23 Cdo 4384/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Pavla Horáka, Ph. D. ve věci
žalobkyně České agentury na podporu obchodu, se sídlem v Praze 2, Nové Město,
Ditrichova 1968/21, identifikační číslo osoby 00001171, zastoupené Mgr.
Danielem Rejmanem, advokátem, se sídlem v Lysé nad Labem, U Nadjezdu 1837,
proti žalované CzechTrade Internet s.r.o., se sídlem v Praze 1, Senovážná
995/2, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 27183424, zastoupené JUDr. Ervínem
Perthenem, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, o
ochranu práv majitele ochranné známky a před nekalou soutěží, vedené u
Městského soudu v Praze pod sp. zn. 32 Cm 112/2005, o dovolání žalobkyně a
žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. ledna 2008, č. j. 3
Cmo 259/2007-442, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Dovolání žalované se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. prosince 2006, č. j. 32 Cm
112/2005-378, zamítl žalobu „s návrhem, že a) žalovaná je povinna zdržet se
užívání nebo jiného šíření označení Czech Trade a že je žalovaná povinna do tří
dnů od právní moci rozsudku b) podat příslušnému rejstříkovému soudu návrh na
změnu své obchodní firmy tak, že součástí obchodní firmy žalované napříště
nebude označení Czech Trade, c) uhradit žalobkyni částku ve výši 113.750,- Kč
jako náhradu škody, d) uhradit žalobkyni částku ve výši 100.000,- Kč jako
přiměřené zadostiučinění (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení
(výrok pod bodem II). Soud prvního stupně vzal za zjištěné, že žalovaná v kontaktu s jinými
subjekty používá logo, jehož dominantním prvkem je označení CzechTrade a
obsahující dále českou státní vlajku. Soud dovodil, že žalovaná sice používá
slovní spojení CzechTrade, toto slovní spojení však tvoří pouze jeden z prvků
kombinované ochranné známky žalobkyně. Grafické vyjádření žalované není shodné
ani zaměnitelné s ochrannou známkou žalobkyně. Soud prvního stupně slovnímu
spojení CzechTrade nepřiznal ochranu, která přísluší ochranným známkám
proslulým, všeobecně známým na území ČR, přičemž poukázal i na ustanovení o
omezení účinků ochranné známky podle § 10 odst. 1 zákona č. 441/20003 Sb., o
ochranných známkách. Soud prvního stupně dále nezjistil, že by žalovaná
ohrožovala svým jednáním další subjekty v hospodářské soutěži, a to ani
spotřebitele. Žalobkyně a žalovaná nejsou soutěžitelé, jelikož si ve své
činnosti nekonkurují. Nemůže být proto naplněna ani žádná ze skutkových podstat
nekalé soutěže podle obchodního zákoníku. Soud prvního stupně proto žalobu v
plném rozsahu zamítl. K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 28. ledna 2008, č. j. 3 Cmo 259/2007-442, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalované
uložil zdržet se užívání označení CzechTrade jinak než jako součást své
obchodní firmy CzechTrade Internet s.r.o. a zaplatit žalobkyni 30.000,- Kč do
tří dnů od právní moci rozsudku, ve zbývající části zamítavý rozsudek potvrdil
a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která ovšem
dílem jinak právně posoudil. Odvolací soud, oproti soudu prvního stupně, dospěl
k závěru, že podmínky ustanovení § 44 odst. 1 obchodního zákoníku (dále jen
„obch. zák.“) jsou splněny. Podle odvolacího soudu je rozhodné to, zda se
žalobkyně a žalovaná účastní se svou nabídkou služeb určité oblasti trhu a na
ní se setkávají, resp. oslovují totožný okruh zájemců, a zda šlo v konkrétním
případě o jednání soutěžitele, tedy zda bylo jednání žalované motivováno
soutěžním záměrem. Není podstatné, jakou činnost má žalobkyně zapsanou v
obchodním rejstříku, ale v souvislosti s jakou činností žalobkyně tvrdí nekalou
soutěž. Při porovnání webové prezentace účastníků je zřejmé, že oba účastníci
nabízí v podstatě totéž, tj. možnost pro české společnosti „zviditelnit se“ u
potenciálních zájemců o jejich výrobky a služby v různých zemích světa. Obě
strany sporu se účastní shodné části hospodářské soutěže (společné části trhu
na straně nabídky českým zájemcům, jež se snaží získat zahraniční zákazníky),
jednání žalované je tak jednáním se záměrem získat prospěch v hospodářské
soutěži oproti dalším subjektům na daném trhu – včetně (a i na úkor) žalobkyně. Odvolací soud dále dovodil, že užívání pouhého označení CzechTrade žalovanou,
jejíž obchodní firma zní CzechTrade Internet s. r. o., je jednáním klamavým a
způsobilým vyvolat záměnu s žalobkyní.
Je tedy jednáním v rozporu s dobrými
mravy soutěže, zároveň způsobilým přivodit žalobkyni újmu nejméně v rozsahu
pochybností veřejnosti o osobě nabízejícího a o možnostech personálního či
jiného propojení účastníků a dalších jejich vztazích, což žalovaná ještě
podtrhuje svým logem, v němž užívá státní vlajky. Proto je žalovaná povinna
užívat výhradně plného znění své firmy. Užíváním pouhého spojení CzechTrade
žalovanou je vyvoláno nebezpečí záměny nabídek účastníků [skutková podstata
nekalé soutěže vyvolání nebezpečí záměny dle ustanovení § 47 písm. a) obch. zák.]. Žalovaná se dále při uvedení své nabídky na trh snažila k nabídce
žalobkyně připodobnit právě zmíněnou volbou části kmene obchodní firmy a
pravidelným užíváním této části své firmy CzechTrade. Žalovaná se dále i volbou
a ztvárněním svého loga snaží využít ve svůj prospěch známost označení
CzechTrade a navázat tak na výsledek jiného soutěžitele (parazitování na
pověsti podle ustanovení § 48 obch. zák.). Odvolací soud rovněž dospěl k závěru, že při posuzování zásahu do práv k
ochranné známce je třeba vycházet z ochranných známek jako celku a při
porovnání ochranné známky a kolidujícího označení je třeba vycházet z celkového
dojmu, jakým působí na potenciálního zákazníka. Slovní prvek CzechTrade je ve
ztvárnění ochranných známek žalobkyně nepochybně prvkem dominantním. Jednání
žalované je tak zásahem do práv z ochranných známek žalované, přičemž neobstojí
odkaz na omezení těchto práv podle § 10 odst. 1 zákona o ochranných známkách,
neboť to je určeno k ochraně znění firmy, nikoli její části. Odvolací soud dále dovodil, že částka uplatněná žalobkyní v řízení jako náhrada
škody představuje náklady vynaložené na přípravu a vedení sporu se žalovanou. Nejedná se tedy o nutný výsledek jednání žalované a není zde přímá příčinná
souvislost mezi jednáním žalované a tvrzeným snížením majetku žalobkyně. Závěr
soudu prvního stupně, který nárok na náhradu škody žalobkyni nepřiznal, proto
odvolací soud jako věcně správný potvrdil. Ve vztahu k přiměřenému zadostiučinění odvolací soud dovodil, že v důsledku
jednání žalované vznikla žalobkyni značná nehmotná újma na dobré pověsti jí
prosazovaného označení CzechTrade a tedy i pověsti jejích ochranných známek
včetně jejich rozmělnění a došlo k újmě na celkovém postavení žalobkyně v
nabídce služeb v dané oblasti trhu. Odvolací soud dospěl k závěru, že přiměřené
zadostiučinění (při zohlednění závažnosti zásahu, jeho intenzity, délky trvání
a v řízení prokázaných případů matení veřejnosti), které je žalovaná povinna
poskytnout žalobkyni, odpovídá částce 30.000,- Kč.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali dovolání oba účastníci. Žalobkyně přípustnost svého dovolání dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a c) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací
důvod dle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Žalobkyně předně upozorňuje, že po vynesení rozsudku odvolacího soudu bylo
vydáno správní rozhodnutí o zápisu slovní ochranné známky CzechTrade do
rejstříku ochranných známek a žalobkyně se tak stala vlastníkem slovní ochranné
známky CzechTrade. Žalobkyně je navíc přesvědčena, že její ochranné známky
(kombinované) zapsané v roce 1997 jsou ochrannými známkami s dobrým jménem. Jedinou možností, jak zabránit nežádoucí zaměnitelnosti v budoucnosti, je pouze
vynucená změna obchodní firmy žalované spočívající ve vypuštění jedinečného
označení CzechTrade z obchodní firmy žalované. K náhradě škody žalobkyně uvádí, že tyto náklady byly vyvolány hrubým
nerespektováním práv žalobkyně na ochranu jejího duševního vlastnictví, resp. přisvojováním si části duševního vlastnictví žalobkyní ze strany žalované. Náklady byly žalobkyní vynaloženy pouze z důvodu protiprávního jednání
žalované. Pokud by se žalovaná chovala v souladu s právním řádem, pak by
žalobkyni tyto náklady nevznikly. Žalobkyně dále namítá, že neobstojí soudem stanovená výše přiměřeného
zadostiučinění, jejíž výše je dle žalobkyně značně nízká s ohledem na to, že
odvolací soud ve svém rozsudku uvedl, že žalobkyni vznikla „značná újma
nehmotná a na jejím goodwillu“. Přiznaná výše přiměřeného zadostiučinění je
značně nízká, zásadně nemotivující žalovanou k ukončení závadného jednání. Žalobkyně nesouhlasí ani s výrokem odvolacího soudu o nákladech řízení, neboť
měla ve věci převažující úspěch, proto jí měla být přiznána náhrada nákladů
řízení. Stav, kdy soud konstatoval jednání nekalé soutěže a porušování práv k
ochranné známce ze strany žalované, a přesto jí neuložil povinnost nahradit
náklady řízení, nesvědčí o tom, že by odvolací soud vnímal vážnost jednání
žalované, která měla a jistě stále má nemalý výnos ze svého nekalosoutěžního
jednání. Žalovaná se k dovolání žalobkyně vyjádřila tak, že pro rozhodnutí odvolacího
soudu považuje za rozhodný stav v době vyhlášení jeho rozsudku. Pokud k zápisu
slovní ochranné známky došlo až po vynesení rozsudku odvolacího soudu, nelze
vytýkat rozhodnutí odvolacího soudu jeho nesprávnost na základě uvedeného
zápisu slovní ochranné známky. Žalovaná upozorňuje, že žalobkyni náleží ochrana
slovní ochranné známky CzechTrade pouze pro některé třídy výrobků a služeb,
které nejsou v kolizi s třídami, pro něž tuto slovní ochrannou známku
registruje žalovaná. Předmět podnikání žalobkyně a žalované je odlišný, a proto
mezi nimi nemohl nikdy vzniknout tzv. konflikt o zákazníka. Co se týče náhrady
škody, má žalovaná za to, že vynaložení žalované částky nebylo nezbytným
důsledkem jednání žalované. Nadto dovolání není v tomto rozsahu přípustné,
protože potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu o nepřiznání náhrady škody nemá
po právní stránce zásadní právní význam.
K výši přiměřeného zadostiučinění
žalovaná uvádí, že žalobkyně požadované přiměřené zadostiučinění nijak
neodůvodnila, vyjma tvrzení o jeho údajné symbolické výši. Žalovaná dovoláním napadá tu část výroku rozsudku odvolacího soudu, jíž
odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku I tak, že
žalovaná je povinna zdržet se užívání označení CzechTrade jinak než jako
součást své obchodní firmy CzechTrade International, s. r. o. Přípustnost svého dovolání žalovaná opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a)
o. s. ř. Ve vztahu k dovolacím důvodům žalovaná odkazuje na ustanovení § 241a
odst. 2 písm. b) o. s. ř. a § 241a odst. 3 o. s. ř. Rozhodnutí odvolacího soudu
podle žalované spočívá na nesprávném právním posouzení věci a vychází ze
skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v
provedeném dokazování. Žalovaná nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu ohledně specifičnosti slovního
spojení CzechTrade. Tato složenina je vytvořena ze dvou slov obecného
názvosloví. Podle žalované označení CzechTrade nenáleží ani ochrana náležející
ochranné známce s dobrým jménem a v žádném případě nenáleží označení CzechTrade
ochrana jakožto součásti kombinované ochranné známky. O skutečnosti, že
jednáním žalované nedochází k zásahu do kombinovaných ochranných známek
žalobkyně, svědčí rovněž i to, že na základě žalovanou podané přihlášky ze dne
24. března 2005 bylo rozhodnuto o zápisu komunitární obrazové ochranné známky
obsahující slovní spojení CzechTrade. Žalovaná namítá, že oficiální název
žalobkyně je Česká agentura pro podporu obchodu a nikoli slovní spojení
CzechTrade, které netvoří ani součást názvu žalobkyně. Právní předpisy přitom
nepřipouštějí dvojí název, a to ani ve formě zkratky. Žalovaná je toho názoru,
že pokud odvolací soud konstatoval, že ochranné známky žalobkyně zapsané v roce
1997 směřují k ochraně dvou slov Czech Trade a nikoli CzechTrade a teprve
počínaje rokem 2005 byly ve prospěch žalobkyně zapsány kombinované ochranné
známky obsahující mimo jiné slovní spojení CzechTrade, je zřejmé, že žalobkyně
nebyla ke dni zahájení řízení před soudem prvního stupně oprávněna domáhat se
vyloučení žalované z užívání slovního spojení CzechTrade. Závěr odvolacího soudu, že jednání žalované svým charakterem naplňuje znaky
nekalosoutěžního jednání, neodpovídá zjištěnému skutkovému stavu. Žalovaná má
za to, že se žalobkyní nesoutěží na relevantním trhu, jelikož se každá z nich
zaměřuje na odlišnou cílovou skupinu klientů, kterým poskytují jiné služby. V
řízení nebylo prokázáno, že by činnost žalobkyně měla prokazatelné výsledky, na
které by žalovaná mohla navázat, přičemž dosažení takových výsledků není důvod
bez dalšího předpokládat. V řízení zároveň nebylo prokázáno, že by si běžný
uživatel spojoval slovní spojení CzechTrade s osobou žalobkyně a toto označení
se pro něho stalo příznačné. Pokud nejsou splněny podmínky generální klauzule
nekalé soutěže podle ustanovení § 44 odst. 1 obch. zák., pak nelze konstatovat
ani naplnění některé ze zvláštních skutkových podstat nekalé soutěže.
Po uplynutí lhůty k podání dovolání žalobkyně svým podáním (ze dne 14. dubna
2009) uvádí další skutečnosti, které mají dokládat zásahy žalované do práv
žalobkyně. Žalobkyně spolu s doplněním dovolání předkládá dva notářské zápisy,
které dokumentují texty zobrazující se na webových stránkách žalované ke dni 1. 7. 2008 a ke dni 29. 1. 2009, z nichž žalobkyně dovozuje, že se žalovaná
nepodřídila zákazu ohledně užívání specifického označení CzechTrade, ale že
hledá jakoukoli cestu včetně zřízení nové právnické osoby, aby pokračovala v
otevřeném parazitování v neprospěch žalobkyně. Obdobně žalovaná po uplynutí lhůty k podání dovolání svým dalším podáním (ze
dne 7. května 2010) upozorňuje na další skutečnosti, které mají svědčit o tom,
že žalovaná nemohla svou činností zasahovat do práv žalobkyně, která směřují do
ochrany jiných tříd výrobků a služeb a poukazuje na to, že na základě přihlášky
podané u Úřadu pro harmonizaci ve vnitřním trhu (OHIM) se stala vlastníkem
ochranné známky Společenství CzechTrade pro některé třídy výrobků a služeb. Se zřetelem k době vydání rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací
řízení - v souladu s bodem 12 čl. II přechodných ustanovení zákona č. 7/2009
Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, a další související zákony - občanský soudní řád ve znění
účinném do 30. června 2009. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění,
že dovolání obou účastníků proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu byla
podána oprávněnými osobami (účastníky řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §
240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Žalobkyně napadla dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé ve výroku,
jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvého stupně v části o zamítnutí žaloby na
zaplacení částky 113.750,- Kč z titulu náhrady škody, dále na zaplacení
70.000,- Kč jako přiměřeného zadostiučinění a na uložení povinnosti žalované
podat příslušnému rejstříkovému soudu návrh na změnu své obchodní firmy tak, že
součástí její obchodní firmy již nebude označení Czech Trade. Přípustnost dovolání proti rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu
prvního stupně, upravuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O
případ uvedený pod písmenem b) v této věci nejde a důvod založit přípustnost
dovolání podle písmene c) Nejvyšší soud nemá, když dovolatelka mu nepředkládá k
řešení žádnou otázku, z níž by bylo možné usuzovat, že napadené rozhodnutí má
ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s
hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam,
tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok rozsudku odvolacího soudu
nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Zásadní právní význam pak má
rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka
má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě),
ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu). Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není
založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává
tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v
ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval. Podle § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud vázán uplatněnými
dovolacími důvody, včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z vylíčení
uplatněných dovolacích důvodů je zřejmé, že dovolatelka nevymezila žádnou
právní otázku, pro jejíž řešení by bylo možné považovat rozhodnutí odvolacího
soudu za právně významné. Dovolací soud považuje především za nutné uvést, že skutkovým podkladem pro
rozhodnutí dovolacího soudu mohou být jen ty skutečnosti a důkazy, které
účastníci uvedli v řízení před soudem prvního stupně nebo v souladu s § 205a o. s. ř. a § 211a o. s. ř. před soudem odvolacím, a to v podobě, v jaké jsou
zachyceny v soudním spisu a uvedeny v odůvodnění rozhodnutí. Skutkový stav věci
a výsledky důkazního řízení nemohou před dovolacím soudem doznat změny. Dovolací soud se proto nemohl zabývat námitkami účastníků směřujícími ke změnám
skutkového stavu po rozhodnutí odvolacího soudu. Stejně tak dovolací soud
nepřihlížel k podáním účastníků, kterými doplňovali dovolací důvody po uplynutí
lhůty k podání dovolání. Účastníci mohou měnit dovolací důvody a rozsah, ve
kterém rozhodnutí odvolacího soudu napadají, toliko po dobu trvání lhůty k
dovolání (srov. ustanovení § 242 odst. 4 o. s. ř.). Otázku zásadního právního významu napadeného rozhodnutí nepředstavuje polemika
žalobkyně se závěry odvolacího soudu o tom, že v projednávané věci není dána
příčinná souvislost, jako jeden z předpokladů odpovědnosti za škodu, mezi
vynaloženými náklady žalobkyně na právní analýzu a mediální průzkum a jednáním
žalované. Příčinná souvislost mezi jednáním či opomenutím škůdce a vznikem škody je
jedním ze základních předpokladů odpovědnosti za škodu. Otázka existence
příčinné souvislosti je předně otázkou skutkovou, neboť v řízení se zjišťuje,
zda protiprávní úkon škůdce a vzniklá škoda na straně poškozeného jsou ve
vzájemném poměru příčiny a následku. Příčinná souvislost se nepředpokládá,
nýbrž musí být prokázána, a v tomto směru jde o otázku skutkových zjištění. Právní posouzení příčinné souvislosti pak spočívá ve stanovení, mezi jakými
skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké
okolnosti jsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 17. února 2009, sp. zn. 25 Cdo 231/2007 nebo ze dne 11. června
2009, sp. zn. 25 Cdo 1874/2009). Příčinná souvislost je dána, vznikla-li škoda
v důsledku protiprávního jednání škůdce, tedy za pravidelného průběhu věcí by
bez škůdcova jednání vůbec nenastala. Škoda musí být nezprostředkovaným
následkem protiprávního jednání, které je její hlavní příčinou, nesmí jít o
příčinu jen vedlejší, popř. příčinu zkoumanou jen v obecné rovině bez rozboru
jednotlivých prvků konkrétní situace. Pokud dojde k řetězení jednotlivých
příčin a následků, musí škoda bezprostředně vzejít z jednání škůdce (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22.
října 2008, sp. zn. 32 Cdo 1733/2008). Žalobkyně ve vztahu příčinné souvislosti dílem polemizuje se skutkovými závěry
odvolacího soudu o tom, jestli tvrzené jednání žalovaného a vynaložené náklady
žalobkyní jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku, kdy tento vzájemný poměr
nebyl v řízení prokázán. Potud tyto námitky představují uplatněný dovolací
důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. a nejsou v daném případě
způsobilé založit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c)
o. s. ř. Otázku zásadního právního významu napadeného rozhodnutí však nezakládá
ani zbývající polemika žalobkyně s právním posouzením otázky příčinné
souvislosti v projednávané věci. Dospěl-li odvolací soud k tomu, že vynaložení
nákladů na mediální průzkum a právní analýzy mělo vztah k zajištění důkazů ve
sporu se žalovanou a nebylo nutným důsledkem jednání žalovaného, nelze tomuto
závěru ničeho vytknout a není ani v rozporu s hmotným právem (srov. ustanovení
§ 53 obch. zák. ve spojení s § 757 obch. zák. a § 373 obch. zák.) ani
judikaturou Nejvyššího soudu (srov. již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 22. října 2008, sp. zn. 32 Cdo 1733/2008). Žalobkyně v dovolání nevymezila ani žádnou otázku zásadního významu napadeného
rozhodnutí, s níž by spojila přípustnost dovolání, jímž napadá závěr odvolacího
soudu o nedůvodnosti nároku na uložení povinnosti žalované podat příslušnému
rejstříkovému soudu návrh na změnu své obchodní firmy tak, že součástí obchodní
formy žalované napříště nebude označení CzechTrade. Za účelem odstranění závadného stavu ve znění kmene obchodní firmy lze uložit
rušiteli, aby změnil svou obchodní firmu tak, aby neobsahovala určité slovo
(slovní spojení). K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. prosince
2000, sp. zn. 29 Cdo 603/2000. Posuzoval-li odvolací soud naplnění podmínek pro
takový postup a dospěl-li k závěru, že dostačujícím opatřením je, pokud
žalovaná bude používat označení CzechTrade jen jako součást své obchodní firmy,
nelze takovému závěru odvolacího soudu (při absenci dovolacích námitek
zpochybňujících právní hodnocení) ničeho vytknout. Žalobkyně zpochybňuje závěry odvolacího soudu o rozsahu práv plynoucích z
ochranných známek v podmínkách projednávané věci. K této otázce žalobkyně
jednak poukazuje na nové skutečnosti, které měly nastat po rozhodnutí
odvolacího soudu (správní rozhodnutí o zápisu slovní ochranné známky
CzechTrade), k nimž dovolací soud nemůže přihlížet, a jednak polemizuje se
závěry odvolacího soudu o rozsahu práv z ochranných známek přináležejících
žalobkyni. Při rozhodování o tom, zda došlo užíváním podobného označení k porušení práv k
ochranné známce podle zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách, je nutné
vycházet z toho, zda existuje mezi takovým podobným označením a ochrannou
známkou nebezpečí záměny, včetně pravděpodobnosti asociace mezi označením a
ochrannou známkou. Na posouzení existence nebezpečí záměny má vliv řada
faktorů.
Vždy se jedná o posuzování konkrétních projednávaných případů, proto
se nelze zpravidla omezovat jen na srovnávání samotných označení, ale je třeba
přihlížet ke všem relevantním okolnostem, které by mohly mít na vznik nebezpečí
záměny podobného označení a ochranné známky vliv. Mezi tyto faktory je tak
třeba zařadit především povědomí o ochranné známce na trhu, její celosvětovou
proslulost, asociace, která může vzniknout mezi užívaným označením a zapsanou
známkou, stupeň podobnosti, která může vzniknout mezi ochrannou známkou a
podobným označením a mezi označenými výrobky nebo službami. Nebezpečí záměny
označení se potom posuzuje především okem tzv. průměrného zákazníka, pro něhož
jsou zaměnitelná především taková označení, která se shodují ve výrazném prvku,
v dominující části označení. Z tohoto pohledu je důležitý celkový dojem, který
porovnávaná označení vyvolávají, nikoli podobnost v nepodstatných
jednotlivostech. Posuzování nebezpečí záměny je tak velmi specifickým procesem,
který probíhá individuálně pro každou ochrannou známku a podobné označení a
nelze pro jeho posuzování stanovit přesná a jednoznačná kriteria (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. září 2009, sp. zn. 23 Cdo 3199/2007). Odvolací soud hodnotil zaměnitelnost kombinované ochranné známky „CzechTrade“ a
obchodního jména žalované „CzechTrade Internet, s. r. o.“ především z hlediska
komplexního pohledu na obě označení. Dospěl přitom k závěru, že namítané
označení totožné s označením chráněným jako ochranná známka nezpůsobují, že
veřejnost při spatření jednoho či druhého označení je matena, nespojuje si obě
označení navzájem k sobě. Veřejnost si nebude spojovat firmu žalované
(CzechTrade Internet, s. r. o.) automaticky s Českou agenturou na podporu
obchodu. Nebezpečí záměny včetně asociací tak zde není. Pokud odvolací soud pro
hodnocení zaměnitelnosti předmětných označení zvolil shora uvedená kritéria,
která odpovídají obecně uznávaným kritériím pro posuzování nebezpečí záměny
ochranné známky a podobného označení, nelze jeho závěru po stránce právní
vytknout pochybení. Poukazuje-li žalobkyně na možný omyl spotřebitele stran podobností původce
poskytovaných služeb, dovolací soud dodává, že u dnešního tzv. průměrného
spotřebitele má být míra jeho pozornosti posuzována přísněji než dříve (již
nejen povrchní či zběžná pozornost, ale „rozumná míra pozornosti a opatrnosti“
- viz bod 18 preambule Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2005/29/ES o
nekalých obchodních praktikách (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. srpna
2008, sp. zn. 32 Cdo 3895/2007). Neobstojí proto argumentace žalobkyně, že
ochrana jejích klientů je, přestože žalované byla rozhodnutím odvolacího soudu
uložena povinnost zdržet se užívání označení CzechTrade jinak než jako součást
obchodní firmy, tzn. že žalovaná se musí identifikovat vždy celým svým
obchodním jménem (CzechTrade Internet, s. r. o.), nedostatečná, neboť klienti
(spotřebitelé) mohou CzechTrade Internet, s. r. o. zaměňovat za žalobkyni
(Českou agenturu pro podporu obchodu).
Žalobkyně dovoláním napadla rozsudek odvolacího soudu i v rozsahu, pokud jím
byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby na zaplacení
přiměřeného zadostiučinění ve výši 70.000,- Kč. Přiznané zadostiučiněné v
rozsahu jedné třetiny z požadovaných 100.000,- Kč je nepřiměřeně nízké a
neodpovídá značné nehmotné újmě žalobkyně způsobené žalovanou. Přiměřené zadostiučinění, které může být poskytnuto i v penězích, je jedním z
nároků osob, jejichž práva byla porušena nebo ohrožena. Nárok na přiměřené
zadostiučinění je nárokem, jímž se reparuje újma nemateriální povahy. Tento
aspekt vyvěrá již z podstaty tohoto nároku, který se označuje za
zadostiučinění, nebo-li satisfakci, aby se již v názvu zdůraznila jeho
imateriální povaha. Ve formě zadostiučinění není možno brát ohled na prvky,
které mají materiální povahu, poněvadž k materiální reparaci tento právní
prostředek neslouží. Nárok na přiměřené zadostiučinění je nárokem, který má
převážně, popřípadě výlučně, objektivní charakter. Přiměřenost peněžitého
zadostiučinění musí být posuzována jak z objektivních, tak subjektivních
hledisek. Z hlediska výše přiměřeného zadostiučinění má peněžní satisfakce
rovněž povahu sankční, neboť zaplacení zadostiučinění představuje pro rušitele
finanční újmu, tedy nejen újmu morální, která má vyrovnat porušenou rovnováhu v
postavení rušitele a postižené osoby. Již ze samotné formulace ustanovení § 53
obch. zák. vyplývá, že zákon upřednostňuje nemateriální satisfakci, avšak pro
zcela specifické a výjimečné případy umožňuje zadostiučinění i ve formě
peněžní. Zákon tudíž nevylučuje ani jednu ani druhou formu zadostiučinění, ale
nevylučuje ani jejich souběh, tj. případné přiznání obou forem zadostiučinění
vedle sebe. Právě proto, že nárok na přiměřené zadostiučinění je nárokem, který
podléhá volné úvaze soudu, je třeba vycházet z povinností tvrdit a dokazovat,
jež stíhají žalobkyni podle § 79 odst. 1 a §120 odst. 1 o. s. ř., ve smyslu
kterých bylo její povinností způsobem určitým a srozumitelným vylíčit a
prokázat rozhodné skutečnosti, jimiž byla vedena k uplatnění nároku na
přiměřené zadostiučinění v požadované peněžité formě (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne ze dne 5. května 2006, sp. zn. 32 Odo 511/2006). Přiměřené
zadostiučinění ve smyslu § 53 obchodního zákoníku jako právní prostředek
ochrany proti nekalé soutěži je nárokem satisfakčním, který slouží reparaci
nemateriální újmy a má proto v podstatě objektivní charakter. Materiální a
subjektivní hlediska mají při poskytování zadostiučinění pouze podružný,
popřípadě zanedbatelný význam (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. září
2002, sp. zn. 29 Odo 652/2001, uveřejněný v časopise Právo a podnikání, č. 2,
ročník 2003, s. 29). Volná úvaha soudu neznamená libovůli soudu, který bez dalšího, aniž by
posuzoval v daném případě konkrétně zjištěné a také prokázané skutečnosti a
okolnosti jednání v nekalé soutěži, určí, kdy požadovaná forma satisfakce je či
není na místě a tudíž je či není přiměřenou.
Pro svoji úvahu musí mít soud k
dispozici dostatek tvrzených a prokázaných skutečností, vymezujících určité
hranice, z nichž soud při svých úvahách vychází a to nejen z pohledu maximální
či minimální možnosti peněžní reparace vzniklé nemateriální újmy. Pokud odvolací soud při stanovování výše zadostiučinění vyšel z uvedených
hodnotících kritérií a hodnotil konkrétní okolnosti této věci (tvrzené a
prokazované žalobkyní), závažnost zásahu a jeho intenzitu, délku jeho trvání,
dopad závadného jednání jako celku na veřejnost, tj. zohlednil případy, kdy v
důsledku jednání žalované došlo k záměně obou účastníků ze strany veřejnosti,
resp. obchodních partnerů žalobkyně, nutnou vědomost žalované o závadnosti
jednání, jež nebylo dobrovolně ukončeno, a přihlížel mj. též k prokazovanému
postavení obou účastníků na trhu, pak nelze postupu soudu vytknout po stránce
právní ničeho, neboť je v souladu s uvedenou judikaturou Nejvyššího soudu. Napadá-li konečně žalobkyně rozsudek odvolacího soudu v rozsahu nákladového
výroku, je k tomu třeba uvést, že dovolání není proti takovému výroku přípustné
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo
874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4,
ročník 2003). Protože se žalobkyni přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. prostřednictvím uplatněných dovolacích námitek založit nepodařilo,
dovolacímu soudu nezbylo, než jej jako nepřípustné odmítnout. Dovolací soud se dále zabýval dovoláním žalované, jež směřuje proti měnícímu
výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé. Dovolání žalované je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není však opodstatněné. První skupinou dovolacích námitek žalované jsou námitky zpochybňující správnost
závěrů odvolacího soudu o rozsahu ochrany práv žalobkyně jako vlastníka
ochranné známky. Dovolací soud v této souvislosti odkazuje na (ve vztahu k
dovolání žalobkyně) výše popsané závěry, kdy posouzení rozsahu ochrany práv
žalobkyně jako vlastníka ochranné známky odvolacím soudem shledal dovolací soud
správným. V této souvislosti je nutno zdůraznit, že při rozhodování o tom, zda
došlo užíváním podobného označení k porušení práv k ochranné známce podle
zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách, je nutné vycházet z toho, zda
existuje mezi takovým podobným označením a ochrannou známkou nebezpečí záměny,
včetně pravděpodobnosti asociace mezi označením a ochrannou známkou. Vždy se
jedná o posuzování konkrétních projednávaných případů, je třeba přihlížet ke
všem relevantním okolnostem, které by mohly mít na vznik nebezpečí záměny
podobného označení a ochranné známky vliv. Je důležitý celkový dojem, který
porovnávaná označení vyvolávají, nikoli podobnost v nepodstatných
jednotlivostech. Posuzování nebezpečí záměny je tak velmi specifickým procesem,
který probíhá individuálně pro každou ochrannou známku a podobné označení a
nelze pro jeho posuzování stanovit přesná a jednoznačná kriteria (srov. již
citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. září 2009, sp. zn. 23 Cdo
3199/2007).
Odvolací soud v projednávané věci správně dovodil (podle stavu v
době rozhodování odvolacího soudu), že při posuzování ochranných známek je
nutno vycházet z jejich vnímání jako celku a při porovnání ochranné známky a
kolidujícího označení z celkového dojmu, jakým působí na potenciálního
zákazníka, tedy z celkového vjemu (ať již vizuálního či fonetického), jenž
získá. Slovní prvek „CzechTrade“ je ve ztvárnění ochranných známek žalobkyně
prvkem dominantním, ve fonetickém vjemu je úplná shoda dominujícího prvku s
kolidujícím označením. Významový (souhrnný) vjem ve vědomí zákazníka
přetrvávající je jak u ochranné známky, tak firmy žalované shodný. Pokud
žalovaná užívá pouhé označení „CzechTrade“ (nikoli celou obchodní firmu
žalované) pro služby, pro něž jsou ochranné známky žalobkyně (od roku 2005)
zapsány, porušuje tak práva žalobkyně z těchto ochranných známek (srov. § 8
zákona o ochranných známkách). Dovolací námitky žalované, směřující proti
nesprávným právním závěrům odvolacího soudu o rozsahu ochrany práv žalobkyně
jako vlastníka ochranné známky, nejsou proto opodstatněné. Žalovaná dále v dovolání vyjadřuje přesvědčení, že se v daném případě nemůže se
žalobkyní střetávat na relevantním trhu, zaměřuje-li se každá z nich na
odlišnou cílovou skupinu klientů a nabízejí-li odlišné služby, jak nesprávně
dovodil odvolací soud. Podle ustanovení § 44 odst. 1 obch. zák. nekalou soutěží, jež je zakázána, je
jednání v hospodářské soutěži nebo v hospodářském styku, které je v rozporu s
dobrými mravy soutěže a je způsobilé přivodit újmu jiným soutěžitelům,
spotřebitelům nebo dalším zákazníkům. Základními znaky nekalé soutěže je tedy
jednání v hospodářské soutěži, rozpor s dobrými mravy soutěže a způsobilost
přivodit újmu soutěžitelům nebo spotřebitelům. Žalovaná se nemýlí, když uvádí,
že nejsou-li splněny všechny znaky generální klauzule, nelze uvažovat o postihu
jejího jednání jako nekalosoutěžního, a to ani podle jednotlivých skutkových
podstat podle ustanovení § 45 – 52 obch. zák. Dovolací soud však již nemůže přisvědčit žalované v tom, že uvedené
předpoklady v dané věci splněny nebyly. Jednáním v hospodářské soutěži není, obecně řečeno, jakákoli činnost, nýbrž
toliko takové jednání, které bývá zpravidla vymezeno jako soutěžení subjektů
(odvolací soud správně s poukazem na judikaturu Nejvyššího soudu vysvětlil, že
nejde pouze o soutěžení podnikatelských subjektů) v hospodářské oblasti s cílem
předstihnout jiné subjekty na trhu a dosáhnout tím určitého prospěchu, který
však nelze chápat toliko jako zisk, nýbrž s ohledem na charakter, účel a smysl
hospodářské soutěže je jím nutno chápat též jiné hodnoty jako např. zvýšení
povědomí, zviditelnění, známosti či prestiže nekalými prostředky, povedou-li k
získání takového lepšího postavení (např. získáním klientely) mimo jiné na
úkor jiného subjektu. Soutěžní vztah vzniká vždy mezi těmi, kdo si hospodářsky
konkurují, a to z ekonomických příčin, a k soutěži dochází všude tam, kde je
trh, jenž je určen časem, prostorem a předmětem.
Existence soutěžního vztahu
mezi účastníky závisí na tom, zda jednání jednoho soutěžitele zasahuje do sféry
činnosti druhého soutěžitele (srov. rozsudek nejvyššího soudu ze dne 28. května
2010, sp. zn. 23 Cdo 1345/2009)
Nedůvodnou je proto námitka žalované, že v daném případě se nabídky účastníků
sporu nestřetávají na trhu, neboť v dané věci bylo v řízení prokázáno, že
zákazníci přistupovali k nabídkám žalobkyně a žalované v daném prostoru a čase
v určitém segmentu nabízených výkonů jako k nabídkám alternativním, tj. jim na
výběr daným. Z pohledu klienta jde o existenci alternativy nabídek, z pohledu
subjektů soutěžního vztahu soutěžících o tyto klienty jde o konflikt o
zákazníka. V projednávané věci bylo v řízení prokázáno, že existují dva
subjekty nabízející na trhu určité služby, mezi nimiž zákazník může volit
(soutěžní vztah).V posuzovaném případě je zřejmé, že obě strany sporu jsou ve
vzájemném postavení hospodářské soutěže, neboť se setkávají na trhu nabízejíce
obdobné služby. Žalobkyně je příspěvkovou organizací, jejímž posláním je podle
zřizovací listiny poskytování informačních, poradenských a podpůrných služeb
zaměřených na zlepšování výsledků zahraničního obchodu České republiky a
exportních aktivit českých podnikatelských subjektů v zahraničí, usiluje mj. o
usnadnění vstupu českých firem na mezinárodní trhy a o prezentaci českých
obchodníků v zahraničí, což činí též prostřednictvím prezentace těchto
obchodníků na svých internetových stránkách, na nichž vytváří databáze těchto
obchodníků. Žalovaná navrhuje informace o firmě a jejích produktech tak, aby
informace byly neindexovány fulltextovými vyhledávači po celém světě, čímž
dochází k prezentování produktů a služeb, a taktéž vytváří mj. na svých
internetových stránkách databázi obchodníků s cílem zviditelnit tyto obchodníky
a prosadit je na zahraničních trzích. Soutěží tedy o poptávku klientů
(obchodníků) a jiných zákazníků v totožném segmentu trhu, kde využívání klientů
služeb jednoho soutěžitele může mít za následek pokles zájmu o poskytování
služeb soutěžitele druhého a s tím spojený hospodářský výsledek. Další námitka žalované, že „CzechTrade“ není obchodní firmou žalobkyně (a
takové označení užívané žalobkyní tedy nemůže požívat právní ochrany), není v
této souvislosti opodstatněná, neboť ustanovení § 47 odst. 1 obch. zák. upravující nebezpečí záměny chrání vše, co individualizuje nebo charakterizuje
určitou společnost v obchodním světě, co je pro takovou společnost příznačné z
hlediska zaměnitelnosti v soutěži. Netýká se pouze ochrany firmy nebo názvu
osoby, ale i takového označení podniku, které je v zákaznických kruzích pro
určitý podnik příznačné. Takovým označením je i označení „CzechTrade“ pro
žalobkyni. Dospěl-li odvolací soud k závěru, že používání žalovanou toliko části obchodní
firmy žalované „CzechTrade“ místo „CzechTrade Internet, s. r. o.“, je snahou
připodobnit se žalobkyni a využít ve svůj prospěch známost označení
„CzechTrade“ a navázat tak na činnost jiného soutěžitele a je tak jednáním
nekalosoutěžním, pak je tento jeho závěr správný.
Opodstatněná není ani námitka žalované, že nemohla parazitovat na dobré pověsti
žalobkyně, když státní instituce nemají nutně vždy dobrou pověst. Podle
ustanovení § 48 obch. zák. parazitováním je využívání pověsti podniku, výrobků
nebo služeb jiného soutěžitele s cílem získat pro výsledky vlastního nebo
cizího podnikání prospěch, jehož by soutěžitel jinak nedosáhl. Pověst ve smyslu
ustanovení § 48 obch. zák. představuje soubor určitých aspektů, které ve sféře
podnikání vytváří celkový dojem, jakým ten který soutěžitel, jeho výrobky a
služby působí navenek. Jednáním podle ustanovení § 48 obch. zák. lze
parazitovat nejen na dobré pověsti určitého soutěžitele; rozhodné však je, aby
soutěžitel určitou pověst měl. V řízení bylo dostatečně prokázáno, že žalobkyně
v oblasti podpory exportu českých podnikatelských subjektů nepochybně má
vybudovanou značnou pověst, na níž mohlo být parazitováno. V dané věci odvolací
soud dovodil, že žalovaná využívala pověsti žalobkyně s cílem získat tím v
hospodářském styku prospěch, dále vyvolávala užíváním pro žalobkyni příznačného
slova „CzechTrade“ bez uvedení slovního spojení „Internet s. r. o.“ dojem
zaměnitelnosti pro širší veřejnost, když se tímto snažila o získání
hospodářského prospěchu tím, že získá zákazníky, jež měli zájem vejít do
obchodních vztahů s žalobkyní, a svým jednáním (obsah internetových stránek)
vzbuzovala zdání organizačního, kapitálového, obchodního či jiného spojení s
žalobkyní jako soutěžitelem s určitou vybudovanou pověstí. S ohledem na shora uvedené dovolací soud dovolání žalované jako nedůvodné
zamítl. Nejvyšší soud proto podle § 243b odst. 2, § 243b odst. 5 věty prvé a § 218
písm. c) o. s. ř. rozhodl tak, že dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího
soudu jako nepřípustné odmítl a dovolání žalované v napadeném rozsahu jako
neopodstatněné zamítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 151 odst. 1 a § 142
odst. 2 o. s. ř. Dovolání žalované bylo zamítnuto a dovolání žalobkyně bylo
odmítnuto, a obě tak měly ve věci pouze částečný úspěch. Dovolací soud proto
rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení
(srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sp. zn. 30 Cdo
1612/2009). Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.