplatněný v
dovolání, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v
právní otázce označené dovolatelkou (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.).
O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst.
2 písm. b/ o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní
normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně
vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval.
Podle § 1 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb. stát odpovídá za podmínek stanovených
tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci.
Podle § 5 písm. a) zák. č. 82/1998 Sb. stát odpovídá za podmínek
stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo
vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního
řádu správního nebo v řízení trestním.
Podle § 8 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb. nárok na náhradu škody způsobené
nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy,
pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno
příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě
škody vázán.
Ke vzniku objektivní odpovědnosti státu za škodu, jíž se nelze zprostit (§ 2
zák. č. 82/1998 Sb.), je zapotřebí současné splnění tří podmínek: 1) nezákonné
rozhodnutí nebo nesprávný úřední postup, 2) vznik škody a 3) příčinná
souvislost mezi nezákonným rozhodnutím /nesprávným úředním postupem/ a vznikem
škody (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon
129/97, publikovaný v časopise Soudní judikatura, ročník 2000, č. 5). O
odškodnitelnou majetkovou újmu se jedná, jestliže nezákonné rozhodnutí mělo
dopad do majetkové sféry poškozeného, tedy jestliže nebýt tohoto rozhodnutí,
nedošlo by k majetkové újmě. Nezbytným předpokladem objektivní odpovědnosti
státu za škodu je přitom příčinná souvislost (vztah příčiny a následku) mezi
právní skutečností, za níž se odpovídá (nezákonné rozhodnutí), a mezi vznikem
škody, tedy je-li nezákonné rozhodnutí se vznikem škody ve vztahu příčiny a
následku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2003, sp. zn. 25
Cdo 1802/2002, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném
nakladatelstvím C. H. Beck, svazek 27, pod č. C 2178). Přitom obecně platí, že
otázka příčinné souvislosti – vztahu mezi škodnou událostí a vznikem škody – je
zpravidla otázkou skutkovou, nikoli právní (srov. např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, publikovaný v Souboru
rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1025). Právní posouzení příčinné souvislosti
může spočívat toliko ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být
její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou způsobilé tento
vztah vyloučit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011, sp.
zn. 28 Cdo 3471/2009).
V projednávané věci se žalobkyně domáhá náhrady škody, která konkursní
podstatě, jíž spravuje, měla být způsobena rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze
dne 8. 1. 2004, č. j. 13 Cmo 316/2003-78, posléze zrušeným dovolacím soudem pro
nezákonnost (z důvodu nesprávného právního posouzení věci). Uvedeným rozsudkem
byly ze soupisu majetku konkursní podstaty na návrh jejich vydražitele
vyloučeny nemovitosti (§ 19 odst. 2 ZKV). Vydražitel, dříve než došlo ke
zrušení označeného rozsudku dovolacím soudem, převedl nemovitosti kupní
smlouvou uzavřenou dne 19. 2. 2004 na třetí osobu. Okolnost, že převodce své
vlastnické právo odvozoval z rozhodnutí, které bylo po uzavření kupní smlouvy
zrušeno dovolacím soudem, a novým rozsudkem bylo ve věci rozhodnuto jinak,
přitom nezpůsobuje neplatnost smlouvy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
10. 10. 2006, sp. zn. 22 Cdo 778/2005, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí
a stanovisek pod č. 55/2007). Vzhledem k tomu, že právní vztahy třetích osob
novým rozhodnutím, vydaným po zrušení původního rozhodnutí dovolacím soudem,
nemohou být dotčeny (§ 243d odst. 2 o. s. ř.), je sepis předmětných nemovitostí
do konkursní podstaty k tíži osoby, která je od převodce nabyla kupní smlouvou
uzavřenou dne 19. 2. 2004, již vyloučen. Žalující správkyně konkursní podstaty
úpadce je ovšem oprávněna požadovat po převodci za nemovitosti, jež ušly z
majetku konkursní podstaty, relutární náhradu (srov. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 28. 1. 2010, sp. zn. 29 Cdo 396/2008, vydané ve věci účastníků tohoto
řízení).
Nezákonný rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 1. 2004, č. j. 13 Cmo
316/2003-78, důsledkem něhož předmětné nemovitosti ušly z majetku konkursní
podstaty, tudíž může mít dopad do majetkové sféry úpadce a být tak se vznikem
škody (majetkové újmy) na straně konkursní podstaty ve vztahu příčiny a
následku. Právní závěr odvolacího soudu, že příčinná souvislost mezi dotčeným
nezákonným rozhodnutím a majetkovou újmou vzniklou konkursní podstatě dána být
nemůže, proto neobstojí.
Škoda vyvolaná vyvedením předmětných nemovitostí z majetku konkursní podstaty
vznikne ovšem pouze tehdy, jestliže řádně uplatněná pohledávka žalobkyně vůči
vydražiteli, jenž nemovitosti převedl na třetí osobu, na peněžní náhradu za
ušlé nemovitosti nebude moci být uspokojena (stane se fakticky nevymahatelnou).
Nastala-li totiž v důsledku výkonu veřejné moci taková situace, že mezi
účastníky existují určitá práva a povinnosti, která nejsou plněna, pak újma
odškodnitelná podle zák. č. 82/1998 Sb. vznikne teprve tehdy, jestliže v
(primárním) právním vztahu účastníků není možno dosáhnout plnění. Svědčí-li
poškozenému jako věřiteli právo vůči jeho dlužníku, které může úspěšně
uplatnit, resp. uspokojit, nevzniká mu dosud nárok na náhradu škody způsobené
výkonem veřejné moci vůči státu. Pouze v případě, že pohledávku nelze
uspokojit, vzniká oprávněnému majetková újma (škoda), spočívající ve ztrátě
majetku (k tomu mutatis mutandis srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
13. 9. 2005, sp. zn. 25 Cdo 2222/2004; nebo usnesení ze dne 18. 8. 2005, sp.
zn. 25 Cdo 1158/2004; rozhodnutí býv. Nejvyššího soudu SR ze dne 16. 4. 1985,
sp. zn. 4 Cz 110/84, Výběr 1985; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2004,
sp. zn. 25 Cdo 1404/2004, publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího
soudu, svazek 31, pod C 3031).
Poškozený je povinen vznik škody na své straně prokázat. V řízení o nároku na
náhradu škody tak na žalobci leží důkazní břemeno o tom, že škoda vznikla. Aby
byl splněn tento zákonný předpoklad, musí škoda existovat v době, kdy soud o
uplatněném nároku rozhoduje. I pro rozhodování soudu o nároku na náhradu škody
platí totiž ustanovení § 154 o. s. ř., které stanoví, že pro rozsudek je
rozhodující stav v době jeho vyhlášení. To znamená, že rozhodující je skutkový
stav věci, jaký je v době, kdy soud vyhlašuje své rozhodnutí, a nikoliv stav,
který s větší či menší pravděpodobností v nejbližší době nastane. Neexistuje-li
škoda v době rozhodování soudu o uplatněném nároku na její náhradu, byl nárok
uplatněn předčasně, což má za následek zamítnutí žaloby, tzv. „pro tentokrát“,
aniž by bylo třeba zabývat se splněním dalších předpokladů odpovědnosti za
škodu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. 25 Cdo
2601/2010, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 48,
ročník 2011).
Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem (jak rozebráno výše) správné
není, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s.
ř.), rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243b odst. 2 in fine o. s. ř.).
Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i pro
rozsudek soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil i jeho rozhodnutí a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věty druhé o. s.
ř.).
Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozsudku je pro soudy nižších
stupňů v dalším řízení závazný (§ 243d odst. 1, § 226 odst. 1 o. s. ř.). V
konečném rozhodnutí bude rozhodnuto i o náhradě nákladů dovolacího řízení (§
243d odst. 1 věty druhé o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. února 2012
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu