KSOS 33 INS XY
33 ICm XY
21 ICdo 98/2017
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v
právní věci žalobce Mgr. Michala Machka, se sídlem v Ostravě - Moravské
Ostravě, Dlouhá č. 3355/6, jako insolvenčního správce dlužníka P., se sídlem
XY, IČO XY, zastoupeného Mgr. Zuzanou Kožusznikovou, advokátkou se sídlem v
Ostravě - Moravské Ostravě, Dlouhá č. 3355/6, proti žalovaným 1) D. F.,
narozené XY, bytem XY, 2) O. M., narozenému XY, bytem XY, 3) K. V., narozené
XY, bytem XY, 4) J. V., narozenému XY, bytem XY, 5) J. M., narozenému XY, bytem
XY, zastoupenému JUDr. Pavlou Promnou, advokátkou, se sídlem v Havířově, Hlavní
třída č. 442/65, a 6) L. M., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Pavlou
Promnou, advokátkou, se sídlem v Havířově, Hlavní třída č. 442/65, o neúčinnost
právních úkonů, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 33 ICm XY, o
dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. října 2016,
č. j. 33 ICm XY, 12 VSOL XY (KSOS 33INS XY), takto:
Rozsudek vrchního soudu (s výjimkou výroku, kterým byl potvrzen rozsudek soudu
prvního stupně ve výrocích VIII. a IX., jimiž bylo žalobě vyhověno) a rozsudek
Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. září 2015, č. j. 33 ICm XY (KSOS 33 INS
XY) [s výjimkou výroku VIII. a IX., jimiž bylo žalobě vyhověno] se zrušují a
věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení.
Dovolání žalobce proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích VIII. a IX., jimiž bylo žalobě
vyhověno, se odmítá.
Žalobce se domáhal (žalobou změněnou před soudem prvního stupně) – poté, co
Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 29. 7. 2015, č. j. 33 ICm XY, spojil
řízení vedená u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 33 ICm XY a pod sp. zn. 33 ICm XY ke společnému řízení s tím, že společné řízení bude vedeno pod sp. zn. 33 ICm XY - aby bylo určeno, že I. právní úkon dlužníka ze dne 20. 1. 2012,
kterým bylo žalované 1) vyplaceno odstupné v celkové výši 80.845,- Kč, je v
rozsahu 32.338,- Kč vůči věřitelům neúčinným úkonem, a žalované 1) uloženo
vydat do majetkové podstaty dlužníka plnění z neúčinného úkonu ve výši 32.338,-
Kč, II. právní úkon dlužníka ze dne 20. 1. 2012, kterým bylo žalovanému 2)
vyplaceno odstupné v celkové výši 130.935,- Kč, je v rozsahu 52.374,- Kč vůči
věřitelům neúčinným úkonem, a žalovanému 2) uloženo vydat do majetkové podstaty
dlužníka plnění z neúčinného úkonu ve výši 52.374,- Kč, III. právní úkon
dlužníka ze dne 20. 1. 2012, kterým bylo žalované 3) vyplaceno odstupné v
celkové výši 73.960,- Kč, je v rozsahu 29.584,- Kč vůči věřitelům neúčinným
úkonem, a žalované 3) uloženo vydat do majetkové podstaty dlužníka plnění z
neúčinného úkonu ve výši 29.584,- Kč, IV. právní úkon dlužníka ze dne 20. 1. 2012, kterým bylo žalovanému 4) vyplaceno odstupné v celkové výši 30.384,- Kč,
je v rozsahu 15.192,- Kč vůči věřitelům neúčinným úkonem, a žalovanému 4)
uloženo vydat do majetkové podstaty dlužníka plnění z neúčinného úkonu ve výši
15.192,- Kč, V. právní úkon dlužníka ze dne 20. 1. 2012, kterým bylo žalovanému
5) vyplaceno odstupné v celkové výši 326.040,- Kč, je v rozsahu 130.416,- Kč
vůči věřitelům neúčinným úkonem, právní úkon dlužníka ze dne 12. 5. 2011,
kterým byly žalovanému 5) vyplaceny prémie ve výši 25.541,- Kč, je vůči
věřitelům neúčinným úkonem, právní úkon dlužníka ze dne 7. 6. 2011, kterým byly
žalovanému 5) vyplaceny prémie ve výši 25.541,- Kč, je vůči věřitelům neúčinným
úkonem, právní úkon dlužníka ze dne 13. 7. 2011, kterým byly žalovanému 5)
vyplaceny prémie ve výši 25.541,- Kč, je vůči věřitelům neúčinným úkonem,
právní úkon dlužníka ze dne 11. 8. 2011, kterým byly žalovanému 5) vyplaceny
prémie ve výši 25.541,- Kč, je vůči věřitelům neúčinným úkonem, právní úkon
dlužníka ze dne 12. 9. 2011, kterým byly žalovanému 5) vyplaceny prémie ve výši
25.541,- Kč, je vůči věřitelům neúčinným úkonem, právní úkon dlužníka ze dne 6. 1. 2012, kterým byly žalovanému 5) vyplaceny prémie ve výši 66.881,- Kč, je
vůči věřitelům neúčinným úkonem, právní úkon dlužníka ze dne 20. 1. 2012,
kterým byly žalovanému 5) vyplaceny prémie ve výši 46.471,- Kč, je vůči
věřitelům neúčinným úkonem, a žalovanému 5) uloženo vydat do majetkové podstaty
dlužníka plnění z neúčinných úkonů ve výši 397.014,- Kč, a VI. právní úkon
dlužníka ze dne 9. 1. 2012, kterým bylo žalované 6) vyplaceno odstupné v
celkové výši 215.245,- Kč, je v rozsahu 86.098,- Kč vůči věřitelům neúčinným
úkonem, právní úkon dlužníka ze dne 12. 5. 2011, kterým byly žalované 6)
vyplaceny prémie ve výši 15.750,- Kč, je vůči věřitelům neúčinným úkonem,
právní úkon dlužníka ze dne 7. 6.
2011, kterým byly žalované 6) vyplaceny
prémie ve výši 15.750,- Kč, je vůči věřitelům neúčinným úkonem, právní úkon
dlužníka ze dne 13. 7. 2011, kterým byly žalované 6) vyplaceny prémie ve výši
15.750,- Kč, je vůči věřitelům neúčinným úkonem, právní úkon dlužníka ze dne
11. 8. 2011, kterým byly žalované 6) vyplaceny prémie ve výši 15.750,- Kč, je
vůči věřitelům neúčinným úkonem, právní úkon dlužníka ze dne 12. 9. 2011,
kterým byly žalované 6) vyplaceny prémie ve výši 15.750,- Kč, je vůči věřitelům
neúčinným úkonem, právní úkon dlužníka ze dne 10. 10. 2011, kterým byly
žalované 6) vyplaceny prémie ve výši 15.750,- Kč, je vůči věřitelům neúčinným
úkonem, právní úkon dlužníka ze dne 8. 11. 2011, kterým byly žalované 6)
vyplaceny prémie ve výši 26.085,- Kč, je vůči věřitelům neúčinným úkonem,
právní úkon dlužníka ze dne 6. 12. 2011, kterým byly žalované 6) vyplaceny
prémie ve výši 26.085,- Kč, je vůči věřitelům neúčinným úkonem, právní úkon
dlužníka ze dne 9. 1. 2012, kterým byly žalované 6) vyplaceny prémie ve výši
26.085,- Kč, je vůči věřitelům neúčinným úkonem, a žalované 6) uloženo vydat do
majetkové podstaty dlužníka plnění z neúčinných úkonů ve výši 258.853,- Kč. Žalobu odůvodnil zejména tím, že dlužník (P.) ukončil pracovní poměr s
žalovanými 1) až 5) z důvodů nadbytečnosti a s žalovanou 6) výpovědí z důvodu
podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce. Žalovaným tak vznikl zákonný nárok
na odstupné podle ustanovení § 67 odst. 1 zák. práce u žalovaného 4) ve výši
jednonásobku průměrného měsíčního výdělku, u ostatních žalovaných ve výši
trojnásobku průměrného měsíčního výdělku. Dlužník však vyplatil žalovaným 1),
2), 3), 5) a 6) odstupné ve výši pětinásobku a žalovanému 4) ve výši
dvojnásobku průměrného výdělku. Úkony, kterými bylo vyplaceno odstupné vyšší,
než které náleží žalovaným podle zákoníku práce, jsou právními úkony bez
přiměřeného protiplnění podle ustanovení § 240 insolvenčního zákona a úmyslně
zkracujícími právními úkony podle ustanovení § 242 insolvenčního zákona, čímž
jsou naplněny podmínky podle ustanovení § 235 insolvenčního zákona pro
neúčinnost těchto právních úkonů. Ve vztahu k odměnám vyplaceným žalovaným 5)
a 6) v měsících dubnu 2011 až lednu 2012 namítá, že k jejich vyplacení došlo v
době, kdy byl dlužník již v úpadku, že žalovaní jsou „nepochybně“ osobami
blízkými dlužníku, „když žalovaný 5) je zaměstnancem, jediným jednatelem a
jediným společníkem dlužníka a žalovaná 6) je manželkou žalovaného 5) a rovněž
zaměstnancem dlužníka“. Uvedené právní úkony jsou tak právními úkony úmyslně
zkracujícími uspokojení věřitele podle ustanovení § 242 insolvenčního zákona.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 30. 9. 2015, č. j. 33 ICm XY (KSOS 33
INS XY), zamítl „I. žalobu na určení, že právní úkon dlužníka P. se sídlem XY,
IČ: XY ze dne 20. 01. 2012, kterým bylo žalované 1) vyplaceno odstupné v
celkové výši 80.845,-Kč je v rozsahu částky 32.338,- Kč vůči věřitelům
neúčinným úkonem a žalovaná 1) je povinna vydat do majetkové podstaty dlužníka
P. se sídlem XY, IČ: XY, plnění z neúčinného úkonu ve výši 32.338,- Kč, II. žalobu na určení, že právní úkon dlužníka P. se sídlem XY, IČ: XY ze dne 20. 01. 2012, kterým bylo žalovanému 2) vyplaceno odstupné v celkové výši 130.935,-
Kč, je v rozsahu částky 52.374,- Kč vůči věřitelům neúčinným úkonem a žalovaný
2) je povinen vydat do majetkové podstaty dlužníka P. se sídlem XY, IČ: XY
plnění z neúčinného úkonu ve výši 52.374,- Kč, III. žalobu na určení, že právní
úkon dlužníka P. se sídlem XY, IČ: XY ze dne 20. 01. 2012, kterým bylo žalované
3) vyplaceno odstupné v celkové výši 73.960,- Kč, je v rozsahu částky 29.584,-
Kč vůči věřitelům neúčinným úkonem a žalovaná 3) je povinna vydat do majetkové
podstaty dlužníka P. se sídlem XY, IČ: XY plnění z neúčinného úkonu ve výši
29.584,- Kč, IV. žalobu na určení, že právní úkon dlužníka P. se sídlem XY, IČ:
XY ze dne 20. 01. 2012, kterým bylo žalovanému 4) vyplaceno odstupné v celkové
výši 30.384,- Kč, je v rozsahu částky 15.192,- Kč vůči věřitelům neúčinným
úkonem a žalovaný 4) je povinen vydat do majetkové podstaty dlužníka P. se
sídlem XY, IČ: XY plnění z neúčinného úkonu ve výši 15.192,- Kč, V. žalobu na
určení, že právní úkon dlužníka P. se sídlem XY, IČ: XY ze dne 20. 01. 2012,
kterým bylo žalovanému 5) vyplaceno odstupné v celkové výši 326.040,- Kč, je v
rozsahu částky 130.416,- Kč vůči věřitelům neúčinným úkonem a žalovaný 5) je
povinen vydat do majetkové podstaty dlužníka P. se sídlem XY, IČ: XY plnění z
neúčinného úkonu ve výši 130.416,- Kč, VI. žalobu na určení, že právní úkon
dlužníka P. se sídlem XY, IČ: XY ze dne 09. 01. 2012, kterým bylo žalované 6)
vyplaceno odstupné v celkové výši 215.245,- Kč, je v rozsahu částky 86.098,- Kč
vůči věřitelům neúčinným úkonem a žalovaná 6) je povinna vydat do majetkové
podstaty dlužníka P. se sídlemXY, IČ: XY plnění z neúčinného úkonu ve výši
86.098,- Kč, VII. žalobu na určení, že právní úkon dlužníka P. se sídlem XY,
IČ: XY, kterým byla žalovanému 5) vyplacena prémie, a to a) ze dne 12. 05. 2011
ve výši 25.541,- Kč, b) ze dne 07. 06. 2011 ve výši 25.541,- Kč, c) ze dne 13. 07. 2011 ve výši 25.541,- Kč, d) ze dne 11. 08. 2011 ve výši 25.541,-
Kč, e) ze dne 12. 09. 2011 ve výši 25.541,- Kč, f) ze dne 10. 10. 2011 ve výši
25.541,- Kč, g) ze dne 06. 01. 2012 ve výši 66.881,- Kč, h) ze dne 20. 01. 2012
ve výši 46.471,- Kč, je vůči věřitelům neúčinným úkonem a žalovaný 5) je
povinen vydat do majetkové podstaty dlužníka P. se sídlem XY, IČ: XY plnění z
neúčinného úkonu ve výši celkem 266.598,- Kč“, výrokem VIII. určil, že „právní
úkon dlužníka P. se sídlem XY, IČ: XY, kterým byla žalované 6) vyplacena
prémie, a to: a) ze dne 12. 05. 2011 ve výši 15.750,- Kč, b) ze dne 07. 06. 2011 ve výši 15.750,- Kč, c) ze dne 13.
07. 2011 ve výši 15.750,- Kč, d) ze dne
11. 08. 2011 ve výši 15.750,- Kč, e) ze dne 12. 09. 2011 ve výši 15.750,- Kč,
f) ze dne 10. 10. 2011 ve výši 15.750,- Kč, g) ze dne 08. 11. 2011 ve výši
26.085,- Kč, h) ze dne 06. 12. 2011 ve výši 26.085,- Kč, i) ze dne 09. 01. 2012
ve výši 26.085,- Kč, je vůči věřitelům dlužníka P., se sídlem XY, IČ: XY
neúčinný“, výrokem IX. uložil žalované 6) vydat do majetkové podstaty dlužníka
P., se sídlem XY, IČ: XY, plnění z neúčinných právních úkonů ve výši celkem
172.755,- Kč, a rozhodl, výrokem X., že žalobce a žalovaní 1, 2, 3, 4, 6)
nemají vůči sobě navzájem právo na náhradu nákladů řízení, a výrokem XI., že
žalobce je povinen zaplatit žalovanému 5) na náhradu nákladů řízení částku
41.708,50 Kč k rukám advokátky JUDr. Pavly Promné. Vyšel z toho, že dlužník
ukončil pracovní poměr s žalovanými 1 - 5) dohodou podle ustanovení § 49 zák. práce z důvodu nadbytečnosti a s žalovanou 6) výpovědí ze stejného důvodu podle
ustanovení § 52 písm. c) zák. práce a že žalovaným tak vznikl zákonný nárok na
odstupné podle ustanovení § 67 odst. 1 zák. práce s ohledem na dobu trvání
pracovního poměru ve výši jednonásobku průměrného měsíčního výdělku u
žalovaného 4) a ve výši trojnásobku průměrného měsíčního výdělku u ostatních
žalovaných. Žádný vnitřní předpis týkající se odchylné úpravy odstupného
dlužník neměl a žádnou smlouvu ohledně výše odstupného nad rámec zákonné úpravy
s žalovanými neuzavřel. Za uzavření takové dohody nelze považovat ani podpis
žalovaných na mzdových listech, popř. na dokladech o výplatě finančních
prostředků, a ani z obsahu samotných dohod o rozvázání pracovních poměrů či z
výpovědi z pracovního poměru [žalovaná 6)] uzavření byť konkludentních dohod o
odstupném nevyplývá. Žalovaným tak nevznikl nárok na odstupné vyšší, než
vyplývá ze zákonné úpravy podle ustanovení § 67 odst. 1 zák. práce, a jestliže
přesto dlužník žalovaným vyplatil odstupné vyšší, pak ve výši rozdílu se jedná
o bezdůvodné obohacení žalovaných. Předpokladem pro vyslovení neúčinnosti
právního úkonu je však mimo existence takového právního úkonu také jeho
platnost. Protože podmínka platnosti úkonu naplněna nebyla, soud žalobu v části
týkající se určení neúčinnosti právních úkonů dlužníka spočívajících ve výplatě
odstupného zamítl a současně zamítl žalobu v navazující části, ve které se
žalobce domáhal vydání plnění z neúčinných právních úkonů. Ve vztahu k
požadavku na určení, že právní úkony dlužníka, kterými byly žalovanému 5)
vyplaceny prémie, jsou neplatné, uzavřel, že při náplni pracovní činnosti
žalovaného 5) jako jednatele dlužníka na straně jedné a jako ředitele
společnosti na straně druhé měl žalovaný 5) v popisu práce zajišťovat
organizaci, řízení a kontrolu práce podřízených, zakázky a propagaci dlužníka,
všechny tyto činnosti spadají pod pojem obchodní vedení společnosti a pracovní
náplň žalovaného 5) jako ředitele společnosti se překrývá s činnostmi v
kompetenci statutárního orgánu. Žalovanému 5) tak nevznikl pracovní poměr na
základě pracovní smlouvy ze dne 1. 8. 2002, a proto mu nemohlo vzniknout ani
právo na výplatu prémií zaměstnance.
Peněžní prostředky vyplacené žalovanému 5)
z tohoto titulu proto představují bezdůvodné obohacení žalovaného 5) a i v
tomto případě zde není platný právní úkon, jehož neúčinnosti by se dalo
dovolávat. Vzhledem k tomu, že s žalovanou 6) nebyly sjednány předpoklady pro
výplatu prémií, mají charakter prémií nenárokových. Dlužník pravidelně vyplácel
žalované 6) prémie ve výši 20.000 Kč měsíčně (do 9/2011) a ve výši 35.000,- Kč
(10/11 - 12/2011), ačkoli nejpozději v dubnu 2011 již byl v úpadku přinejmenším
ve formě platební neschopnosti. Žalovaná 6) v tomto řízení nevyvrátila domněnku
existence úpadku dlužníka ve formě platební neschopnosti podle ustanovení § 3
odst. 1, 2 písm. b) insolvenčního zákona v době, kdy dlužník učinil v její
prospěch právní úkony napadené žalobou a naopak v řízení byl tento úpadek
listinnými důkazy prokázán. Tím, že dlužník vyplatil žalované 6) v době, kdy
již byl v úpadku, kromě sjednané mzdy také nenárokové prémie ve výši 100 %
hrubé měsíční mzdy v celkové výši 172.755 Kč (po zdanění a odvodech) za 5/2011
až 1/2012, naplnil skutkovou podstatu neúčinného právního úkonu podle
ustanoveni § 240 insolvenčního zákona, neboť se jedná o právní úkon bez
přiměřeného protiplnění, kterému lze ve smyslu ustanoveni § 240 odst. 3
insolvenčního zákona odporovat - byl učiněn v posledních třech letech před
zahájením insolvenčního řízení ve prospěch osoby dlužníku blízké a napadený
právní úkon nespadá pod negativní vymezení právního úkonu bez přiměřeného
protiplnění podle ustanoveni § 240 odst. 4 insolvenčního zákona. Současně byla
naplněna i obecná definice neúčinného právního úkonu podle ustanoveni § 235
odst. 1 insolvenčního zákona, neboť dlužník těmito úkony zkrátil možnost
uspokojení věřitelů, kteří přihlásili své pohledávky do insolvenčního řízení a
jejichž pohledávky byly zjištěny a kteří s ohledem na stav insolvenčního řízení
budou uspokojeni pouze částečně. Soud proto určil, že právní úkony, jimiž byly
žalované 6) vyplaceny prémie v rozsahu ve výroku uvedeném, jsou vůči věřitelům
dlužníka neúčinné a uložil žalované 6) tato plnění vydat do majetkové podstaty
dlužníka.
K odvolání žalobce a žalované 6) Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 5. 10.
2016, č. j. 33 ICm XY, 12 VSOL XY (KSOS 331NS XY), rozsudek soudu prvního
stupně potvrdil a rozhodl, že žalobce a žalovaní 1), 2), 3), 4) a 6) nemají
vůči sobě právo na náhradu nákladů odvolacího řízení, a že žalobce je povinen
zaplatit žalovanému 5) náklady odvolacího řízení 5.837 Kč k rukám advokátky
JUDr. Pavly Promné. Souhlasil se soudem prvního stupně, že ve vztahu k výplatě
odstupného nad rámec zákonného nároku žádná dohoda o výplatě odstupného nad
zákonné limity ve smyslu ustanovení § 67 odst. 1 a § 4b zák. práce uzavřena
nebyla. Jestliže dlužník takové plnění žalovaným vyplatil, učinil tak nad rámec
zákona, a právní úkon výplaty je proto pro rozpor se zákonem neplatný podle
ustanovení § 39 obč. zák. Obdobně jako neplatné posoudil úkony výplaty prémií
žalovanému 5), neboť mu v té době platně pracovní poměr nevznikl a pro výplatu
prémií nebyl právní důvod. Činnost statutárního orgánu vymezená zejména v
ustanovení § 134 obchodního zákoníku totiž kolidovala s výkonem funkce ředitele
společnosti podle (neplatně) sjednané pracovní smlouvy, i když právní předpisy
ani povaha obchodní společnosti nebrání tomu, aby jiné činnosti pro tuto
obchodní společnost vykonávaly fyzické osoby na základě pracovněprávních
vztahů, není-li však náplní pracovního poměru (nebo jiného pracovněprávního
vztahu) výkon činnosti statutárního orgánu. Správně byla vyhodnocena také
neúčinnost výplaty prémií žalované 6). Odmítl její argumentaci, že nebyla
schopna posoudit ani zjistit, zda se dlužník nacházel v úpadku. Jako u osoby
blízké dlužníku u ní vznikla presumpce existence úpadku dlužníka ve formě
platební neschopnosti podle ustanovení § 3 odst. 1, 2 písm. b) insolvenčního
zákona v době, kdy dlužník učinil v její prospěch právní úkony napadené žalobou
„a tuto domněnku žalovaná 6) v řízení nevyvrátila, ani odvolací námitkou
vyvrátit nemůže“. Nesouhlasil ani s názorem odvolatelky, že výplata prémií není
právním úkonem, ale jen pouhou platební transakcí, neboť „výplata prémií
zaměstnavatelem zaměstnanci je jednostranným právním úkonem učiněným zpravidla
na podkladě stanovených prémiových ukazatelů; to současně nevylučuje, že jde i
o platební transakci“.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalobce vytýká odvolacímu soudu, že
„zcela rezignoval na přesvědčivé odůvodnění svého rozhodnutí“. Namítá, že
„dohoda o sjednání odstupného může být platně uzavřena i v konkludentní formě“,
a v této souvislosti považuje „právní posouzení důkazů v dosavadním průběhu
řízení za nesprávné“. Za nesprávný označuje právní závěr „o neplatnosti
pracovního poměru žalovaného 5) z důvodu tzv. souběhu funkcí“, a to „ve světle“
nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 9. 2016, sp. zn. I. ÚS XY. Konečně je také
přesvědčen, že „s ohledem na totožnost skutkových tvrzení, na základě kterých
bylo žalovaným ze strany dlužníka poskytnuto plnění, jehož vrácení do majetkové
podstaty dlužníka se dovolatel v tomto řízení domáhá, bylo možné o dovolatelem
požadovaných plněních meritorně rozhodnout i na základě odlišné právní
kvalifikace, tj. z titulu nároku na vydání bezdůvodného obohacení žalovaných“.
Navrhl, aby dovolací soud „rozsudek soudu odvolacího i soudu prvního stupně“
zrušil a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve
znění pozdějších předpisů, účinném od 1. 1. 2014 (dále též jen „o. s. ř.“),
neboť - i když rozsudek odvolacího soudu byl vydán v tomto insolvenčním sporu v
řízení zahájeném v době do 31.12.2013 - řídí se projednání dovolání a
rozhodnutí o něm právní úpravou účinnou od 1. 1. 2014 (srov. též právní názor
obsažený například v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2014, sen. zn. 29
NSCR 45/2014, uveřejněném pod číslem 80/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, část občanskoprávní a obchodní). Po zjištění, že dovolání proti
pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou
(účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. a že
jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o.
s. ř., neboť napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky vázanosti soudu tím,
jak věc po právní stránce posoudil účastník řízení, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu,
přezkoumal rozsudek odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez
jednání (§ 243a odst. 1, věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je
zčásti opodstatněné.
Žalobce napadá rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu (neuvádí, že by jej v
některé části nenapadal), tedy i ve výroku, kterým byl rozsudek soudu prvního
stupně potvrzen ve výrocích, kterými „VIII. určil, že právní úkon dlužníka P.,
se sídlem XY, IČ: XY, kterým byla žalované 6) vyplacena prémie, a to: a) ze dne
12. 05. 2011 ve výši 15.750,- Kč, b) ze dne 07. 06. 2011 ve výši 15.750,- Kč,
c) ze dne 13. 07. 2011 ve výši 15.750,- Kč, d) ze dne 11. 08. 2011 ve výši
15.750,- Kč, e) ze dne 12. 09. 2011 ve výši 15.750,- Kč, f) ze dne 10. 10. 2011
ve výši 15.750,- Kč, g) ze dne 08. 11. 2011 ve výši 26.085,- Kč, h) ze dne 06.
12. 2011 ve výši 26.085,- Kč, i) ze dne 09. 01. 2012 ve výši 26.085,- Kč, je
vůči věřitelům dlužníka P. se sídlem XY, IČ: XY neúčinný“, a IX. „uložil
žalované 6) vydat do majetkové podstaty dlužníka P., se sídlem XY, IČ: XY
plnění z neúčinných právních úkonů ve výši celkem 172.755,- Kč“.
Z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že dovolání může podat
jen ten účastník, kterému nebylo rozhodnutím odvolacího soudu vyhověno, popř.
kterému byla tímto rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jeho právech,
kterou lze odstranit zrušením rozhodnutí odvolacího soudu. Rozhodujícím přitom
je výrok rozhodnutí odvolacího soudu, protože vznik případné újmy lze posuzovat
jen z procesního hlediska. Při tomto posuzování také nelze brát v úvahu
subjektivní přesvědčení účastníka řízení, ale jen objektivní skutečnost, že
rozhodnutím soudu mu byla způsobena určitá, třeba i ne příliš významná újma,
kterou lze odstranit zrušením napadeného rozhodnutí. Oprávnění podat dovolání
tedy svědčí jen tomu účastníku, v jehož neprospěch vyznívá poměření
nejpříznivějšího výsledku, který odvolací soud pro účastníka mohl založit svým
rozhodnutím, a výsledku, který svým rozhodnutím skutečně založil, je-li zároveň
způsobená újma odstranitelná tím, že dovolací soud napadené rozhodnutí zruší
(srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon
1363/96, uveřejněné pod č. 28 v časopise Soudní judikatura, roč. 1998, nebo
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2000, sp. zn. 2 Cdon 1648/97,
uveřejněné pod č. 138 v časopise Soudní judikatura, roč. 2000).
Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu – jak uvedeno výše – též ve
výroku, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích VIII. a
IX., jimiž bylo žalobě vyhověno. Protože tím žalobci nevznikla (nemohla
vzniknout) žádná újma na jeho právech, nemůže mít žalobce z objektivního
hlediska žádný skutečný zájem, aby v této části bylo rozhodnutí odvolacího
soudu zrušeno. K podání dovolání proti uvedenému výroku rozsudku odvolacího
soudu žalobce tedy není oprávněn (subjektivně legitimován), a proto Nejvyšší
soud jeho dovolání v tomto rozsahu podle ustanovení § 243c odst. 3 a § 218
písm. b) o. s. ř. odmítl.
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci mimo jiné zjištěno
(správnost skutkových zjištění v tomto směru přezkumu dovolacího soudu
nepodléhá - srov. § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 o. s. ř.), že dlužník (P.)
ukončil pracovní poměr s žalovanými 1) až 5) dohodou podle ustanovení § 49 zák.
práce z důvodů nadbytečnosti a s žalovanou 6) výpovědí z důvodu podle
ustanovení § 52 písm. c) zák. práce a v souvislosti s tím vyplatil žalovaným
1), 2), 3), 5) a 6) odstupné ve výši pětinásobku a žalovanému 4) ve výši
dvojnásobku průměrného výdělku, ač ve smyslu ustanovení § 67 odst. 1 zák. práce
činil tento nárok u žalovaného 4) jednonásobek a u ostatních žalovaných
trojnásobek průměrného měsíčního výdělku. Žalobce se proto domáhal určení, že
právní úkony dlužníka, jimiž bylo žalovaným vyplaceno odstupné, jsou v rozsahu,
ve kterém přesahují odstupné v zákonné výši, vůči věřitelům neúčinnými úkony a
požadoval, aby žalovaným bylo uloženo vydat do majetkové podstaty dlužníka
plnění z takových neúčinných úkonů. Žalovaným 5) a 6) byly dále v měsících
dubnu 2011 až lednu 2012 vyplaceny odměny (prémie), a to v době, kdy byl
dlužník již v úpadku. Žalovaný 5) podle „pracovní smlouvy“ ze dne 1. 8. 2002
[podepsané za „zaměstnavatele“ i „zaměstnance“ žalovaným 5)] v době ode dne 1.
8. 2002 do dne 20. 1. 2012 měl vykonávat druh práce „ředitel společnosti“,
přičemž byl zároveň jediným jednatelem a jediným společníkem dlužníka, a
žalovaná 6) je manželkou žalovaného 5) a rovněž byla zaměstnancem dlužníka.
Protože také právní úkony spočívající ve vyplacení uvedených odměn (prémií)
považoval žalobce za právní úkony úmyslně zkracující uspokojení věřitele podle
ustanovení § 242 insolvenčního zákona, domáhal se určení jejich neúčinnosti a
zároveň požadoval, aby bylo žalovaným 5) a 6) uloženo vydat do majetkové
podstaty dlužníka plnění z takových neúčinných úkonů.
S námitkou dovolatele, který jako nesprávný označuje právní závěr „o
neplatnosti pracovního poměru žalovaného 5) z důvodu tzv. souběhu funkcí“, a to
„ve světle“ nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 9. 2016, sp. zn. I. ÚS XY,
dovolací soud nesouhlasí.
Vývoj a postoje Nejvyššího soudu k problematice tzv. „souběhu funkcí“ (tedy,
zda člen statutárního orgánu může vykonávat činnost, která přísluší
statutárnímu orgánu, v pracovněprávním vztahu) byly popsány v rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2018, sp. zn. 31 Cdo XY, a vyústily v závěr, že
„člen statutárního orgánu obchodní korporace a tato obchodní korporace se mohou
odchýlit od pravidla vyjádřeného v § 66 odst. 2 větě první obch. zák. (podle
kterého se jejich vztah řídí přiměřeně ustanoveními o mandátní smlouvě) i tak,
že si pro svůj vztah ujednají režim zákoníku práce. Takové ujednání z jejich
vztahu (jde-li o výkon činností spadajících do působnosti statutárního orgánu)
neučiní jejich vztah pracovněprávním; i nadále půjde o vztah obchodněprávní,
který se řídí obchodním zákoníkem a dále - v důsledku smluvního ujednání - těmi
(v úvahu přicházejícími) ustanoveními zákoníku práce, jejichž použití nebrání
kogentní právní normy upravující (především) postavení člena statutárního
orgánu obchodní korporace a jeho vztah s obchodní korporací“.
Uvedené vztaženo do poměrů projednávané věci znamená, že je správný závěr
soudů, že mezi dlužníkem a žalovaným 5) nemohl na základě „pracovní smlouvy“ ze
dne 1. 8. 2002 vzniknout „pracovní poměr“ (pracovněprávní vztah) a pro výplatu
odměn (prémií) tak nebyl právní důvod. Navíc rozdílnost zájmů zaměstnavatele a
zaměstnance při uzavření smlouvy (dohody), která směřuje ke vzniku pracovního
poměru nebo jiného pracovněprávního vztahu, vylučuje, aby jménem zaměstnavatele
učinila takový právní úkon stejná fyzická osoba, která je druhým účastníkem
smlouvy (dohody) jako zaměstnanec, neboť nemůže odpovídajícím způsobem
„současně“ hájit své zájmy jako zaměstnance a zájmy společnosti jako
zaměstnavatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2004, sp. zn. 21
Cdo 1634/2004, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. 21 Cdo
313/2007, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2011, sp. zn. 21 Cdo
3061/2010).
Souhlasit však je možno s dovolatelem v tom, že s ohledem na totožnost
skutkových tvrzení, na základě kterých bylo žalovaným ze strany dlužníka
poskytnuto plnění, jehož vrácení do majetkové podstaty dlužníka se dovolatel v
tomto řízení domáhá, bylo možné o dovolatelem požadovaných plněních meritorně
rozhodnout i na základě odlišné právní kvalifikace, tj. z titulu nároku na
vydání bezdůvodného obohacení žalovaných.
Žalobce vymezuje žalobou předmět řízení po skutkové stránce. Právní
charakteristika vylíčených skutkových tvrzení (tzv. právní důvod žaloby) není
součástí vymezení předmětu řízení a žalobce ji není povinen uvádět; uvede-li
ji, není pro soud závazná, neboť soud rozhoduje na základě zjištěného
skutkového stavu věci a pro jeho rozhodnutí není významné, jak žalobce nebo
jiný účastník řízení skutkový stav věci právně posuzuje. Jestliže na základě
zjištěného skutkového stavu věci lze žalobci přiznat plnění, kterého se petitem
své žaloby domáhal, nesmí soud podle ustálené judikatury soudů žalobu
zamítnout, i kdyby se žalobce plnění domáhal z jiného právního důvodu, než ze
kterého mu skutečně náleží (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2003,
sp. zn. 25 Cdo 1934/2001, uveřejněný pod číslem 78/2004 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, nebo rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2006, sp. zn. 21 Cdo 1586/2005, uveřejněný pod
číslem 131/2006 v časopise Soudní judikatura).
V projednávané věci se žalobce domáhal, aby bylo určeno, že jím označené právní
úkony dlužníka jsou vůči věřitelům neúčinnými úkony, a aby žalovaným bylo
uloženo vydat do majetkové podstaty dlužníka plnění z takových neúčinných
úkonů. Soudy však dospěly k závěru, že (v rozsahu zamítnutí žaloby) šlo ze
strany dlužníka o neplatné právní úkony, a proto je pojmově vyloučeno domáhat
se jejich neúčinnosti (odporovat jim), a naznačily, že se žalobce v tomto
rozsahu „může domáhat vydání plnění z bezdůvodného obohacení“. Jak již bylo
výše uvedeno, žalobce vymezuje žalobou předmět řízení toliko po skutkové
stránce. Právní charakteristika vylíčených skutkových tvrzení (tzv. právní
důvod žaloby) není součástí vymezení předmětu řízení a žalobce ji není povinen
uvádět; uvede-li ji, není pro soud závazná. Domáhal-li se proto v projednávané
věci žalobce (mimo jiné), aby žalovaným bylo uloženo vydat do majetkové
podstaty dlužníka plnění (jehož rozsah přesně vymezil) z neúčinných úkonů, a
soudy dospěly k závěru, že jím tvrzený právní důvod (neúčinné právní úkony)
není dán, měly se zabývat tím, zda se ze skutkových zjištění nepodává jiný
(žalobcem neuváděný) právní důvod, pro nějž by jeho nárok byl dán. Navíc za
situace, kdy soudy samy takový (jiný) právní důvod označily.
Namítá-li dále dovolatel, že „dohoda o sjednání odstupného může být platně
uzavřena i v konkludentní formě“, a v této souvislosti považuje „právní
posouzení důkazů v dosavadním průběhu řízení za nesprávné“, uplatnil tím jiný
dovolací důvod než ten, který je – jako jediný přípustný - uveden v ustanovení
§ 241a odst. 1 o. s. ř. a nezpochybňuje tak právní posouzení věci odvolacím
soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím
soudem rozhodující, neboť soudy dospěly ke skutkovému závěru, že „v otázce výše
odstupného nad rámec zákonné úpravy dlužník s žalovanými žádnou smlouvu
neuzavřel“.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž byl rozsudek
soudu prvního stupně potvrzen v zamítavých výrocích I. až VII. není správný;
protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí
dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu,
Nejvyšší soud České republiky tento rozsudek ve výroku, jímž byl rozsudek soudu
prvního stupně potvrzen v zamítavých výrocích I. až VII., jakož i v
akcesorických nákladových výrocích zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k
tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na
rozsudek soudu prvního stupně v zamítavých výrocích I. až VII., a v
akcesorických nákladových výrocích X. a XI., zrušil Nejvyšší soud České
republiky rovněž toto rozhodnutí v uvedeném rozsahu a věc vrátil soudu prvního
stupně (Krajskému soudu v Ostravě) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá
o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první
věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 5. 2018
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu