MSPH 96 INS 3276/2015 196 ICm 2357/2017 29 ICdo 43/2024-266
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Heleny Myškové a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobce JUDr. Martina Litvana, LL.M., Ph.D., se sídlem v Praze 2, Fügnerovo náměstí 1808/3, PSČ 120 00, jako insolvenčního správce dlužníka J. R., zastoupeného Mgr. Ing. Vladimírem Mrázem, advokátem, se sídlem v Praze 9, Kukelská 919/2, PSČ 198 00, proti žalovanému Investment BONUS, spol. s. r. o., se sídlem v Praze 10, Korunní 810/104, PSČ 101 00, identifikační číslo osoby 28179803, zastoupenému Mgr. Radimem Obstem, advokátem, se sídlem v Praze 9, Drahobejlova 1255/43, PSČ 190 00, o odpůrčí žalobě, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 196 ICm 2357/2017, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka J. R., vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 96 INS 3276/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. srpna 2023, č. j. 196 ICm 2357/2017, 104 VSPH 448/2023-208 (MSPH 96 INS 3276/2015), takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.114 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám zástupce žalovaného.
1. Rozsudkem ze dne 12. dubna 2023, č. j. 196 ICm 2357/2017-174, Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“): [1] Zamítl žalobu na určení, že poskytnutí peněžitého plnění na úhradu dluhu dlužníka (J. R.) vůči žalovanému (Investment BONUS, spol. s. r. o.) z označeného bankovního účtu dlužníka na označený bankovní účet žalovaného dne 23. května 2013 ve výši 550.000 Kč je vůči věřitelům dlužníka právně neúčinné (bod I. výroku). [2] Zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal po žalovaném, aby zaplatil do majetkové podstaty dlužníka k rukám žalobce (JUDr. Martina Litvana, LL.M., Ph.D., jako insolvenčního správce dlužníka) částku 550.000 Kč (bod II. výroku). [3] Uložil žalobci zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 45.254 Kč (bod III. výroku).
2. Insolvenční soud – vycházeje z ustanovení § 235 odst. 1, § 237 odst. 1, § 239 odst. 1 a § 240 až § 242 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a dále z ustanovení § 34 a § 451 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) – dospěl po provedeném dokazování k závěru, že označená platba skutečně odešla z účtu dlužníka na účet žalovaného, vůči kterému však žalovaný neměl žádné závazky, a žalovaný následně (téhož dne) převedl tuto částku třetí osobě, od které si dlužník půjčoval peníze, které řádně a včas nevracel. Jelikož však žalobce dostatečně konkrétně nepopsal (skutkově netvrdil) individualizované jednání dlužníka, jež by bylo zároveň (platným) právním úkonem, jehož neúčinnosti se snažil domoci, potažmo nenabídl (dostatečné) důkazy k prokázání svých (skutkových) tvrzení, neshledal insolvenční soud tvrzení žalobce (že dlužník poslal peníze na účet žalovaného jako plnění závazku) za naplňující znaky neúčinného právního úkonu ve smyslu insolvenčního zákona, když nebylo možné posoudit, o jaký typ neúčinného právního úkonu by mělo v daném případě jít.
3. Podle insolvenčního soudu sice jednání dlužníka jednoznačně zkrátilo možnost uspokojení jeho věřitelů v rámci konkursu, neboť došlo ke zmenšení majetkové podstaty, žalobce však nedisponuje konkrétními informacemi, z jakých důvodů k tomu došlo. Současně bylo v řízení zjištěno, že poskytnuté plnění žalovaný obratem (na pokyn dlužníka) zaslal na účet třetí osoby, žalovaný tedy nezískal ani majetkový prospěch na úkor dlužníka.
4. Pro nadbytečnost se pak již insolvenční soud nezabýval otázkou, zda byl dlužník v době odporovaného jednání v úpadku či zda byl osobou žalovanému blízkou.
5. K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 21. srpna 2023, č. j. 196 ICm 2357/2017, 104 VSPH 448/2023-208 (MSPH 96 INS 3276/2015), potvrdil rozsudek insolvenčního soudu v bodě I. výroku a změnil jej v bodech II. a III. výroku tak, že se rozsudek insolvenčního soudu zrušuje a věc se ve zrušeném rozsahu postupuje Obvodnímu soudu pro Prahu 10 jako soudu věcně příslušnému k projednání a rozhodnutí věci v prvním stupni.
6. Odvolací soud nejprve předeslal, že převod finančních prostředků z bankovního účtu dlužníka na bankovní účet žalovaného nelze považovat za právní úkon ve smyslu § 34 obč. zák. směřující ke splnění (zániku) dluhu (závazku) dlužníka ve prospěch žalovaného jako věřitele (šlo o faktickou činnost). Jelikož podle § 235 a násl. insolvenčního zákona lze odporovat jen právním úkonům dlužníka, insolvenční soud nepochybil, zamítl-li žalobu na určení neúčinnosti převodu finančních prostředků. Žalobce (ač řádně poučen podle § 118a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu – dále též jen „o. s. ř.“) neunesl břemeno tvrzení o tom, že šlo o právní úkon, když pouze uváděl, že k platbě došlo bez právního důvodu, resp. že nešlo o právní úkon, jímž by dlužník plnil závazek vůči svému věřiteli. Za tohoto stavu se pak již odvolací soud nezabýval (pro nadbytečnost) otázkou naplnění některé se skutkových podstat neúčinnosti právních úkonů dlužníka ve smyslu insolvenčního zákona.
7. K požadavku žalobce na zaplacení žalované částky odvolací soud zdůraznil, že v situaci, kdy v řízení nebyl předložen jakýkoli důkaz prokazující tvrzení žalovaného, že bezodkladně převedl finanční prostředky na pokyn dlužníka třetí osobě, lze v souvislosti s poskytnutím finančních prostředků žalovanému uvažovat pouze o bezdůvodném obohacení žalovaného na úkor žalobce (§ 451 obč. zák.). Přitom okolnost, že osoba, jíž bylo plněno bez právního důvodu, předmět plnění aktuálně nemá ve svém držení, by na závěr o pasivní legitimaci takové osoby (na rozdíl od poměrů odpůrčí žaloby, kde je pasivně legitimovanou osoba, které „se dostalo prospěchu“ z neúčinného právního úkonu) neměla žádný vliv. K projednání a rozhodnutí žaloby na vydání bezdůvodného obohacení však jsou v prvním stupni věcně příslušné okresní soudy podle § 9 odst. 1 o. s. ř., neboť v této části nejde o incidenční spor. Odvolací soud proto v této části rozsudek insolvenčního soudu zrušil a věc postoupil k projednání a rozhodnutí věcně a místně příslušnému soudu.
8. Proti té části rozsudku odvolacího soudu, jíž odvolací soud rozhodl o
odpůrčí žalobě, podal žalobce dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a dále na vyřešení právních otázek, které v rozhodování dovolacího soudu v příslušných souvislostech dosud nebyly vyřešeny. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (uplatňuje dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí změnil, resp. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
9. V mezích uplatněného dovolacího důvodu dovolatel shledává napadené rozhodnutí nesprávným, neboť odvolací soud (i) nepochopil princip odporovatelnosti (jeho smysl a účel) v insolvenčním řízení, (ii) odůvodnil své rozhodnutí rozporně, když uvedl, že respektuje vázanost soudu žalobou, tj. vylíčením skutkových okolností a uvedením žalobního návrhu, avšak zároveň vytkl dovolateli neuvedení „právního důvodu“ odporovaného jednání, (iii) neshledal odporované jednání za „právní úkon“, byť šlo o projev vůle dlužníka, jenž vedl ke vzniku právních následků, (iv) nezkoumal, zda odporované jednání dlužníka nenaplnilo skutkové podstaty uvedené v § 240 nebo § 242 insolvenčního zákona, (v) nezabýval se otázkou, zda je dlužník ve vztahu k žalovanému osobou blízkou a zda byl dlužník v době odporovaného jednání v úpadku, (vi) rozhodl odchylně od závěrů formulovaných v „totožné věci“ – odkazuje na usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. července 2023, č. j. 196 ICm 2221/2017, 104 VSPH 71/2023-147 (MSPH 96 INS 3276/2015), (vii) neodstranil pochybení insolvenčního soudu, jenž poučil žalobce, aby dotvrdil rozhodné skutečnosti (podle § 118a odst. 1 o. s. ř.), byť (a) žalobce v řízení tvrdil (a prokázal), že dlužník poskytl žalovanému odporovaným jednáním částku 550.000 Kč, (b) v řízení vyšlo najevo, že dlužník odporovaným jednáním chtěl zkrátit své věřitele a také je uvedeným jednáním zkrátil, přičemž (c) tento úmysl musel být žalovanému (jehož jednatelem byl v té době dlužník) znám, a v neposlední řadě (d) tvrzení o poskytnutí přiměřeného protiplnění (včetně břemene důkazu o této skutečnosti) tíží žalovaného, (viii) dospěl k závěru, že pasivně legitimovanou osobou v tomto řízení není osoba, „v jejíž prospěch“ byl odporovaný úkon učiněn.
10. Nejvyššímu soudu přitom předkládá dovolatel k zodpovězení též následující otázky: [1] Platí v územním prostoru České republiky princip jednoty právního řádu a princip rovnosti osob zúčastněných na řízení při rozhodovacím procesu soudů? [2] Je insolvenční zákon právním předpisem, ze kterého vyplývá zákonem stanovený způsob uspořádání vztahů mezi účastníky a subjekty daného řízení, který jsou povinni respektovat jak účastníci, tak rozhodující orgány? [3] Je v rámci právní úpravy úpadkového práva insolvenčním zákonem zakotvena „fázovitost“ jednotlivých ucelených částí řízení? [4] Je soud povinen posoudit skutek i podle jiného ustanovení o odporovatelnosti než jako právní úkon označený žalobcem a uzavře-li soud na základě skutečností, jež vyšly v řízení najevo, že je naplněna některá ze skutkových podstat neúčinnosti vymezených v ustanoveních § 240 až § 242 insolvenčního zákona, nevybočil tím z mezí zásad vytyčených spornému řízení povinností tvrzení a důkazní účastníků řízení? [5] Vymezuje ustanovení § 237 odst. 1 insolvenčního zákona pasivně legitimované subjekty jako osoby, v jejichž prospěch byl neúčinný právní úkon učiněn, nebo osoby, které z něho měly prospěch?
11. V doplnění dovolání (učiněném podáním ze dne 3. prosince 2023) se dovolatel argumentačně vymezil též proti té části napadeného rozhodnutí, jíž odvolací soud zrušil rozhodnutí insolvenčního soudu a postoupil věc (v tomto rozsahu) okresnímu soudu, když uvedl, že odvolací soud určil nesprávně a v rozporu s vlastní rozhodovací praxí (odkazuje na četná rozhodnutí odvolacího soudu) jako soudy věcně příslušné k projednání a rozhodnutí části žaloby (na plnění) soudy okresní.
12. Žalovaný ve vyjádření navrhl dovolání odmítnout pro nekonkrétně a zmatečně vymezené důvody přípustnosti, popř. zamítnout, maje (i) závěry napadeného rozhodnutí odvolacího soudu za správné, (ii) judikaturu odvolacího soudu, na níž dovolatel odkazuje, za nepřiléhavou a (iii) otázky, jež předkládá dovolatel Nejvyššímu soudu k posouzení, za absurdní a nerelevantní pro danou věc. K otázce své pasivní legitimace přitom uvedl, že není osobou, jež měla z odporovaného jednání fakticky jakýkoli prospěch.
13. V replice ze dne 11. března 2024 zopakoval dovolatel svou dovolací argumentaci a dodal, že žalovaný přihlásil do insolvenčního řízení dlužníka pohledávku, přestože se v této věci brání mimo jiné tvrzením, že dlužník odporovaným jednáním „neplnil dluh vůči jeho osobě“, na což upozorňoval již v řízení před soudy nižších stupňů.
14. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění.
15. Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností podaného dovolání.
16. Dovolání může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (když pro daný případ neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., vypočtených v § 238 o. s. ř.).
17. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. pak platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
18. Z ustanovení § 237 o. s. ř. vyplývá, že musí jít o rozhodnutí odvolacího soudu, které je založeno na vyřešení právní otázky. Řešená právní otázka může mít povahu hmotněprávní nebo procesní (závisí na posouzení otázek procesního práva).
19. Důvod založit přípustnost dovolání pro odpověď na otázky (č. 1 až 3 a 5) Nejvyšší soud nemá, když jde o otázky povýtce akademické (tj. otázky, na jejichž řešení napadené rozhodnutí nespočívá), neboť odvolací soud: [1] nepřijal žádný závěr, z nějž by plynulo, že neplatí princip jednoty právního řádu a princip rovnosti účastníků řízení (otázka č. 1), [2] nepřijal žádný závěr o povaze insolvenčního zákona, ani neměl důvod takový závěr přijmout (otázka č. 2), [3] nepřijal žádný závěr, z nějž by plynulo, že insolvenční řízení se nečlení na jednotlivé fáze, ani neměl důvod takový závěr přijmout (otázka č. 3), a [4] nepřijal ani žádný závěr, z nějž by plynulo, že pasivně legitimovanou osobu „v řízení o odpůrčí žalobě“ není osoba, která měla z odporovaného právního úkonu dlužníka prospěch, ani neměl důvod takový závěr přijmout (otázka č. 5).
20. Ze stejného důvodu poté nezakládají přípustnost dovolání ani námitky vytýkající odvolacímu soudu, že se nezabýval otázkou vztahu dlužníka a žalovaného jako osob blízkých a otázkou úpadku dlužníka v době uskutečnění odporovaného právního jednání. Těmito otázkami se totiž odvolací soud (výslovně) nezabýval; na jejich zodpovězení tudíž napadené rozhodnutí nespočívá.
21. Odpověď na otázku č. 4, tj. zda má soud povinnost posoudit v řízení „zjištěný skutkový stav (právní úkon)“ podle jiného ustanovení zákona, než jaké označil žalobce, a dovolací námitku, že odvolací soud neshledal odporované jednání za „právní úkon“, byť šlo o projev vůle dlužníka, jenž vedl ke vzniku právních následků, pak plyne z ustálené judikatury Nejvyššího soudu, z níž se podává následující.
[1] Ustanovení § 235 odst. 1 insolvenčního zákona neobsahuje samostatnou definici neúčinného právního úkonu dlužníka; obsah pojmu „zkracující právní úkon dlužníka“ a „zvýhodňující právní úkon dlužníka“ dává (pro insolvenční účely) ustanovení § 240 až § 242 insolvenčního zákona. Výrazy použité v ustanovení § 235 odst. 1 věty první insolvenčního zákona (právní úkony, kterými dlužník „zkracuje možnost uspokojení věřitelů nebo zvýhodňuje některé věřitele na úkor jiných“) přitom insolvenční zákon vykládá právě jen prostřednictvím ustanovení § 240 až § 242 insolvenčního zákona.
Ponechají-li se stranou právní úkony, které dlužník učinil poté, co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, v rozporu s ustanoveními § 111 a § 246 odst. 2 insolvenčního zákona, lze podle ustanovení § 235 až § 243 insolvenčního zákona odporovat jen těm právním úkonům dlužníka, jež jsou taxativně vypočteny v ustanoveních § 240 až § 242 insolvenčního zákona [srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2014, sp. zn. 29 Cdo 677/2011, a ze dne 22. prosince 2015, sen. zn. 29 ICdo 48/2013, uveřejněné pod čísly 60/2014 (dále jen „R 60/2014“) a 106/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek].
[2] Projev vůle, jímž dlužník plní dluh (peněžitý závazek) svému věřiteli, je právním úkonem ve smyslu ustanovení § 34 obč. zák., jelikož jde o projev vůle směřující k zániku povinnosti splnit dluh (závazek). Takovým právním úkonem je i projev vůle, jímž třetí osoba plní dluh (peněžitý závazek) dlužníkovu věřiteli se souhlasem dlužníka ve smyslu § 332 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (srov. R 60/2014).
[3] Odporovatelným právním úkonem může být i právní úkon, jímž dlužník plní svůj závazek (dluh) z bezdůvodného obohacení (vydává svému věřiteli bezdůvodné obohacení), srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. října 2018, sp. zn. 29 Cdo 614/2014.
[4] Dospěje-li však soud k závěru o absenci právního důvodu k plnění poskytnutého odporovaným právním jednáním (ať už od počátku, nebo z důvodu neplatnosti), zamítne žalobu na určení neúčinnosti takového právního jednání, neboť je pojmově vyloučeno takovému (neexistujícímu) právnímu jednání odporovat; srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2018, sen. zn. 29 ICdo 19/2016, ze dne 24. května 2018, sen. zn. 21 ICdo 98/2017, a ze dne 31. března 2021, sen. zn. 29 ICdo 21/2020, jakož i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2023, sp. zn. 27 Cdo 2847/2022.
22. Promítnuto do poměrů projednávané věci, dospěl-li odvolací soud k závěru, že částku ve výši 550.000 Kč plnil dlužník žalovanému bez právního důvodu, neboť nebyly (žalobcem tvrzeny a soudem) zjištěny žádné skutečnosti, jež by nasvědčovaly jinému závěru o této otázce (o jakémkoli existujícím a platném právním důvodu plnění), a žalobu na určení neúčinnosti takto „vymezeného“ jednání dlužníka zamítl, učinil tak v souladu s výše uvedenými judikaturními závěry. Důvod přikročit ke změně této judikatury na základě argumentace obsažené v dovolání přitom Nejvyšší soud nenalézá.
23. S ohledem na výše uvedené je rovněž zřejmé, že za tohoto stavu již neměl odvolací soud žádný důvod zabývat se tím, zda odporované jednání dlužníka „naplnilo některou ze skutkových podstat neúčinného právního jednání uvedenou v § 240 až § 242 insolvenčního zákona“. Odkaz dovolatele na usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. července 2023, č. j. 196 ICm 2221/2017, 104 VSPH 71/2023-147 (MSPH 96 INS 3276/2015), pak není přiléhavý již proto, že v něm formulované (právní) závěry vycházejí z jiných skutkových poměrů (dlužník v odkazované věci plnil dluh svému věřiteli).
24. Konečně přípustnost dovolání nezakládá ani námitka dovolatele týkající se „vázanosti soudu žalobou, resp. vylíčením skutkových okolností a uvedením žalobního návrhu“; není pochyb o tom, že odvolací soud rozhodl o celém předmětu řízení a zároveň jej ani nepřekročil (k vymezení předmětu řízení srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. prosince 2001, sp. zn. 20 Cdo 2931/99, uveřejněné pod číslem 85/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 5. prosince 2006, sp. zn. 21 Cdo 2091/2005, uveřejněné pod číslem 84/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo ze dne 9. února 2011, sp. zn. 31 Cdo 365/2009, uveřejněné pod číslem 68/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále též rozsudek Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 19/2016). Poučení, které dovolateli poskytl insolvenční soud podle § 118a odst. 1 o. s. ř. (srov. č. l. 53 spisu), na uvedeném ničeho nemění, když z něj neplyne, že by snad insolvenční soud dovolateli (nepřípustně) uložil, aby svá skutková tvrzení (též) právně kvalifikoval.
25. Pro úplnost Nejvyšší soud uvádí, že dovolání, jež směřuje proti části napadeného rozhodnutí, kterou odvolací soud zrušil rozhodnutí insolvenčního soudu a postoupil věc (v tomto rozsahu) okresnímu soudu jako soudu věcně příslušnému, není přípustné již proto, že (v uvedeném rozsahu) bylo učiněno až podáním ze dne 3. prosince 2023, tj. až po uplynutí (zákonné) lhůty (dvou měsíců) k jeho podání (§ 240 odst. 1 ve spojení s § 241b odst. 3 o. s. ř.). Ostatně zde formulovaný závěr (o věcné příslušnosti okresních soudů k projednání a rozhodnutí o žalobě na plnění) je zcela v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 19/2016, sen. zn. 29 ICdo 21/2020, dále rozsudek ze dne 29. září 2022, sen. zn. 29 ICdo 85/2021, nebo ze dne 29. září 2022, sen. zn. 29 ICdo 29/2021), na kterou příhodně odkazuje již odvolací soud, a jejíž závěry v tomto směru dovolatel nijak nezpochybňuje.
26. Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako nepřípustného. Nejvyšší soud proto dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
27. Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto, čímž žalovanému vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Ty v dané věci sestávají z odměny advokáta za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 6. prosince 2023) určené podle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), ve znění účinném v době, kdy byl učiněn úkon právní služby.
28. Advokátu žalovaného přísluší za tento úkon právní služby mimosmluvní odměna dle § 11 odst. 1 písm. k/ advokátního tarifu. Incidenční spor na základě odpůrčí žaloby je sporem vedeným v rámci insolvenčního řízení, u kterého se považuje (ve smyslu ustanovení § 9 odst. 4 písm. c/ advokátního tarifu) za tarifní hodnotu částka 50.000 Kč. Tomu odpovídá (dle § 7 bodu 5. advokátního tarifu) mimosmluvní odměna ve výši 3.100 Kč. Spolu s náhradou hotových výdajů dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu ve výši 300 Kč jde o částku 3.400 Kč. S připočtením náhrady za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 714 Kč (§ 137 odst. 1 a 3 o. s. ř.) jde celkem o částku 4.114 Kč, kterou Nejvyšší soud přiznal žalovanému k tíži žalobce.
Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí).
V Brně dne 31. 7. 2025
JUDr. Jiří Zavázal předseda senátu