KSHK 34 INS XY
40 ICm XY
29 ICdo 31/2015-227
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana
Poláška a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci
žalobce Ing. Ivo Schneiderky, se sídlem v Hradci Králové, třída Karla IV.
634/25, PSČ 500 02, jako insolvenčního správce dlužníka J. K., proti žalovaným
1/ J. K., narozenému XY, bytem XY, a 2/ V. K., narozené XY, bytem tamtéž, oběma
zastoupeným JUDr. Zdeňkem Kadlečkem, advokátem, se sídlem v Hradci Králové,
třída Karla IV. 502/23, PSČ 500 02, o odpůrčí žalobě, vedené u Krajského soudu
v Hradci Králové pod sp. zn. 40 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci
dlužníka J. K., narozeného XY, bytem XY, vedené u Krajského soudu v Hradci
Králové pod sp. zn. KSHK 34 INS XY, o dovolání žalovaných proti rozsudku
Vrchního soudu v Praze ze dne 18. září 2014, č. j. 40 ICm XY, 101 VSPH XY (KSHK
34 INS XY), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů dovolacího
řízení.
Rozsudkem ze dne 18. září 2013, č. j. 40 ICm XY, ve znění opravného usnesení ze
dne 10. dubna 2014, č. j. 40 ICm XY, určil Krajský soud v Hradci Králové (dále
jen „insolvenční soud“), že darovací smlouva ze dne 20. července 2009 uzavřená
mezi dlužníkem (J. K.) a jeho manželkou (M.K.) jako darujícími a žalovanými (J.
K. a V. K.) jako obdarovanými, kterou byly žalovaným darovány do jejich
podílového spoluvlastnictví ve výroku specifikované nemovitosti (dále jen
„sporné nemovitosti“ a „darovací smlouva“), je neúčinná (bod I. výroku),
rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku) a o povinnosti žalovaných uhradit
soudní poplatek (bod III. výroku).
K odvolání žalovaných Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím
potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok) a rozhodl o nákladech
odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud – cituje § 240 odst. 1 až 3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a
způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a vycházeje ze skutkových
zjištění insolvenčního soudu – shodně s insolvenčním soudem uzavřel, že dlužník
(společně s manželkou) bezúplatně převedl nemovitosti (které byly ve společném
jmění manželů) na své zletilé děti (žalované), tedy na osoby blízké, a učinil
tak v době, kdy byl v úpadku, nebo darovací smlouva k dlužníkovu úpadku vedla.
K námitce, že žalovaní v době uzavření darovací smlouvy nevěděli, že dlužník
tímto úkonem chce zkrátit uspokojení svých věřitelů, odvolací soud uvedl, že
jde o skutečnost (i kdyby byla prokázána), která není součástí skutkové
podstaty neúčinného právního úkonu bez přiměřeného protiplnění podle § 240
insolvenčního zákona, a jde tak o skutečnost pro právní posouzení věci
nerozhodnou. Dokazování k tomu, zda skutečně v daném případě šlo o neúčinný
právní úkon dle § 242 insolvenčního zákona, by bylo na místě, jen kdyby
provedené důkazy nestačily pro závěr, že jde o neúčinný právní úkon bez
přiměřeného protiplnění.
Odvolací soud dále vyšel z toho, že se žalovaným nepodařilo vyvrátit domněnku,
že dlužník darovací smlouvu uzavřel v době, kdy byl v úpadku, když soudu
nepředložili žádné relevantní důkazy o tom, že dlužník nebyl v době uzavření
darovací smlouvy v úpadku, což žalovaní dovozují pouze z toho, že převážná
většina jeho závazků nebyla po lhůtě splatnosti.
Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně proti všem jeho výrokům, podali
žalovaní dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. jako nepřípustné. Učinil tak proto, že závěry, z nichž vychází potvrzující rozhodnutí odvolacího
soudu ve věci samé, odpovídají judikatuře Nejvyššího soudu, jak se ustálila v
době po vydání napadeného rozsudku. Ve výkladu § 240 insolvenčního zákona je napadené rozhodnutí v souladu se
závěry formulovanými Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 30. září 2015, sen. zn. 29 ICdo 17/2013, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 8, ročník 2016,
pod číslem 101, k jehož závěrům se Nejvyšší soud následně přihlásil v usnesení
ze dne 30. listopadu 2015, sen. zn. 29 ICdo 50/2014, a v usnesení ze dne 31. srpna 2016, sen. zn. 29 ICdo 5/2015. Jestliže dovolatelé v dovolání formulují otázky k výkladu pojmu „úkony, které
vedly k úpadku“, potud přehlížejí, že napadené rozhodnutí spočívá na závěru, že
dovolatelé, jako osoby dlužníku blízké, neprokázali, že zpochybněný právní úkon
(darovací smlouva) byl učiněn v době, kdy dlužník nebyl v úpadku. Přitom v
dovolacím řízení nelze účinně zpochybnit skutkové závěry, z nichž vyšel
odvolací soud, podle nichž měl dlužník v době uzavření darovací smlouvy splatné
závazky ve výši přes 6 mil. Kč, přičemž jeho jediným hodnotným majetkem byly
právě sporné nemovitosti. Staví-li dovolatelé svou argumentaci na tom, že darovací smlouva nemohla vést k
úpadku dlužníka, lze dodat, že polemizují ve skutečnosti s úvahami, které
odvolací soud formuloval nad rámec závěru, že dovolatelé neprokázali, že v době
uzavření zpochybněné smlouvy dlužník nebyl v úpadku. Odůvodnění napadeného
rozhodnutí je nutno interpretovat tak, že dovolatelé neprokázali, že dlužník
nebyl v době uzavření darovací smlouvy v úpadku, a že je nadto zřejmé, že i
kdyby dlužník v době uzavření smlouvy v úpadku nebyl, právě uzavření smlouvy by
k úpadku vedlo, neboť dlužník se touto smlouvou zbavil jediného hodnotného
majetku, jímž disponoval. Napadené rozhodnutí neodporuje judikatuře Nejvyššího soudu ani v otázce
„dvoufázovosti“ uplatnění právních následků neúčinných úkonů podle
insolvenčního zákona ve znění účinném do 31. prosince 2013. K tomu srov. především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2016, sp. zn. 29 Cdo
4123/2014. Skutečnost, že i podle právní úpravy účinné v době zahájení tohoto
sporu bylo možné žalovat současně na určení neúčinnosti a vydání ušlého plnění
(či náhrady za ně) do majetkové podstaty, ještě neznamená, že jsou-li podány
žaloby samostatně (či je-li řízení po podání žaloby rozděleno na spor o určení
neúčinnosti a o vydání plnění do majetkové podstaty), je tato skutečnost
důvodem pro zamítnutí žaloby. Jinými slovy řečeno, insolvenční správce se může
úspěšně domáhat i (jen) vyslovení neúčinnosti zpochybněného právního úkonu,
event. podat samostatně žalobu na určení neúčinnosti a současně (či až po
skončení řízení) žalobu o vydání ušlého plnění do majetkové podstaty. K otázce pasivní věcné legitimace v odpůrčím sporu lze odkázat na pochybnosti
nevyvolávající dikci § 237 odst.
1 insolvenčního zákona, jakož i na judikaturu
Nejvyššího soudu – především rozsudek ze dne 28. února 2017, sp. zn. 29 Cdo
363/2015. V poměrech dané věci je nepochybné, že dovolatelé jako obdarovaní
byli osobami, v jejichž prospěch byl zpochybněný úkon učiněn. Co se týče dalších výhrad dovolatelů (založených na tvrzení, že následně sporné
nemovitosti převedli), pak dovolatelé přehlížejí, že právě v důsledku vyloučení
části předmětu řízení k samostatnému projednání v dané věci nebylo rozhodováno
o tom, že (zda) jsou dovolatelé povinni vydat náhradu za obdržené plnění do
majetkové podstaty. Potud se tedy výhrady dovolatelů míjí s tím, co je
předmětem tohoto řízení. K dovolání proti nákladovým výrokům. Přestože dovolatelé výslovně napadají všechny výroky rozsudku odvolacího soudu,
ve vztahu k nákladovým výrokům (prvnímu výroku v rozsahu, v němž odvolací soud
potvrdil rozhodnutí insolvenčního soudu o nákladech řízení, a druhému výroku,
jímž odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení) neobsahuje dovolání
žádnou argumentaci. Dovolatelé nijak nezpochybňují závěry, které vedly odvolací
soud k potvrzení rozhodnutí insolvenčního soudu o nákladech řízení a k
rozhodnutí o nákladech odvolacího řízení. Nadto dovolatelé ve vztahu k těmto výrokům nijak nevymezují přípustnost
dovolání. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. přitom platí, že obligatorní náležitostí dovolání
je požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §
237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které
z tam uvedených hledisek považuje za splněné. K vymezení přípustnosti dovolání srov. především usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Srov. ostatně též usnesení Ústavního
soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, ze dne 12. února 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, a ze dne 24. června 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14. Údaj o tom, v čem dovolatelé spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání
ve vztahu k výrokům, jimiž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení, se z
dovolání (posuzováno podle jeho obsahu) nepodává. Důvodem pro odmítnutí dovolání v této části jsou proto jeho vady, spočívající v
nevymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (srov. § 241a odst. 2 o. s. ř.). Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o § 243c odst. 3 větu první, § 224
odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaných bylo odmítnuto, čímž
žalobci vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů. Podle obsahu
spisu však žalobci v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly. Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním
rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. června 2017
Mgr. Milan P o l á š e k
předseda senátu