28 Cdo 531/2012
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr.
Petra Krause a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci
žalobce: MUDr. Y. E. U., bytem v O., zast. Janem Kalvodou, advokátem se sídlem
v Praze 6, Bělohradská 262/35, proti žalované: Česká republika – Ministerstvo
spravedlnosti se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení 178.125.000,-
Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C
44/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31.
srpna 2011, č. j. 18 Co 244/2011-66, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího
řízení.
Shora označeným rozsudkem Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“)
potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 10. února 2011, č. j. 23 C
44/2009-47, jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobce domáhá po žalované
zaplacení částky 178.125.000,- Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok
I); současně bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení (výrok II). Odvolací soud vyšel ze zjištění, že smlouvou o výhradním zastoupení, uzavřenou
dne 14. června 1994, a téhož dne vystavenou plnou mocí byl žalobce zmocněn k
zastupování společnosti C. H. Ltd. při obchodních jednáních se společností
ŠKODA, koncern Plzeň, a.s., jejichž výsledkem měla být koupě lokomotiv. Pro
případ uskutečnění obchodu měl žalobci vzniknout vůči společnosti C. H. Ltd. nárok na provizi ve výši 2,5% z celkové ceny realizovaného obchodu. Dne 8. září
1994 společnost C. H. Ltd., zastupovaná žalobcem, uzavřela se společností
ŠKODA, koncern Plzeň, a. s. dvě „předběžné“ dohody, jejichž předmětem mělo být
uzavření budoucí smlouvy o dodávce 60 kusů lokomotiv v hodnotě 1.800.000.000,-
Kč a dále pak smlouvy o dodávce náhradních dílů a servisních služeb, včetně
zaškolení obslužného personálu, za sjednanou cenu 3.750.000.000,- Kč, s tím, že
smlouvy uzavřou statutární orgány dotčených společností dne 16. září 1994. Osobou oprávněnou jednat za společnost Cromway Holdings Ltd. při uzavření
smlouvy byl její jednatel F. K. Dne 14. září 1994 bylo zahájeno trestní stíhání
žalobce a téhož dne byl žalobce rozhodnutím soudu vzat do vazby, z níž byl
propuštěn dne 12. března 1997; pravomocným rozsudkem Městského soudu v Praze ze
dne 31. července 2007, sp. zn. 7 To 252/2007, byl pak obžaloby zproštěn. K
plánovanému uzavření smluv o dodávce lokomotiv a náhradních dílů dne 16. září
1994 již nedošlo, neboť za společnost C. H. Ltd. se k podpisu smluv na sjednané
místo nikdo nedostavil, její jednatel F. K. do České republiky ze subjektivních
důvodů nepřicestoval a ani později žádná z kompetentních osob nekontaktovala
společnost ŠKODA, koncern Plzeň, a.s., byť tato společnost byla i poté
připravena obchod dokončit a smlouvy uzavřít. V nyní posuzované věci se žalobce domáhá náhrady škody – ušlého zisku z provize
za uzavření smlouvy o dodávce náhradních dílů, jež měla činit 2,5% z
předpokládané ceny 3.750.000.000,- Kč, tj. částky 93.750.000,- Kč, jíž
„valorizuje“ až na žádaných
178.125.000,- Kč. Se zřetelem k době vydání rozhodnutí o vazbě odvolací soud posoudil uplatněný
nárok podle § 5 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu
způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, ve
znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 58/1969 Sb.“). Neshledal však
naplněnou jednu ze zákonných podmínek vzniku odpovědnosti státu za škodu, a to
sice příčinnou souvislost mezi rozhodnutím o vazbě a tvrzenou majetkovou újmou
(ušlým ziskem). Dovodil přitom, že hlavní (podstatná) příčina neuzavření
zamýšlené smlouvy netkví v žalobcově vzetí do vazby, ale v okolnosti, že
statutární orgány dotčených obchodních společností upustili od realizace
připravovaného obchodu.
Sama okolnost vazebního stíhání žalobce (za situace,
kdy žalobce nebyl členem statutárního orgánu žádné z jednajících právnických
osob), nebyla objektivním důvodem ukončení spolupráce. Proti oběma výrokům rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Co do
jeho přípustnosti odkázal na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského
soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), co do důvodů má za to, že rozhodnutí je
postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§
241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Polemizuje se závěrem
odvolacího soudu o chybějící příčinné souvislosti mezi jeho vzetím do vazby a
skutečnostmi, z nichž on sám dovozuje vznik majetkové újmy v podobě ušlého
zisku. Tvrdí, že na straně kupujícího byl jedinou kompetentní osobou,
obeznámenou se všemi ekonomickými a technickými podrobnostmi připravovaného
obchodu, a dovozuje, že jej při uzavření smlouvy nebylo možno nahradit osobou
jinou. Za další důvod, pro který z připravovaného obchodu sešlo, pokládá možnou
ztrátu důvěry obou smluvních stran v poctivost tohoto obchodu, i zde však
ovlivněnou jeho trestním stíháním a s ním související obavou ze ztráty
společenské prestiže osob, které se obchodu měly účastnit. Vadu řízení spatřuje
v nedostatečně zjištěném skutkovém stavu a namítá, že ačkoliv k prokázání svých
tvrzení označil řadu dalších důkazů (výslech svědků Ing. J. K., Ing. J. J.,
Ing. L. S., F. K., R. U. a H. A.; důkaz znaleckým posudkem), soudy nižších
stupňů tyto důkazy neprovedly. Navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů
obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaná pokládá napadený rozsudek za správný a navrhla, aby dovolání bylo
odmítnuto. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou
(účastníkem řízení), zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě
stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., se zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Objektivně přípustné není dovolání proti výroku II rozsudku odvolacího soudu,
jímž tento soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Takové rozhodnutí
má povahu usnesení a nejde o rozhodnutí ve věci samé ani o žádné z usnesení,
jež jsou vyjmenovány v ustanoveních § 238, § 238a a § 239 o. s. ř. (k otázce
přípustnosti dovolání proti nákladovému výroku srov. například usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod
č. 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Proti výroku I jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve
věci samé (aniž by šlo o případ přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm.
b/ o. s. ř., neboť soudem prvního stupně nebyl vydán rozsudek, jenž by byl
odvolacím soudem dříve zrušen), může být dovolání přípustné jen při splnění
předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li
rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s.
ř.).
O nesprávné právní posouzení věci může jít tehdy, posoudil-li odvolací soud věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav věci nedopadá, nebo právní
normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový
stav nesprávně aplikoval.
Rozsudek odvolacího soudu je založen na dovolatelem zpochybňovaném závěru, že
mezi jeho vzetím do vazby a škodou vzniklou v důsledku neuskutečnění
připravovaného obchodu není dána příčinná souvislost.
Vzhledem k tomu, že žalobce byl vzat do vazby za účinnosti zákona č. 58/1969
Sb. (dříve, než nabyl účinnosti zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu
způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem
a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich
činnosti /notářský řád/), je třeba podmínky odpovědnosti státu za škodu
způsobenou nezákonným rozhodnutím o vazbě posuzovat podle ustanovení zákona č.
58/1969 Sb. (§ 27 zákona č. 58/1969 Sb., § 36 zákona č. 82/1998 Sb.).
Ke vzniku objektivní odpovědnosti státu za škodu způsobenou rozhodnutím o vazbě
(§ 5 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb.), jíž se nelze zprostit (§ 1 odst. 2 cit.
zákona), je zapotřebí současné splnění tří podmínek: 1) nezákonné rozhodnutí o
vazbě, 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím a
vznikem škody. O odškodnitelnou majetkovou újmu se jedná tehdy, jestliže
nezákonné rozhodnutí o vazbě mělo dopad do majetkové sféry poškozeného, tedy
jestliže nebýt tohoto rozhodnutí, nedošlo by ke vzniku majetkové újmy.
Nezbytným předpokladem objektivní odpovědnosti státu za škodu je proto
příčinná souvislost (vztah příčiny a následku) mezi právní skutečností, za níž
se odpovídá (nezákonné rozhodnutí), a vznikem škody, tedy je-li nezákonné
rozhodnutí se vznikem škody ve vztahu příčiny a následku (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2003, sp. zn. 25 Cdo 1802/2002, uveřejněný v
Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck,
svazek 27, pod č. C 2178). Příčinná souvislost je dána tehdy, jestliže je škoda
podle obecné povahy, obvyklého chodu věcí a zkušeností adekvátním důsledkem
protiprávního úkonu nebo škodní události a škoda by nebyla nastala bez této
příčiny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. března 2011, sp. zn. 28 Cdo
3471/2009). Nemusí přitom jít o příčinu jedinou, nýbrž stačí, jde-li o jednu z
příčin, která se podílí na nepříznivém následku, jenž má být odškodněn, a to
příčinou důležitou, podstatnou a značnou. Z tohoto hlediska je třeba rozlišit,
zda v konkrétním případě více skutečností (příčin) spolupůsobilo k témuž
škodlivému následku nebo zda jedna skutečnost vylučovala druhou (srov. např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2009, sp. zn. 25 Cdo 1455/2007).
Přitom obecně platí, že otázka příčinné souvislosti – vztahu mezi škodnou
událostí a vznikem škody – je zpravidla otázkou skutkovou, nikoli právní (srov.
např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. února 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001,
publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1025). Právní posouzení
příčinné souvislosti může spočívat toliko ve stanovení, mezi jakými skutkovými
okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou
či naopak nejsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 24. března 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009).
V posuzované věci odvolací soud na základě výsledků provedeného dokazování
dochází k závěru, že příčinnou neuzavření smlouvy, z jejíhož sjednání měl
žalobci vzniknout nárok na provizi, netkví v jeho vzetí do vazby, ale v
okolnosti, že statutární orgány jednajících obchodních společností upustily od
realizace tohoto obchodu (doprovázenou okolností, že jednatel F. K.,
kompetentní k uzavření smlouvy jménem společnosti C. H. Ltd., se k podpisu
smlouvy bez vážných důvodů nedostavil). Sama okolnost, že žalobce byl trestně
stíhán a vzat do vazby, objektivně vzato nebyla s to zabránit zúčastněným
právnickým osobám, aby připravovaný obchod dokončily.
Uvedený závěr odvolacího soudu o nedostatku příčinné souvislosti (vztahu mezi
žalobcem konstruovanou škodnou událostí a tvrzenými skutečnostmi o vzniku
majetkové újmy) není výsledkem aplikace právních norem na zjištěný skutkový
stav, nýbrž výsledkem hodnocení provedených důkazů; nejde tudíž o závěr právní,
ale o závěr skutkový. Brojí-li tedy žalobce proti tomuto závěru odvolacího
soudu, uplatňuje tím dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. (rozhodnutí
vychází ze skutkových zjištění, která nemá podle obsahu spisu v podstatné části
oporu v provedeném dokazování), k němuž při posuzování otázky, má-li rozhodnutí
zásadní význam po stránce právní, dovolací soud nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s.
ř.).
K námitce žalobce, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), pokud soudy
nižších stupňů neprovedly jím navržené důkazy, je vhodné připomenout, že ani
prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu na přípustnost dovolání podle § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř. usuzovat nelze (srov. § 237 odst. 3 o. s. ř.), ledaže
by zásadní významnost rozsudku odvolacího soudu po stránce právní vyplývala ze
střetu odlišných právních názorů na výklad procesního předpisu, s dopadem na
rozhodnutí ve věci samé (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.
června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura,
ročník 2004, sešit 7, poř. č. 132; dále např. nález Ústavního soudu ze dne 9.
ledna 2008, sp. zn. II. ÚS 650/06, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 28.
července 2010, sp. zn. IV. ÚS 1464/10). O takový případ však posuzované věci
nejde. Řízení vytýkanou vadou ostatně postiženo ani není. Z obsahu spisu se
totiž podává, že výslechy svědků Ing. J. K., Ing. J. J., Ing. L. S. a F. K.
provedeny byly a i na jejich základě soudy nižších stupňů vybudovaly své
skutkové závěry. Doplnění dokazování výslechy svědků R. U. a H. A., kteří měli
potvrdit svůj zájem o koupi předmětných lokomotiv, a znaleckým posudkem
vypracovaným za účelem ocenění výše ušlého zisku se pak vzhledem k závěrům o
nedostatku příčinné souvislosti mezi žalobcovým trestním stíháním a vzetím do
vazby a neuskutečněním obchodu ukázalo být nadbytečným. Zájem uvedených svědků
o koupi lokomotiv by totiž jen potvrzoval závěry o tom, že i přes žalobcovo
trestní stíhání a zatčení mohlo být – objektivně vzato – v realizaci
zamýšleného obchodu i nadále pokračováno.
Z výše uvedeného vyplývá, že dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí
odvolacího soudu, proti němuž tento mimořádný opravný prostředek přípustný
není. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o.
s. ř.), nepřípustné dovolání odmítl (§ 243b odst. 5 věty první, § 218 písm. c/
o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 146 odst. 3
o. s. ř. za situace, kdy žalované, která by jinak měla právo na jejich náhradu,
v tomto řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. září 2012
Mgr. Petr K r a u s
předseda senátu