ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců
JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobce Horizont ISPL v.
o. s., se sídlem v Ostravě-Heřmanicích, Koněvova 177/61, PSČ 713 00,
identifikační číslo osoby 28599373, jako insolvenčního správce dlužníka V. G.,
zastoupeného Mgr. Gabrielou Nejedlíkovou, advokátkou, se sídlem v Ostravě,
Husova 1285/2, PSČ 702 00, proti žalovanému B. S., narozenému XY, bytem XY,
zastoupenému JUDr. Radkem Hudečkem, advokátem, se sídlem v Ostravě, Poděbradova
1243/7, PSČ 702 00, o odpůrčí žalobě, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod
sp. zn. 36 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka V. G., se
sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod
sp. zn. KSOS 36 INS XY, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v
Olomouci ze dne 26. března 2019, č. j. 36 ICm XY, 13 VSOL XY (KSOS 36 INS XY),
ve znění usnesení ze dne 1. října 2019, č. j. 36 ICm XY, 13 VSOL XY (KSOS 36
INS XY), takto:
I. Dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26.
března 2019, č. j. 36 ICm XY 13 VSOL XY (KSOS 36 INS XY), ve znění usnesení ze
dne 1. října 2019 č. j. 36 ICm XY, 13 VSOL XY (KSOS 36 INS XY), se odmítá s
výjimkou té části, která směřuje proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího
soudu ohledně požadavku na zaplacení částky 1 496 000 Kč.
II. Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. března 2019, č. j. 36
ICm XY, 13 VSOL XY (KSOS 36 INS XY), ve znění usnesení ze dne 1. října 2019, č.
j. 36 ICm XY, 13 VSOL XY (KSOS 36 INS XY), a rozsudek Krajského soudu v Ostravě
ze dne 23. září 2016, č. j. 36 ICm XY, ve znění usnesení ze dne 15. března
2018, č. j. 36 ICm XY, se s výjimkou té části, kterou soudy rozhodly o
požadavku na určení neúčinnosti právních úkonů dlužníka, zrušují a věc se ve
zrušeném rozsahu postupuje Okresnímu soudu ve Frýdku - Místku jako soudu věcně
příslušnému k projednání a rozhodnutí věci v prvním stupni.
1. Rozsudkem ze dne 23. září 2016, č. j. 36 ICm XY, Krajský soud v
Ostravě (dále jen „insolvenční soud“):
[1] Zamítl žalobu, jíž se žalobce (Horizont ISPL v. o. s. jako
insolvenční správce dlužníka V. G.) domáhal určení, že (v žalobě blíže
specifikované) platby v celkové výši 1 496 000 Kč jsou vůči věřitelům dlužníka
neúčinnými právními úkony, a žalovanému (B. S.) bylo uloženo „vydat obdržené
plnění“ v uvedené výši do majetkové podstaty dlužníka (bod I. výroku).
2. O náhradě nákladů řízení insolvenční soud rozhodl usnesením ze dne
15. března 2018, č. j. 36 ICm XY.
3. Insolvenční soud vyšel ve skutkové rovině z toho, že:
[1] Vyhláškou ze dne 25. dubna 2014 (zveřejněnou v insolvenčním
rejstříku téhož dne) insolvenční soud oznámil zahájení insolvenčního řízení na
majetek dlužníka.
[2] Usnesením ze dne 1. srpna 2014, č. j. KSOS 36 INS XY, (zveřejněným v
insolvenčním rejstříku téhož dne) insolvenční soud (mimo jiné) zjistil úpadek
dlužníka a prohlásil konkurs na jeho majetek.
[3] V době od 23. ledna 2012 do 3. května 2013 dlužník odeslal na
bankovní účet žalovaného platby v celkové výši 1 496 000 Kč (dále jen „převod
peněžních prostředků“).
[4] Žalobce nemá k dispozici účetní doklady, které by „osvědčovaly původ
plateb“, tedy které by „vykazovaly existující závazek“ mezi dlužníkem a
žalovaným, na jehož základě by dlužník byl povinen zaplatit žalovanému částku
ve výši převedených peněžních prostředků.
4. Na výše uvedeném základě insolvenční soud – vycházeje z ustanovení §
7, § 235 odst. 1, § 239 odst. 1 a 3, § 240 a § 242 zákona č. 182/2006 Sb., o
úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), z ustanovení § 101 odst.
1 písm. a/, § 118a odst. 1 a 3 a § 120 odst. 1 zákona č. 99/1963, občanského
soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), z ustanovení § 3028 zákona č. 89/2012 Sb.,
občanského zákoníku, z ustanovení § 34 zákona č. 40/1964 Sb., občanského
zákoníku (dále jen „obč. zák.“), a odkazuje na ustálenou judikaturu Nejvyššího
soudu – dospěl k následujícímu závěru.
5. Žalobce je aktivně věcně legitimovaným a odpůrčí žalobu podal včas;
ani po poučení však nesplnil povinnost tvrzení ohledně existence závazkového
vztahu mezi dlužníkem a žalovaným, poněvadž „tvrdil pouze výsledek“, tedy
skutečnost, že dlužník převedl peněžní prostředky na účet žalovaného. „Nesporné
výplaty jednotlivých částek“ považoval za „pouhé platební transakce“, nikoliv
právní úkony dlužníka, kterým by bylo možno odporovat.
6. K odvolání žalobce Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 26.
března 2019, č. j. 36 ICm XY, 13 VSOL XY (KSOS 36 INS XY), ve znění usnesení ze
dne 1. října 2019, č. j. 36 ICm XY, 13 VSOL XY (KSOS 36 INS XY):
[1] Potvrdil rozsudek a usnesení insolvenčního soudu (první výrok).
[2] Rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
7. Odvolací soud – vycházeje z ustanovení § 7, § 111, § 235, § 237 odst.
1, § 239, § 240, § 241, § 242, § 243, § 246 odst. 2 insolvenčního zákona, z
ustanovení § 34 obč. zák., a odkazuje na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu
– dospěl po přezkoumání rozhodnutí insolvenčního soudu k následujícím závěrům.
8. Převod peněžních prostředků je právním úkonem, je-li v něm obsažen
projev vůle dlužníka plnit dluh svému věřiteli, neboť jde o projev vůle
směřující k zániku povinnosti splnit dluh. Odporovatelným právním úkonem přitom
může být i právní úkon, jímž dlužník plní svůj dluh z bezdůvodného obohacení.
9. Žalobce netvrdí, že dlužník převodem peněžních prostředků na účet
žalovaného plnil svůj peněžitý závazek z bezdůvodného obohacení; naopak uvádí,
že dlužník převedl peněžní prostředky na účet žalovaného, aniž byly dohledány
účetní podklady, které by „vykazovaly existující závazek“ mezi dlužníkem a
žalovaným. Jinak řečeno, žalobce tvrdí, že dlužník žalovanému plnil bez
právního důvodu.
10. Žalobcem předestřená tvrzení nelze podřadit pod žádnou z taxativně
vymezených skutkových podstat neúčinných právních úkonů a rozhodnutí o
zamítnutí žaloby je tak věcně správné.
11. Proti rozsudku odvolacího soudu (a to výslovně proti všem jeho
výrokům) podal žalobce dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu
ustanovení § 237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení
právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle ustanovení §
241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí
zrušil.
12. V mezích uplatněného dovolacího důvodu dovolatel odkazuje na
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2018, sen. zn. 29 ICdo 19/2016,
uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 6, ročník 2019, pod číslem 67, z
něhož dovozuje, že odvolací soud pochybil, jestliže se nezabýval tím, zda lze
převod peněžních prostředků učiněný dlužníkem ve prospěch žalovaného považovat
za plnění bez právního důvodu. Má za to, že odvolací soud není vázán právním
posouzením věci dovolatelem, které pro soud není „směrodatné“. Zdůrazňuje, že
žalovaný „nijak nepopíral“ přijetí peněžních prostředků v celkové výši 1 496
000 Kč, přičemž nelze po insolvenčním správci (dovolateli) spravedlivě
požadovat, aby tvrdil, na základě jakého závazkového vztahu dlužník peněžní
prostředky žalovanému poskytl.
13. Žalovaný ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout jako nepřípustné,
případně zamítnout. Rozpor s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu
neshledává, neboť dovolatel nesplnil povinnost tvrzení a „nedostatek důkazů“ na
jeho straně neznamená „přenos důkazní povinnosti na žalovaného“.
14. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v
aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017
Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
15. V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti té části prvního výroku
napadeného rozhodnutí, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek insolvenčního
soudu (ve znění usnesení ze dne 15. března 2018) ve výroku o nákladech řízení a
proti druhému výroku o nákladech odvolacího řízení, jakož i v rozsahu v němž
dovolání směřuje proti té části prvního výroku napadeného rozhodnutí, kterou
odvolací soud potvrdil rozsudek insolvenčního soudu ve výroku o zamítnutí
žaloby o určení neúčinnosti právních úkonů dlužníka, Nejvyšší soud odmítl
dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř., jelikož potud dovolatel
způsobem odpovídajícím požadavku ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. nevymezil
důvod přípustnosti dovolání (výše označená otázka se tohoto výroku zjevně
netýká) a ohledně těchto částí výroků dovolatel v dovolání žádným způsobem
neargumentoval. K vymezení přípustnosti dovolání srov. především usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod
číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i stanovisko pléna
Ústavního soudu ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné
pod číslem 460/2017 Sb.
16. Ve zbývajícím rozsahu (ohledně potvrzujícího výroku napadeného
rozhodnutí ve věci samé ohledně částky 1 496 000 Kč) je dovolání, které potud
nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř., přípustné
podle § 237 o. s. ř., když pro daný případ neplatí žádné z omezení přípustnosti
dovolání vypočtených v § 238 o. s. ř. a v posouzení dovoláním předestřené
právní otázky je napadené rozhodnutí v rozporu s níže označenou judikaturou
Nejvyššího soudu.
17. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud
posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo
právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný
skutkový stav nesprávně aplikoval.
18. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním
nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách
vychází.
19. Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující
ustanovení občanského soudního řádu:
§ 79 (o. s. ř.)
(1) Řízení se zahajuje na návrh. Návrh musí kromě obecných náležitostí (§ 42
odst. 4) obsahovat jméno, příjmení, bydliště účastníků, popřípadě rodná čísla
nebo identifikační čísla účastníků (obchodní firmu nebo název a sídlo právnické
osoby, identifikační číslo, označení státu a příslušné organizační složky
státu, která za stát před soudem vystupuje), popřípadě též jejich zástupců,
vylíčení rozhodujících skutečností, označení důkazů, jichž se navrhovatel
dovolává, a musí být z něj patrno, čeho se navrhovatel domáhá. Ve věcech, v
nichž je účastníkem řízení svěřenský správce, musí návrh dále obsahovat i
označení, že se jedná o svěřenského správce, a označení svěřenského fondu.
Tento návrh, týká-li se dvoustranných právních poměrů mezi žalobcem a žalovaným
(§ 90), se nazývá žalobou.
(…)
§ 153 (o. s. ř.)
(1) Soud rozhoduje na základě zjištěného skutkového stavu věci.
(2) Soud může překročit návrhy účastníků a přisoudit něco jiného nebo více, než
čeho se domáhají, jen tehdy, jestliže z právního předpisu vyplývá určitý způsob
vypořádání vztahu mezi účastníky.
20. Ustanovení občanského soudního řádu platila v citované podobě v době
podání žaloby a do vydání napadeného rozhodnutí změn nedoznala.
21. Nejvyšší soud v (dovolatelem zmíněném) rozsudku sen. zn. 29 ICdo
19/2016 uzavřel, že:
[1] V tzv. sporném řízení, které je ovládáno dispoziční zásadou, platí,
že soud je vázán žalobou, tedy tím, jak žalobce vymezil předmět řízení. Předmět
řízení žalobce vymezuje v žalobě vylíčením skutečností (skutkových tvrzení),
jimiž uvádí skutkový děj, na jehož základě žalobním petitem uplatňuje svůj
nárok, či jinak řečeno nárok uplatněný žalobou je vymezen vylíčením skutkových
okolností, z nichž žalobce nárok dovozuje (právní důvod nároku), a žalobním
návrhem (petitem). Právní charakteristika vylíčených skutkových tvrzení (tzv.
právní důvod žaloby) není součástí vymezení předmětu řízení a žalobce ji není
povinen uvádět; uvede-li ji, není pro soud závazná, neboť soud rozhoduje na
základě zjištěného skutkového stavu věci a pro jeho rozhodnutí není významné,
jak žalobce nebo jiný účastník řízení skutkový stav věci právně posuzuje.
Jestliže na základě zjištěného skutkového stavu věci lze žalobci přiznat
plnění, kterého se petitem své žaloby domáhal, nesmí soud žalobu zamítnout, i
kdyby se žalobce plnění domáhal z jiného právního důvodu, než ze kterého mu
skutečně náleží; nepřípustným (odporujícím § 153 odst. 2 o. s. ř.) překročením
návrhu by za této situace bylo jen přisouzení jiného nebo většího plnění, než
kterého se žalobce podle žalobního petitu domáhal, nebo přiznání plnění na
základě jiného skutkového děje, než který žalobce vylíčil v žalobě a který
proto nebyl (nemohl být) předmětem dokazování před soudem. K tomu srov. v
judikatuře Nejvyššího soudu např. rozsudek ze dne 31. července 2003, sp. zn. 25
Cdo 1934/2001, uveřejněný pod číslem 78/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, rozsudek ze dne 26. srpna 2010, sp. zn. 25 Cdo 210/2008, uveřejněný
v časopise Soudní judikatura číslo 6, ročníku 2012, pod číslem 76, rozsudek ze
dne 19. října 2011, sp. zn. 31 Cdo 678/2009, uveřejněný pod číslem 27/2012
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek ze dne 30. listopadu
2015, sp. zn. 29 Cdo 2716/2013.
[2] Rozhoduje-li soud o nároku na peněžité plnění, který vychází ze
skutkových tvrzení, jež umožňují posoudit nárok po právní stránce i podle
jiných norem, než jak je žalobcem navrhováno, popř. dovolují-li výsledky
provedeného dokazování podřadit uplatněný nárok pod jiné hmotněprávní
ustanovení, než jakého se žalobce dovolává, je povinností soudu uplatňovaný
nárok takto posoudit, a to bez ohledu na to, zda je v žalobě právní důvod
požadovaného plnění uveden. K tomu srov. např. závěry vyjádřené v rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 23. ledna 2002, sp. zn. 25 Cdo 643/2000, uveřejněném v
časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2002, pod číslem 178, v již
zmiňovaném rozsudku sp. zn. 25 Cdo 210/2008, nebo v usnesení ze dne 19. února
2015, sp. zn. 29 Cdo 2464/2012.
[3] Pro posouzení rozsahu vázanosti žalobou je určující vylíčení
skutkových okolností a žalobní návrh, přičemž je třeba vždy posuzovat celou
žalobu (včetně doplnění) podle jejího obsahu (§ 41 odst. 2 o. s. ř.). Není
rozhodné, jak žalobce věc právně posoudí; to samozřejmě platí i pro odpůrčí
žalobu podle insolvenčního zákona.
[4] Jestliže insolvenční správce v odpůrčí žalobě vylíčí, že dlužník
poskytl žalovanému peněžité plnění, a v petitu požaduje vyslovení (slovy zákona
určení) neúčinnosti takového právního úkonu a současně i uložení povinnosti
takové plnění uhradit do majetkové podstaty, tak je zjevný jeho požadavek vůči
soudu – tedy aby žalovaný byl zavázán navrátit dané peněžité plnění zpět do
majetkové podstaty. Pro soud pak není směrodatné, že tvrzený skutkový stav
insolvenční správce právně posoudil tak, že jde o neúčinný právní úkon
dlužníka. Posoudí-li soud zjištěný skutkový stav právně odlišně, např. typicky
tak, že poskytnuté peněžité plnění vyhodnotí jako bezdůvodné obohacení
žalovaného pro absenci právního důvodu, nic mu nebrání žalovaného zavázat k
povinnosti zaplatit peněžité plnění do majetkové podstaty. Nepřekračuje tím
totiž meze nároku vymezeného žalobou, ale pouze vyhovuje jeho části. Ve zbylém
rozsahu ohledně požadavku na vyslovení neúčinnosti právního úkonu, žalobu
zamítne, pokud insolvenční správce nevzal v tomto rozsahu žalobu zpět.
22. Shora uvedené závěry se plně prosadí i v poměrech dané věci, kdy se
žalobce domáhá po žalovaném (mimo jiné) zaplacení částky 1 496 000 Kč do
majetkové podstaty dlužníka na základě tvrzení, podle nichž dlužník tuto částku
převedl na účet žalovaného, přičemž žalobce „nedohledal žádné účetní doklady,
které by vykazovaly existující závazek mezi dlužníkem a žalovaným, na základě
kterého by bylo povinností dlužníka platit žalovanému“.
23. Jestliže odvolací soud dovodil, že dovolatelem uvedená tvrzení nelze
podřadit pod žádnou z taxativně vymezených skutkových podstat neúčinných
právních úkonů a potvrdil zamítavé rozhodnutí insolvenčního soudu, aniž by se
zabýval tím, zda lze převod peněžních prostředků dlužníkem ve prospěch
žalovaného považovat za plnění bez právního důvodu, je jeho právní posouzení
věci neúplné, a tudíž i nesprávné.
24. U přípustného dovolání Nejvyšší soud přihlíží z úřední povinnosti k
vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.
s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Takovou jinou vadou je
zatíženo i řízení v této věci, neboť žalobní požadavek na zaplacení peněžité
částky je (podle právního posouzení) požadavkem na vydání bezdůvodného
obohacení. Věcná příslušnost soudu k tomu, aby v prvním stupni projednal a
rozhodl spor, ve kterém insolvenční správce vymáhá ve prospěch majetkové
podstaty pohledávku dlužníka z titulu bezdůvodného obohacení, se určuje podle
obecných pravidel určování věcné příslušnosti, neboť nejde o incidenční spor
(srov. důvody usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze
dne 9. února 2011, sp. zn. 31 Cdo 365/2009, uveřejněného pod číslem 68/2011
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo opětovně rozhodnutí sen. zn. 29
ICdo 19/2016).
25. Dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn právem.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s.
ř.), napadené rozhodnutí ve znění opravného usnesení podle ustanovení § 243e
odst. 1 o. s. ř. zrušil včetně závislých výroků o nákladech řízení. Jelikož
důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také pro
rozhodnutí insolvenčního soudu, zrušil Nejvyšší soud podle ustanovení § 243e
odst. 2 věty druhé o. s. ř. v odpovídající části i je, včetně závislých výroků
o nákladech řízení a včetně samostatného usnesení o nákladech řízení, které je
na zrušovaném rozhodnutí závislé (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.), a věc
postoupil k dalšímu řízení Okresnímu soudu ve Frýdku - Místku jako soudu věcně
a místně příslušnému pro řízení v prvním stupni (§ 9 odst. 1, § 84 o. s. ř.)
26. Právní názor Nejvyššího soudu je v dalším řízení závazný (§ 243g
odst. 1 věta první za středníkem o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně
nákladů dovolacího řízení rozhodne soud, jemuž je věc postoupena, v novém
rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v
insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i
zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. 3. 2021
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu