Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Svatoně o ústavní stížnosti stěžovatele T. Z., nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Pardubice, zastoupeného Mgr. Ing. Vlastimilem Němcem, advokátem sídlem Kadaňská 3550/39, Chomutov, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 8 Tdo 532/2023-910 ze dne 16. srpna 2023, usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 4 To 37/2022 ze dne 27. října 2022 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 73 T 8/2020-420 ze dne 20. dubna 2022, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ("nalézací soud") byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 a 3 trestního zákoníku ve znění účinném do 30. června 2016 a pokračujícího zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) a odst. 4 písm. b) a c) trestního zákoníku ve znění účinném do 31. května 2016. Za to mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání sedmi let ve věznici s ostrahou, trest zákazu činnosti - výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech, včetně jejich zastupování, a zákaz podnikání v oboru nákup, prodej a skladování pohonných hmot včetně jejich dovozu na sedm let, a trest propadnutí věci (peněžních prostředků). Vrchní soud v Praze ("odvolací soud") stížnost stěžovatele ve veřejném zasedání zamítl. Nejvyšší soud následné dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné.
2. Řádně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů ("zákon o Ústavním soudu"), má za to, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho základní práva, zakotvená v čl. 36 odst. 1, 37 odst. 2 a v čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod ("Listina").
3. Podle stěžovatele nalézací soud nedostatečně zohlednil jeho zdravotní stav, důvody jeho nepřítomnosti u hlavního líčení, přístup jeho původního obhájce a odvolací soud ani Nejvyšší soud tato pochybení nenapravily. Stěžovatel je invalidou ve třetím stupni, proto se neúčastnil hlavního líčení, při němž jej měl zastupovat jím zvolený obhájce, který se však v opakovaně odročeném hlavním líčení nechal zastupovat substitutem. Poté, co stěžovatel tuto neaktivitu svého obhájce zjistil, odvolal plnou moc (20.
srpna 2020). Novému obhájci nebyl, poté, co soud stěžovateli přiznal právo na bezplatnou obhajobu, poskytnut dostatečný čas k seznámení s obsáhlým případem (přes 70 000 stran). Nalézací soud u hlavního líčení 20. prosince 2021 neumožnil zopakovat předchozí řízení, nepřečetl protokoly z hlavního líčení a nevyhověl žádosti o odročení hlavního líčení jak z důvodu kolize, tak i s ohledem na potřebu nového obhájce s věcí se důkladně seznámit. Podle stěžovatele odporoval popsaný postup judikatuře Ústavního soudu [např. nález sp. zn. II.
ÚS 2448/08 ze dne 30. dubna 2008 (N 106/53 SbNU 331)], a proto navrhuje napadená rozhodnutí zrušit.
4. Ústavní soud je soudní orgán ochrany ústavnosti, nikoli další instancí soustavy obecných soudů, a proto není oprávněn zasahovat do jejich rozhodování, nevybočí-li, na úkor stěžovatele z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83 a čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky]. Ve vztahu k procesnímu postupu obecných soudů Ústavní soud reaguje pouze na taková pochybení při aplikaci trestně-procesních předpisů, která musí u stěžovatele vyvolávat reálné negativní dopady na jeho ústavně zaručená základní práva nebo svobody nebo je alespoň ohrožovat.
5. Z napadených rozhodnutí vyplývá, že nalézací soud poté, co se 28. srpna 2020 dozvěděl, že stěžovatel odvolal plnou moc prvnímu obhájci, vyloučil řízení o jeho trestné činnosti k samostatnému projednání (v původní věci sp. zn. 73 T 2/2018 bylo obžalováno 18 osob) a 1. září 2020 jej vyzval k zajištění nového obhájce. Ač stěžovatel již 7. prosince 2020 nalézacímu soudu sdělil jméno nového obhájce, plnou moc mu udělil až 25. února 2021. Do přiznání bezplatné obhajoby (31. května 2021) nekonal obhájce žádné úkony a teprve po e-mailovém dotazu nalézacího soudu ze dne 23.
června 2021 stran dalšího postupu ve věci obhájce 9. července 2021 poprvé nahlédl do spisu. S ohledem na rozsah věci a souběh s dalším jednáním obhájce byl původní termín hlavního líčení posunut na 20. prosince 2021, a teprve tehdy navrhl stěžovatel podle § 219 odst. 3 trestního řádu zopakování celého hlavního líčení s odkazem na dlouhou dobu od posledního hlavního líčení (5. listopadu 2019). Takový požadavek byl podle nalézacího soudu účelově obstrukční, a proto mu nevyhověl, stejně jako následným (nedůvodným) žádostem o další odročení hlavního líčení; dne 20.
dubna 2022 pak rozhodl ve věci samé.
6. Vytýká-li stěžovatel porušení práva na právní pomoc v řízení před soudy (čl. 37 odst. 2 Listiny) a práva obviněného, aby mu byl poskytnut čas a možnost k přípravě obhajoby (čl. 40 odst. 3 Listiny), není z ústavní stížnosti ani z napadených rozhodnutí patrné, jaké kroky pro ochranu těchto svých práv činil od 20. srpna 2020 do 25. února 2021 a jaké okolnosti bránily obhájci vykonávat obhajobu do 9. července 2021, kdy poprvé nahlížel do spisu. Nalézací soud poskytl stěžovateli dostatek času, aby mohl uvedená práva realizovat. V průběhu vyčkávání na postup stěžovatele nalézací soud rozhodl 5. října 2020 původní věc provázanou s věcí stěžovatele; rozhodoval přitom v obdobném složení senátu (ve věci stěžovatele byla členem senátu původně náhradní přísedící, věci znalá), měl tedy věc nastudovanou.
7. Z napadených rozhodnutí je patrné, že obecné soudy se dostatečně zabývaly nejen námitkami tvrzenými v ústavní stížnosti, ale i dalšími obdobnými procesními námitkami, které stěžovatel v řízení opakovaně uplatnil; obecné soudy srozumitelně vysvětlily, proč nebyl důvod pro aplikaci § 219 odst. 3 trestního řádu ani pro další odročování. Pro nalézací soud šlo o primární otázku pro rozhodování v celé věci (body 2-14 odůvodnění usnesení), tvrzeným pochybením se věnoval i odvolací soud (body 9-11) a podstatná část napadeného usnesení Nejvyššího soudu (body 34-58). Obecné soudy vynaložily veškeré úsilí k řádnému výkonu spravedlnosti a již nalézací soud vysvětlil, proč kroky stěžovatele považuje za obstrukční (viz též nález sp. zn. II. ÚS 2448/08 ).
8. Stěžovatel nyní v ústavní stížnosti opakuje část svých výhrad proti postupu soudů, které se věcí dostatečně zabývaly a vyslovily závěry stěžovatelem neakceptované. Podobná polemika však není způsobilá založit důvodnost ústavní stížnosti.
9. Stěžovatel neuvedl žádnou okolnost, která by vypovídala o porušení jeho základních práv, zejména na přístup k soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny). Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud odmítl stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 17. dubna 2024
Jan Wintr v. r. předseda senátu