USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Marka
Doležala a soudců Mgr. Ing. Davida Bokra a JUDr. Filipa Cilečka v právní věci
žalobce JUDr. Tomáše Pelikána, se sídlem v Praze 1, Dušní 866/22, PSČ 110 00,
jako insolvenčního správce dlužníka P. s. b. d., se sídlem XY, identifikační
číslo osoby XY, zastoupeného Mgr. Karlem Volfem, advokátem, se sídlem v
Praze 5, Jindřicha Plachty 3163/28, PSČ 150 00, proti žalovanému M. L.,
narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Magdou Rothovou, advokátkou, se
sídlem v Praze 8, Prvního pluku 320/17, PSČ 186 00, o zaplacení 574.220 Kč s
příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 25 Cm 20/2010, o
dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 4.
2022, č. j. 2 Cmo 209/2020-453, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího
řízení 13.213,20 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám
jeho zástupce.
[1] Žalobou doručenou Městskému soudu v Praze dne 9. 2. 2010 se žalobce
domáhá na žalovaném jako předsedovi představenstva zaplacení 574.220 Kč s
příslušenstvím z titulu vydání bezdůvodného obohacení. Tvrdí, že uvedená částka
byla žalovanému vyplacena jako pohyblivá složka odměny, aniž by její vyplacení
schválila členská schůze P. s. b. d. (dále též jen „družstvo“ nebo „dlužník“).
[2] Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. 5. 2020, č. j. 25 Cm
20/2010-404, žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok
II.).
[3] Jde přitom již o druhé rozhodnutí soudu prvního stupně v této věci,
když rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. 12. 2012, č. j. 25 Cm
20/2010-166, jímž soud uložil žalovanému povinnost zaplatit 269.864 Kč s (ve
výroku specifikovaným) příslušenstvím (výrok I.) a zamítl žalobu co do částky
304.356 Kč s (ve výroku specifikovaným) příslušenstvím (výrok II.), k odvolání
žalobce a žalovaného Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 30. 6. 2015, č. j. 7
Cmo 150/2013-202, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
[4] Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce v záhlaví označeným rozsudkem
rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že uložil žalovanému povinnost
zaplatit žalobci 574.220 Kč s (ve výroku specifikovaným) příslušenstvím (první
výrok), rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok),
o znalečném (třetí výrok) a o poplatkové povinnosti (čtvrtý výrok).
[5] Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jež
Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), jako nepřípustné. Učinil tak proto, že
dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř. a
není přípustné ani podle § 237 o. s. ř.
[6] Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na dílčích závěrech, podle
nichž:
1) „postupnými platbami částky 574.220 Kč byla dovolateli hrazena odměna
za výkon funkce předsedy představenstva …, nikoliv mzda zaměstnance“,
2) členská schůze družstva schválila „pohyblivou složku odměny členů
představenstva v maximální výši 300 % základního platu s tím, že fond odměn
bude naplňován 20 % finančních prostředků získaných mimo další členské vklady a
členské příspěvky“,
3) „příjmem, z jehož objemu mohly být do výše 20 % placeny odměny členů
představenstva …, byl čistý příjem, tj. rozdíl mezi všemi příjmy a výdaji,
nikoliv pouhý hrubý příjem“, a
4) „neutěšená ekonomická situace družstva existovala již od roku 2003 a
2004 a prohlubovala se až do zjištěného úpadku … od roku 2004 se ztráta
neustále kumulovala … nejméně od roku 2004 družstvo nemělo žádný čistý příjem,
a tudíž ani položku 20 % z takového příjmu, ze které by mohly být vypláceny
odměny členům představenstva“.
[7] Dovolatel zpochybňuje (skutkový) závěr odvolacího soudu, podle něhož
„nejméně od roku 2004 družstvo nemělo žádný čistý příjem, a tudíž ani položku
20 % z takového příjmu, ze které by mohly být vypláceny odměny členům
představenstva“, a namítá, že vykazování ztrát „za účelem daňové optimalizace
předpokládaných budoucích výnosů“ ještě neznamená, že „neexistují ‚čisté‘
příjmy účetní jednotky“.
[8] Správnost skutkového stavu, jak byl zjištěn v řízení před soudy
nižších stupňů, v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od
1. 1. 2013 v žádném ohledu zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je v § 241a odst.
1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění
odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím
spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov.
například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo
2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014).
[9] V této souvislosti Nejvyšší soud připomíná, že při úvaze, zda je
právní posouzení věci odvolacím soudem – v mezích právní otázky vytyčené
dovolatelem – správné, vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího
soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých
právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srovnej např. důvody
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003,
uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, či ze
dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011).
[10] Otázka, „zda lze hodnotící soudy k účetním dokladům (ohledně jejich
úplnosti a správnosti) zakládat pouze na zjevně účelových tvrzeních“ žalobce,
kterému byly „účetní doklady prokazatelně protokolárně předány“, ale přesto
nebyly k důkazu předloženy, a námitka, že „odvolací soud bohužel akceptoval
zjevně nesprávný znalecký posudek Ing. Miluše Urbanové z jiného soudního
řízení“, dovolání přípustným nečiní, neboť odvolací soud postupoval při
hodnocení důkazů v souladu s ustanoveními § 132 a násl. o. s. ř., jakož i
ustálenou judikaturou přijatou k jejich výkladu (za všechna rozhodnutí srov.
rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1751/97, a ze dne
17. 8. 2011, sp. zn. 29 Cdo 2286/2010).
[11] Odvolací soud provedené důkazy hodnotil podle své úvahy, a to každý
důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, pečlivě
přihlížel ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli
účastníci. Provedené důkazy pak hodnotil jak z pohledu závažnosti
(důležitosti) pro rozhodnutí, tak i z pohledu pravdivosti (věrohodnosti). Žádné
důkazy nepominul a pečlivě, srozumitelně a podrobně vyložil, ze kterých
provedených důkazů vycházel.
[12] Dovolatel ve skutečnosti prostřednictvím dovolání brojí proti
samotnému hodnocení důkazů, maje za to, že odvolací soud měl na jeho základě
přijmout odlišné skutkové závěry (totiž že dlužník měl čisté příjmy k vyplacení
pohyblivé složky odměny členům představenstva). Jestliže soud respektoval
pravidla hodnocení důkazů, nepřísluší Nejvyššímu soudu posuzovat správnost
skutkových závěrů. Samo hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako
jeho výsledek, totiž nelze, s ohledem na zásadu volného hodnocení důkazů,
dovoláním napadnout (srov. za všechna rozhodnutí např. rozsudek velkého senátu
občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013,
sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněný pod číslem 10/2014 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2005, sp. zn.
29 Odo 1058/2003, a ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. 29 Cdo 4804/2009, či – mutatis
mutandis – nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96).
[13] Namítá-li dovolatel, že „zjevně účelové nepředložení účetnictví“
dlužníka ze strany žalobce by mělo jít k tíži žalobce, přehlíží, že odvolací
soud neuzavřel, že by účetní doklady dlužníka nebyly předloženy, ale že „nebyly
vedeny v takovém stavu, aby měly zcela nepochybnou vypovídací hodnotu o
ekonomickém stavu dlužníka“.
[14] Dovolání není přípustné ani pro řešení dovolatelem předložené
otázky, „zda je možné o nároku na vydání plnění (vrácení vyplacené mzdy) ve
prospěch dlužníka, na nějž byl prohlášen konkurs, rozhodovat v civilním řízení,
aniž by bylo předtím vydáno rozhodnutí insolvenčního soudu o odpůrčí žalobě
vedené o neplatnost nebo neúčinnost právního úkonu dlužníka“.
[15] Podstata odpůrčí žaloby, resp. neúčinnosti ve smyslu § 235 a násl.
zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon),
tkví v tom, že neúčinností právního úkonu není dotčena jeho platnost (viz např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2014, sen. zn. 29 ICdo 6/2012,
uveřejněný pod číslem 65/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2018, sen. zn. 29 ICdo 109/2016).
Insolvenční správce se může úspěšně domáhat i (jen) vyslovení neúčinnosti
zpochybněného právního úkonu, event. podat samostatně žalobu na určení
neúčinnosti a současně (či až po skončení řízení) žalobu o vydání ušlého plnění
do majetkové podstaty (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017,
sen. zn. 29 ICdo 31/2015). Dospěje-li soud k závěru, podle něhož šlo ze strany
dlužníka o neplatné právní úkony, je pojmově vyloučeno domáhat se jejich
neúčinnosti (odporovat jim) [viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5.
2018, sen. zn. 21 ICdo 98/2017]. Soud rozhodne zamítavým výrokem o požadavku na
určení neúčinnosti právního úkonu pro absenci právního důvodu poskytnutého
plnění (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2018, sen. zn. 29
ICdo 19/2016).
[16] Uzavřel-li odvolací soud v poměrech projednávané věci, že žalovaná
částka byla dovolateli vyplacena bez právního důvodu a dovolatel se tak
bezdůvodně obohatil, je pojmově vyloučeno domáhat se neúčinnosti takového
právního úkonu (odporovat mu). Žalobu na určení neúčinnosti právního úkonu by
insolvenční soud zamítl pro absenci právního důvodu poskytnutého plnění.
[17] Namítá-li dále dovolatel, že „není možné mimo insolvenční řízení
přezkoumávat právní důvod, na jehož základě došlo k vyplacení mzdových
prostředků dovolateli“, přehlíží, že žalobce vymezuje žalobou předmět řízení
toliko po skutkové stránce. Právní charakteristika vylíčených skutkových
tvrzení (tzv. právní důvod žaloby) není součástí vymezení předmětu řízení a
žalobce ji není povinen uvádět. Uvede-li ji, není pro soud závazná (srovnej
např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2018, sen. zn. 29 ICdo 19/2016,
či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2022, sen. zn. 29 ICdo 85/2021).
[18] Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§
243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se
oprávněný domáhat jeho výkonu.
V Brně dne 31. 1. 2023
JUDr. Marek Doležal
předseda senátu