KSHK 34 INS XY 40 ICm XY 29 ICdo 31/2015-227
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobce Ing. Ivo Schneiderky, se sídlem v Hradci Králové, třída Karla IV. 634/25, PSČ 500 02, jako insolvenčního správce dlužníka J. K., proti žalovaným 1/ J. K., narozenému XY, bytem XY, a 2/ V. K., narozené XY, bytem tamtéž, oběma zastoupeným JUDr. Zdeňkem Kadlečkem, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, třída Karla IV. 502/23, PSČ 500 02, o odpůrčí žalobě, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 40 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka J. K., narozeného XY, bytem XY, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. KSHK 34 INS XY, o dovolání žalovaných proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. září 2014, č. j. 40 ICm XY, 101 VSPH XY (KSHK 34 INS XY), takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Rozsudkem ze dne 18. září 2013, č. j. 40 ICm XY, ve znění opravného usnesení ze dne 10. dubna 2014, č. j. 40 ICm XY, určil Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „insolvenční soud“), že darovací smlouva ze dne 20. července 2009 uzavřená mezi dlužníkem (J. K.) a jeho manželkou (M.K.) jako darujícími a žalovanými (J. K. a V. K.) jako obdarovanými, kterou byly žalovaným darovány do jejich podílového spoluvlastnictví ve výroku specifikované nemovitosti (dále jen „sporné nemovitosti“ a „darovací smlouva“), je neúčinná (bod I. výroku), rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku) a o povinnosti žalovaných uhradit soudní poplatek (bod III. výroku).
K odvolání žalovaných Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud – cituje § 240 odst. 1 až 3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a vycházeje ze skutkových zjištění insolvenčního soudu – shodně s insolvenčním soudem uzavřel, že dlužník (společně s manželkou) bezúplatně převedl nemovitosti (které byly ve společném jmění manželů) na své zletilé děti (žalované), tedy na osoby blízké, a učinil tak v době, kdy byl v úpadku, nebo darovací smlouva k dlužníkovu úpadku vedla. K námitce, že žalovaní v době uzavření darovací smlouvy nevěděli, že dlužník tímto úkonem chce zkrátit uspokojení svých věřitelů, odvolací soud uvedl, že jde o skutečnost (i kdyby byla prokázána), která není součástí skutkové podstaty neúčinného právního úkonu bez přiměřeného protiplnění podle § 240
insolvenčního zákona, a jde tak o skutečnost pro právní posouzení věci nerozhodnou. Dokazování k tomu, zda skutečně v daném případě šlo o neúčinný právní úkon dle § 242 insolvenčního zákona, by bylo na místě, jen kdyby provedené důkazy nestačily pro závěr, že jde o neúčinný právní úkon bez přiměřeného protiplnění.
Odvolací soud dále vyšel z toho, že se žalovaným nepodařilo vyvrátit domněnku, že dlužník darovací smlouvu uzavřel v době, kdy byl v úpadku, když soudu nepředložili žádné relevantní důkazy o tom, že dlužník nebyl v době uzavření darovací smlouvy v úpadku, což žalovaní dovozují pouze z toho, že převážná většina jeho závazků nebyla po lhůtě splatnosti.
Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně proti všem jeho výrokům, podali žalovaní dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. jako nepřípustné. Učinil tak proto, že závěry, z nichž vychází potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé, odpovídají judikatuře Nejvyššího soudu, jak se ustálila v době po vydání napadeného rozsudku. Ve výkladu § 240 insolvenčního zákona je napadené rozhodnutí v souladu se závěry formulovanými Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 30. září 2015, sen.
zn. 29 ICdo 17/2013, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 8, ročník 2016, pod číslem 101, k jehož závěrům se Nejvyšší soud následně přihlásil v usnesení ze dne 30. listopadu 2015, sen. zn. 29 ICdo 50/2014, a v usnesení ze dne 31. srpna 2016, sen. zn. 29 ICdo 5/2015. Jestliže dovolatelé v dovolání formulují otázky k výkladu pojmu „úkony, které vedly k úpadku“, potud přehlížejí, že napadené rozhodnutí spočívá na závěru, že dovolatelé, jako osoby dlužníku blízké, neprokázali, že zpochybněný právní úkon (darovací smlouva) byl učiněn v době, kdy dlužník nebyl v úpadku.
Přitom v dovolacím řízení nelze účinně zpochybnit skutkové závěry, z nichž vyšel odvolací soud, podle nichž měl dlužník v době uzavření darovací smlouvy splatné závazky ve výši přes 6 mil. Kč, přičemž jeho jediným hodnotným majetkem byly právě sporné nemovitosti. Staví-li dovolatelé svou argumentaci na tom, že darovací smlouva nemohla vést k úpadku dlužníka, lze dodat, že polemizují ve skutečnosti s úvahami, které odvolací soud formuloval nad rámec závěru, že dovolatelé neprokázali, že v době uzavření zpochybněné smlouvy dlužník nebyl v úpadku.
Odůvodnění napadeného rozhodnutí je nutno interpretovat tak, že dovolatelé neprokázali, že dlužník nebyl v době uzavření darovací smlouvy v úpadku, a že je nadto zřejmé, že i kdyby dlužník v době uzavření smlouvy v úpadku nebyl, právě uzavření smlouvy by k úpadku vedlo, neboť dlužník se touto smlouvou zbavil jediného hodnotného majetku, jímž disponoval. Napadené rozhodnutí neodporuje judikatuře Nejvyššího soudu ani v otázce „dvoufázovosti“ uplatnění právních následků neúčinných úkonů podle insolvenčního zákona ve znění účinném do 31.
prosince 2013. K tomu srov. především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2016, sp. zn. 29 Cdo 4123/2014. Skutečnost, že i podle právní úpravy účinné v době zahájení tohoto sporu bylo možné žalovat současně na určení neúčinnosti a vydání ušlého plnění (či náhrady za ně) do majetkové podstaty, ještě neznamená, že jsou-li podány žaloby samostatně (či je-li řízení po podání žaloby rozděleno na spor o určení neúčinnosti a o vydání plnění do majetkové podstaty), je tato skutečnost důvodem pro zamítnutí žaloby.
Jinými slovy řečeno, insolvenční správce se může úspěšně domáhat i (jen) vyslovení neúčinnosti zpochybněného právního úkonu, event. podat samostatně žalobu na určení neúčinnosti a současně (či až po skončení řízení) žalobu o vydání ušlého plnění do majetkové podstaty. K otázce pasivní věcné legitimace v odpůrčím sporu lze odkázat na pochybnosti nevyvolávající dikci § 237 odst.
1 insolvenčního zákona, jakož i na judikaturu Nejvyššího soudu – především rozsudek ze dne 28. února 2017, sp. zn. 29 Cdo 363/2015. V poměrech dané věci je nepochybné, že dovolatelé jako obdarovaní byli osobami, v jejichž prospěch byl zpochybněný úkon učiněn. Co se týče dalších výhrad dovolatelů (založených na tvrzení, že následně sporné nemovitosti převedli), pak dovolatelé přehlížejí, že právě v důsledku vyloučení části předmětu řízení k samostatnému projednání v dané věci nebylo rozhodováno o tom, že (zda) jsou dovolatelé povinni vydat náhradu za obdržené plnění do majetkové podstaty.
Potud se tedy výhrady dovolatelů míjí s tím, co je předmětem tohoto řízení. K dovolání proti nákladovým výrokům. Přestože dovolatelé výslovně napadají všechny výroky rozsudku odvolacího soudu, ve vztahu k nákladovým výrokům (prvnímu výroku v rozsahu, v němž odvolací soud potvrdil rozhodnutí insolvenčního soudu o nákladech řízení, a druhému výroku, jímž odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení) neobsahuje dovolání žádnou argumentaci. Dovolatelé nijak nezpochybňují závěry, které vedly odvolací soud k potvrzení rozhodnutí insolvenčního soudu o nákladech řízení a k rozhodnutí o nákladech odvolacího řízení.
Nadto dovolatelé ve vztahu k těmto výrokům nijak nevymezují přípustnost dovolání. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. přitom platí, že obligatorní náležitostí dovolání je požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. K vymezení přípustnosti dovolání srov. především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Srov. ostatně též usnesení Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, ze dne 12. února 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, a ze dne 24. června 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14. Údaj o tom, v čem dovolatelé spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve vztahu k výrokům, jimiž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení, se z dovolání (posuzováno podle jeho obsahu) nepodává.
Důvodem pro odmítnutí dovolání v této části jsou proto jeho vady, spočívající v nevymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. § 241a odst. 2 o. s. ř.). Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o § 243c odst. 3 větu první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaných bylo odmítnuto, čímž žalobci vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů. Podle obsahu spisu však žalobci v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly. Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. června 2017
Mgr. Milan P o l á š e k předseda senátu