Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Martina Litvana, LL.M., Ph.D., sídlem Fügnerovo náměstí 1808/3, Praha 2, insolvenčního správce dlužníka Jana Rosáka, zastoupeného Mgr. Ing. Vladimírem Mrázem, advokátem, sídlem Kukelská 919/2, Praha 9, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. MSPH 96 INS 3276/2015, 196 ICm 2357/2017, 29 ICdo 43/2024-266 z 31. 7. 2025 a rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 196 ICm 2357/2017, 104 VSPH 448/2023-208 z 21. 8. 2023, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Investment BONUS, spol. s. r. o., sídlem Korunní 810/104, Praha 10, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel se jako insolvenční správce dlužníka Jana Rosáka žalobou domáhal určení neplatnosti právního jednání a zaplacení peněžitého plnění ve výši 550 000 Kč. Požadoval, aby bylo určeno, že poskytnuté plnění z účtu dlužníka ve prospěch vedlejší účastnice je právně neúčinné, a současně navrhoval, aby byla vedlejší účastnici uložena povinnost uhradit do majetkové podstaty dlužníka uvedenou částku. Městský soud v Praze rozsudkem č. j. 196 ICm 2357/2017-174 z 12. 4. 2023 rozhodl tak, že se zamítá žaloba na určení neúčinnosti právního jednání (výrok I) i žaloba na uhrazení plnění do majetkové podstaty (výrok II). Stěžovateli uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení ve výši 45 254 Kč (výrok III).
2. K odvolání stěžovatele se věcí zabýval Vrchní soud v Praze. Ten napadeným rozsudkem výrok I rozhodnutí městského soudu potvrdil; ve výrocích II a III rozhodnutí městského soudu zrušil a věc ve zrušeném rozsahu postoupil Obvodnímu soudu pro Prahu 10 jako soudu věcně příslušnému k projednání a rozhodnutí věci v prvním stupni.
3. Proti rozsudku vrchního soudu podal stěžovatel dovolání. Své dovolání stěžovatel rovněž rozvedl v doplnění z 3. 12. 2023, které argumentačně směřovalo zejména proti závěrům vrchního soudu o věcné nepříslušnosti městského soudu v otázce vydání peněžitého plnění do majetkové podstaty a postoupení věci obvodnímu soudu. Nejvyšší soud stěžovatelovo dovolání jako nepřípustné odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 občanského soudního řádu.
4. Proti oběma v záhlaví uvedeným rozhodnutím podává stěžovatel ústavní stížnost. Namítá, že postupem obecných soudů byla porušena jeho základní práva, jakož i principy právního státu, garantované v čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, v čl. 2 odst. 3 Ústavy, v čl. 36, čl. 37 a čl. 38 Listiny, jakož i v čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
5. Tvrdí, že napadená rozhodnutí jsou vnitřně rozporná a závěry obecných soudů považuje za zcela svévolné. Porušení svých práv spatřuje předně v tom, že vrchní soud část rozhodnutí zrušil a věc postoupil k řešení okresnímu soudu. Uvádí, že takový postup je v rozporu se zákonem a judikaturou jak vrchního soudu, tak ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Takový postup představuje podle stěžovatele i porušení práva na zákonného soudce. Současně stěžovatel zpochybňuje způsob, jakým vrchní a Nejvyšší soud v této věci přistoupily k otázce vázanosti žalobním skutkem.
6. Ústavní soud shledal, že procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem jsou splněny. Dále ovšem dospěl k závěru, že tato ústavní stížnost představuje návrh zjevně neopodstatněný.
7. Ústavní soud připomíná, že je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Tyto ústavní stížnosti však mají subsidiární povahu jako prostředek ochrany základních práv a svobod. Ústavní soud proto k zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů přistoupí pouze v případě, zjistí-li na podkladě individuální ústavní stížnosti neoprávněný zásah do základních práv a svobod jednotlivce, což se však v nyní posuzovaném případě podle názoru Ústavního soudu nestalo.
8. Stěžovatel v první části své argumentace nesouhlasí s tím, že vrchní soud zrušil ve výroku o vydání peněžitého plnění do majetkové podstaty (výrok II) a v nákladovém výroku (výrok III) rozhodnutí městského soudu a věc postoupil obvodnímu soudu jakožto věcně příslušnému k rozhodnutí v těchto otázkách. Ústavní soud v tomto směru poukazuje na odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu, které v bodě 25 na tuto námitku reaguje. Způsob odůvodnění přitom odpovídá právu na soudní ochranu (čl. 36 Listiny, viz např. nález sp. zn. IV.
ÚS 2621/22 z 14. 2. 2023 a judikatura v něm uvedená). Nejvyšší soud dostatečným způsobem odpovídá na argumentaci stěžovatele uvedenou zejména v dovolání, neboť stěžovatelovo doplnění z 3. 12. 2023 bylo učiněno až po uplynutí lhůty k podání dovolání (doplnění dovolání tímto způsobem může být učiněno jen v průběhu lhůty k dovolání; viz § 241b odst. 3 občanského soudního řádu). Nejvyšší soud konstatoval, že tento závěr je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, a podpořil jej odkazy na relevantní judikaturu.
Stěžovatel v ústavní stížnosti přitom s judikaturou odkazovanou v napadeném rozhodnutí žádným způsobem nepracuje a v ústavní stížnosti pouze opakuje argumentaci, kterou předestřel v dovolání Nejvyššímu soudu. Vzhledem k uvedenému závěru přitom ani nelze shledat, že by se jednalo o porušení práva na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny). Takový postup byl v souladu se zákonem a obecné soudy jej dostatečným způsobem argumentačně podložily.
9. Dále stěžovatel zpochybňuje způsob, jakým se obecné soudy v nynější věci vypořádaly s otázkou vázanosti soudu žalobou, resp. vylíčenými skutkovými okolnostmi a uvedením žalobního návrhu. Ústavní soud k této námitce poukazuje na to, že se jedná o argumentaci stěžovatele v rovině podústavního práva. Ústavnímu soudu - jak bylo uvedeno výše v bodě 7 - přitom nepřísluší zasahovat do rozhodovací praxe obecných soudů, nedojde-li k porušení základních práv a svobod stěžovatele, ledaže dojde k extrémnímu vykročení z pravidel aplikace podústavního práva (např. ve formě svévole).
Stěžovatel přitom žádnou ústavněprávní argumentaci, vyjma způsobu vypořádání ve smyslu práva na soudní ochranu, nepřináší. Ani v této části nicméně nemá Ústavní soud, co by Nejvyššímu soudu vytknul, a se závěry dovolacího soudu se ztotožňuje. Pohledem práva na soudní ochranu považuje vypořádání vrchního i Nejvyššího soudu za dostatečné a srozumitelné. Stěžovatel přitom opětovně nepracuje s argumentací, kterou přednesl Nejvyšší soud, ale pouze opakuje argumentaci již obsaženou v dovolání. Nejvyšší soud v tomto směru rovněž dostatečně vysvětlil (viz zejména body 22 až 23 napadeného usnesení Nejvyššího soudu), proč městský a vrchní soud nepochybily a nejednaly v rozporu s judikaturou dovolacího soudu, když se nezabývaly tím, zda odporované jednání dlužníka naplnilo některou ze skutkových podstat neúčinného právního jednání uvedenou v § 240 až § 242 insolvenčního zákona.
10. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 26. listopadu 2025
Dita Řepková v. r. předsedkyně senátu