Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatele L. M., zastoupeného Mgr. Bohumilem Budínským, advokátem se sídlem Maxe Malého 186, Hradec Králové, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 10. 2008, sp. zn. 6 T 4/2008, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 2. 2009, sp. zn. 7 To 8/2009 a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2009, sp. zn.11 Tdo 735/2009, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Citovanými rozhodnutími bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 90 Ústavy a v hlavě páté Listiny základních práv a svobod. Právní závěry obecných soudů jsou prý totiž v extrémním nepoměru s jejich skutkovými zjištěními. Podle názoru stěžovatele nedošlo v jeho případě k naplnění subjektivní stránky pokusu trestného činu vraždy, ale pouze pokusu loupeže. Soudy, zejména pak Krajský soud v Hradci Králové - dle názoru stěžovatele - v zásadě ztotožnily jednání obou odsouzených (tedy stěžovatele a F. L.); tomu odpovídají i udělené tresty, které se v zásadě co do výměry příliš neliší, ačkoliv úloha obou odsouzených byla diametrálně odlišná co do objektivní stránky trestného činu i co do jeho materiálního znaku, tj. co do společenské nebezpečnosti.
Stěžovatel trvá na tom, že "rozhodně nebyl ztotožněn s tím, že F. L. povede útok na poškozeného takovým způsobem, aby jej zbavil života", popřípadě nebyl s takovým následkem srozuměn; soudy například nepřihlédly k okolnosti, že stěžovatel z místa opakovaně uprchl, a to i v kritický moment, kdy k vlastnímu spáchání trestného činu došlo.
Podle skutkových zjištění nalézacího soudu se stěžovatel a F. L. dopustili uvedeného pokusu trestného činu vraždy tím, že dne 6. a 7. 11. 2007 v Lanškrouně, po předchozí dohodě a rozdělení úkolů, napadli v restauraci číšníka D. Q. [v úmyslu usmrtit ho a zmocnit se peněz uložených v restauraci] tak, že F. L. vstoupil do restaurace a bodl ho nožem do krku, přičemž stěžovatel, [který měl poté, co se napadený zhroutí, vejít a pomoci L. uklidit tělo napadeného a najít peníze (a odcizit je)], čekal před restaurací a pozoroval činnost L. oknem. Takto připravený čin nedokonali a z místa uprchli pouze proto, že napadený číšník se začal aktivně bránit. Útokem nožem byla přitom napadenému číšníkovi způsobená bodno-řezná rána, která ho mohla ohrozit na životě a jež si vyžádala urgentní chirurgický zákrok.
Proti tomuto rozsudku podal jak stěžovatel, tak F. L. (srov. č.l. 608) odvolání směřující do výroku o vině i trestu. Stěžovatel v odvolání především namítl, že nalézací soud nehodnotil správně důkazy a dospěl proto k nesprávným právním závěrům. Z provedeného dokazování totiž vyplývá, že dominantní úlohu v celé věci hrál F. L., který celou věc vymyslel a fakticky realizoval. K pochybení došlo tím, že krajský soud neuvěřil výpovědi stěžovatele, že spoluobžalovaného L. doprovázel jen proto, že se mu nedokázat otevřeně vzepřít, ale místo činu opouštěl dříve než L., takže o jeho faktickém počínání nebyl informován a od počátku nevěřil, že se nějakého násilí skutečně dopustí.
Mělo být proto důsledněji přihlíženo k zásadě in dubio pro reo. To se mělo promítnout i do výroku o trestu, kde nebylo podle stěžovatele (tehdy odvolatele) zohledněno, že se v minulosti dopustil pouze trestné činnosti nízké společenské nebezpečnosti, je ve věku blízkém věku mladistvých a činu upřímně litoval. Za uvedených okolností mělo být uvažováno o postupu ve smyslu ustanovení § 40 odst. 1, odst. 2 tr. zák. Stěžovatel navrhl, aby právě v těchto intencích vrchní soud rozhodoval.
Vrchní soud v Praze odvolání stěžovatele i F. L. usnesením ze dne 17. 2. 2009, sp. zn. 7 To 8/2009, v souladu s § 256 tr. ř. zamítl. K odvolacím námitkám stěžovatele uvedl, že postrádají opodstatnění, jestliže se v nich tvrdí, že stěžovatel doprovázel spoluobžalovaného L. pouze proto, že se mu nedokázal vzepřít a že nevěřil v uskutečnění jeho útoku nožem. Ze stěžovatelovy vlastní výpovědi, kterou prvotně učinil, totiž vyplynulo (srov. č.l. 183 - 188), že znal likvidační záměr F. L. a svým chováním dal najevo, že se ztotožnil s následnou realizací úkonů, které mu spoluobžalovaný přidělil (uzamknutí restaurace, zatažení závěsů, pomoc s uschováním mrtvoly, vypáčení zásuvek s penězi). Za to měl ostatně participovat na získané peněžní hotovosti kolem půl milionu korun.
Odvolací soud dodal - pokud jde o zohlednění polehčujících (přitěžujících) okolností, popř. okolností podmiňujících použití vyšší trestní sazby (a to ve vztahu k oběma spolupachatelům) - že byl splněn formální znak zakotvený v odst. 2 písm. h) 219 tr. zák., neboť čin byl motivován zvlášť zavrženíhodnou, zištnou pohnutkou, a rovněž byl dán znak materiální z hlediska ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák. Stupeň společenské nebezpečnosti je totiž podstatně zvyšován tím, že šlo o čin plánovaný, útoky obou spolupachatelů se měly prolínat, stěžovatel i L. situaci na místě činu opakovaně společně sondovali a opatřili nástroje k jeho realizaci, což ukazuje na přípravu činu a signalizuje logicky úmysl přímý. Bez závad byl proto shledán i výrok o trestu. Trest odnětí svobody uložený v rámci zákonné trestní sazby § 219 odst. 2 tr. zák. nelze v daném případě považovat za trest nezákonný, či nepřiměřeně přísný.
Citované usnesení vrchního soudu napadli stěžovatel i F. L. dovoláními, jež byla usnesením Nejvyššího soudu z 10. 9. 2009, sp. zn. 11 Tdo 735/2009, v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) odmítnuta, neboť byla podána z jiného důvodu, než je uveden v zákoně (§ 265b odst. 1 tr. řádu).
Nejvyšší soud mj. konstatoval, že pokud se stěžovatel v rámci svého dovolání domáhal překvalifikování trestného činu pokusu vraždy na trestný čin pokusu loupeže (čehož se ostatně domáhal i F. L. - srov. č.l. 770 a 775), pak své tvrzení nijak neodůvodnil a neuvedl žádnou námitku, již by bylo možné podřadit pod některý z dovolacích důvodů. K obecné námitce stěžovatele týkající se výroku o trestu (jeho přiměřenosti) pak Nejvyšší soud dodal, že k nápravě vad výroku o trestu je primárně určen důvod pod § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.; ten je ovšem použitelný jen pro nápravu nejzávažnějších pochybení, jež podle obsahu spisu zjištěna nebyla.
Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví a že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, pokud postupují v souladu s ústavními předpisy.
Ústavní soud po přezkoumání věci neshledal (na rozdíl od stěžovatele), že by byly právní závěry soudů v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dostatečnými pro vydání předmětných rozhodnutí. Za daného stavu věci není Ústavní soud oprávněn jakkoliv zasahovat do oblasti, vyhrazené obecným soudům, jelikož by tak překročil své kompetence a nepřípustně zasáhl zejména do zásady volného hodnocení důkazů těmito soudy a tím i do jejich ústavně garantované nezávislosti.
Obecné soudy postupovaly ve zkoumaném případě v souladu se základními zásadami trestního řízení a žádná stěžovatelova základní práva neporušily. Věc byla projednána v přiměřené lhůtě, při dodržení stěžovatelova práva na obhajobu a soudy přesvědčivým způsobem svá rozhodnutí odůvodnily. Nic nenasvědčuje tomu, že by ve spravedlivém soudním řízení nebyla stěžovateli řádně prokázána vina ani že by mu nebyl uložen adekvátní a přiměřený trest.
Z obsahu ústavní stížnosti je zjevné, že stěžovatel v podstatě jen opakuje námitky, které již uváděl ve svém odvolání (resp. dovolání). S těmi se však obecné soudy řádným způsobem vypořádaly. O tom, že k trestné činnosti došlo tak, jak je v napadených rozhodnutích popsáno, nemá Ústavní soud na základě studia shromážděných podkladů žádné pochybnosti, které by jej ústavně opravňovaly k výraznější ingerenci do dané věci. Ani ke stěžejní výtce stěžovatele týkající se "přecenění" jeho role při pokusu o spáchání trestného činu vraždy Ústavní soud nemůže přisvědčit.
To, že stěžovatel před pokusem o realizaci tohoto trestného činu dobře věděl, jaké budou jeho následky, resp. jaká bude jeho úloha v něm, je patrno ze samotného spisového materiálu, na nějž Ústavní soud při rekapitulaci posuzovaného případu v částí II. tohoto usnesení odkázal. Bylo by projevem naprostého formalizmu, pokud by sám ústavněkonformní zjištění a závěry obecných soudů toliko opakoval. Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, napadenými rozhodnutími k porušení základních práv či svobod stěžovatele, jichž se dovolává, zjevně nedošlo.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 2. března 2010
Vojen Guttler v. r. předseda senátu