U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Gemmela a soudců Mgr. Milana Poláška a JUDr. Filipa Cilečka v právní věci
žalobkyně Mgr. Romany Andělové, advokátky, se sídlem v Brně, Marešova 305/14,
PSČ 602 00, jako insolvenční správkyně dlužnice KRAHŰT - GROUP, s. r. o., proti
žalovaným 1) M. K. a 2) H. K., oběma bytem XY, oběma zastoupeným Mgr. Bc.
Lubošem Klimentem, advokátem, se sídlem ve Žďáru nad Sázavou, Nádražní 600/21,
PSČ 591 01, o odpůrčí žalobě, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 24
ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužnice KRAHŰT - GROUP, s. r.
o., se sídlem v Chudčicích 68, PSČ 664 71, identifikační číslo osoby 26 23 52
00, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 24 INS XY, o dovolání
žalovaných proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. června 2014, č.
j. 24 ICm XY, 13 VSOL XY, 13 VSOL XY (KSBR 24 INS XY), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 30. června 2014, č. j. 24 ICm XY, 13
VSOL XY, 13 VSOL XY (KSBR 24 INS XY), k odvolání žalovaných (mimo jiné)
potvrdil rozsudek ze dne 3. června 2013, č. j. 24 ICm XY, jímž Krajský soud v
Brně (dále jen „insolvenční soud“):
1) Určil, že dohoda o vypořádání závazku uzavřená dne 10. února
2009 mezi dlužnicí (KRAHU?T - GROUP, s. r. o.) a žalovanými (M. a H. K.), na
základě které dlužnice převedla na žalované movité věci označené jako: osobní
automobil Škoda Octavia combi, SPZ: XY, skříňový nákladní automobil IVECO, SPZ:
XY, osobní automobil AUDI A4, SPZ: XY, perlový mlýn Turnomill, perlový mlýn 20
l, perlový mlýn 30 l, tónovací automat TEMATIC, vysokozdvižný vozík DESTA,
tónovač manuální, kolorimetr a dispergační míchadlo (dále jen „dohoda“), je
neúčinným právním úkonem.
2) Žalovaným uložil povinnost společně a nerozdílně vydat
žalobkyni výše označené věci (s výjimkou skříňového nákladního automobilu IVECO
a osobního automobilu AUDI).
3) Žalovaným uložil povinnost zaplatit žalobkyni společně a
nerozdílně částku 374.100,- Kč.
Odvolací soud – cituje ustanovení § 235 odst. 1 a 2, § 236 odst. 2, § 237 odst.
1, § 239 odst. 1 a 3, § 240 odst. 1 až 3 a § 241 odst. 1 až 4 zákona č.
182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), ve znění
účinném do 31. prosince 2013
– shodně s insolvenčním soudem uzavřel, že:
a) Žalobkyně podala odpůrčí žalobu ve lhůtě určené ustanovením §
239 odst. 3 insolvenčního zákona (účinky rozhodnutí o úpadku dlužnice nastaly
9. prosince 2009, přičemž odpůrčí žaloba byla doručena insolvenčnímu soudu 8.
prosince 2010); pro závěr o včasnosti žaloby je nevýznamné, že žalobkyně v
průběhu řízení změnila žalobu v části týkající se vydání movitých věcí,
respektive zaplacení náhradního peněžitého plnění.
b) Dlužnice uzavřela dohodu v době, kdy byla v úpadku (k datu
uzavření dohody měla minimálně 12 věřitelů s pohledávkami více jak tři měsíce
po lhůtě splatnosti, které přesahovaly částku 1.000.000,- Kč, jakož i závazek
vůči dalšímu věřiteli
(3P-CHEM s. r. o.) ve výši 2.351.688,30 Kč, který byl splatný v době od 23.
prosince 2007 do 13. srpna 2008.
c) Dohoda je právním úkonem bez přiměřeného protiplnění a současně
právním úkonem, na jehož základě se žalovaným (jako nezajištěným věřitelům
dlužnice) dostalo nikoli poměrného, nýbrž plného uspokojení, v důsledku čehož
byli zkráceni ostatní věřitelé. Podle této dohody totiž dlužnice poskytla
žalovaným plnění v hodnotě 1.053.200,- Kč za protiplnění ve výši 510.000,- Kč.
Jakkoli byla v dohodě uvedena celková výše půjček (podle smluv ze dne 23. ledna
2006, 1. listopadu 2006 a 17. prosince 2008) částkou 1.580.000,- Kč, již před
uzavřením dohody dlužnice žalovaným na jejich úhradu zaplatila 420.000,- Kč;
žalovaní dále neprokázali, že by půjčku ve výši 650.000,- Kč dlužnici poskytli.
(Nejvyšší soud již na tomto místě dodává, že odvolací soud se v důvodech svého
rozsudku dopustil zřejmé nesprávnosti, když sice shledal správným závěr
insolvenčního soudu o nepřiměřenosti protiplnění, ale při vyčíslení výše
závazku dlužnice vůči žalovaným nepřihlédl k částečnému plnění dlužnice ve výši
420.000,- Kč.)
d) Rozhodl-li insolvenční soud o neúčinnosti dohody, po právu
rozhodl i o povinnosti žalovaných vydat ty movité věci, které mají v držení;
tam, kde to není možné, jim uložil „poskytnou rovnocennou náhradu do majetkové
podstaty, určenou posudkem znalce“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, které mají za
přípustné podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu (dále jen „o. s. ř.“), majíce za to, že v rozhodovací činnosti Nejvyššího
soudu nebyly dosud vyřešeny otázky hmotného a procesního práva, a to konkrétně,
zda:
1) Je možné přisoudit žalobkyni nárok uvedený v § 236 odst. 2
insolvenčního zákona, když tento nárok žalobkyně neuplatnila v prekluzivní
lhůtě dle § 239 odst. 3 insolvenčního zákona, ale uplatnila jej teprve v rámci
změny žalobního petitu po uplynutí prekluzivní lhůty? 2) Je soud oprávněn poučit žalobkyni o vhodnosti změnit žalobní
petit tak, aby ve vztahu ke každé movité věci, jejíhož vydání se domáhá, uvedla
i údaj o výši rovnocenné náhrady pro případ, že nebude možno věc do majetkové
podstaty dlužnice vydat, a to za situace, kdy se žalobkyně domáhala primárně
vydání jednotlivých movitých věcí a eventuálně rovnocenné náhrady v celkové
výši 1.580.000,- Kč bez bližšího rozlišení? 3) Je nutné vycházet při posuzování právního úkonu jako neúčinného
podle § 240 či § 241 insolvenčního zákona z výše veškerých vzájemných závazků
mezi účastníky daného právního úkonu, anebo pouze z těch závazků, které jsou
uvedeny v samotném právním úkonu? 4) Se žalobce může domáhat prohlášení neúčinnosti pouze části
právního úkonu a vydání pouze některých věcí tímto právním úkonem převedených,
a pokud se domáhá prohlášení neúčinnosti pouze u této části, z hodnoty kterých
převedených věcí má soud vycházet při posuzování, zda jde o právní úkon
zkracující či zvýhodňující? 5) Má soud při posuzování právního úkonu jako neúčinného vycházet z
hodnoty věcí, které byly dotčeným právním úkonem převedeny z majetkové podstaty
dlužnice na žalované, bez daně z přidané hodnoty či s daní z přidané hodnoty,
když žalovaní nejsou plátci daně z přidané hodnoty? 6) Je možné posoudit právní úkon jako neúčinný, když v době
„uzavření právního úkonu“ měla dlužnice více majetku než závazků? Dovolatelé namítají, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci a snáší argumenty ve prospěch závěrů, podle
nichž:
a) Žalobkyně podala žalobu o vydání movitých věcí po uplynutí
prekluzivní lhůty určené ustanovením § 239 odst. 3 insolvenčního zákona. b) Insolvenční soud žalobkyni nepřípustně „hmotně právně“
poučoval o tom, „jakým způsobem má být navržena změna žalobního petitu“,
přičemž takovýto postup „není přípustný s ohledem na požadavek rovnosti zbraní
procesních stran“. c) Skutečná výše pohledávek žalovaných za dlužnicí nečinila
1.580.000,- Kč, nýbrž 1.830.000,- Kč. d) Podle dohody dlužnice na žalované převedla movité věci (osm
přístrojů a dva automobily), přičemž žalobkyně se domáhala „prohlášení“
neúčinnosti dohody, kterou byly do vlastnictví žalovaných převedeny movité věci
(8 přístrojů a 1 automobil). Bez jednoho automobilu, u něhož se žalobkyně
prohlášení neúčinnosti nedomáhala, je tak nutné dospět k závěru, že žalovaným
se dostalo movitých věcí v hodnotě 850.800,- Kč s DPH a nikoli 1.053.200,- Kč s
DPH.
e) Při stanovení hodnoty movitých věcí soudy vycházely z hodnoty
stanovené soudním znalcem včetně daně z přidané hodnoty; žalovaní ovšem plátci
této daně nejsou a není jim tak „umožněno provést tzv. odpočet daně z přidané
hodnoty na výstupu“ a „tato daň z přidané hodnoty se nestává jejich
obohacením“. f) Podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 955/2005 věřitel
nese při odpůrčí žalobě břemeno tvrzení a břemeno důkazní ohledně toho, že k
uspokojení věřitelovy vymahatelné pohledávky prokazatelně nelze použít jiný
majetek dlužníka; k datu uzavření dohody přitom měla dlužnice „pravděpodobně
více majetku než závazků – nemohlo tedy dojít k poškození věřitelů“. Konečně dovolatelé nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, podle
něhož neunesli důkazní břemeno ohledně poskytnutí půjčky dlužnici ve výši
650.000,- Kč a v tomto směru mu vytýkají, že „dospěl při hodnocení důkazů k
nesprávnému skutkovému zjištění, které však je z pohledu odvolacího soudu
klíčové“. Proto požadují, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc
tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení. Dovolání žalovaných, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako
nepřípustné. Učinil tak, proto:
1) Ustanovení § 239 odst. 3 insolvenčního zákona nevzbuzuje žádné
pochybnosti o tom, že upravuje (jen) lhůtu, ve které může insolvenční správce
podat odpůrčí žalobu a důsledky nedodržení této lhůty. O tom, že v poměrech
projednávané věci byla odpůrčí žaloba podána včas (o úpadku dlužnice
insolvenční soud rozhodl 9. prosince 2009 a odpůrčí žaloba byla podána u
insolvenčního soudu 8. prosince 2010), pochybnosti nejsou. Na uplatnění nároku
na vydání plnění z neúčinného právního úkonu do majetkové podstaty, eventuelně
nároku na poskytnutí rovnocenné náhrady (tj. uplatnění nároků podle ustanovení
§ 236 odst. 2 insolvenčního zákona) se tak lhůta určená výše zmíněným
ustanovením evidentně nevztahuje. Potud jde o závěr triviální, jelikož
příslušná zákonná úprava je naprosto jednoznačná (k tomu srov. např. důvody
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99, ze dne
24. května 2007, sp. zn. 29 Cdo 48/2007 a ze dne 8. října 2013, sp. zn. 32 Cdo
1180/2013). Pouhé zopakování zcela jasného a žádné výkladové obtíže
nepřinášejícího znění právního předpisu Nejvyšším soudem nelze přitom považovat
za řešení otázky hmotného nebo procesního práva, na němž závisí napadené
rozhodnutí ve smyslu § 237 o. s. ř. (viz též např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 18. září 2014, sp. zn. 29 Cdo 3422/2014, ve spojení s usnesením Ústavního
soudu ze dne 18. června 2015, sp. zn. III. ÚS 3723/2014). 2) Výhradou, podle níž insolvenční soud překročil meze poučovací
povinnosti (tím, že vyzval žalobkyni, aby u každé movité věci, kterou žádá
vydat, uvedla částku představující rovnocennou náhradu pro případ, že vydání
věci nebude možné), dovolatelé ve skutečnosti nezpochybňují právní posouzení
věci, nýbrž namítají vadu řízení, které se podle názoru dovolatelů dopustil
insolvenční soud. Současně je zcela zjevné, že ze strany insolvenčního soudu
nešlo o poučení o hmotném právu, nýbrž o splnění poučovací povinnosti k
odstranění vady žaloby, a to ve vztahu k (nově uplatněnému) požadavku na vydání
movitých věcí, respektive zaplacení „rovnocenné peněžité náhrady“ (pro případ,
že vydání nebude možné) [k tomu srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne
9. října 2002, sp. zn. 21 Cdo 85/2002, uveřejněné pod číslem 57/2003 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek]. V této souvislosti konečně nelze přehlédnout
ani to, že v konečném důsledku insolvenční soud rozhodl o povinnosti žalovaných
k peněžitému plnění pouze u dvou věcí, které nebylo možno vydat, a to s ohledem
na závěry znaleckého posudku, jímž byla určena obvyklá cena těchto věcí (právě
na základě tohoto důkazu žalobkyně provedla poslední změnu žaloby u jednání 27.
května 2013).
3) Rovněž odpověď na otázku, zda při posuzování neúčinnosti
právního úkonu je nutno vycházet z veškerých vzájemných vztahů účastníků daného
právního úkonu nebo pouze „z těch závazků, které jsou uvedeny v samotném
právním úkonu“, je zcela jednoduchá. Posuzovaným právním úkonem – dohodou –
měly být „vyrovnány“ tam uvedené pohledávky žalovaných za dlužnicí. Úvaha o
tom, že by snad pro posouzení (ne)účinnosti právního úkonu bylo nezbytné
posuzovat i právním úkonem nedotčená práva a povinnosti smluvních stran, je
zjevně nepřijatelná.
4) Řešení otázky, zda se žalobkyně může domáhat prohlášení
neúčinnosti jen ve vztahu k části právního úkonu, je v poměrech dané věci
nevýznamné, jelikož se žalobkyně vůči žalovaným domáhala určení neúčinnosti
dohody (nikoli jen její části); navíc výčet movitých věcí, které byly dohodou
převedeny, jak je obsažen v dohodě, se shoduje s výčtem věcí dle petitu žaloby
i s výčtem věcí dle výroku rozsudku, jímž insolvenční soud určil neúčinnost
dohody. Okolnost, že žalobkyně po žalovaných nepožadovala vydání všech
movitých věcí (respektive nepožadovala peněžitou náhradu za všechny převedené
věci), je z hlediska položené otázky irelevantní.
5) Na přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. nelze
usuzovat ani z hlediska řešení otázky, zda sporný právní úkon (dohodu) dlužnice
a žalovaní uzavřeli v době, kdy byla dlužnice v úpadku. V tomto směru právní
posouzení věci odvolacím soudem (a insolvenčním soudem) odpovídá judikatuře
Nejvyššího soudu (k tomu srov. např. důvody rozsudků ze dne 27. února 2014, sp.
zn. 29 Cdo 677/2011, ze dne 29. dubna 2014, sp. zn. 29 ICdo 14/2012, ze dne 22.
prosince 2015, sp. zn. 29 ICdo 48/2013, uveřejněných pod čísly 60/2014,
113/2014 a 107/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i rozsudků
ze dne 30. září 2015, sp. zn. 29 ICdo 17/2013, ze dne 29. února 2016, sp. zn.
29 Cdo 307/2014 a ze dne 30. června 2016, sp. zn. 29 ICdo 44/2014). O tom, že
insolvenční soud rozhodl o úpadku dlužnice na základě vyvratitelné domněnky o
neschopnosti dlužníka platit své peněžité závazky, ani o tom, že tato domněnka
platí i v dalších případech, kdy insolvenční zákon váže vznik případných práv a
povinnost na stav úpadku dlužníka, není pochyb (k tomu opět rozsudek sp. zn. 29
ICdo 14/2012).
6) Zodpovězení otázky, zda hodnota movitých věcí dle dohody měla
být určena „s daní z přidané hodnoty nebo bez daně z přidané hodnoty“ a to ve
vazbě na skutečnost, že žalovaní nejsou plátci daně z přidané hodnoty, je pro
přijetí závěru o neúčinnosti dohody bezvýznamné již proto, že na základě dohody
se dlužnici nedostalo žádného protiplnění, které by bylo využitelné k
uspokojení pohledávek věřitelů dlužnice. Současně nelze přehlédnout, že i kdyby
se žalovaným podle dohody dostalo plnění (movité věci) v hodnotě vyčíslené bez
daně z přidané hodnoty [tj. v částce 870.413,- Kč (1.053.200,- Kč mínus částka
rovnající se 21% dani z přidané hodnoty)], byla by tímto plněním „vyrovnávána“
pohledávka z půjček poskytnutých žalovanými dlužnici ve výši (po odpočtu
neprokázané půjčky ve výši 650.000,- Kč a žalobkyní vrácené částky 420.000,-
Kč) „pouze“ 510.000,- Kč.
7) Polemikou se závěrem, podle něhož žalovaní dlužnici
nepřenechali předmět půjčky (částku 650.000,- Kč), dovolatelé nebrojí proti
právnímu posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž nesouhlasí s jeho skutkovým
závěrem o (ne)přenechání předmětu půjčky [tj. uplatňují dovolací důvod podle
ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. (ve znění účinném do 31. prosince 2012),
který ale od 1. ledna 2013 k dispozici nemají] a zpochybňují správnost
hodnocení důkazu odvolacím soudem.
Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení
důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. přitom nelze úspěšně napadnout
žádným dovolacím důvodem (k tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem
108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu
na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96,
uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Na
nesprávnost hodnocení důkazů lze totiž usuzovat jen ze způsobu, jak soud
hodnocení důkazů provedl, a to jen prostřednictvím „skutkového“ (a od 1. ledna
2013 nepřípustného) dovolacího důvodu.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3,
§ 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaných Nejvyšší soud
odmítl a žalobkyni podle obsahu spisu v dovolacím řízení účelně vynaložené
náklady nevznikly.
Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním
rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 31. srpna 2016
JUDr. Petr G e m m e l
předseda
senátu