Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v plénu složeném z předsedy Pavla Rychetského a soudců Ludvíka Davida, Jaroslava Fenyka, Josefa Fialy, Jana Filipa, Jaromíra Jirsy, Tomáše Lichovníka, Vladimíra Sládečka, Radovana Suchánka, Kateřiny Šimáčkové, Vojtěcha Šimíčka, Milady Tomkové a Davida Uhlíře o ústavních stížnostech L. B., zastoupené JUDr. Bc. Stanislavem Brunckem, Ph.D., advokátem se sídlem Brno, Benešova 12, vedených pod sp. zn. I. ÚS 3260/18 ,
III. ÚS 3261/18
II. ÚS 3262/18, o návrhu na spojení věcí, takto:
Ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. I. ÚS 3260/18 ,
III. ÚS 3261/18 a
II. ÚS 3262/18 se spojují ke společnému řízení a budou nadále vedeny pod sp. zn. I. ÚS 3260/18
.
Podle § 63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve spojení s ustanovením § 112 odst. 1 občanského soudního řádu, může Ústavní soud spojit ke společnému projednání věci, které u něho byly zahájeny a skutkově spolu souvisejí nebo se týkají týchž účastníků. V ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. I. ÚS 3260/18
(soudce zpravodaj Vladimír Sládeček) se stěžovatelka domáhá zrušení usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 16 Co 134/2018-1180 ze dne 28. 6. 2018 a usnesení Městského soudu v Brně č. j. 22 P 14/2018-985 ze dne 14. 2. 2018, v ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. III. ÚS 3261/18
(soudce zpravodaj Radovan Suchánek) navrhuje stěžovatelka zrušení usnesení Krajského soudu v Brně sp. zn. 16 Co 180/2018 ze dne 28. 6. 2018 a usnesení Městského soudu v Brně č. j. 22 P 14/2018-1104 ze dne 13. 3. 2018 a v ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. II. ÚS 3262/18
(soudkyně zpravodajka Kateřina Šimáčková) navrhuje stěžovatelka zrušení usnesení Krajského soudu v Brně sp. zn. 16 Co 205/2018 ze dne 28. 6. 2018 a usnesení Městského soudu v Brně sp. zn. 22 P 14/2018 ze dne 17. 4. 2018.
Ústavní soud, po zjištění, že všechny tyto ústavní stížnosti spolu úzce souvisejí (jde o předběžná opatření), týkají se týchž účastníků i vedlejších účastníků a je v nich uplatněna obdobná argumentace, proto z důvodu hospodárnosti a efektivity řízení podle shora uvedených zákonných ustanovení tyto věci spojil ke společnému řízení, které bude nadále vedeno pod sp. zn. I. ÚS 3260/18
.
V souladu s rozvrhem práce pro rok 2018 č. Org 1/18 byl soudcem zpravodajem v této věci stanoven soudce Vladimír Sládeček.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 16. října 2018
JUDr. Pavel Rychetský, v. r. předseda Ústavního soudu
Ústavní soud předesílá, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního předpisu nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl.
83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv. Ústavní soud dále považuje za nutné připomenout, že k přezkumu soudních rozhodnutí o tzv. statusových věcech (tedy včetně věcí rodinných) přistupuje velmi rezervovaně. Z dosavadní judikatury Ústavního soudu rovněž vyplývá, že podstatu přezkumu rozhodnutí o předběžných opatřeních může tvořit jen posouzení ústavnosti takového rozhodnutí, neboť posouzení vlastních podmínek pro vydání či zrušení předběžného opatření, které závisí na konkrétních okolnostech toho kterého případu, přísluší výhradně civilnímu soudu.
Ústavní soud tedy závěry soudů z pozice další instance věcně nepřezkoumává. Předběžná opatření navíc zpravidla nedosahují takové intenzity, aby mohla zasáhnout do ústavně zaručených práv jedné či druhé strany, neboť se jimi definitivně nerozhoduje o právech a povinnostech účastníků, jde o opatření mající jen dočasný dosah. Účel předběžného opatření tedy spočívá v zatímní úpravě práv a povinností, což nevylučuje, že ochrana práv účastníka řízení bude konečným rozhodnutím ve věci poskytnuta (srov. např. rozhodnutí sp. zn. IV.
ÚS 488/99 ,
IV. ÚS 115/2000 ,
III. ÚS 394/01 ,
I. ÚS 1094/16 ). Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu je tak v kombinaci s omezeným přezkumem předběžného opatření jako rozhodnutí zatímní povahy velmi zúžen (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 3675/14 ). Ústavní soud posoudil věc ve výše vymezeném rozsahu a konstatuje, že napadená rozhodnutí mají zákonný podklad, byla vydána příslušným orgánem a netrpěla ani svévolí. Podstatu ústavní stížnosti totiž představuje pouze polemika stěžovatelky s důvody, které oba soudy vedly k nevyhovění jejím návrhům na zrušení či vydání předběžného opatření, kdy se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení jejich závěrů způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru.
Ústavní soud připomíná, že soudy se při rozhodování o návrzích na nařízení předběžných opatření - s ohledem na limitní lhůty pro rozhodnutí - nemohou vypořádat se všemi skutkovými tvrzeními účastníků ve stejném rozsahu a stejně důsledně, jako při rozhodování ve věci samé. Soud může rozhodnout bez jednání, provedeného dokazování i slyšení účastníků. Zaměřuje se na to, zda jsou splněny předpoklady pro nařízení předběžného opatření, zda situace vyžaduje okamžité předběžné řešení a nikoliv na meritum věci.
Ústavní soud konstatuje, že navzdory evidentní nutnosti urychleně rozhodnout se oba civilní soudy věcí velmi důkladně zabývaly a vzaly v úvahu všechny podstatné okolnosti a dostupné důkazy, včetně znaleckých posudků a zpráv školského zařízení. Ústavní soud se neztotožňuje s názorem stěžovatelky, že rozhodnutí o předání nezletilého do péče třetí osoby předběžným opatřením je odůvodněno zejména dobrými výchovnými předpoklady této třetí osoby. Soudy byly při rozhodnutí o předání do péče K. H., která je pro nezletilého v současné době nejbližší vztahovou osobou, vedeny především zájmem nezletilého dítěte.
Krajský soud výslovně uvedl, že v žádném případě nezpochybňuje zásadní roli biologického rodiče (matky) pro nezletilého, avšak z obsahu spisu vyplývá, že na straně matky jsou významné okolnosti, které její výchovnou způsobilost výrazným způsobem - v porovnání s vlivem K. H., byť osoby bez příbuzenského vztahu k nezletilému - zmenšují. Problémová minulost matky rozhodně nebyla jediným kritériem při posuzování její výchovné způsobilosti. Soud mj. vycházel ze zjištění znalkyně, která hodnotila matku jako osobu s morálně nevyspělými postoji.
Podle ní sdílí spíše jednoduchou a pragmatickou hierarchii hodnot s nedostatkem sebereflexe a plné zodpovědnosti při výchově dítěte, kdy upřednostňuje své zájmy před zájmy nezletilého. Soud dále vycházel ze zpráv z mateřské školy a od opatrovníka. Ten uvedl, že podle jeho znalostí tohoto případu a praxe, zhodnocení všech získaných aktuálních dostupných informací a vývoje situace - i při vší úctě k rodičovským právům matky - nemůže výchovné prostředí na její straně hodnotit jako dlouhodobě stabilní, schopné zajistit potřeby nezletilého.
Soudy rovněž přihlédly k přání nezletilého, který chtěl setrvat ve stávajícím prostředí. Provedly i důkaz stěžovatelkou předloženým znaleckým posudkem, který se však netýkal vztahů matky a nezletilého, ale schopností matky pečovat o své další děti. Nicméně také ze závěrů tohoto posudku vyplynulo, že přes určitou stabilizaci poměrů nejsou důvody pro podporu výlučné péče matky, aniž by to vážně nepoškodilo a nenarušilo vývoj dětí. Ústavní soud především považuje na nutné zdůraznit, že napadenými rozhodnutími nebylo rozhodováno o svěření nezletilého do péče jednoho z rodičů či o jeho odebrání z péče rodičů.
Nezletilý syn již byl pravomocně svěřen do péče otce a matce byl upraven styk se synem. Předběžným opatřením bylo třeba urychleně reagovat na situaci, kdy otci, jemuž bylo dítě pravomocně svěřeno do péče, bránila v této péči objektivní překážka. Bylo tedy třeba rozhodnout o zatímní úpravě právních poměrů nezletilého po přechodnou dobu, než dojde v rámci probíhajícího řízení o svěření nezletilého do péče třetí osoby, o omezení rodičovské odpovědnosti matky a o úpravě styku, k definitivní úpravě. Poukazy stěžovatelky na judikaturu Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva pak shledává Ústavní soud jako nepřípadné, neboť jimi byly řešeny po skutkové i právní stránce zcela odlišné případy.
Byť je třeba přihlédnout k pravidlu o závaznosti nálezů Ústavního soudu, nelze k aplikaci vyslovených závěrů přistupovat mechanicky či je formálně aplikovat na všechny "na první pohled" obdobné případy. Nelze odhlédnout od toho, že každý případ má svoji jedinečnou charakteristiku, která může mít vliv na přijetí jiného, odlišného právního závěru, aniž by bylo možno mít jednoznačně za to, že v důsledku této změny dochází k porušení principu právní jistoty a důvěry v právo. Ústavní soud konstatuje, že rozhodnutím soudů, podle kterých byl nezletilý po přechodnou dobu nepřítomnosti otce ponechán v prostředí, na které je dlouhodobě zvyklý, a u osoby se kterou má vzájemnou citovou vazbu, přičemž matce bylo nadále zachováno právo na styk se synem, nelze z ústavního hlediska nic vytknout.
Ústavní soud nadto připomíná, jak ve své judikatuře pravidelně vyzdvihuje, že především civilním soudům náleží, aby s ohledem na zjištěný skutkový stav a s přihlédnutím k nezastupitelné osobní zkušenosti, vyplývající z bezprostředního kontaktu s účastníky řízení a znalosti vývoje rodinné situace, rozhodly o úpravě či změně výkonu rodičovských práv a povinností. Vzhledem k tomu, že ve všech řízeních se jednalo o shodnou problematiku, v podstatě bylo rozhodováno o opakujících se návrzích stěžovatelky, nelze ani spatřovat nepřezkoumatelnost rozhodnutí krajského soudu v tom, že mj. odkázal na závěry, ke kterým dospěl v původním řízení o nařízení předběžného opatření.
Ústavní soud má za to, že civilní soudy svá rozhodnutí patřičně odůvodnily, srozumitelně a logicky uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 13. listopadu 2018
JUDr. Tomáš Lichovník, v. r. předseda senátu