KSOS 37 INS 10134/2016
18 ICm 3793/2017
29 ICdo 85/2021-106
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v právní věci
žalobce Mgr. Bc. Davida Vandrovce, se sídlem v Praze 10, Tehovská 1237/25, PSČ
100 00, jako insolvenčního správce dlužníka VÍTKOVICE POWER ENGINEERING a. s.,
zastoupeného Mgr. Karlem Somolem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Karlovo
náměstí 671/24, PSČ 110 00, proti žalovanému VR Morava a. s., se sídlem v Praze
1, Na Poříčí 1071/17, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 27781291,
zastoupenému Mgr. Ing. Martinem Janotou, advokátem, se sídlem v Ostravě, 28.
října 1727/108, PSČ 702 00, o určení neplatnosti právního jednání, eventuálně o
určení neúčinnosti právního jednání a o zaplacení částky 1.524.804,06 Kč,
vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 18 ICm 3793/2017, jako
incidenční spor v insolvenční věci dlužníka VÍTKOVICE POWER ENGINEERING a. s.,
se sídlem v Ostravě-Hulvákách, Štramberská 2871/47, PSČ 703 00, identifikační
číslo osoby 26823357, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 37
INS 10134/2016, o dovoláních žalobce a žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu
v Olomouci ze dne 23. února 2021, č. j. 18 ICm 3793/2017, 13 VSOL 334/2020-82
(KSOS 37 INS 10134/2016), takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá v rozsahu, v němž směřuje proti té části
prvního výroku rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. února 2021, č. j.
18 ICm 3793/2017, 13 VSOL 334/2020-82 (KSOS 37 INS 10134/2016), kterou odvolací
soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o určení
neplatnosti započtení.
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání žalobce i žalovaného zamítá.
1. Rozsudkem ze dne 10. prosince 2019, č. j. 18 ICm 3793/2017-47, Krajský soud
v Ostravě (dále jen „insolvenční soud“):
[1] Zamítl žalobu, kterou se žalobce (Mgr. Bc. David Vandrovec, jako
insolvenční správce dlužníka VÍTKOVICE POWER ENGINEERING a. s.) domáhal vůči
žalovanému [původně (od 24. října 2006 do 17. dubna 2018) zapsanému v
obchodního rejstříku pod obchodní firmou VÍTKOVICE RECYCLING a. s., posléze (od
17. dubna 2018) zapsanému v obchodního rejstříku pod obchodní firmou VR Morava
a. s.], za účasti Krajského státního zastupitelství v Ostravě určení, že
jednostranný zápočet vzájemných pohledávek mezi žalovaným a dlužníkem ve výši
1.524.804,06 Kč učiněný žalovaným dne 15. srpna 2016, je neplatný (bod I.
výroku).
[2] Zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal vůči žalovanému (eventuálně v
poměru k žalobnímu návrhu na určení neplatnosti započtení) určení, že
jednostranný zápočet vzájemných pohledávek mezi žalovaným a dlužníkem ve výši
1.524.804,06 Kč učiněný žalovaným dne 15. srpna 2016 ve spojení se souhlasem
dlužníka s tímto zápočtem v rámci insolvenčního řízení vedeného u insolvenčního
soudu pod sp. zn. KSOS 37 INS 10134/2016, je vůči věřitelům dlužníka neúčinný
(bod II. výroku).
[3] Zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal (opět eventuálně v poměru k
žalobnímu návrhu na určení neplatnosti započtení) toho, aby žalovaný zaplatil
do majetkové podstaty dlužníka částku 1.524.804,06 Kč (bod III. výroku).
[4] Uložil žalobci zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení do 3 dnů od
právní moci rozhodnutí částku 20.570 Kč (bod IV. výroku).
2. Insolvenční soud – vycházeje z ustanovení § 7, § 111, § 140 odst. 3 písm.
b/, § 159 odst. 1 písm. g/, § 231, § 235 odst. 1 a 2, a § 240 až 242 zákona č.
182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a z
ustanovení § 1982 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též
jen „o. z.“) – dospěl po provedeném dokazování k následujícím závěrům:
3. Naléhavý právní zájem žalobce na požadovaném určení neplatnosti
jednostranného zápočtu není dán. Platnost tohoto právního jednání by měla být
řešena jako otázka předběžná v řízení o žalobě na plnění (o žalobě na zaplacení
pohledávek dlužníka do majetkové podstaty). Požadovaným určením by nebyl
vytvořen pevný základ pro vyjasnění (vyřešení) právních vztahů účastníků sporu
(nebyla by dána záruka odvrácení jiných budoucích sporů, včetně sporů o
plnění). Rozhodnutí v dané věci by totiž nevypovídalo ničeho o existenci
započítávaných pohledávek, tedy i pohledávky dlužníka. Jinými slovy, takovým
rozhodnutím by nebyla postavena najisto otázka existence pohledávek, přičemž
pouze ze skutečnosti, že žalovaný učinil předmětem započtení i pohledávku
dlužníka, neplyne, že její existenci případně nezpochybní a že na základě
takového rozhodnutí bude dobrovolně plnit ve prospěch majetkové podstaty
dlužníka. Důvod tvrzené neplatnosti právního jednání není rozhodný při
posuzování naléhavého právního zájmu na požadovaném určení.
4. K požadavku na určení neúčinnosti právního jednání (jednostranného zápočtu)
insolvenční soud především uvádí, že šlo o právní jednání učiněné po zahájení
insolvenčního řízení, takže je vyloučena aplikace ustanovení § 240 až 242
insolvenčního zákona.
5. Neúčinnost jednostranného zápočtu tak lze vyslovit jen na základě úpravy
obsažené v ustanovení § 111 insolvenčního zákona. Použití ustanovení § 111
odst. 1 věty druhé insolvenčního zákona je přitom vyloučeno, když započtení
není formou splnění závazku ani úkonem vedoucím k nikoli zanedbatelnému
zmenšení majetku náležejícího do majetkové podstaty dlužníka. Započtení však
může vést k podstatné změně ve skladbě, využití nebo určení majetku
náležejícího do majetkové podstaty dlužníka; srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 28. listopadu 2018, sen. zn. 29 ICdo 85/2017, uveřejněný pod číslem
116/2019 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 116/2019“), který je (stejně jako další
rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupný i na webových stránkách
Nejvyššího soudu.
6. K jednostrannému zápočtu pohledávky ve smyslu ustanovení § 1982 o. z.
dochází v okamžiku, kdy je projev vůle směřující k započtení pohledávky učiněn
vůči druhé straně (a takový projev vůle není podmíněn souhlasem druhé strany).
Případný (ne)souhlas druhé strany není právním jednáním (i kdyby mlčení druhé
strany bylo považováno za konkludentní jednání). Jednostranný zápočet provedený
žalovaným tedy nebyl (ve smyslu § 111 insolvenčního zákona) právním jednáním
dlužníka; proto insolvenční soud zamítl žalobu i v této části. Odkaz na
žalobcem označenou judikaturu nemá insolvenční soud za přiléhavý, jelikož tam
šlo (i) o jiná dvoustranná právní jednání (nikoli jen o započtení).
7. Zamítnutí požadavku na úhradu částky 1.524.804,06 Kč do majetkové podstaty
dlužníka, je přímým důsledkem zamítnutí odpůrčího nároku. Neoprávněnost tohoto
požadavku nadto plyne i z toho, že započtením se žalovanému nedostalo od
dlužníka žádného plnění.
8. K odvolání žalobce Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 23. února 2021,
č. j. 18 ICm 3793/2017, 13 VSOL 334/2020-82 (KSOS 37 INS 10134/2016):
[1] Potvrdil rozsudek insolvenčního soudu v bodech I. a II. výroku (první
výrok).
[2] Zrušil rozsudek insolvenčního soudu v bodu III. výroku a v tomto rozsahu
věc postoupil Obvodnímu soudu pro Prahu 1 (druhý výrok).
9. Odvolací soud – vycházeje z ustanovení § 7, § 111, § 159 odst. 1 písm. g/ a
§ 231 odst. 2 insolvenčního zákona, z ustanovení § 80 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), a z ustanovení § 545 a §
1982 o. z. – dospěl po přezkoumání napadeného rozhodnutí [a již bez účasti
státního zastupitelství, které z řízení vystoupilo podáním datovaným 18. února
2020 (č. l. 68)] k následujícím závěrům:
10. Odvolací soud se ztotožňuje se závěrem insolvenčního soudu, že žalobce nemá
naléhavý právní zájem na požadovaném určení neplatnosti jednostranného zápočtu.
Ani ustanovení § 231 odst. 2 insolvenčního zákona nebrání tomu, aby si otázku
platnosti započtení vyřešil soud jako předběžnou ve sporu o zaplacení
pohledávky; srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. února 2016, sp. zn. 29
Cdo 1173/2014.
11. Insolvenční soud nepochybil ani v tom, že podmínky případné neúčinnosti
posuzoval podle § 111 insolvenčního zákona a že kladl důraz na to, že musí jít
o právní jednání dlužníka. Závěr insolvenčního soudu, že jednostranný zápočet
není právním jednáním dlužníka, nýbrž žalovaného, je správný; na tom nic nemění
ani případné koncernové propojení dlužníka a žalovaného.
12. Odvolací soud však nesdílí kategorický závěr insolvenčního soudu, že
souhlas s jednostranným započtením nemá charakter právního jednání
napadnutelného odpůrčí žalobou. O neúčinné právní jednání by teoreticky jít
mohlo, v řízení však žádný konkrétní souhlas dlužníka se započtením nebyl
tvrzen, natož prokázán. Sám žalobce vystavěl žalobu na tom, že souhlas se
započtením dán nebyl.
13. Za právní úkon (jednání), kterému by bylo možno úspěšně odporovat, pak
nelze považovat ani žalobcem kritizovanou nečinnost dlužníka v reakci na
doručení kompenzačního projevu. K tomu, aby nečinnost mohla být právním úkonem
podle § 34 obč. zák., by z ní musel vyplývat projev vůle jednajícího směřující
ke vzniku, změně nebo zániku práv nebo povinností, které s ním pojí právní
předpisy nebo dohoda stran. Obdobně to platí pro náležitosti omisivního
právního jednání podle § 545 o. z.; nic takového však nevyšlo v řízení najevo.
14. Závěry „rozsudku“ (správně usnesení) Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu
2016, sp. zn. 29 Cdo 490/2015, nelze v dané věci použít (šlo o jiný skutek).
15. Ta část žaloby, kterou se žalobce domáhá zaplacení částky 1.524.804,06 Kč
do majetkové podstaty dlužníka, je (podle skutkových tvrzení obsažených v
žalobě) samostatným nárokem (uplatňujícím pohledávku dlužníka vůči jeho
dlužníku - žalovanému) nezávislým na odpůrčí žalobě, a jako taková měla být
projednána v nalézacím řízení vedeném věcně příslušným okresním soudem. Srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2018, sen. zn. 29 ICdo 19/2016 (jde
o rozsudek uveřejněný v časopise Soudní judikatura, číslo 6, ročníku 2019, pod
číslem 67), a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. května 2018, sen. zn. 21
ICdo 98/2017.
16. Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání žalobce i žalovaný.
17. Žalobce vymezuje přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř.
argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu, konkrétně od závěrů, podle kterých:
[1] Dopustil-li dlužník v úpadku, aby mohlo být druhou smluvní stranou na kupní
cenu plněno zápočtem, pak tím druhé straně umožnil, aby do jeho (dlužníkovy)
majetkové podstaty za převedené věci nemusela poskytnout žádné reálné
protiplnění. Na takovou situaci je třeba hledět, jako by se dohodl o započtení.
[2] Je-li soudem zjištěný skutkový stav právně posouzen odlišně, např. typicky
tak, že poskytnuté peněžité plnění vyhodnotí jako bezdůvodné obohacení
žalovaného pro absenci právního důvodu, nic mu nebrání žalovaného zavázat k
povinnosti zaplatit žalované peněžité plnění do majetkové podstaty.
18. Žalobce namítá (poměřováno obsahem dovolání), že napadené rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1
o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc
vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. V mezích uplatněného dovolacího
důvodu argumentuje žalobce následovně:
19. Žalobce především nesouhlasí se závěrem, že zkoumané právní jednání nebylo
jednáním dlužníka. Míní, že souhlasil-li dlužník se započtením, nebo (naopak)
nenamítl-li (v souladu s § 586 o. z.) relativní neplatnost započtení, pak tím
žalovanému v rámci vzájemně sjednaného smluvního rámce umožnil, aby do
majetkové podstaty nemusel řádně splnit svůj dluh, respektive mu umožnil
přivodit zánik pohledávky jinak než splněním. Na takovou situaci je třeba
hledět tak, jako by se dlužník se žalovaným na započtení dohodl. Přístup
odvolacího soudu odporuje judikatuře Nejvyššího soudu, konkrétně
„rozsudku“ (správně usnesení) Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 490/2015.
20. Smyslu a účelu dané právní úpravy odpovídá takový výklad, podle kterého
při splnění ostatních zákonem stanovených podmínek (v posuzované věci dle § 111
insolvenčního zákona) lze v rámci insolvenčního řízení odporovat rovněž
právnímu jednání, které se týká majetku dlužníka a naplňuje znaky neúčinného
„právního úkonu“ ve smyslu ustanovení § 111 nebo § 235 a násl. insolvenčního
zákona, učiněného osobou od dlužníka odlišnou, která je nicméně spolu s
dlužníkem podrobena jednotnému řízení a tvoří s ním koncern.
21. Žalobce dále brojí proti závěru odvolacího soudu, že k rozhodnutí o
žalobním nároku na vydání částky 1.524.804,06 Kč není insolvenční soud věcně
příslušný. Argumentuje tím, že zmíněná judikatura Nejvyššího soudu (označené
výše v odstavci 15.) naopak opravňuje insolvenční soud (odvolací soud) k tomu,
aby poté, co dospěje k závěru, že šlo o bezdůvodné obohacení, o takovém nároku
sám rozhodl (aniž by věc postupoval okresnímu soudu). Jiný postup by odporoval
zásadě hospodárnosti řízení a nutil by insolvenčního správce podávat u různých
soudů dvě žaloby (odpůrčí žalobu a žalobu na plnění).
22. Žalovaný podal dovolání pouze proti druhému výroku napadeného rozhodnutí.
Přípustnost dovolání vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. argumentem,
že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, konkrétně otázky:
Domáhá-li se žalobce odpůrčí žalobou určení neúčinnosti jednoho (určitého)
právního jednání a navazujícího nároku na úhradu peněžitého plnění do majetkové
podstaty ve smyslu § 239 odst. 4 insolvenčního zákona, může nárok na úhradu
peněžitého plnění obstát samostatně jako nárok na plnění z jiného právního
jednání?
23. Žalovaný namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby
Nejvyšší soud napadené rozhodnutí ve druhém výroku zrušil a věc potud vrátil
odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
24. V mezích uplatněného dovolacího důvodu žalovaný odvolacímu soudu vytýká, že
vyšel z judikatury Nejvyššího soudu vystavěné na odlišných skutkových
okolnostech věci (bylo odporováno právnímu jednání dlužníka, z něhož věřitel
získal plnění, jehož vydání do majetkové podstaty se insolvenční správce
domáhal). V této věci se však žalobce domáhá určení neplatnosti, respektive
neúčinnosti právního jednání (jednostranného zápočtu), z něhož žalovanému žádné
plnění neplynulo a které navíc učinil žalovaný, nikoli dlužník.
25. Žalovaný při současném poukazu na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne
28. února 2017, sen. zn. 29 ICdo 12/2015 [jde o rozsudek uveřejněný pod číslem
92/2018 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 92/2018“)], dovozuje, že jádrem sporu bylo
posouzení neplatnosti, respektive neúčinnosti žalobou napadeného jednostranného
zápočtu, nikoli to, zda má dlužník pohledávku za žalovaným (takový úsudek
odvolacího soudu jde nad rámec toho, co žalobce žalobou skutečně uplatnil).
26. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním
znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony.
27. Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností podaných dovolání (jež mohou
být přípustná jen podle § 237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení
přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř.).
28. V rozsahu, v němž dovolání žalobce směřuje proti té části prvního výroku
rozsudku odvolacího soudu, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek insolvenčního
soudu v zamítavém výroku o určení neplatnosti započtení, je Nejvyšší soud
odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
29. Uplatněným dovolacím důvodem je totiž Nejvyšší soud vázán, včetně jeho
obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.) a z jiných než
dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže (srov.
shodně např. nález Ústavního soudu ze dne 11. listopadu 2009, sp. zn. IV. ÚS
560/08, uveřejněný pod číslem 236/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního
soudu).
30. V dané věci žalobce soustředí dovolací argumentaci k prosazení závěru, že
šlo o neúčinné právní jednání a že nebyl důvod postupovat část předmětu řízení
okresnímu soudu. Žádná z otázek otevřených žalobcovým dovoláním však nesměřuje
ke zpochybnění závěru, že byl důvod zamítnout žalobu o určení neplatnosti
započtení (požadavek uplatněný primárním petitem) pro nedostatek naléhavého
právního zájmu na požadovaném určení. Dovolání pak logicky není (nemůže být)
přípustné podle 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti
předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na
níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (srov. shodně např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 18. července 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).
31. Ve zbývajícím rozsahu jsou dovolání žalobce i žalovaného přípustná podle §
237 o. s. ř., když v posouzení dovoláním předestřených právních otázek jde o
věc dovolacím soudem beze zbytku nedořešenou.
32. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední
povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláními namítány a ze spisu se
nepodávají, Nejvyšší soud se proto – v hranicích právních otázek vymezených
dovoláními – zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolateli, tedy
správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
33. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil
věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní
normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový
stav nesprávně aplikoval.
34. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláními nebyl
(ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
Pro právní posouzení věci jsou rozhodná následující skutková zjištění (z nichž
vyšly oba soudy):
35. Společnosti koncernu VÍTKOVICE HOLDING a. s. (dále též jen „koncern“) a
Komerční banka, a. s., (dále jen „banka“) uzavřely dne 23. července 2012 Dohodu
o poskytování flexi on-line cash poolingu reálného oboustranného (dále jen
„dohoda č. 1“). Dohodu č. 1 posléze nahradila dohoda stejného názvu ze dne 25.
září 2015 (dále jen „dohoda č. 2“). Předmětem dohod č. 1 a 2 bylo zajištění
finančních transakcí bankou při vzájemném poskytování úvěrů mezi účastníky
poolu, přičemž tzv. vedoucím poolu byl dlužník; ostatní společnosti (včetně
žalovaného) byly účastníky poolu.
36. Dlužník s žalovaným uzavřeli dne 23. července 2012 na základě dohody
Smlouvu o vzájemném poskytování úvěrů (naposledy ve znění dodatku č. 4 ze dne
31. března 2015) [dále jen „úvěrová smlouva“]. Článek XII. (Započtení) úvěrové
smlouvy obsahoval text následujícího znění:
„Smluvní strany se dohodly, že žádná ze stran není oprávněna započíst,
postoupit, zastavit či jinak obdobným způsobem nakládat se svou pohledávkou
vyplývající z této smlouvy bez předchozího písemného souhlasu strany druhé.“
37. Insolvenční řízení na majetek dlužníka bylo zahájeno věřitelským
insolvenčním návrhem dne 28. dubna 2016.
38. Zahájení insolvenčního řízení na majetek dlužníka oznámil insolvenční soud
vyhláškou ze dne 29. dubna 2016, č. j. KSOS 37 INS 10134/2016-A-2 (zveřejněnou
v insolvenčním rejstříku téhož dne).
39. Dlužník měl k 8. srpnu 2016 vůči žalovanému splatnou pohledávku v celkové
výši 1.594.128,73 Kč, vzešlou z úvěrové smlouvy.
40. Společnost VÍTKOVICE HEAVY MACHINERY a. s. (dále jen „společnost VH“) [jako
postupitel] uzavřela dne 12. srpna 2016 s žalovaným (jako postupníkem) smlouvu,
kterou žalovanému postoupila (konkretizovanou) pohledávku za dlužníkem v
celkové výši 1.524.804,06 Kč, vzešlou z dohody č. 2 (dále jen „postupní
smlouva“).
41. Žalovaný učinil dne 15. srpna 2016 úkon směřující k započtení své
pohledávky vůči dlužníku ve výši 1.524.804,06 Kč (nabytých postupní smlouvou)
proti vzájemné pohledávce dlužníka z úvěrové smlouvy.
42. Společnost VH byla k 24. srpnu 2016 součástí koncernu a stejně jako
dlužníka ji ovládala společnost VÍTKOVICE HOLDING a. s.
43. Usnesením ze dne 25. srpna 2016, č. j. KSOS 37 INS 10134/2016-A-62
(zveřejněným v insolvenčním rejstříku téhož dne), insolvenční soud (mimo jiné)
zjistil úpadek dlužníka a insolvenčním správcem dlužníka ustanovil žalobce.
44. Usnesením ze dne 15. prosince 2016, č. j. KSOS 37 INS 10134/2016-B-73
(zveřejněným v insolvenčním rejstříku téhož dne), insolvenční soud povolil
reorganizaci dlužníka.
45. Usnesením ze dne 7. srpna 2017, č. j. KSOS 37 INS 10134/2016-B-281
(zveřejněným v insolvenčním rejstříku téhož dne), insolvenční soud (mimo jiné)
přeměnil reorganizaci v konkurs.
46. Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení
insolvenčního zákona a občanského soudního řádu:
§ 109 (insolvenčního zákona)
(…)
(4) Účinky zahájení insolvenčního řízení nastávají okamžikem zveřejnění
vyhlášky, kterou se oznamuje zahájení insolvenčního řízení, v insolvenčním
rejstříku.
(…)
§ 111 (insolvenčního zákona)
(1) Nerozhodne-li insolvenční soud jinak, je dlužník povinen zdržet se od
okamžiku, kdy nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení,
nakládání s majetkovou podstatou a s majetkem, který do ní může náležet, pokud
by mělo jít o podstatné změny ve skladbě, využití nebo určení tohoto majetku
anebo o jeho nikoli zanedbatelné zmenšení. Peněžité závazky vzniklé před
zahájením insolvenčního řízení je dlužník oprávněn plnit jen v rozsahu a za
podmínek stanovených tímto zákonem.
(2) Omezení podle odstavce 1 se netýká úkonů nutných ke splnění povinností
stanovených zvláštními právními předpisy, k provozování podniku v rámci
obvyklého hospodaření, k odvrácení hrozící škody, k plnění zákonné vyživovací
povinnosti a ke splnění procesních sankcí. Dále se omezení podle odstavce 1
nevztahuje na uspokojování pohledávek za majetkovou podstatou (§ 168) a
pohledávek jim postavených na roveň (§ 169); tyto pohledávky se uspokojují v
termínech splatnosti, je-li to podle stavu majetkové podstaty možné.
(3) Právní úkony, které dlužník učinil v rozporu s omezeními stanovenými v
důsledku účinků spojených se zahájením insolvenčního řízení, jsou vůči
věřitelům neúčinné, ledaže si k nim dlužník nebo jeho věřitel předem vyžádal
souhlas insolvenčního soudu.
§ 140 (insolvenčního zákona)
Předběžná opatření a započtení
(…)
(2) Započtení vzájemných pohledávek dlužníka a věřitele je po rozhodnutí o
úpadku přípustné, jestliže zákonné podmínky tohoto započtení byly splněny před
rozhodnutím o způsobu řešení úpadku, není-li dále stanoveno jinak.
(3) Započtení podle odstavce 2 není přípustné, jestliže dlužníkův věřitel
a/ se ohledně své započitatelné pohledávky nestal přihlášeným věřitelem, nebo
b/ získal započitatelnou pohledávku neúčinným právním úkonem, nebo
c/ v době nabytí započitatelné pohledávky věděl o dlužníkově úpadku, anebo
d/ dosud neuhradil splatnou pohledávku dlužníka v rozsahu, v němž převyšuje
započitatelnou pohledávku tohoto věřitele.
(4) Započtení podle odstavce 2 není rovněž přípustné v případech stanovených
dále tímto zákonem nebo předběžným opatřením insolvenčního soudu.
§ 9 (o. s. ř.)
(1) Nestanoví-li zákon jinak, jsou k řízení v prvním stupni příslušné okresní
soudy.
(…)
§ 11 (o. s. ř.)
(1) Řízení se koná u toho soudu, který je věcně a místně příslušný. Pro určení
věcné a místní příslušnosti jsou až do skončení řízení rozhodné okolnosti,
které tu jsou v době jeho zahájení. Věcně a místně příslušným je vždy také
soud, jehož příslušnost již není možné podle zákona zkoumat nebo jehož
příslušnost byla určena pravomocným rozhodnutím příslušného soudu.
(…)
§ 83 (o. s. ř.)
(1) Zahájení řízení brání tomu, aby o téže věci probíhalo u soudu jiné řízení.
(…)
47. S přihlédnutím k článku II (Přechodné ustanovení) části první zákona č.
31/2019 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho
řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001
Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně
dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 6/2002 Sb., o soudech,
soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů
(zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 312/2006
Sb., o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č.
296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních
soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a k době vydání
rozhodnutí o úpadku dlužníka (25. srpna 2016) je pro insolvenční řízení vedené
na majetek dlužníka zásadně stále rozhodný insolvenční zákon ve znění účinném
do 31. května 2019.
48. Ustanovení insolvenčního zákona ve výše citované podobě, pro věc rozhodné,
platí od zahájení insolvenčního řízení na majetek dlužníka (28. dubna 2016) a
do 31. května 2019 nedoznalo změn. Výše citovaná ustanovení občanského soudního
řádu platí beze změny od zahájení insolvenčního řízení na majetek dlužníka.
49. Ve shora ustaveném skutkovém a právním rámci činí Nejvyšší soud k té části
žalobcova dovolání, jež brojí proti zamítavému výroku o neúčinnosti započtení,
následující závěry:
50. Započtení pohledávek nelze považovat za „nějaký jiný“ způsob či formu
plnění dluhu; jde o způsob zániku nesplněného závazku, při němž naopak dvojí
plnění odpadá (povinnost plnit zaniká) [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
31. ledna 2006, sp. zn. 32 Odo 1143/2004, uveřejněný pod číslem 90/2006 Sb.
rozh. obč.]. Započtením se tak stranám zápočtu nedostává žádného plnění, natož
takového plnění, které by mohlo být využitelné k (byť jen částečnému)
uspokojení přihlášených pohledávek jiných věřitelů dlužníka; nelze však
přehlédnout, že započtením dlužník „ztrácí“ majetek (pohledávku), který by mohl
být využitelný ke shora zmíněnému účelu. Z povahy započtení přitom současně
plyne, že jde vždy o jednání „ekvivalentní“ (vzájemné pohledávky zanikají jen v
rozsahu, v němž se kryjí). Není-li započtení plněním dluhu, je zároveň pojmově
vyloučeno, aby šlo o neúčinné právní jednání podle ustanovení § 240
insolvenčního zákona (tj. bez přiměřeného protiplnění) [srov. R 92/2018].
51. Vzhledem k odlišnostem v právní úpravě institutu započtení v insolvenčním
zákoně [oproti úpravě obsažené v zákoně č. 328/1991 Sb., o konkursu a
vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007 (dále též jen „ZKV“)] je
nezbytné judikaturní výstupy, k nimž dospěla soudní praxe při posuzování
odporovatelnosti a neúčinnosti započtení v konkursním právu, pro poměry té
které věci vždy poměřovat úpravou, která v insolvenčním zákonu započtení (za
určitých podmínek a nikoli v každé fázi insolvenčního řízení) připouští.
Korektivem by zde měla být úvaha, že započtení nebude neúčinným právním
jednáním, kdyby se stejným výsledkem mohlo být provedeno i v průběhu
insolvenčního řízení. Přitom i v poměrech zákona o konkursu a vyrovnání se
judikatura vyslovovala k neúčinnosti započtení vždy ve vazbě na (ne)účinnost
smlouvy, z níž vzešla započítávaná pohledávka (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 29. dubna 2010, sp. zn. 29 Cdo 4886/2007, uveřejněný v časopise
Soudní judikatura číslo 1, ročníku 2011, pod číslem 10, jakož i rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2009, sp. zn. 29 Cdo 992/2007). Jinými slovy,
na „neúčinnost“ započtení lze zásadně usuzovat jen na základě posouzení
právního jednání, z nějž vzešla pohledávka, kterou věřitel dlužníka, ohledně
kterého je vedeno insolvenční řízení, použil k započtení, jako neúčinného
(srov. R 92/2018).
52. Započtení zásadně není zakázáno (za dodržení § 111 insolvenčního zákona) ve
fázi od zahájení insolvenčního řízení do rozhodnutí o úpadku dlužníka; od
okamžiku zveřejnění návrhu na povolení reorganizace v insolvenčním rejstříku
však není přípustné započtení vzájemných pohledávek dlužníka a věřitele, ledaže
insolvenční soud určí jinak předběžným opatřením (§ 324 odst. 3 věta první
insolvenčního zákona). Od účinnosti rozhodnutí o úpadku je započtení zásadně
přípustné pouze za podmínek uvedených v § 140 odst. 2 až 4 insolvenčního
zákona. Insolvenční zákon v uvedeném ustanovení neobsahuje zákaz započtení, ale
toliko jeho omezení; od účinnosti reorganizačního plánu je započítávání možné v
případě, kdy tyto pohledávky splňují podmínky pro započtení uvedené v § 140
odst. 2 až 4 insolvenčního zákona, jinak pouze tehdy, stanoví-li to
reorganizační plán [k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu
2016, sp. zn. 29 Cdo 1430/2014, uveřejněný pod číslem 63/2018 Sb. rozh. obč.
(dále jen „R 63/2018“), na jehož závěry odkazuje R 92/2018].
53. K závěrům vysloveným v R 92/2018 se Nejvyšší soud dále přihlásil např. v
rozsudku ze dne 31. října 2017, sen. zn. 29 ICdo 76/2015, uveřejněném v
časopise Soudní judikatura číslo 3, ročníku 2019, pod číslem 33, v R 116/2019,
nebo v rozsudku ze dne 30. prosince 2021, sen. zn. 29 ICdo 11/2020, který byl
na jednání občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu, jež se
konalo 14. září 2022, schválen k uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek.
54. Přitom v rozsudku sen. zn. 29 ICdo 11/2020 Nejvyšší soud vysvětlil [v
poměrech incidenčního sporu o odpůrčí žalobě, jíž insolvenční správce odporoval
jednak kupní smlouvě (coby právnímu jednání, z něhož vzešla započítávaná
pohledávka) a jednak následné dohodě o zápočtu pohledávek tamějšího dlužníka a
jeho věřitele], že domáhá-li se insolvenční správce odpůrčí žalobou jak určení
neúčinnosti kupní smlouvy, kterou dlužník získal započitatelnou pohledávku, tak
určení neúčinnosti právního jednání, jímž dlužník (prodávající) následně
uzavřel s kupujícím dohodu o započtení pohledávky na úhradu kupní ceny proti
dříve vzniklé pohledávce kupujícího vůči dlužníku, pak je důvod žalobě vyhovět
i co do určení neúčinnosti dohody o započtení, jakmile insolvenční soud dospěje
k závěru, že ve smyslu ustanovení § 240 insolvenčního zákona je neúčinná kupní
smlouva (proto, že dlužníku coby prodávajícímu se z ní v důsledku zápočtu
nedostalo žádného reálného protiplnění). Dospěje-li insolvenční soud v takovém
případě k závěru, že kupní smlouva není neúčinným právním jednáním, může
odpůrčí žalobu (případně) zamítnout i v rozsahu týkajícím se určení neúčinnosti
dohody o započtení až poté, co ji v návaznosti na žalobní tvrzení a zjištěný
skutkový stav věci podrobí (i) samostatnému zkoumání ve smyslu ustanovení § 235
a násl. insolvenčního zákona.
55. Tamtéž (srov. odst. 48. rozsudku sen. zn. 29 ICdo 11/2020) Nejvyšší soud
doplnil, že úprava obsažená v ustanovení § 140 odst. 2 až 4 insolvenčního
zákona je korektivem úvahy, zda jde (jen ve vztahu k úkonu směřujícímu k
započtení pohledávky dlužníka proti pohledávce jeho věřitele) o právní jednání
neúčinné dle § 240, § 241 nebo § 242 insolvenčního zákona jen potud, že
započtení nebude neúčinným právním úkonem, kdyby se stejným výsledkem mohlo být
provedeno i v průběhu insolvenčního řízení (po rozhodnutí o úpadku dlužníka);
srov. opět R 92/2018.
56. Ohledně možnosti započítat vzájemnou pohledávku dlužníka a věřitele po
zahájení insolvenčního řízení do rozhodnutí o úpadku (za dodržení § 111
insolvenčního zákona) platí, že takové započtení není právním jednáním vedoucím
k „nikoli zanedbatelnému zmenšení majetku náležejícímu do majetkové podstaty
dlužníka“. Jestliže právní jednání, jímž dlužník poté, kdy nastaly účinky
spojené se zahájením insolvenčního řízení, započetl svou pohledávku proti
pohledávce věřitele, nevedlo k podstatné změně ve skladbě, využití nebo určení
majetku, který může náležet do jeho majetkové podstaty, pak nejde o neúčinné
právní jednání (bez zřetele k tomu, že současně nešlo o právní jednání ve
smyslu § 111 odst. 2 insolvenčního zákona, tedy například o provozování podniku
v rámci obvyklého hospodaření, respektive o jednání uskutečněné za podmínek
obvyklých v obchodním styku) [srov. R 116/2019]. V tomto směru není ani
významné, zda se takto dostalo věřiteli na úkor ostatních věřitelů vyššího
uspokojení, než jaké by mu jinak náleželo v konkursu. Jen z toho, že dohoda o
zápočtu se týkala pouze jednoho z dlužníkových věřitelů, žádný rozpor se
zásadami insolvenčního řízení neplyne a plynout nemůže; zjevně nezákonné by
naopak byly postupy, jimiž by insolvenční soud započtení jen proto zakazoval
(srov. R 63/2018 a R 116/2019).
57. K zániku závazků započtením dochází buď jednostranným právním jednáním
jedné strany vůči druhé, anebo dohodou obou dotčených stran. Jednostranné
započtení umožňuje započítávající straně vynutit si (a to bez ohledu na vůli
druhé strany) „uspokojení“ (vyrovnání) své pohledávky, aniž by byla nucena ji
uplatnit u soudu; srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a
obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. září 2020, sp. zn. 31 Cdo
684/2020, uveřejněný pod číslem 37/2021 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 37/2021“),
nebo rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího
soudu ze dne 13. ledna 2021, sp. zn. 31 Cdo 1475/2020, uveřejněný pod číslem
58/2021 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 58/2021“).
58. V předmětné věci není předmětem řízení neúčinnost právního jednání, z něhož
vzešla pohledávka dlužníka, proti které je započítáváno (pasivní pohledávka),
ani neúčinnost pohledávky žalovaného použité k započtení (aktivní pohledávky) [
k terminologii srov. i R 37/2021 a R 58/2021]. K řešení se otevírá pouze zkoumání toho, zda neúčinným právním jednáním je
(může být) jednostranné hmotněprávní jednání ze dne 15. srpna 2016, směřující k
započtení pohledávky žalovaného (aktivní pohledávky) proti pohledávce dlužníka
(pasivní pohledávce). Ve skutkové rovině není rovněž žádných pochyb o tom, že
předmětné právní jednání směřující k započtení pohledávky bylo jednáním
učiněným poté, co nastaly (29. dubna 2016) účinky spojené se zahájením
insolvenčního řízení na majetek dlužníka, což vylučuje možnost úvah o
neúčinnosti právního jednání v režimu ustanovení § 240 až § 242 insolvenčního
zákona (srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2019,
sen. zn. 29 ICdo 156/2017, uveřejněného pod číslem 61/2020 Sb. rozh. obč.). V
této souvislosti Nejvyšší soud jen pro úplnost (jelikož v tomto ohledu se mezi
stranami spor nevedl) podotýká, že (současně) šlo o jednání učiněné dříve, než
byl v insolvenčním rejstříku zveřejněn (18. srpna 2016 v 13.19 hodin, A-47)
dlužníkův návrh na povolení reorganizace (§ 324 odst. 3 věta první
insolvenčního zákona).
59. Pro výsledek dovolacího řízení není rovněž podstatné, že dokazováním nebylo
postaveno najisto, zda proti pohledávce dlužníka (pasivní pohledávce), jež je
(vzhledem k době uzavření úvěrové smlouvy a při absenci odchylného ujednání
stran úvěrové smlouvy ve smyslu ustanovení § 3028 odst. 3 věty druhé o. z.)
pohledávkou vzešlou ze závazkového vztahu vzniklého před 1. lednem 2014, stála
v okamžiku započtení pohledávka žalovaného (aktivní pohledávka) vzniklá před 1.
lednem 2014, nebo v době od uvedeného data (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 18. dubna 2018, sp. zn. 32 Cdo 5234/2016, uveřejněný pod číslem 77/2019 Sb.
rozh. obč., a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. února 2019, sp. zn. 26 Cdo
4795/2017, uveřejněný pod číslem 23/2020 Sb. rozh. obč.).
60. Tím, kdo v poměrech dané věci učinil jednostranné právní jednání směřující
k započtení aktivní pohledávky (pohledávky použité k započtení) proti pasivní
pohledávce (pohledávce, proti které je započítáváno), pak nebyl dlužník, nýbrž
dlužníkův věřitel (žalovaný). Z ustanovení § 111 insolvenčního zákona ovšem
plyne, že tam formulovaná pravidla omezují v právním jednání (ve všech jeho
formách, včetně opomenutí) dlužníka (nikoli jeho věřitele).
61. Jinak řečeno, právní jednání, jímž bylo poté, co nastaly účinky spojené se
zahájením insolvenčního řízení na majetek dlužníka, nakládáno s majetkovou
podstatou a s majetkem, který do ní může náležet, způsobem vedoucím k podstatné
změně ve skladbě, využití nebo určení tohoto majetku anebo způsobem vedoucím k
jeho nikoli zanedbatelnému zmenšení, může být neúčinným právním jednáním ve
smyslu ustanovení § 111 odst. věty první insolvenčního zákona jen tehdy, jde-li
(bez zřetele k tomu, kdo další se na něm podílel) o právní jednání přičitatelné
dlužníku (o právní jednání dlužníka). Je-li takovým právním jednáním právní
jednání směřující k započtení věřitelovy pohledávky proti pohledávce dlužníka,
pak [v situaci, kdy je vyloučeno uvažovat o „nikoli zanedbatelném zmenšení
majetku náležejícímu do majetkové podstaty dlužníka“ (srov. R 116/2019 a
argumentaci v odstavci 56. shora)] lze závěr, že může jít o neúčinné právní
jednání ve smyslu ustanovení § 111 odst. věty první insolvenčního zákona,
jelikož takové započtení vedlo k podstatné změně ve skladbě, využití nebo
určení majetku, který může náležet do majetkové podstaty dlužníka, přijmout jen
tehdy, je-li započtení (bez zřetele k tomu, kdo další se na něm podílel)
právním jednáním dlužníka.
62. Na tomto místě Nejvyšší soud připomíná, že při úvaze, zda právní posouzení
věci odvolacím soudem je ve smyslu ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. správné,
vychází dovolací soud ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch
skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů
(případně) nejprve zformuluje sám dovolatel. Srov. shodně např. důvody rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného
pod číslem 19/2006 Sb. rozh. obč., a rozsudku velkého senátu občanskoprávního a
obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2013, sp. zn. 31 Cdo
3881/2009, uveřejněného pod číslem 10/2014 Sb. rozh. obč. Ze skutkových závěrů,
jež oba soudy ve věci učinily, v rovině právní nelze přijmout úsudek, že
jednostranné hmotněprávní jednání ze dne 15. srpna 2016, směřující k započtení
pohledávky žalovaného (aktivní pohledávky) proti pohledávce dlužníka (pasivní
pohledávce) bylo (též nebo dokonce jen) právním jednáním dlužníka.
63. Jen proto, že žalovaný s dlužníkem tvořil koncern [§ 79 zákona č. 90/2012
Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákona o obchodních korporacích)]
, nebo proto, že šlo o osoby (obchodní korporace) navzájem si blízké (srov. §
22 odst. 2 o. z.), nelze jednostranné právní jednání, jímž žalovaný (coby
dlužníkův věřitel) započetl svou pohledávku proti pohledávce dlužníka, pokládat
za právní jednání dlužníka (nebo též za právní jednání dlužníka). K tomu, že
ustálená judikatura Nejvyššího soudu osoby v tomto poměru nadále chápe jako
odlišné subjekty, srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna
2020, sen. zn. 29 ICdo 43/2018, uveřejněného pod číslem 100/2020 Sb. rozh. obč.
64. Platí rovněž, že v tzv. sporném řízení, které je ovládáno dispoziční
zásadou, je soud vázán žalobou, tedy tím, jak žalobce vymezil předmět řízení.
Předmět řízení žalobce vymezuje v žalobě vylíčením skutečností (skutkových
tvrzení), jimiž uvádí skutkový děj, na jehož základě žalobním návrhem (tzv.
petitem) uplatňuje svůj nárok. Jinak řečeno, nárok uplatněný žalobou je vymezen
vylíčením skutkových okolností, z nichž žalobce nárok dovozuje (právní důvod
nároku), a žalobním návrhem (petitem). Právní charakteristika vylíčených
skutkových tvrzení (tzv. právní důvod žaloby) není součástí vymezení předmětu
řízení a žalobce ji není povinen uvádět; uvede-li ji, není pro soud závazná,
neboť soud rozhoduje na základě zjištěného skutkového stavu věci a pro jeho
rozhodnutí není významné, jak žalobce nebo jiný účastník řízení skutkový stav
věci právně posuzuje. Jestliže na základě zjištěného skutkového stavu věci lze
žalobci přiznat plnění, kterého se petitem své žaloby domáhal, nesmí soud
žalobu zamítnout, i kdyby se žalobce plnění domáhal z jiného právního důvodu,
než ze kterého mu skutečně náleží; nepřípustným (odporujícím § 153 odst. 2 o.
s. ř.) překročením návrhu by za této situace bylo jen přisouzení jiného nebo
většího plnění, než kterého se žalobce podle žalobního petitu domáhal, nebo
přiznání plnění na základě jiného skutkového děje, než který žalobce vylíčil v
žalobě a který proto nebyl (nemohl být) předmětem dokazování před soudem. K
tomu srov. v judikatuře Nejvyššího soudu např. rozsudek ze dne 31. července
2003, sp. zn. 25 Cdo 1934/2001, uveřejněný pod číslem 78/2004 Sb. rozh. obč.,
rozsudek ze dne 26. srpna 2010, sp. zn. 25 Cdo 210/2008, uveřejněný v časopise
Soudní judikatura číslo 6, ročníku 2012, pod číslem 76, nebo rozsudek velkého
senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 19. října 2011, sp. zn. 31
Cdo 678/2009, uveřejněný pod číslem 27/2012 Sb. rozh. obč.
65. V rozsudku ze dne 28. února 2018, sen. zn. 29 ICdo 19/2016, uveřejněném v
časopise Soudní judikatura, číslo 6, ročníku 2019, pod číslem 67, Nejvyšší
soud uzavřel, že i pro odpůrčí žalobu podle insolvenčního zákona platí, že pro
posouzení rozsahu vázanosti žalobou je určující vylíčení skutkových okolností a
žalobní návrh (petit), přičemž je třeba vždy posuzovat celou žalobu podle
jejího obsahu. Naopak není rozhodné, jak věc po právní stránce posoudí (v
žalobě) žalobce (obdobně srov. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna
2022, sen. zn. 29 ICdo 12/2020).
66. Žalobní návrh (tzv. petit) směřoval v dotčené části (formou eventuálního
petitu) k určení neúčinnosti jednostranného zápočtu ze dne 15. srpna 2016
učiněného žalovaným „ve spojení se souhlasem dlužníka“. Přitom odvolací soud v
napadeném rozhodnutí přiléhavě upozornil, že žaloba současně stojí na tvrzení,
že dlužník takový souhlas neudělil (srov. článek IV. žaloby).
67. Nejvyšší soud nicméně předpokládá, že očekávání, jež žalobce argumentačně
pojí s nedostatkem „souhlasu“ dlužníka nebo s opomenutím (nečinností) dlužníka
spočívajícím v tom, že neuplatnil námitku relativní neplatnosti započtení, jsou
založena na textu článku XII. úvěrové smlouvy. V tomto ohledu však žalobce
přehlíží, že podle textu onoho ujednání zákaz započtení (bez písemného souhlasu
druhé smluvní strany) omezoval (obě smluvní strany) při nakládání s pohledávkou
vyplývající z úvěrové smlouvy. Jinak řečeno, podle článku XII. úvěrové smlouvy
nesměl věřitel pohledávky vyplývající z úvěrové smlouvy takovou („svou“)
pohledávku (aktivní pohledávku) započíst bez souhlasu druhé smluvní strany. Ze
zjištěného skutkového stavu věci ovšem plyne, že věřitelem pohledávky z úvěrové
smlouvy byl dlužník a ten právní jednání směřující k započtení své pohledávky
neučinil. Žalovaný pak dne 15. srpna 2016 započítával proti dlužníku „svou“
pohledávku (aktivní pohledávku) nabytou postoupením od společnosti VH, nikoli
pohledávku z úvěrové smlouvy (jejímž věřitelem nebyl). Zákaz započtení (jiných
pohledávek) „proti“ pohledávce z úvěrové smlouvy předmětný článek neobsahuje [v
takovém případě nejde (poměřováno jednostranným zápočtem) o nakládání s
pohledávkou z úvěrové smlouvy].
68. Z výše řečeného plyne, že v rozsahu, v němž směřuje proti zamítavému výroku
o neúčinnosti započtení, není žalobcovo dovolání opodstatněné.
69. K té části žalobcova dovolání a k dovolání žalovaného, jež brojí proti
výroku o postoupení části předmětu sporu okresnímu soudu, činí Nejvyšší soud
následující závěry:
70. Nejvyšší soud na tomto místě připomíná judikatorní závěry, jež k
problematice obsahové vázanosti žalobou a žalobním návrhem (tzv. petitem)
shrnul v odstavcích 65. a 66. shora. K nim pak v reakci na žalobcovu dovolací
argumentaci dodává, že již v usnesení velkého senátu svého občanskoprávního a
obchodního kolegia ze dne 9. února 2011, sp. zn. 31 Cdo 365/2009, uveřejněném
pod číslem 68/2011 Sb. rozh. obč., vysvětlil, že skutečnost, že odlišné právní
posouzení téhož skutku vede (může vést) k určení jiného věcně příslušného
soudu, nezakládá rozdílnost věcí ve smyslu ustanovení § 83 o. s. ř. (jen proto
nejde o odlišný předmět sporu). Byť šlo o závěr přijatý u žaloby na plnění a
odpůrčí žaloby dle § 16 ZKV, pro poměry odpůrčí žaloby podle insolvenčního
zákona se k němu Nejvyšší soud přihlásil např. v rozsudku sen. zn. 29 ICdo
19/2016 (z nějž vyšel odvolací soud). V posledně označeném rozsudku však
možnosti přiznat (v prvním stupni u krajského soudu) částku, jejíž úhrada byla
požadována z titulu (neúspěšně) prosazované neúčinnosti právního úkonu
dlužníka, při jiném právním posouzení téhož skutku z titulu bezdůvodného
obohacení nepřekážela pravidla o věcné příslušnosti soudu, jelikož soudy
(včetně Nejvyššího soudu) byly v oné věci vázány pravomocným rozhodnutím
nadřízeného vrchního soudu o věcné příslušnosti (§ 104a odst. 7 o. s. ř.). Tam,
kde pravidla o věcné příslušnosti soudů při jiném právním posouzení téhož
skutku zakládají věcnou příslušnost jiného soudu prvního stupně (než toho, u
kterého řízení dosud probíhalo), je tedy odvolací soud oprávněn přijmout
rozhodnutí podle § 219a odst. 1 písm. a/ o. s. ř. a § 221 odst. 1 písm. b/ o.
s. ř. V posuzované věci se tato možnost otevřela pravomocným rozhodnutím soudů
o tzv. primárním petitu a zamítnutím odpůrčí žaloby v rámci rozhodování o
petitu eventuálním (srov. např. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února
2020, sen. zn. 29 ICdo 20/2018, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo
4, ročníku 2021, pod číslem 39). Dovolání žalobce tak není opodstatněné ani v
této části.
71. Zbývá určit, zda správnost zkoumaného výroku je způsobilá zpochybnit
dovolací argumentace žalovaného [zda skutek popsaný v žalobě lze vskutku
posoudit i tak, že v dotčené části může jít o žalobu na plnění (na úhradu
úvěrové pohledávky)]. S přihlédnutím k textu žaloby (srov. zejména její článek
III. odstavce 2. až 7.) pak shledává Nejvyšší soud přiléhavým i závěr
odvolacího soudu, že požadavek na úhradu předmětné částky lze (poměřováno
skutkem) v rovině právní posoudit též jako požadavek na úhradu pohledávky z
úvěrové smlouvy, čemuž (při neexistenci dřívějšího závazného rozhodnutí na
téma věcné příslušnosti soudu) odpovídá postoupení věci v dotčeném rozsahu
okresnímu soudu, jenž je při absenci jiných pravidel v době podání žaloby (§ 11
odst. 1 o. s. ř.) v insolvenčním zákoně (§ 7a insolvenčního zákona) nebo v
občanském soudním řádu (§ 9 odst. 2 a 3 o. s. ř.) soudem věcně příslušným k
projednání a rozhodnutí takového nároku v prvním stupni (§ 9 odst. 1 o. s. ř.).
72. Tím není vyloučeno, že v další fázi řízení (před věcně příslušným soudem
prvního stupně) vyvstane potřeba doplnění dalších skutečností v intencích § 101
odst. 1 písm. a/ o. s. ř. K rozdílu mezi náležitostmi žaloby podle § 79 odst. 1
o. s. ř., jež vyžadují jednoznačnou individualizaci žalobcova nároku ve
skutkové rovině (nemožnost jeho záměny s jiným skutkem), a povinností tvrzení
dle § 101 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 30. ledna 2003, sp. zn. 29 Cdo 1089/2000, uveřejněný v časopise Soudní
judikatura číslo 2, ročníku 2003, pod číslem 35, nebo usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 27. září 2017, sen. zn. 29 NSČR 96/2015, uveřejněné v časopise Soudní
judikatura, číslo 4, ročníku 2019, pod číslem 44.
73. Dovolání žalovaného proto též není důvodné.
74. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.
s. ř.), dovolání žalobce zamítl ve zbývajícím rozsahu (v rozsahu, v němž je
předtím neodmítl) a dovolání žalovaného zamítl zcela (§ 243d odst. 1 písm. a/
o. s. ř.).
75. Absence výroku o nákladech dovolacího řízení je odůvodněna tím, že
dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu není (vzhledem ke druhému
výroku) rozhodnutím, jímž se řízení končí; srov. shodně např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné
pod číslem 48/2003 Sb. rozh. obč. O nákladech tohoto dovolacího řízení rozhodne
v konečném rozhodnutí okresní soud, jemuž odvolací soud věc postoupil v
rozsahu druhého výroku.
Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v
insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i
zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. září 2022
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu