8 Tdo 532/2023

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. 8. 2023 o dovolání

obviněného Tomáše Zbírala, nar. 30. 7. 1981 v Chomutově, trvale bytem Kadaňská

3403/34, Chomutov, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Pardubice,

proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 10. 2022, sp. zn. 4 To

37/2022, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze

pod sp. zn. 73 T 8/2020, takto:

Podle 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Tomáše

Zbírala odmítá.

1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 73 T

8/2020, byl obviněný Tomáš Zbíral (dále též jen „obviněný“, popř. „dovolatel“)

uznán vinným pod bodem I. zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné

platby podle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku, ve znění účinném do 30. 6. 2016,

pod body II.–III. pokračujícím zločinem legalizace výnosů z trestné činnosti

podle § 216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b), odst. 4 písm. b), c) tr.

zákoníku, ve znění účinném do 31. 5. 2015. Za to byl podle § 240 odst. 3 a § 43

odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 7 roků,

pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice

s ostrahou. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu

činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena

statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech,

včetně jejich zastupování na základě plné moci a dále v zákazu podnikání v

oboru nákupu, prodeje a skladování pohonných hmot včetně jejich dovozu, a to na

dobu 7 roků. Podle § 70 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku mu byl uložen také trest

propadnutí věci, a to peněžních prostředků ve výši 5 294,73 Kč (ke dni 12. 10.

2015), jichž je obviněný vlastníkem, které byly zajištěny usnesením policejního

orgánu ze dne 7. 10. 2015 na účtu č. XY, majitele Tomáše Zbírala, vedeného u

banky Raiffeisen stavební spořitelna, a. s., IČ: 49241257, a ve výši 268,80 Kč

(ke dni 12. 10. 2015), jichž je obviněný vlastníkem, které byly zajištěny

usnesením policejního orgánu ze dne 7. 10. 2015 na účtu č. XY, majitele Tomáše

Zbírala, vedeného u banky mBank, S. A., organizační složka, IČ: 27943445.

2. Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání,

které bylo usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 10. 2022, sp. zn. 4 To

37/2022, podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.

3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný dopustil

shora označených zločinů tím, že

I.

jako jednatel společnosti Zíbr – Trading, s. r. o., se sídlem Praha 4 – Krč, U

Habrovky 247/11, a následně jako osoba fakticky jednající za uvedenou

společnost poté, co dne 13. 7. 2010 jako jediný společník sám sebe odvolal z

funkce jednatele uvedené společnosti a jako nového jednatele jmenoval

belgického občana jménem Pieter Coucke, 14. 10. 1982, bez jeho vědomí

jmenovaného a za použití jeho padělaného podpisu,

v úmyslu zkrátit daň z přidané hodnoty, která měla být odvedena v souladu s

ustanovením § 2 odst. 1 písm. a), § 36 odst. 1, odst. 3 písm. b) a § 47 odst. 1

písm. a) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších

předpisů,

v době od 17. 6. 2010 do 14. 10. 2010 dovezl v režimu podmíněného osvobození od

daně v souladu s § 25 odst. 1 písm. a), bod 1) zákona č. 353/2003 Sb., o

spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů, do České republiky 50 885 644

litrů minerálních olejů (benzínu a nafty) z Rakouské republiky pocházejících z

daňového skladu rakouské společnosti Shell Austria Gesellschaft m.b.H., se

sídlem Lobgrundstrasse 3, 1220 Vídeň, IČ: 39578, které objednal u dodavatele

rakouské společnosti Doppler Mineralöle GmbH, se sídlem Vogelweiderstrasse 8,

4600 Wels, IČ: 9304169, kdy spotřební daň z minerálních olejů byla vyúčtována a

uhrazena společností GARANTRANS, s. r. o., se sídlem Mošnov, Obchodně –

podnikatelský areál, budova č. p. 314, IČ: 25820117, jako osobou oprávněnou k

přijímání vybraných výrobků ve smyslu § 3 písm. i) zákona č. 353/2003 Sb., o

spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů, na základě smlouvy o činnosti

oprávněného příjemce uzavřené mezi společností GARANTRANS, s. r. o., a

společností Zíbr – Trading, s. r. o., kterou za společnost Zíbr –Trading, s. r.

o., dne 6. 5. 2010 podepsal, a následně po propuštění zboží do volného daňového

oběhu toto dále obratem prodával společnostem MV PLUS, s. r. o., IČ: 25468316,

AUTO LEON, s. r. o., IČ: 25455231, TM-komodity, s. r. o., IČ: 24668133,

Paramore, s. r. o., IČ: 24659592, CLLARUSS GALL, s. r. o., IČ: 18234356,

případně jiným odběratelům, přičemž současně měl dispoziční právo k účtům

společnosti Zíbr – Trading, s. r. o., č. XY vedeného u banky Komerční banka, a.

s., v měně CZK, č. XY vedeného u banky Komerční banka, a. s., v měně EURO, č.

XY vedeného u rakouské banky OBERBANK AG v měně EURO a č. XY vedeného u

rakouské banky OBERBANK AG v měně EURO a řídil finanční toky společnosti Zíbr –

Trading, s. r. o., vedené na těchto účtech včetně odesílání plateb společnostem

Doppler Mineralöle GmbH a GARANTRANS, s. r. o., a inkasa kupní ceny minerálních

olejů od odběratelů společnosti Zíbr – Trading, s. r. o., přičemž současně dne

19. 7. 2010 s cílem vyhnout se kontrole a případným zajišťovacím úkonům od

daňové správy uzavřel za společnost Zíbr – Trading, s. r. o., se společností

PETDAN, s. r. o., mandátní smlouvu, na základě níž pověřil společnost PETDAN,

s. r. o., aby na svých účtech spravovala platby společnosti Zíbr – Trading, s.

r. o., přičemž od počátku předmětných dovozů soustavně stanovoval prodejní ceny

minerálních olejů ve společnosti Zíbr – Trading, s. r. o., v takové výši, že po

uhrazení spotřební daně z minerálních olejů a kupní ceny minerálních olejů

příjmy společnosti nepokrývaly v plné výši daňovou povinnost společnosti na

daně z přidané hodnoty ve zdaňovacích obdobích 2. čtvrtletí 2010, 3. čtvrtletí

2010 a 4. čtvrtletí 2010, přičemž v důsledku uskutečnění shora uvedených

obchodů s minerálními oleji vznikla společnosti Zíbr – Trading, s. r. o.,

daňová povinnost na DPH za zdaňovací období 2. čtvrtletí 2010 ve výši 53 048

067 Kč, za zdaňovací období 3. čtvrtletí 2010 ve výši 152 507 666 Kč a za

zdaňovací období 4. čtvrtletí 2010 ve výši 45 868 842 Kč, přičemž

- dne 26. 7. 2010 podala daňová poradkyně Iva Ježková, nyní Iva Jorde, nar. 29.

1. 1970, na základě zmocnění s padělaným podpisem belgického občana jménem

Pieter Coucke, nar. 14. 10. 1982, zapsaného jako jednatele společnosti Zíbr –

Trading, s. r. o., daňové přiznání k DPH za zdaňovací období 2. čtvrtletí 2010

u Finančního úřadu pro Prahu 4, které sestavila na základě údajů, které jí byly

poskytnuty úmyslně neprávně, v němž do rubriky daňového přiznání daň na výstupu

z dodání zboží nebo poskytnutí služby s místem plnění v tuzemsku se základní

sazbou daně uvedla částku ve výši 53 985 188 Kč a v rubrice daňového přiznání

nárok na odpočet daně z přijatých zdanitelných plnění od plátců se základní

sazbou daně nepravdivě uvedla částku ve výši 51 049 009 Kč, ačkoli k žádným

zdanitelným plněním nedošlo, a daňovou povinnost k DPH společnosti Zíbr –

Trading, s. r. o., za zdaňovací období 2. čtvrtletí 2010 tak uvedla pouze ve

výši 2 936 179 Kč, ačkoli daňová povinnost činila 53 048 067 Kč, v důsledku

čehož tak došlo ke zkrácení DPH ve výši 50 111 888 Kč,

- dne 25. 10. 2010 podal Tomáš Zbíral jako zmocněnec společnosti Zíbr –

Trading, s. r. o., daňové přiznání k DPH za zdaňovací období 3. čtvrtletí 2010

u Finančního úřadu pro Prahu 10, v němž do rubriky daňového přiznání daň na

výstupu z dodání zboží nebo poskytnutí služby s místem plnění v tuzemsku se

základní sazbou daně uvedl částku ve výši 135 379 909 Kč a v rubrice daňového

přiznání nárok na odpočet daně z přijatých zdanitelných plnění od plátců se

základní sazbou daně úmyslně nepravdivě uvedl částku ve výši 133 143 040 Kč,

ačkoli k žádným zdanitelným plněním nedošlo, a daňovou povinnost k DPH

společnosti Zíbr – Trading, s. r. o., za zdaňovací období 3. čtvrtletí 2010 tak

uvedl pouze ve výši 2 236 852 Kč, ačkoli daňová povinnost činila 152 507 666

Kč, v důsledku čehož tak došlo ke zkrácení DPH ve výši 150 270 814 Kč,

- dne 26. 1. 2011 podala neustanovená osoba vydávající se za osobu jménem

Mustafa Cetinkaya, nar. 1. 6. 1974, který byl v té době formálně zapsaný jako

jednatel společnosti Zíbr – Trading, s. r. o., avšak ve skutečnosti za uvedenou

společnost nevykonával žádnou činnost, daňové přiznání k DPH za zdaňovací

období 4. čtvrtletí 2010 u Finančního úřadu pro Prahu 10 obsahující padělaný

popis osoby jménem Mustafa Cetinkaya, v němž v rubrice daňového přiznání daň na

výstupu z dodání zboží nebo poskytnutí služby s místem plnění v tuzemsku se

základní sazbou daně byla uvedena částka ve výši 37 871 846 Kč a v rubrice

daňového přiznání nárok na odpočet daně z přijatých zdanitelných plnění od

plátců se základní sazbou daně byla úmyslně nesprávně uvedena částka ve výši 37

637 107 Kč, ačkoli k žádným zdanitelným plněním nedošlo, a daňová povinnost k

DPH společnosti Zíbr – Trading, s. r. o., za zdaňovací období 4. čtvrtletí

2010 tak byla uvedena pouze ve výši 234 621 Kč, ačkoli daňová povinnost činila

45 868 842 Kč, v důsledku čehož tak došlo ke zkrácení DPH ve výši 45 634 221 Kč,

čímž obviněný Tomáš Zbíral na úkor České republiky zastoupené Finančním úřadem

pro Prahu 4 a Finančním úřadem pro Prahu 10 zkrátil DPH za zdaňovací období 2.

čtvrtletí 2010, 3. čtvrtletí 2010 a 4. čtvrtletí 2010 v celkové výši 246 016

923 Kč,

II.

obviněný Tomáš Zbíral společně s V. P., nar. XY, jehož trestní stíhání bylo

pravomocně zastaveno z důvodu promlčení, se záměrem zakrýt původ finančních

prostředků pocházejících z jím spáchané daňové trestné činnosti spočívající ve

zkrácení daně z přidané hodnoty společnosti Zíbr – Trading, s. r. o., popsané

pod bodem I. bez ekonomického opodstatnění v době od 30. 6. 2010 do 13. 7. 2010

bezhotovostně převedl z bankovního účtu č. XY společnosti Zíbr – Trading, s. r.

o., vedeného u banky Komerční banka, a. s., k němuž měl dispoziční právo,

prostřednictvím 8 odchozích plateb peněžní prostředky v celkové výši 7 177 642

Kč, které pocházely z daňové trestné činnosti pod bodem I., na bankovní účet č.

XY společnosti livenostop, s. r. o., se sídlem Praha 6 – Břevnov, Vodňanského

1184/1, IČ: 27641635, vedeného u banky Komerční banka, a. s., k němuž měl

dispoziční právo V. P., který poté, co tyto finanční prostředky v celkové výši

7 177 642 Kč přijal, tak z těchto obratem v době od 30. 6. 2010 do 15. 7. 2010

prostřednictvím 17 výběrů postupně vybral finanční hotovost v celkové výši 7

176 700 Kč a takto obviněný Tomáš Zbíral zastřel původ finanční částky v

celkové výši 7 177 642 Kč, která byla získána zločinem popsaným pod bodem I.,

III.

obviněný Tomáš Zbíral společně s za tuto činnost odsouzeným V. J., nar. XY, se

záměrem zakrýt původ finančních prostředků pocházejících z jím spáchané daňové

trestné činnosti spočívající ve zkrácení daně z přidané hodnoty společnosti

Zíbr – Trading, s. r. o., popsané pod bodem I. bez ekonomického opodstatnění v

době od 25. 6. 2010 do 13. 7. 2010 bezhotovostně převedl z bankovního účtu č.

XY společnosti Zíbr – Trading, s. r. o., vedeného v měně EURO u banky Komerční

banka, a. s., k němuž měl dispoziční právo, prostřednictvím 10 odchozích plateb

peněžní prostředky v celkové výši 586 260 € (v přepočtu 14 998 558 Kč), které

pocházely z daňové trestné činnosti pod bodem I., na bankovní účet XY

společnosti CREDITTON CAPITAL, Inc., číslo společnosti: 602 372 995, se sídlem

505 Union Avenue SE, Suite 120, Olympia, Washington, 98501, USA, vedeného v

měně EURO u banky Komerční banka, a. s., k němuž měl dispoziční právo V. J.,

který za účelem, aby navodil zdání legálnosti převádění těchto finančních

prostředků, tak po přijetí těchto finančních prostředků dodatečně vystavil dne

19. 7. 2010 fakturu č. 10212010 na částku 175 741 € a dne 16. 8. 2010 fakturu

č. 10232010 na částku 410 519 €, které neměly žádné ekonomické opodstatnění a

jimiž pouze simuloval peněžní závazek společnosti Zíbr – Trading, s. r. o.,

jako dlužníka vůči společnosti CREDITTON CAPITAL, Inc., jako věřitele, ačkoli k

žádnému takto fakturovanému plnění ve skutečnosti nedošlo, přičemž V. J.

současně z uvedeného účtu společnosti CREDITTON CAPITAL, Inc., poté obratem v

době od 29. 6. 2010 do 30. 8. 2010 prostřednictvím 12 výběrů postupně vybral

finanční hotovost v celkové výši 664 900 €, která co do částky v celkové výši

586 260 € (v přepočtu 14 998 558 Kč) odpovídala finančním prostředkům z trestné

činnosti popsané pod bodem I. přijatým od společnosti Zíbr – Trading, s. r. o.,

a takto obviněný Tomáš Zbíral společně s V. J. zastřeli původ finanční částky v

celkové výši 14 998 558 Kč, která byla získána zločinem popsaným pod bodem I.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 10. 2022, sp. zn. 4

To 37/2022, podal obviněný prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání, ve

kterém odkázal na důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. c), d), g), h)

a m) tr. ř.

5. Obviněný nejprve namítl procesní vady řízení, které mají za následek

jeho nezákonnost. Soud prvého stupně zcela pominul svou roli při ochraně

ústavně zaručených práv dovolatele, když dopustil, aby jeho obhájce byl v

řízení substituován obhájcem jiného obviněného. Původní obhájce JUDr. Filip

Svoboda, do kterého dovolatel vložil svou důvěru, nečinil ve věci žádné kroky,

žádných úkonů se neúčastnil, a dokonce se nechal zastoupit, když udělil

substituci JUDr. Jiřímu Černému obhájci obviněného V. P., u něhož přinejmenším

hrozil a stále hrozí střet zájmů, pokud tento už ovšem nenastal. S odkazem na

nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1283/13 dovolatel konstatoval, že i kdyby

ke střetu zájmů nedošlo, je třeba obhájce z projednávané věci vyloučit, a to ve

vztahu ke všem obviněným, které v daném řízení obhajoval. Postup obou výše

jmenovaných obhájců hodnotil jako rozporný s Etickým kodexem České advokátní

komory. Ohradil se rovněž proti názoru soudů i státního zástupce, kteří změnu v

osobě jeho obhájce považovali za formu obstrukce. Zdůraznil, že je dlouhodobě

těžce a nezhojitelně nemocný a jeho zdravotní stav mu znemožňoval účastnit se

jednání před soudy obou stupňů. Přitom nechtěl neúměrně protahovat trestní

řízení, a proto souhlasil s tím, aby se tato hlavní líčení konala v jeho

nepřítomnosti s tím, že jeho zájmy přece v řízení bude hájit jím dříve zvolený

obhájce. Vyzdvihl také, že ve věci byl od počátku dán důvod nutné obhajoby

podle § 36 odst. 3 tr. ř. Jeho původní obhájce ovšem vykonával obhajobu ryze

formálně, když s dovolatelem věc žádným způsobem nekonzultoval, nevysvětlil mu

průběh trestního řízení, neobjasnil mu skutkovou podstatu stíhaného jednání,

právní kvalifikaci, výši trestu a ani jinak jej neprovázel trestním řízením,

což vedlo ke zcela oprávněné ztrátě důvěry. Především se ale nechal v řízení

zastoupit obhájcem jiného obviněného, jehož zájmy jsou se zájmy dovolatele

objektivně ve střetu, což neměl soud prvního stupně vůbec umožnit. V této

souvislosti dovolatel zmínil, že i Ústavní soud jasně a srozumitelně odlišuje

formální a skutečnou obhajobu v rámci řízení v intencích § 36 tr. ř.

6. S ohledem na shora uvedené skutečnosti dovolatel uzavřel, že nebyl v

rámci jednotlivých hlavních líčení řádně zastoupen, jeho zájmy před soudem

prvého stupně fakticky nikdo nehájil, v čemž lze spatřovat naplnění dovolacího

důvodu podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. Z uvedených důvodů jeho nový

obhájce žádal, aby bylo hlavní líčení opakováno, případně aby soud prvního

stupně vrátil řízení do dokazování v rozsahu namítaných pochybení. Ten jej

ovšem nevyslyšel a zmiňované procesní vady nezhojil. Nezákonný postup soudu

prvého stupně pak svým rozhodnutím posvětil i odvolací soud, který se

procesními pochybeními takřka nezabýval, veškeré procesní vady přičetl k tíži

dovolatele, když jeho jednání neprávem označil za obstrukční, nedbaje jeho

velmi špatného zdravotního stavu. Soudy si neinformovanost dovolatele o průběhu

hlavního líčení vysvětlily nesprávně (a v jeho neprospěch) tím, že se o řízení

nezajímal. Tato lživá informace mohla být jednoduše vyvrácena navrženým

výslechem původního obhájce obviněného JUDr. Filipa Svobody, který však

odvolací soud bez bližšího odůvodnění zamítl pro nadbytečnost.

7. Dne 20. 12. 2021 bylo ve věci konáno hlavní líčení, při kterém byl

proveden výslech svědka V. J. Nicméně od posledního hlavního líčení konaného

dne 5. 11. 2019 uplynula doba delší než dva roky. Dovolatel poukázal na § 219

odst. 3 tr. ř., podle něhož změnilo-li se složení senátu nebo uplynula-li od

odročení hlavního líčení delší doba, přečte se souhlasem státního zástupce a

obviněného předseda senátu podstatný obsah protokolu o hlavním líčení, včetně v

něm provedených důkazů; není-li souhlas dán, musí být hlavní líčení provedeno

znovu. Smyslem je zachování bezprostřednosti a ústnosti řízení podle § 2 odst.

11, 12 tr. ř. K tomu připomenul, že podle názoru odborné veřejnosti již dobu

jednoho roku je vždy nutno považovat za „delší dobu“ ve smyslu § 219 odst. 3

tr. ř. Poukázal též na stav, kdy jeho nový obhájce studoval spis, zatímco on

sám se dosavadního řízení ze zdravotních důvodů neúčastnil, a neměl tudíž

přehled o jeho průběhu. Nepochybně tedy byly dány důvody pro opakování řízení.

Předseda senátu však během hlavního líčení žádný dotaz na základě § 219 odst. 3

tr. ř. neučinil. Po upozornění obhajoby oponoval, že se obhájce na čtení

protokolů dotazoval již v e-mailu ze dne 23. 6. 2021. Již v této době tedy

předseda senátu hodnotil požadavek na čtení protokolů z hlavních líčení jako

oprávněný. Obhájce však v danou dobu ještě neměl spis prostudovaný, a nemohl

proto sdělit ani případné termíny pro konání hlavního líčení. Předseda senátu

se v průběhu hlavního líčení obhájce dotázal, zda bude trvat na čtení protokolů

z hlavních líčení či nikoli. Obhájce však uvedl, že souhlas musí učinit

obviněný osobně, a nikoliv prostřednictvím obhájce. Dovolatel sdělil, že

souhlas se čtením protokolů nedává, s jejich čtením nesouhlasí a žádá, aby bylo

celé řízení provedeno znovu, a to včetně přečtení obžaloby. Své rozhodnutí

odůvodnil tím, že se vzhledem ke svému špatnému zdravotnímu stavu nemohl

předchozích hlavních líčení účastnit. Dalším důvodem bylo, že jeho předchozí

obhájce se nechal zastoupit substitutem, který obhajoval jiného obviněného, s

nímž byl dovolatel minimálně v možném střetu zájmů. Soud měl tedy provést celé

řízení znovu. Tak se ovšem nestalo, navíc nebyly přečteny ani protokoly z

jednotlivých hlavních líčení a provedeného dokazování. Tím došlo k porušení

zásady bezprostřednosti řízení.

8. Za zavádějící považoval dovolatel i vyjádření soudu, že důvodem pro

vyloučení věci z původního řízení je pouze změna v osobě jeho obhájce. Rovněž

nesouhlasil s názorem, že nový obhájce věc zdržuje neúměrně dlouhým studiem

spisu. Je však právem obhajoby spis studovat, přičemž doba musí odpovídat

rozsáhlosti spisu, který v dané věci čítá přes 70 000 stran. Obviněný

připomněl, že jeho obhájce převzal obhajobu dne 25. 2. 2021 a ihned dne 27. 2.

2021 podal žádost o bezplatnou obhajobu. Přitom mu dovolatel udělil pokyn, aby

vyčkal se studiem spisu do rozhodnutí o této žádosti, jelikož neměl z čeho za

odvedenou práci zaplatit. Bezplatná obhajoba mu byla přiznána v květnu 2021 a

od té doby začal obhájce činit kroky k seznámení se se spisem. V další pasáži

podaného dovolání jsou v podrobnostech rozepsány jednotlivé aktivity obhájce

týkající se studia spisu, včetně všech peripetií, které tuto jeho činnost

provázely (část spisu chyběla, spis byl odeslán odvolacímu soudu, který jeho

studium umožnil až po opakovaných kontaktech, po delší době byla rovněž

pořízena kopie vyšetřovacího spisu). Poté, co bylo obhájci ze strany nalézacího

soudu sděleno, že přílohové svazky (celkem 103) jsou součástí vyloučeného spisu

a již znovu prováděny nebudou, požádal obhájce o odročení hlavního líčení. Této

ani dalším jeho žádostem však nebylo bez adekvátního důvodu vyhověno, a to

přesto, že nebylo v jeho silách nastudovat všechny přílohové svazky, navíc

ještě za situace, kdy nebyl přítomen ani při vyšetřování ani při soudním

řízení. Obhájce rozhodně nezahálel, přes velkou vytíženost kanceláře se snažil

spis prostudovat. Dobu studia nepovažoval s ohledem na rozsáhlost spisu za

neúměrnou, což podpořil odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2008,

sp. zn. III. ÚS 1537/07.

9. Soud prvního stupně také zcela nedůvodně nevyhověl žádostem o

odročení ze strany obhájce, které činil nejenom z důvodu nedokončeného

prostudování spisu, ale rovněž z důvodu kolize jednotlivých jednání, které vždy

řádně doložil. Stejně nedůvodně nebylo vyhovováno žádostem o odročení ze strany

odvolacího soudu. Dovolatel v tomto ohledu poukázal na nález Ústavního soudu

sp. zn. II. ÚS 2448/08, podle kterého platí, že právo na obhajobu v sobě

zahrnuje i právo žádat o odročení úkonu trestního řízení včetně hlavního líčení

pro překážky na straně obhájce … Pokud tedy obviněný žádá o odročení hlavního

líčení proto, že se jeho obhájce z objektivních příčin nemůže k hlavnímu líčení

dostavit, aniž by se jednalo o zjevnou obstrukci, je zásadně namístě takové

žádosti vyhovět. Podle uvedeného nálezu se tedy nejedná o obstrukční jednání

ani o snahu o protahování řízení, neboť žádost o odročení jednání byla podána

za okolností, kdy zvolený obhájce měl kolizi s jiným hlavním líčením, kterou

řádně doložil. V případě, že není akceptována důvodná a včasná žádost o

odročení či přeložení hlavního líčení, která není zjevnou obstrukcí, nýbrž je

dána objektivní překážkou na straně obhájce či obviněného, je toto rozhodnutí

soudu porušením práva na právní pomoc.

10. Odvolací soud navíc konal veřejné zasedání bez dovolatele, byť ten

uvedl, že se chce účastnit a žádal o jeho odročení ze zdravotních důvodů, které

doložil. Ošetřující lékař vystavující neschopnost sám není schopen přezkoumávat

schopnost dovolatele účastnit se veřejného zasedání, ale s ohledem na uložený

klidový režim na lůžku je patrné, že se dovolatel nebyl z objektivních a jím

nezapříčiněných důvodů schopen veřejného zasedání účastnit. V tomto jednání

odvolacího soudu lze spatřovat naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1

písm. d) tr. ř. S ohledem na výše vyjmenovaná procesní pochybení, která

zatížila dosavadní řízení, nelze na něj nahlížet jako na zákonné.

11. Následně dovolatel poukázal na skutečnost, že rozsudek soudu prvního

stupně je v podstatné části odůvodnění kopií rozsudku Městského soudu v Praze

ze dne 5. 10. 2020, sp. zn. 73 T 2/2018, načež upřesnil, jaké části byly

převzaty a do jaké míry. Nalézací soud se snažil tuto shodu ospravedlnit tím,

že vinu jednotlivých obviněných nelze posuzovat izolovaně, neboť činnost

zúčastněných společností byla značně provázaná. Proto „musel hodnotit i důkazy,

které se zdají být pro vinu obviněného Tomáše Zbírala (samostatně) nepodstatné,

v kontextu celého dokazování však mají i tyto důkazy charakter dílků řetězce

důkazů nepřímých.“ Z odůvodnění rozsudku se však podle názoru dovolatele již

nepodává jednotlivá provázanost mezi ním a činností společností Top Ten

Development, s. r. o., a společností Nordfield Trade, s. r. o, a případně s

ostatními obviněnými. Odůvodnění rozsudku je tak pouze výčtem provedených

důkazů, které se však k dovolateli či společnosti Zíbr – Trading, s. r. o.,

neváží, neboť se týkají jiných společností. Tím se soud prvního stupně snaží

navodit dojem, že i tyto nesouvisející důkazy jsou důkazy nepřímými a ve svém

vzájemném propojení mají prokázat vinu dovolatele. Nic takového ovšem z obsahu

jednotlivých důkazních prostředků nevyplývá. Rozsudek soudu prvního stupně

fakticky pouze přejímá předcházející závěry orgánů činných v trestním řízení,

tedy postupuje bez opory v řádně získané a v následném řízení trestním

použitelné důkazní prostředky, čímž došlo k porušení jedné ze základních zásad

trestního řízení vtělené do § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Namítaná pochybení nenapravil

ani odvolací soud.

12. Dovolatel se v podrobnostech vyjádřil i k jednotlivým důkazům

uvedeným v rozsudku soudu prvního stupně. Z výpovědi obviněného V. P.

nevyplynula žádná provázanost mezi jednáním dovolatele a výběrem peněžních

prostředků z bankovního účtu společnosti livenostop, s. r. o. V řízení nebylo

ani stanoveno, že prostředky, které měl obviněný z účtu vybrat, jsou ty, které

tam měly být zaslány společností Zíbr – Trading, s. r. o. O zůstatcích na účtu

společnosti livenostop, s. r. o., není nic patrné. Z výpovědí celé rady dalších

obviněných či svědků se podává pouze to, že tito neznali ani dovolatele ani

společnost Zíbr – Trading, s. r. o. Není zde tudíž žádná souvislost mezi

výpověďmi těchto osob a skutky, které jsou dovolateli kladeny za vinu. Zajímavé

byly výpovědi těch osob, které popisovaly vzájemné vztahy mezi svědky A. S.,

Eva Horányiová, Tomášem Kipusem a Mustafou Cetinkayou. Posledně jmenovaný

svědek se stal jednatelem společnosti Zíbr – Trading, s. r. o., přes svědkyni

Eva Horányiová, která byla jednatelkou společnosti Penna Investment, S. A.,

jakožto jediného společníka obchodní společnosti Zíbr – Trading, s. r. o. Z

výpovědi svědka tedy lze dovodit, že dovolatel se na činnosti naposledy zmíněné

společnosti v danou dobu nepodílel, neboť s ní prokazatelně nakládala Eva

Horányiová v zastoupení společnosti Penna Investment, S. A. Není tak známo, z

jakého důvodu by to měl být právě dovolatel, který měl mít v předmětné době

kontrolu nad společností tak, aby mohl sestavovat a falšovat podpis svědka

Mustafy Cetinkayi na daňovém přiznání za 4. čtvrtletí 2010. V průběhu řízení se

nepodařilo zjistit, kdo má být „neustanovená osoba“, která za společnosti Zíbr

– Trading, s. r. o., podala toto daňové přiznání. Svědkyně Eva Horányiová se

snažila své zapojení do věci popřít, nicméně její výpověď je v rozporu se

svědectvím většího množství osob. Její bratr M. H. měl rovněž dostat nabídku,

aby na sebe napsal nějakou společnost, a to od své sestry a svědka Tomáše

Kipuse. Ten ve své výpovědi uvedl, že v době, kdy zastupoval společnost PETDAN,

s. r. o., tato společnost nespolupracovala se společností Zíbr – Trading, s. r.

o., a osobu dovolatele nezná. Svědek A. S. rovněž dovolatele nezná. Jeho

jednání a zapojení je však patrné i z výpovědi svědkyně Dity Poláškové, která

se na jeho přání se stala jednatelkou společnosti WARENTA CZ, s. r. o.

13. Za velice důležitou považoval dovolatel výpověď svědkyně P. H.,

nicméně ta nebyla soudem správně vyhodnocena. Z ní totiž vyplývá, že společnost

Zíbr – Trading, s. r. o., převzal cizinec, který obdržel písemnosti společnosti

a udělil svědkyni plnou moc k jejímu zastupování. Reálně tak došlo ke

kompletnímu přechodu společnosti a její činnosti na další osobu odlišnou od

dovolatele. Osobu tohoto cizince pak rovněž popisuje svědek M. K. ve své

výpovědi. Tento muž měl zájem o nákup seychelské akciové společnosti (jednalo

se evidentně o společnost Penna Investments S. A.) a po svědkovi žádal, aby

zprostředkoval speciální (bianco) dokumenty. Dovolatel ještě připomenul další

svědecké výpovědi, které již nepřinesly skoro žádné informace ohledně jeho

zapojení do projednávané trestné činnosti. Dále konstatoval, že ani obsahy

podaných trestních oznámení a skutková zjištění z jejich příloh se netýkají

skutků, pro které je dovolatel obžalován a odsouzen, nemají s nyní

projednávanou věcí nic společného a neváží se ke společnosti Zíbr – Trading, s.

r. o. Ty jsou v rozhodnutí nalézacího soudu uváděny zcela nadbytečně, opět mají

navozovat dojem důkazu nepřímého, o souvislostech se však nic bližšího

nepodává. Obdobně jsou na tom i písemná vyjádření stíhaných. V této souvislosti

dovolatel vyzdvihl toliko vyjádření M. B., podle kterého byly ceny pohonných

hmot (nabízených obviněným J. R.), odpovídající vyvolávací ceně stanovené

společností Čepro, případně byly i vyšší, a tudíž nikdy nepojal podezření, že

by tyto ceny neodpovídaly standardům na trhu a že by snad byly snižovány díky

neplacení DPH a spotřební daně, případně úhrady zboží dodavateli. V závěru

svého podání dovolatel shrnul, že řízení je zatíženo velkým množstvím

procesních vad a dále připojil teoretické pojednání k § 2 odst. 5 tr. ř.

14. Dovolatel proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr.

ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 10. 2022, sp. zn. 4 To

37/2022, jakož i rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 4. 2022, č. j. 73

T 8/2020-420, stejně tak další rozhodnutí obsahově navazující na citovaná

rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a

přikázal, aby byla věc Městským soudem v Praze v potřebném rozsahu znovu

projednána a rozhodnuta.

15. V souladu s § 265h odst. 2 tr. ř. se k podanému dovolání písemně

vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní

zástupce“). Nejprve se zabýval zákonným vymezením dovolacího důvodu podle §

265b odst. 1 písm. c) tr. ř. Do jeho rámce spadají i případy, kdy obviněný sice

obhájcem zastoupen je, ale ze strany orgánů činných v trestním řízení není v

rozporu se zákonem tomuto umožněno, aby svá zákonná oprávnění mohl vůbec

vykonávat. S ohledem na argumentaci obviněného doplnil, že pod uvedený důvod

dovolání je třeba subsumovat případ, kdy soud nepostupoval v intencích § 37a

odst. 2 tr. ř. a nerozhodl o vyloučení advokáta jako zvoleného obhájce,

jestliže obhájce vykonává obhajobu dvou nebo více spoluobviněných, jejichž

zájmy si v trestním řízení odporují. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b

odst. 1 písm. c) tr. ř. na druhou stranu nelze uplatňovat námitky vůči způsobu

vedení a kvality obhajoby ze strany obhájce, byť by se jednalo třeba i o výtku

oprávněnou. Proto uvedený dovolací důvod nemůže být rozhodně naplněn v těch

případech, kdy obviněný je v řízení zastoupen obhájcem, popř. dokonce více

obhájci, obhajoba zosobňovaná právně erudovanými obhájci je na trestním řízení

a jeho jednotlivých úkonech účastna a tato účast je ze strany orgánů činných v

trestním řízení, včetně soudů nižších instancí, plně umožněna. Tak tomu bylo i

v posuzovaném případě, když i sám dovolatel přítomnost obhajoby na hlavních

líčeních a veřejných zasedáních o odvolání potvrzuje. Zvolení obhájci

obviněného, ať již osobně či prostřednictvím substituta, se účastnili všech

hlavních líčení a veřejných zasedání o odvolání, která byla ve věci konána.

Státní zástupce také zdůraznil, že obviněný v dovolání ani neoznačil konkrétní

ustanovení trestního řádu vážící se k zastoupení obviněného obhájcem, jež mělo

být v jeho očích porušeno za přispění soudu. Za takové ustanovení pochopitelně

nelze považovat vybraný článek stavovského předpisu (Etického kodexu České

advokátní komory), jež orgány činné v trestním řízení nezavazuje.

16. Státní zástupce připomenul, že to je zásadně obviněný, nikoli soud,

kdo si zvolí obhájce tím, že s ním uzavře smlouvu o poskytování právních služeb

a udělí mu plnou moc, kterou se v řízení obhájce prokazuje. Je tedy zásadně

jeho věcí, kdy a koho z osob oprávněných k poskytování právní pomoci formou

obhajoby v trestním řízení (§ 37 tr. ř.) svou obhajobou pověří, příp. zda svého

práva volby vůbec využije. Do práva na volbu obhájce, které vychází z čl. 40

odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) může stát

zasáhnout pouze za splnění zákonem stanovených podmínek, které je nutno vždy

vykládat restriktivně se zřetelem na ústavně zaručená práva obviněného.

Ustanovení § 37a odst. 2 tr. ř. umožňuje vyloučit obhájce, vykonává-li obhajobu

dvou nebo více spoluobviněných, jejichž zájmy si v trestním řízení odporují. V

takovém případě ovšem musí obecné soudy pečlivě hodnotit okolnosti každého

případu. Vyloučit advokáta lze totiž pouze tehdy, budou-li zájmy zastupovaných

osob skutečně v rozporu, což lze dovodit právě jen z konkrétních okolností

věci, neboť existenci potenciální kolize zájmů nelze chápat jako paušální

nemožnost zastupování obviněného a spoluobviněného v trestním řízení týmž

advokátem.

17. Odvolací soud v posuzované věci rozvedl ve svém rozhodnutí důvody,

pro něž nebylo možno dovodit existenci střetu zájmů mezi dovolatelem a

spoluobviněným V. P. Případ, kdy jeden ze zastupovaných obviněných odepře

výpověď a druhý spoluobviněný vinu popírá, jistě nelze považovat za kolizi

zájmů mezi spoluobviněnými, jejichž obhajobu v trestním řízení vykonává při

jednotlivém úkonu jeden obhájce (v případě jednoho zastupovaného na základě

substitučního zmocnění). Ne každou kolizi mezi spoluobviněnými, včetně

například eventuálních drobných odchylek v jejich výpovědích, je nutné hodnotit

jako natolik významnou, aby spoluobvinění nemohli být zastoupeni společným

obhájcem. K tomu státní zástupce poznamenal, že dovolatel střet zájmů toliko

tvrdí, aniž by jen naznačil, v čem měl konkrétně spočívat. K dopadu onoho

substitučního zmocnění na ústavně garantovaná práva obviněného na spravedlivý

proces a na obhajobu státní zástupce doplnil, že obsahuje-li plná moc udělená

zvolenému obhájci oprávnění, že se tento obhájce v trestním řízení vedeném

proti obviněnému může dát zastoupit jiným advokátem, je takový projev vůle v

souladu s § 26 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii. Jestliže se zvolený obhájce

nemůže zúčastnit nařízeného hlavního líčení nebo veřejného zasedání a nechá se

zastoupit jiným advokátem, nejde o porušení práva na obhajobu a soud není

povinen takové jednání odročit. Pakliže takové hlavní líčení nebo veřejné

zasedání proběhne za přítomnosti obhájcem pověřeného advokáta, není naplněn

dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř.

18. Poté státní zástupce zaměřil svou pozornost na námitky obviněného

uplatněné v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř.

Označil ustanovení trestního řádu týkající se přítomnosti obviněného u

veřejného zasedání o odvolání a odkázal i na příslušnou judikaturu. Vyzdvihl,

že právo osobně se účastnit jednání soudu je nezbytnou součástí spravedlivého

procesu. Poukázal na čl. 38 odst. 2 Listiny, podle kterého má každý právo, aby

jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a

aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Jedná se ovšem o právo,

nikoliv o povinnost, přičemž rozhodující je, aby obviněný měl reálnou možnost

se veřejného zasedání či hlavního líčení zúčastnit. Pokud se v důsledku svého

zaviněného jednání či vlastního rozhodnutí veřejného zasedání nebo hlavního

líčení nezúčastní, nelze z tohoto dovozovat porušení čl. 38 odst. 2 Listiny a

naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř.

19. Státní zástupce zdůraznil, že právo obviněného na osobní účast při

soudním jednání zaslouží ochranu pouze tenkrát, není-li zneužíváno obstrukčním

jednáním zjevně směřujícím ke zmaření jednání soudu. Dodal, že konání veřejného

zasedání (ale i hlavního líčení) v nepřítomnosti obviněného, třebaže ten svou

neúčast omluvil a zdůvodnil svou pracovní neschopností, samo o sobě nezakládá

tento dovolací důvod. Musí se totiž jednat o takovou formu pracovní

neschopnosti, jež obviněnému skutečně znemožňuje dostavit se k soudu a osobně

být přítomen jednání. V soudní praxi se o důvodnosti takové omluvy rozhoduje na

podkladě lékařské zprávy, která musí obsahovat jednoznačné stanovisko lékaře ke

schopnosti obviněného účastnit se hlavního líčení nebo veřejného zasedání.

Obecně je jako dostatečný doklad o neschopnosti určité osoby zúčastnit se

soudního jednání soudy akceptováno potvrzení o pracovní neschopnosti, soudy

však mají v pochybnostech prostor pro to, aby tvrzené důvody nepřítomnosti

zkoumaly důkladněji a podle okolností konkrétního případu vyžadovaly doklad

průkaznější. Státní zástupce s odkazem na judikaturu Evropského soudu pro

lidská práva konstatoval, že osobní účast obviněného není tak kriticky důležitá

v případě odvolacího zasedání, jako je tomu v hlavním líčení. Důležité je, aby

konáním veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného soudní řízení jako celek

nebylo dotčeno v takové míře a takovým způsobem, aby pozbylo podstatných rysů a

standardů spravedlivého procesu. Není tak povinností soudu vyhovět jakékoliv

žádosti obviněného o odročení nařízeného veřejného zasedání, pokud k tomu

nejsou relevantní důvody, mezi které patří především včasnost a náležité

zdůvodnění omluvy a žádosti. Je nezbytné, aby byla nepřítomnost obviněného u

jednání před soudem omluvena natolik konkrétním a objektivním důkazem, aby z

něj bylo možno učinit spolehlivý závěr o tom, že obviněnému v účasti u

veřejného zasedání bránily opravdu vážné důvody.

20. Podle názoru státního zástupce nešlo v posuzované trestní věci o

případ, kdy by odvolací soud v rozporu se shora vymezenými pravidly konal

veřejné zasedání o odvolání bez přítomnosti obviněného, ačkoli tento na své

účasti trval a nemohl se jej zúčastnit z omluvitelných a včas sdělených důvodů.

Odvolací soud poskytl dostatečný prostor k zajištění účasti obviněného i jeho

obhájce u veřejného zasedání. Omluva obviněného, která byla odvolacímu soudu

doručena až v odpoledních hodinách den před konáním veřejného zasedání, nebyla

ani včasná, ani řádná. Vzhledem k okolnostem, za nichž se obviněný měl dne 26.

10. 2022 dostavit k lékaři, je očividné, že návštěva lékaře mohla proběhnout

minimálně uvedeného dne již v ranních hodinách a obviněný měl dostatek prostoru

pro to, aby soud informoval dříve, nikoli až po třetí hodině odpolední.

Předložená lékařská zpráva byla dále natolik stručná, že z ní rozhodně

nevyplývala omluva obviněného z účasti u veřejného zasedání natolik konkrétní a

objektivně podložená, aby ji bylo možno považovat za vážnou omluvu. Po

vyhodnocení lékařské zprávy, kterou měl odvolací soud k dispozici, byl soud

oprávněn usoudit, že zdravotní potíže ve zprávě uvedené nejsou takového rázu,

že by účast obviněného na veřejném zasedání zcela vylučovaly. Obviněný byl

vrchním soudem obratem upozorněn na to, že uvedené zdravotní důvody bránící mu

v účasti při veřejném zasedání nezakládají povinnost soudu odročit toto

zasedání. Odhlédnout nelze ani od toho, že odvolací soud obviněného o konání

veřejného zasedání toliko vyrozuměl. Tímto postupem dal odvolací soud zřetelně

najevo, že účast dotyčného obviněného nepokládá za nutnou. Takto soud ostatně

postupoval v situaci, kdy byl obviněný při veřejném zasedání zastoupen svým

obhájcem. Přístup obviněného také jednoznačně vykazuje znaky obstrukčního

jednání a snah o prodlužování trestního řízení.

21. Vedle výše uvedených skutečností ohledně žádosti obviněného o

odročení veřejného zasedání nelze pominout přístup obviněného v předchozím

průběhu trestního řízení. Hlavního líčení se osobně z vlastního rozhodnutí v

podstatě neúčastnil. Buď svou neúčast na jeho konání omluvil předložením

lékařské zprávy (hlavní líčení konané dne 15. 4. 2019), anebo se dobrovolně

vzdal účasti a projednání ponechal na svém obhájci, který jeho nepřítomnost

omlouval. Tento svůj ne právě příkladný zájem o průběh hlavního líčení a obsah

provedeného dokazování se obviněný nyní v dovolání snaží obrátit ve svůj

prospěch ve snaze domoci se opakování celého trestního procesu. Obviněný měl

reálnou možnost se zúčastnit jak hlavních líčení, tak veřejného zasedání o

odvolání. S ohledem na shora uvedenou argumentaci je proto možné dospět k

závěru, že zmiňované námitky obviněného opodstatněnými nejsou.

22. Státní zástupce dále podotkl, že rozhodovací praxe se zcela

neshoduje na tom, zda výhradu porušení § 219 odst. 3 věty druhé tr. ř. lze

posuzovat podle dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Přesto

se vyjádřil k opodstatněnosti argumentace obviněného ohledně porušení zásady

bezprostřednosti řízení. Ustanovení § 219 odst. 3 tr. ř. řeší situaci, kdy je

pokračováno v hlavním líčení poté, co bylo hlavní líčení odročeno. Vychází mj.

z toho, že odročení hlavního líčení na dlouhou dobu vede k přetržení kontinuity

mezi prováděnými důkazy. Tímto ustanovením je realizována zásada

bezprostřednosti, ze které vyplývá povinnost soudu přihlédnout při rozhodování

v hlavním líčení, veřejném i neveřejném zasedání jen k těm důkazům, které byly

při tomto jednání provedeny. Co se týče onoho uplynutí delší doby od odročeného

hlavního líčení, trestní řád blíže nekonkretizuje, jaký časový úsek lze za

delší dobu pokládat. Vždy bude záležet na konkrétních okolnostech projednávané

věci, zejména na jejím rozsahu a složitosti, na množství a charakteru dosud

provedených důkazů atd. V konečném důsledku však posouzení toho, zda mezi dříve

konaným hlavním líčením a odročeným hlavním líčením uplynula delší doba či zda

s přihlédnutím k zásadě bezprostřednosti je nutné opakovat důkazy již jednou

před ním provedené, vždy náleží soudu prvního stupně. Bude tedy záležet i na

stanovisku členů senátu, zda uplynulá doba jim už brání v řádném zhodnocení

důkazů při zachování zásady bezprostřednosti, a to i po jejich připomenutí na

základě spisu. Při uvážení logického smyslu citovaného ustanovení bude

nepochybně důležité i hledisko celkového rozsahu a složitosti dokazování a tím

i potřebného trvání celého hlavního líčení. Bylo by například zjevně nesmyslné

tvrdit, že po dva roky (s krátkými přestávkami) probíhajícím hlavním líčení ve

složité věci bude třeba z důvodu časového odstupu a zásady bezprostřednosti

začít s dokazováním znovu od začátku. Je evidentní, že ona delší doba ve smyslu

shora citovaného ustanovení nastane v případech zcela výjimečných, spíše

extrémních a zjevně neadekvátních rozsahu a složitosti věci.

23. V daném případě se státní zástupce přiklonil ke stanovisku, že

nebyly splněny podmínky pro opakování hlavního líčení ve smyslu § 219 odst. 3

tr. ř. Uznal, že mezi konáním dvou hlavních líčení (dne 5. 11. 2019 a 20. 12.

2021) uplynula doba dvou let a půldruhého měsíce, považoval ovšem za nutné

přihlédnout ke specifikům průběhu řízení vedeného speciálně vůči obviněnému, k

zásadnímu přispění jeho obhajoby na důvodech a době odročení věci, jakož i ke

značnému rozsahu a složitosti této trestní věci. Státní zástupce ve stručnosti

připomenul rozhodující události, které se odehrály v období mezi oběma hlavními

líčeními. Vyzdvihl, že dovolatel se několika dříve provedených hlavních líčení

z vlastní vůle neúčastnil. Též se zmínil o ukončení obhajoby obviněného JUDr.

Filipem Svobodou, které bylo soudu oznámeno 28. 8. 2020, velmi krátce před

konáním hlavního líčení ve dnech 14. 9. – 18. 9. 2020. Vzhledem k rozsahu a

složitosti věci nepřicházelo v úvahu, aby se nový obhájce, i kdyby byl zvolen

či soudem ustanoven ještě před konáním hlavního líčení nařízeného na 14. 9. –

18. 9. 2020, stihl do uvedeného termínu seznámit s obsahem spisu. Protože bylo

trestní řízení vedeno proti velkému počtu obviněných, přičemž prvoinstanční

soud předpokládal, že v hlavním líčení ve dnech 14. 9. – 18. 9. 2020 bude

dokončeno dokazování a přistoupeno k závěrečným řečem, bylo by v rozporu se

zásadou rychlosti a hospodárnosti trestního řízení, kdyby soud hlavní líčení ve

vztahu k dalším obviněným znovu odročoval na dobu, kdy se nový obhájce

obviněného Tomáše Zbírala ujme obhajoby a s věcí se seznámí, proto byla jeho

věc vyloučena samostatnému projednání a rozhodnutí pod sp. zn. 73 T 8/2020.

24. Důvod vyloučení věci obviněného a dalšího odročení hlavního líčení

státní zástupce shledal v prvé řadě v tom, jakým způsobem obviněný vedl svou

obhajobu, s jakou aktivitou přistoupil k hájení svých práv, jak si nastolil

vztahy se svými obhájci. Prvoinstanční soud v době po vyloučení věci dále

postupoval především v zájmu zachování práva obviněného na účinnou obhajobu. O

tom, že v případě poskytnutí aktivní součinnosti z jeho strany a za situace,

kdy by nedošlo ke změně v osobě obhájce, by byla i jeho věc rozhodnuta mnohem

dříve, ostatně svědčí to, že prvoinstanční věc rozhodl ve věci ostatních

spoluobviněných již dne 5. 10. 2020. Uvedené rozhodnutí je pro posouzení věci

zásadní i z dalšího důvodu. Prvoinstanční soud rozhodoval ve stejném senátu,

přičemž převážná část provedených důkazů, která byla předmětem posouzení při

zjišťování skutkového stavu, byla totožná jako v případě věci obviněného, když

tyto důkazy byly provedeny ještě v době před vyloučením věci obviněného ze

společného řízení. Paměťová stopa členů senátu soudu prvního stupně tudíž

nemohla být setřena, naopak došlo k jejímu obživení.

25. U hlavního líčení dne 20. 12. 2021 předseda senátu zopakoval na

základě § 219 odst. 3 věty první tr. ř. dosavadní průběh dokazování. Požadavek

obhajoby na opakování důkazů hodnotil jako obstrukční. Posoudil přitom průběh

dosavadního řízení od 14. 9. 2020. Státní zástupce konstatoval, že zejména z

důvodů na straně dovolatele a následně jeho obhájce došlo k tomu, že hlavní

líčení mohlo být konáno až po 15 měsících od okamžiku, kdy byla jeho věc

vyloučena k samostatnému projednání. Vztahy v rámci výkonu obhajoby a výhrady

obviněného k tomu, jak byl zastupován jeho předchozím obhájcem, kterého si

zvolil a téměř po celou dobu, kdy bylo prováděno dokazování s ním měl být v

kontaktu, nemohou vést k opakování hlavního líčení. Prvoinstanční soud měl

jednoznačně za to, že požadavek na čtení protokolů z předchozích hlavních

líčení a de facto na opakování celého hlavního líčení byl ze strany obhajoby

uplatněn čistě z obstrukčních důvodů, stejně jako bylo obstrukčním jednání

obviněného za poslední rok, kdy soud zohlednil požadavky na prostudování spisu,

důvody pro odročení jednání po 10 měsících od převzetí obhajoby. Odvolací soud

se ztotožnil s tím, jak se prvoinstanční soud vypořádal s odůvodněním postupu a

splnění podmínek podle § 219 odst. 3 věty první tr. ř. I on shledal, že námitky

obhajoby, jakož i postup obviněného po ukončení obhajoby původním obhájcem, byl

účelově veden ve snaze oddálit projednání věci, což vyústilo v otevření

možnosti namítat procesně vadný postup soudu při prostém zopakování průběhu

dokazování ve smyslu § 219 odst. 3 tr. ř. Dal nalézacímu soudu za pravdu v tom,

že to byla především (počáteční) nečinnost obviněného a obhajoby, která

zapříčinila, že hlavní líčení bylo konáno až dne 20. 12. 2021. Plnou moc nově

zvoleného obhájce soud obdržel po urgenci až dne 27. 2. 2021 a poprvé začala

obhajoba nahlížet do spisu až dne 9. 7. 2021. Obhajobě bylo přitom umožněno

opakovaně nahlížet do spisu a pořizovat si kopie. Byl jí poskytnut dostatečný

prostor se seznámit se spisem i s průběhem předchozích hlavních líčení, včetně

provedených důkazů a řádně dostát svým povinnostem. Nalézací soud jí dal také

dostatečný časový prostor k přípravě závěrečné řeči (4 měsíce do doby konání

posledního hlavního líčení), čehož ale obhajoba nevyužila a omezila se pouze na

námitky údajných procesních pochybení.

26. Vzhledem ke všem zmíněným okolnostem se v daném případě ani podle

názoru státního zástupce nejedná o dobu natolik dlouhou, jež by v rozporu se

zásadou bezprostřednosti stírala paměťovou stopu členů senátu soudu prvního

stupně, který rozhodoval v takovém složení senátu, že se jeho členové

zúčastnili všech hlavních líčení ve věci konaných. Městský soud tedy

respektoval procesní zásady uvedené v § 2 odst. 4, 5, 11 a 12 tr. ř. Členové

senátu soudu prvního stupně se evidentně shodli, že předseda senátu podá zprávu

o dosavadním průběhu řízení. Zjevně měli výsledky předešlého dokazování v

dostatečné paměti tak, že neshledali potřebu opakování všech důkazů. Taková

úvaha je celkem pochopitelná vzhledem ke specifickému charakteru posuzované

trestné činnosti, rozsáhlosti trestního spisu i osobám obviněných, vůči většině

z nich již soud musel na základě v podstatě totožného důkazního podkladu

rozhodnout a své rozhodnutí odůvodnit. Doba, která uplynula mezi shora

zmíněnými hlavními líčeními, nezakládá vzhledem ke specifičnosti věci potřebu

konat hlavní líčení znovu, resp. takový postup by byl (zejména s ohledem na

rozsáhlé dokazování) kontraproduktivní ve vztahu k požadavku rychlosti řízení.

I když mezi hlavními líčeními fakticky uběhla poměrně dlouhá doba 21 měsíců, v

této věci se nejedná o vadu, pro kterou by bylo nutné přezkoumávaná rozhodnutí

rušit. Návaznost v tomto směru zaručovala aktivita soudu v souběžně

projednávané věci spoluobviněných vedoucí k rozhodnutí Městského soudu v Praze

ze dne 5. 10. 2020, sp. zn. 73 T 2/2018. Z uvedených důvodů v postupu soudu

prvního stupně ve smyslu § 219 odst. 3 tr. ř. nelze spatřovat závažné pochybení

a zásah do procesních práv obviněného, v jehož důsledku by trestní řízení jako

celek pozbylo podstatných rysů spravedlivého procesu

27. Státní zástupce se následně zabýval obsahem dovolacího důvodu podle

§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a v daném kontextu zaujal stanovisko ke

skutkovým námitkám obviněného. Vyjádřil přesvědčení, že v rozhodných skutkových

zjištěních, určujících pro naplnění znaků obou aplikovaných skutkových podstat,

se soudy nižších stupňů nedopustily rozporného posouzení v poměru ke skutečnému

obsahu provedených důkazů, natožpak aby bylo možno hovořit o rozporu zjevném.

Ostatně obviněný ani v dovolání neoznačuje žádný takový jednotlivý důkaz, k

němuž by konkretizoval to, v čem byl ze strany soudů zjevně chybně

interpretován. Toliko v dovolání uvedl přehled výpovědí jednotlivých vybraných

obviněných a svědků, k nimž poskytl stručné odmítavé zhodnocení. Obviněný

soudům vytýká – v obecné rovině a bez bližšího vysvětlení – prosté nesprávné

hodnocení důkazů, což ale nenaplňuje dikci ustanovení § 265b odst. 1 písm. g)

tr. ř. K výhradě, že rozsudek prvoinstančního soudu do určité míry kopíruje

rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. 10. 2020 sp. zn. 73 T 2/2018, státní

zástupce poznamenal, že tato skutečnost není zase tak překvapující při uvážení

toho, že obě věci byly téměř po celou dobu trestního řízení vedeny ve společném

řízení, v jehož rámci byla provedena také většina důkazů, a trestná činnost

obviněného byla úzce provázána s jednáním dalších spoluobviněných, jejichž

zapojení do jeho protiprávní činnosti bylo důkazně doloženo. Za podstatné

státní zástupce považoval, že skutková zjištění byla přijata za dodržení

základních zásad trestního procesu (především § 2 odst. 5, 6 tr. ř.).

28. Státní zástupce dále uvedl, že obviněný neuplatnil žádnou konkrétní

námitku v rámci jím zvoleného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h)

tr. ř. Závěrem se vyjádřil k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m)

tr. ř., který obviněný uplatnil v jeho druhé alternativě, tj. ve spojení s

dovolacími důvody, ke kterým se státní zástupce již vyslovil shora.

29. Vzhledem ke shora uvedenému státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší

soud dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť jde o dovolání

zjevně neopodstatněné.

III. Přípustnost dovolání

30. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §

265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje

náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že je

zjevně neopodstatněné.

IV. Důvodnost dovolání

31. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům

dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá

existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení

takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na

příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný odkázal

na dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. c), d), g), h) a m) tr. ř.

32. S odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. lze

dovolání podat, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného

prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až

g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové

rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání

uvedený v § 265b odst. 1 pod písmeny a) až l) tr. ř. Tento dovolací důvod tedy

spočívá ve třech různých okolnostech (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. §

157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3174–3175.):

řádný opravný prostředek byl zamítnut z tzv. formálních důvodů podle § 148

odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. nebo podle § 253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly

splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo odvolání bylo

odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle § 253 odst. 3 tr. ř.,

ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při

odstranění vad odvolání (tzv. první alternativa), nebo řádný opravný prostředek

byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše jako

první okolnost, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo

vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. a) až

l) tr. ř. (tzv. druhá alternativa).

33. Z dovolací argumentace obviněného je patrné, že shora citovaný důvod

dovolání zvolil v jeho druhé alternativě, tedy ve spojení dalšími dovolacími

důvody podle § 265b odst. 1 písm. c), g) a zřejmě též h) tr. ř., jejichž

prostřednictvím napadal nejen rozhodnutí odvolacího soudu, ale též rozsudek

soudu prvního stupně. Naproti tomu dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d)

tr. ř. obviněný zacílil výlučně proti postupu soudu druhého stupně, což

znamená, že jej uplatnil samostatně, bez návaznosti na ustanovení § 265b odst.

1 písm. m) tr. ř. Vzhledem ke skutečnosti, že sám obviněný označil namítaná

procesní pochybení soudů za nejzásadnější, považuje Nejvyšší soud za vhodné

věnovat ucelenou pozornost nejprve jim, bez ohledu na to, zda se konkrétní

výhrady týkaly rozhodnutí, resp. procesního postupu nalézacího anebo odvolacího

soudu, tedy bez ohledu na to, zda byla dána spojitost s důvodem dovolání podle

§ 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. či nikoliv.

34. Podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže

obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl. Tento dovolací

důvod postihuje typicky především situace, kdy došlo k porušení ustanovení o

nutné obhajobě. Zahrnuje však i případy, kdy obviněný sice obhájce, ať již

zvoleného či ustanoveného soudem, má, ale orgány činné v trestním řízení neplní

jim zákonem uložené povinnosti a neumožní obhájci, aby realizoval svá zákonná

oprávnění a povinnosti. Současně je vhodné uvést, že podle praxe soudů citovaný

dovolací důvod nenaplní jakékoliv porušení práva na obhajobu, nýbrž pouze

takové, které je ve svých důsledcích skutečně relevantní z hlediska meritorního

rozhodnutí. Jestliže např. obviněný po určitou část řízení neměl obhájce,

ačkoliv ho měl mít, pak je tento dovolací důvod dán jen tehdy, pokud orgány

činné v trestním řízení v této době skutečně prováděly úkony trestního řízení

směřující k vydání meritorního rozhodnutí napadeného dovoláním (usnesení

Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2002, sp. zn. 7 Tdo 528/2002, uveřejněné pod č.

48/2003 Sb. rozh. tr.).

35. V rámci uvedeného dovolacího důvodu obviněný namítl, že soud prvního

stupně zcela pominul svou roli při ochraně jeho ústavně zaručených práv, když

dopustil, aby byl jeho původní obhájce JUDr. Filip Svoboda v řízení

substituován JUDr. Jiřím Černým, obhájcem dalšího obviněného (V. P.), jehož

zájmy jsou se zájmy dovolatele ve vzájemném rozporu a střetu, a to přinejmenším

hrozícím. Takto pojatá výhrada, týkající se porušení povinnosti předsedy senátu

zakotvené do § 37a odst. 2 tr. ř., je pod ustanovení § 265b odst. 1 písm. c)

tr. ř. podřaditelná za předpokladu, že jde o případ nutné obhajoby (§ 36, § 36a

tr. ř.) a orgány činné v trestním řízení skutečně prováděly úkony trestního

řízení směřující k vydání meritorního rozhodnutí napadeného dovoláním (k tomu

srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2006, sp. zn. 8 Tdo 721/2006).

Obě právě zmíněné podmínky byly v posuzované trestní věci bezpochyby splněny, a

proto lze konstatovat, že předmětná výtka obviněného splňuje kritéria jím

zvoleného dovolacího důvodu. Na druhou stranu ji ovšem není možno hodnotit jako

relevantní či opodstatněnou.

36. Podle § 37a odst. 2 tr. ř. o vyloučení advokáta jako zvoleného

obhájce předseda senátu a v přípravném řízení soudce rozhodne též tehdy,

jestliže obhájce vykonává obhajobu dvou nebo více spoluobviněných, jejichž

zájmy si v trestním řízení odporují. Obhájce, který byl z tohoto důvodu

vyloučen, nemůže v téže věci dále vykonávat obhajobu žádného z obviněných. Ze

znění citovaného ustanovení vyplývá, že jde o samostatný důvod vyloučení

advokáta jako zvoleného obhájce pro případ, kdy obhájce vykonává obhajobu dvou

(nebo více) spoluobviněných, jejichž zájmy si v trestním řízení odporují, tedy

jsou v tzv. kolizi. Tento důvod navazuje na § 19 odst. 1 písm. a) zákona č.

85/1996 Sb., o advokacii, který advokátovi ukládá povinnost poskytnutí právních

služeb odmítnout, jestliže v téže věci nebo ve věci související již poskytl

právní služby jinému, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy toho, kdo o

poskytnutí právních služeb žádá. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že musí

jít o případ, kdy si zájmy dvou nebo více spoluobviněných skutečně odporují,

nikoli o případ, kdy taková kolize může případně nastat, ale dosud nenastala. O

vyloučení obhájce lze rozhodnout i bez návrhu, z úřední povinnosti, přičemž

obhájce, který byl z tohoto důvodu vyloučen, nemůže v téže věci dále vykonávat

obhajobu žádného z obviněných. Důvodem je snaha zákonodárce zajistit, aby

obhájce nemohl při obhajobě některého z obviněných, v které by jinak

pokračoval, využívat ve věci poznatky a informace získané od těch

spoluobviněných, které předtím rovněž obhajoval, což by mu do značné míry

poskytovalo neodůvodněně privilegované postavení. Současně by nebylo možno

vyloučit stav, že jeden ze spoluobviněných by mohl být postupem obhájce

neoprávněně zvýhodněn, nebo naopak znevýhodněn, v důsledku čehož by došlo k

porušení principu rovnosti před zákonem (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II.

§ 1 až 156. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 478).

37. Ani dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku neuvedl žádnou

skutečnost, která by svědčila o reálném konfliktu zájmů mezi ním a

spoluobviněným V. P. Sám ostatně hovořil pouze o konfliktu hrozícím, což ale s

ohledem na shora popsaná teoretická východiska nepostačuje. Dovolatele v jeho

argumentaci nepodporuje ani odkaz na usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 8.

2014, sp. zn. I. ÚS 1283/13, uveřejněné pod č. 13/2014, svazek 76 Sb. n. u. ÚS,

které taktéž dopadá výlučně na situace, kdy již konflikt zájmů mezi

jednotlivými obviněnými vznikl (to se odráží hned v úvodu jeho právní věty, v

němž je uvedeno: „Vznikne-li mezi spoluobviněnými zastoupenými stejným

advokátem konflikt zájmů …“). Při posouzení konkrétních okolností daného

případu je zcela zřejmé, že konflikt zájmů mezi dovolatelem a obviněným V. P.

nejenže nevznikl, ale prakticky ani vzniknout nemohl. Nelze si totiž

nepovšimnout, že tato nesmírně rozsáhlá a velmi precizně zorganizovaná trestná

činnost se vyznačovala tím, že dílčí úkoly plnila celá řada „bílých koní“ (mezi

něž prokazatelně patřil jak dovolatel, tak jmenovaný spoluobviněný), kteří

pouze uskutečňovali zadání jiných, nad nimi stojících, osob, aniž by měli

povědomí o činnosti celé struktury osob a subjektů zapojených do předmětného

protiprávního jednání. Přestože se tedy dovolatel i obviněný V. P. společně

dopustili skutku popsaného v bodě II. výrokové části rozsudku Městského soudu v

Praze ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 73 T 8/2020, je z učiněných skutkových

zjištění zjevné, že činnost obou z nich byla zřetelně oddělena a prolínala se

pouze minimálně, přičemž nebylo vůbec prokázáno, že by se tito dva na čemkoliv

společně domlouvali či se dokonce znali nebo o sobě alespoň věděli (jak o tom

ostatně hovoří i dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku na str. 12).

38. I v čistě teoretické rovině tedy existoval velice malý prostor pro

to, aby se tito dva mohli vzájemně obviňovat či usvědčovat jeden druhého.

Podstatný je ale především fakt, že k ničemu takovému v průběhu celého řízení

ani náznakem nedošlo. Dovolatel totiž využil svého práva nevypovídat, zatímco

obviněný V. P. hovořil o tom, že od roku 2007 nebo 2008 vybíral peníze z účtu

společnosti livenostop, s. r. o., aniž by věděl, čím se tato společnost zabývá,

činil tak na pokyn svého krajana G. S. a „pana S.“ (tj. osoby vystupující pod

jménem V. S.) a na svém jednání nespatřoval nic nezákonného. Výslovně uvedl, že

z osob, které jsou (v řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 73 T

2/2018) obviněné, nikoho nezná, s nikým nemluvil a s nikým se na ničem

nepodílel. Obviněný tak nepotvrdil ani skutečnost plynoucí z listinných důkazů,

a to že jím vybírané finanční prostředky byly na účet společnosti livenostop,

s. r. o., v rozhodné době posílány společností Zíbr – Trading, s. r. o., kterou

zastupoval právě dovolatel. Z popsaných informací zcela zřetelně vyplývá, že

konflikt zájmů mezi dovolatelem a obviněným V. P. nenastal, a to po celou dobu

vedení společného řízení. Za dané situace nebyly naplněny podmínky pro

vyloučení JUDr. Jiřího Černého (jakožto substituta JUDr. Filipa Svobody) z

obhajování obou spoluobviněných v intencích ustanovení § 37a odst. 2 tr. ř.

Soud prvního stupně se tedy nedopustil namítaného procesního pochybení, které

by naplňovalo obsah dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř.

39. Státní zástupce ve svém vyjádření zcela důvodně odkázal na nález

Ústavního soudu ze dne 13. 1. 2009, sp. zn. IV. ÚS 1855/08. Podle právní věty

tohoto rozhodnutí platí mimo jiné, že: Vyloučení zvoleného obhájce jako

mimořádně významný zásah do práva na obhajobu a s ním spjaté svobody volby

obhájce je svěřeno toliko nezávislému soudci a toliko ze zákonem stanovených

důvodů. Je zásadně věcí obviněného (obžalovaného), kdy a koho z osob

oprávněných k poskytování právní pomoci formou obhajoby v trestním řízení (§ 37

tr. ř.) svou obhajobou pověří, příp. zda svého práva volby vůbec využije. Pokud

si však obviněný obhájce sám zvolí, může stát do jeho svobodného výběru

zasáhnout pouze za splnění zákonem stanovených podmínek, které je nutno vždy

vykládat restriktivně se zřetelem na jeho ústavně zaručená práva. Shora již

bylo vysvětleno, proč nebyly splněny podmínky pro vyloučení obhájce na základě

§ 37a odst. 2 tr. ř. Nicméně citovaný judikát má nemalý význam i z hlediska

další námitky týkající se obhajoby obviněného, a to že jeho předchozí obhájce

JUDr. Filip Svoboda vykonával jeho obhajobu pouze ryze formálně, s dovolatelem

věc nijak nekonzultoval, věc mu neobjasnil, hlavních líčení se téměř neúčastnil

a (jak již bylo probíráno výše) dokonce se nechal zastupovat obhájcem jiného

obviněného.

40. K tomu je nutno zdůraznit, že obsahem práva na obhajobu na základě

čl. 40 odst. 3 Listiny je v trestním řízení povinnost státu (orgánů činných v

trestním řízení) umožnit výkon obhajoby v plném rozsahu, tedy v intencích

příslušných ustanovení procesního předpisu (trestního řádu). Na druhou stranu

však není v moci státu, resp. jeho orgánů (včetně soudů), kontrolovat či

dokonce regulovat způsob výkonu obhajoby a vstupovat tak do vztahu mezi

obviněným a jeho obhájcem. Za uskutečněnou volbu obhájce nese odpovědnost

obviněný sám a jeho „kvalitu“ nemůže posuzovat soud. Opak by totiž znamenal

zásah státní moci do práva na obhajobu a případně též jistou (ústavně

nepřípustnou) formu státní kontroly nad jeho výkonem. Podobný princip platí

zásadně i v případech, kdy obviněný svého práva na volbu obhájce nevyužije.

Nápravu nedostatečného plnění povinností zvoleného obhájce tak lze řešit jedině

u České advokátní komory (srov. nález Ústavního soudu ze dne 25. 9. 1996, sp.

zn. III. ÚS 83/96, dále srov. HUSSEINI, F., BARTOŇ, M., KOKEŠ, M., KOPA, M. a

kol. Listina základních práv a svobod. Komentář. 1. vydání. 1. aktualizace.

Praha: C. H. Beck, 2021. s. 1256). Z uvedeného je zřejmé, že výhrada proti

úrovni právních služeb poskytnutých JUDr. Filipem Svobodou (s výjimkou námitky

vztahující se k užití § 37a odst. 2 tr. ř.) nemůže být předmětem soudního

přezkumu a naplnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř.

41. Pod žádný z dovolacích důvodů nelze v tomto konkrétním případě

podřadit výhradu porušení § 219 odst. 3 tr. ř. Není možné analogicky aplikovat

závěry vyjádřené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2022, sp. zn. 7 Tdo

471/2022, jelikož v uvedené trestní věci byla v souvislosti s namítaným

porušením ustanovení § 219 odst. 3 tr. ř. vytýkána procesní nepoužitelnost

některých provedených důkazů, což spadá do rámce dovolacího důvodu podle § 265b

odst. 1 písm. g) tr. ř. Nic podobného ovšem dovolatel v posuzované věci

nenamítal, jeho argumentace se kromě výhrady porušení zásady bezprostřednosti

opět dotýkala spíše tématu porušení práva na obhajobu, avšak způsobem, který

nesplňoval kritéria dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř.

Proto Nejvyšší soud mohl uplatněnou námitku hodnotit pouze z toho hlediska, zda

byly dodrženy veškeré parametry práva dovolatele na spravedlivý proces (srov.

např. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st.

38/14).

42. Podle § 219 odst. 3 tr. ř. jestliže není třeba pro podstatnou vadu

řízení nebo z jiného důležitého důvodu provést hlavní líčení znovu, sdělí

předseda senátu při pokračování v odročeném hlavním líčení podstatný obsah

dosavadního jednání. Změnilo-li se složení senátu nebo uplynula-li od odročení

hlavního líčení delší doba, přečte se souhlasem státního zástupce a obviněného

předseda senátu podstatný obsah protokolu o hlavním líčení, včetně v něm

provedených důkazů; není-li souhlas dán, musí být hlavní líčení provedeno

znovu. Druhou větou citovaného zákonného ustanovení je realizována zásada

bezprostřednosti zakotvená do § 2 odst. 12 tr. ř., podle něhož platí, že při

rozhodování v hlavním líčení, jakož i ve veřejném, vazebním a neveřejném

zasedání smí soud přihlédnout jen k těm důkazům, které byly při tomto jednání

provedeny. Jeho účelem je, aby soud rozhodoval na základě bezprostředního dojmu

z řízení před ním provedeného a v době, kdy tento dojem nebyl ještě časovým

odstupem setřen. Bezprostřední dojem z provedeného řízení umožňuje, aby se soud

osobně seznámil s důkazy, aby za pomoci ostatních účastníků byla přímo před

soudci (přísedícími) vysvětlena stanoviska stran, odstraněny případné rozpory

či nejasnosti, a aby si tak každý soudce (přísedící) mohl utvořit bezprostřední

a správný názor na každou významnou skutečnost v projednávané věci a tím i

celkový bezprostřední obraz o celém projednávaném případu (srov. ŠÁMAL, P. a

kol. Trestní řád II. § 1 až 156. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013,

s. 52).

43. Pokud jde o uplynutí delší doby od hlavního líčení, které bylo

odročeno, zákon neposkytuje bližší konkretizaci pro posouzení, jaký časový

limit lze považovat za delší dobu. Bude tedy záležet na konkrétních okolnostech

každé projednávané věci, zejména na jejím rozsahu a složitosti, na množství a

charakteru dosud provedených důkazů atd. Rozhodující zde bude stanovisko členů

senátu, popřípadě stran, zda s přihlédnutím k zásadě bezprostřednosti (§ 2

odst. 12 tr. ř.) považují výsledky dřívějšího jednání za dostatečné pro

rozhodnutí ve věci, nebo zda je nutné – s ohledem na časový odstup nebo vývoj

důkazní situace – opakovat důkazy již jednou před nimi provedené (srov. ŠÁMAL,

P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H.

Beck, 2013, s. 2713). Podle již zmiňovaného usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7

Tdo 471/2022 půjde o tak výrazný časový předěl, že to bude z hlediska dodržení

zásady bezprostřednosti při rozhodování znamenat pro členy senátu situaci

blížící se té, kdy hlavní líčení dosud vůbec neprobíhalo a důkazy nebyly

prováděny. V usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 3. 2021, sp. zn. 6 Tdo

360/2020, se hovoří o době natolik dlouhé, jež by v rozporu se zásadou

bezprostřednosti stírala paměťovou stopu jak členů senátu soudu prvního stupně,

tak účastníků řízení ve vztahu k provedeným důkazům. V obou těchto rozhodnutích

zdejšího soudu je ovšem zdůrazněna také nutnost přihlédnout k rozsahu a

složitosti té které trestní věci, přičemž je nutno zohlednit skutečnost, že

povinnost zopakovat velmi rozsáhlé dokazování by podstatně a neúměrně

prodloužila délku trestního řízení.

44. V hlavním líčení konaném dne 20. 12. 2021 shledal senát soudu

prvního stupně, že podmínky podle § 219 odst. 3 věty třetí tr. ř. (tj. na

opětovné provedení celého hlavního líčení) nebyly splněny, a proto předseda

senátu pouze zopakoval průběh řízení. Shora bylo vyzdvihnuto, že jsou to právě

členové senátu, kteří mají „hlavní slovo“ při posouzení otázky uplynutí „delší

doby“ ve smyslu § 219 odst. 3 věty druhé tr. ř., a to v návaznosti na konkrétní

okolnosti příslušného trestního řízení. Nejvyšší soud je přesvědčen, že danou

otázku vyhodnotili zcela realisticky, správně a především se zřetelem na

specifika probíhající trestní věci. V prvé řadě nebylo možno přehlédnout, že se

jednalo o mimořádně rozsáhlý případ s tím, že řízení ohledně obviněného Tomáše

Zbírala nebylo možno redukovat pouze na jeho vlastní izolované jednání, ale

bylo nutno je zařadit do kontextu činnosti celé organizované skupiny zahrnující

velké množství fyzických i právnických osob. Vyvstala by tak potřeba znovu

vyslechnout přibližně 60 svědků, z nichž někteří v mezidobí zemřeli (např.

tehdejší obviněný P. J.) a ti zbývající by museli opětovně vypovídat o

událostech starých cca 10–12 let. Znovu by bylo nutno provést obsáhlé, a v

posuzované věci velmi zásadní, listinné důkazy. Uvedený postup by trestní

řízení prodloužil o několik dalších let, navíc by s ohledem na stále se

zvětšující časový odstup od spáchání skutku byla poznamenána i kvalita

důkazního řízení.

45. Vedle toho nebylo možno hovořit ani o jakémkoliv podstatném stírání

paměťové stopy členů senátu. V prvé řadě nelze pominout, že se jednalo o vysoce

komplikovanou věc, která vyžadovala rozsáhlé studium a značné množství energie

k proniknutí do její podstaty a propletených vztahů mezi jednotlivými aktéry. V

takovém případě dochází k mizení paměťové stopy o poznání pomaleji. Dále je

nutno poukázat na skutečnost, že soud prvního stupně (konkrétně senát 73 T) byl

mezi jednotlivými hlavními líčeními konanými ve věci dovolatele, tedy v období

mezi 5. 11. 2019 a 20. 12. 2021, stále aktivní v paralelně probíhajících

řízeních vedených ohledně této daňové trestné činnosti. Dne 5. 10. 2020 byl

vynesen rozsudek ve věci sp. zn. 73 T 2/2018, v níž mezi obviněnými původně

figuroval také dovolatel. Zde byl mimo jiné nepravomocně odsouzen obviněný V.

P. za jednání popsané v bodě II. výroku o vině rozsudku nalézacího soudu v této

trestní věci (tedy ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 73 T 8/2020). Je potřeba

zdůraznit, že i personální složení senátů ve věcech sp. zn. 73 T 2/2018 a sp.

zn. 73 T 8/2020 bylo shodné, předsedou senátu byl stále Mgr. Lukáš Slavík,

přísedící Ing. Helena Chumchalová a dále JUDr. Miroslava Krausová, která se

hlavních líčení ve věci sp. zn. 73 T 2/2018 účastnila jako náhradní přísedící.

Dne 13. 5. 2021 byla rozsudkem téhož soudu, sp. zn. 73 T 13/2020 (předseda

senátu Mgr. Lukáš Slavík), schválena dohoda o vině a trestu mezi státním

zástupcem Vrchního státního zastupitelství v Praze JUDr. Tomášem Černým a

obviněným V. J. (jehož věc byla také vyloučena ze společného řízení vedeného

pod sp. zn. 73 T 2/2018), který byl uznán vinným rovněž jednáním popsaným v

bodě III. výroku rozsudku ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 73 T 8/2020.

46. Velmi významným, ne-li rozhodujícím důvodem, proč soud prvního

stupně nepřistoupil k postupu podle § 219 odst. 3 věty třetí tr. ř., bylo

počínání obviněného i jeho obhájce v průběhu řízení, které soud zcela oprávněně

označil za obstrukční. Jinak si totiž nelze vysvětlit skutečnost, že dovolatel

sice ukončil smluvní vztah se svým původním obhájcem již v srpnu 2020 a v září

téhož roku byl soudem vyzván k volbě nového obhájce, jeho jméno soudu sdělil v

prosinci s tím, že plnou moc doloží do týdne, aby nakonec plná moc datovaná

dnem 25. 2. 2021 byla soudu zaslána až dne 27. 2 2021 spolu s žádostí o

přiznání bezplatné obhajoby. Nejinak lze nahlížet na skutečnost, že obhájce

posléze zůstal nečinný až do 9. 7. 2021, kdy započal se studiem spisu. Vyčkával

ovšem se studiem přílohových spisů, a to až do dne 25. 11. 2021, kdy učinil na

soud dotaz, zda tyto budou k důkazu provedeny (č. l. 365), a to přesto, že z

protokolu o hlavním líčení ze dne 18. 9. 2019 je zcela zřejmé, že již provedeny

byly (č. l. 245–250). Poté, co mu předseda senátu dne 8. 12. 2021 e-mailem

(pochopitelně) odpověděl, že tyto svazky již byly provedeny k důkazu a znovu

opakovány nebudou (č. l. 366), započal obhájce s jejich studiem a na tomto

základě žádal dne 9. 12. 2021 o odročení hlavního líčení nařízeného na dny 20.–

21. 12. 2021 (č. l. 368). Tomu soud důvodně nevyhověl (č. l. 369), stejně jako

následnému požadavku obhajoby na zopakování celého hlavního líčení. Pokud tedy

soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že postup

obviněného (i jeho druhého obhájce) byl účelový ve snaze oddálit projednání

věci, přičemž právě tato snaha vyústila v otevření možnosti obhajoby namítat

procesně vadný postup soudu při prostém zopakování průběhu dokazování ve smyslu

§ 219 odst. 3 tr. ř., nelze než beze zbytku souhlasit. V podrobnostech je pak

možno odkázat na body 7.–10. rozsudku nalézacího soudu, kde je detailně popsán

průběh komunikace soudu s obviněným i jeho obhájcem.

47. Z důvodů shora uvedených nemohl Nejvyšší soud akceptovat námitku, že

soud prvního stupně porušil právo obviněného na obhajobu tím, že nevyhověl

návrhu na opakování hlavního líčení a opětovné provedení důkazů. V daném směru

nemohl obstát ani argument, že dovolatel se hlavních líčení nemohl účastnit z

důvodu svého vážného zdravotního stavu, zároveň nebyl svým prvním obhájcem

řádně hájen, druhému obhájci nebyl dán ze strany soudů dostatečný prostor ke

studiu spisu a rovněž nebylo bezdůvodně vyhověno jeho žádostem o odročení

jednání z důvodů kolize s jinými řízeními, která byla řádně doložena.

48. Dovolatel se nesouhlasně vymezil proti tvrzení soudů, že se o průběh

řízení nezajímal a nežádal informace ani od svého obhájce. Na podporu své

argumentace, že se z objektivních důvodů nebyl schopen hlavních líčení

účastnit, zaslal zdejšímu soudu celou řadu lékařských zpráv. Na jejich základě

Nejvyšší soud zjistil, že zdravotní stav obviněného je skutečně dlouhodobě

nepříznivý, již od roku 2001 je upoután na invalidní vozík a od té doby jej

sužují zejména problémy pohybového ústrojí, pro které byl nucen podstoupit

několik operací (kolen či kyčlí, a to zejména v letech 2011 a 2012). Nicméně

dané, setrvalé zdravotní problémy nejsou ani podle předložených lékařských

zpráv takového rázu, aby jej zcela vyloučily ze všech úkonů běžného života. V

době, kdy probíhalo hlavní líčení před Městským soudem v Praze ve věci vedené

pod sp. zn. 73 T 2/2018, dovolatel pravidelně navštěvoval chirurgické oddělení

chomutovské nemocnice s defektem na plosce levé nohy, který musel každé 2–3 dny

převazovat. Z lékařských zpráv z dní 23. 4. 2019, 18. 6. 2019, 17. 9. 2019 a 5.

11. 2019, tedy ze zpráv, které byly vydány buď přímo v den, kdy se konalo i

hlavní líčení, anebo s odstupem několika málo dní od jeho konání, vyplývá, že

přes výše zmíněný problém na chodidle byl dovolatel „subjektivně bez obtíží“,

teplotu neměl a došlo u něj ke „zlepšení“. Naproti tomu v období, kdy se

podrobil operaci, tj. dne 20. 5. 2020, se žádné hlavní líčení dlouho předtím

ani potom nekonalo z důvodu epidemie koronaviru (po hlavním líčení ze dne 5.

11. 2019 následovalo až hlavní líčení dne 14. 9. 2020, na němž byla věc

obviněného vyloučena ze společného řízení). Nejvyšší soud zdůrazňuje, že nemíní

zdravotní stav dovolatele jakkoliv bagatelizovat, přesto ovšem neshledal, že by

uváděné zdravotní indispozice byly natolik závažné, aby obviněnému znemožnily

účastnit se hlavních líčení anebo se alespoň pravidelně informovat u svého

tehdejšího obhájce o jeho průběhu. Pokud tak z vlastní vůle neučinil, nic jej

neopravňuje použít argument své neinformovanosti o průběhu řízení jako

odůvodnění požadavku na opakování celého hlavního líčení ve smyslu § 219 odst.

3 tr. ř. a porušení práva na obhajobu v případě nevyhovění tomuto jeho návrhu

ze strany soudu.

49. Ten samý závěr je potřeba učinit také ve vztahu k námitce, že novému

obhájci nebylo v dostatečné míře umožněno studium spisu. V odstavci 40. tohoto

usnesení Nejvyšší soud připomenul, že povinností soudu je umožnit obviněnému

realizaci jeho ústavně zaručeného práva na obhajobu, není ovšem v jeho

kompetencích, aby vstupoval do vztahu mezi advokátem a jeho klientem,

ovlivňoval způsob vedení obhajoby, kontroloval, jak si obhájce rozloží práci,

aby stihl nastudovat rozsáhlý spis, kolik dalších klientů přijme, tak aby měl

prostor poskytnout kvalitní služby všem z nich apod. To vše je ve výlučné

odpovědnosti obhájce, potažmo jeho klienta, ze které nevznikají soudu žádná

práva ani povinnosti a která nemůže nijak ovlivnit či iniciovat následný

procesní postup soudu. V posuzované trestní věci měl obhájce dostatečnou

možnost, aby studoval spis nejprve (několik měsíců od převzetí obhajoby

obviněného) u soudu prvního stupně a následně také u odvolacího soudu, který

rozhodoval o opravných prostředcích podaných státním zástupcem a obviněnými v

řízení sp. zn. 73 T 2/2018. Jisté peripetie způsobené pohybem spisového

materiálu, byly spíše přechodné povahy, naopak je zřejmé, že i Vrchní soud v

Praze obhájci umožnil nahlížení do spisu v odpovídajícím rozsahu (k tomu srov.

přípis odvolacího soudu ze dne 11. 2. 2022, č. l. 396). Celkově měl tedy

obhájce od převzetí obhajoby obviněného 10 měsíců na studium spisu do konání

prvního hlavního líčení dne 20. 12. 2021 a další 4 měsíce do vynesení

odsuzujícího rozsudku dne 20. 4. 2022 (státní zástupce připomenul, že do února

2022 mu bylo 25x umožněno nahlížet do spisu).

50. Nejvyšší soud je toho názoru, že uvedená doba je dostatečná i s

přihlédnutím k rozsáhlosti předmětného spisového materiálu. Soudy obou instancí

tedy beze zbytku splnily svou povinnost zmiňovanou i v dovolatelem odkazovaném

nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2008, sp. zn. III. ÚS 1537/07, který mimo

jiné žádá, aby k prostudování spisu byla poskytnuta přiměřená doba, kterou je

třeba posuzovat individuálně jak s ohledem na charakter konkrétního spisového

materiálu, tak okolnostem na straně pachatele. Skutečnosti, že nabízené

možnosti obhájce plně nevyužil, dlouhé měsíce (konkrétně téměř pět či dokonce

téměř deset měsíců, srov. bod 46. tohoto usnesení) otálel se studiem různých

částí spisu a posléze již (zřejmě i vzhledem k jím deklarované velké

vytíženosti advokátní kanceláře, srov. str. 9 dovolání) neměl dostatek času

spis důkladně nastudovat, nemohou být přičítány na vrub soudu a na základě toho

vznesena námitka porušení práva na obhajobu nebo požadavek na postup podle §

219 odst. 3 věty třetí tr. ř. Je přitom zcela nerozhodné, jaké důvody

obviněného i jeho obhájce ke zmiňovaným časovým prodlevám vedly (srov. opět bod

40. tohoto usnesení).

51. Zcela neopodstatněná je výhrada, že soud nedůvodně nevyhověl

žádostem obhájce o odročení hlavního líčení rovněž z důvodu kolize jednotlivých

jednání. Nejvyšší soud ze spisu zjistil, že obhájce nejprve požádal o odročení

hlavního líčení nařízeného na dny 25. - 27. 10. 2021 z důvodu nedostatečného

prostudování spisu a kolize s jiným hlavním líčením nařízeným již dříve (dne

31. 3. 2021, č. l. 349–350). Této žádosti soud prvního stupně vyhověl a konání

hlavního líčení přeložil na termín 20.–21. 12. 2021 (č. l. 351). I v tomto

případě požádal obhájce o jeho odročení, ovšem z jiných důvodů (nedostatek času

na prostudování přílohových spisů a to, že dovolatel, jakožto vozíčkář, se

nemůže v zimním období pohybovat mimo své bydliště, navíc má obavy z nemoci

covid-19, č. l. 368). Uvedené žádosti již předseda senátu nevyhověl (č. l.

369), přičemž nařízené hlavní líčení se nakonec konalo za osobní účasti

dovolatele (č. l. 371), bez ohledu na panující roční období i jeho (stále

trvající) dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav, k němuž zjevně přibyly

urologické problémy (srov. lékařská zpráva ze dne 5. 1. 2022).

52. Další hlavní líčení bylo nařízeno na den 23. 2. 2022. Obhájce dne 7.

2. 2022 opět požádal o odročení hlavního líčení s odůvodněním, jednak že mu

Vrchní soud v Praze opakovaně neumožnil prostudování přílohových svazků, jednak

že je dána kolize s celou řadou jiných jednání a procesních úkonů, jichž se

musí účastnit nejen on, ale též další členové jeho advokátní kanceláře, a proto

nepřipadá v úvahu ani substituce (č. l. 386). Předseda senátu soudu prvního

stupně přípisem ze dne 10. 2. 2022 sdělil, že obhájce měl na prostudování spisu

již dostatek času (nečekal přitom ani na vyjádření odvolacího soudu ze dne 11.

2. 2022, z něhož vyplynulo, že obhájce ve své žádosti zamlčel šest termínů, kdy

proběhlo nahlížení do spisu, č. l. 396). Zároveň konstatoval, že kolize

nevznikla v této trestní věci, nýbrž v dalších věcech, kde bylo odročováno

(vyrozumíváno o procesních úkonech) až později (č. l. 394). Lze upřesnit, že v

této trestní věci byl termín dalšího hlavního líčení oznámen již dne 20. 12.

2021, zatímco v dalších „kolidujících“ věcech se tak stalo až ve dnech 30. 12.

2021 (č. l. 392), 14. 1. 2022 (č. l. 392), 25. 1 2022 (č. l. 389), 2. 2. 2022

(č. l. 387) a 7. 2. 2022 (č. l. 388). Z uvedených skutečností, zařazených navíc

do celkového kontextu vystupování dovolatele i jeho obhájce v daném trestním

řízení, soud prvního stupně zcela logicky vydedukoval, že se jedná o další

snahu oddálit projednání věci, a žádosti o odročení důvodně nevyhověl. Nicméně

hlavní líčení dne 23. 2. 2022 bylo nakonec stejně zrušeno, neboť dne 22. 2.

2022 zaslal obviněný soudu omluvu s tím, že onemocněl covidem-19, což doložil

lékařskou zprávou, a trval přitom na své účasti v řízení (č. l. 397–399).

Hlavní líčení se proto konalo až dne 20. 4. 2022 a na něm byl vyhlášen

odsuzující rozsudek.

53. Lze tedy shrnout, že k namítanému porušení práva na obhajobu, resp.

na poskytnutí právní služby, nemohlo dojít, jelikož první, důvodné žádosti o

odročení bylo vzhledem k existující a doložené kolizi vyhověno. Druhé žádosti

již nikoliv, neboť tvrzená kolize nastala až u následně nařízených procesních

úkonů, a ne u hlavního líčení v posuzované trestní věci. Nadto podle nálezu

Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. II. ÚS 2448/08, jsou soudy zásadně

povinny žádosti o odročení vyhovět, nemůže-li se obhájce z objektivních příčin

dostavit k hlavnímu líčení a obviněný jeho přítomnost žádá, to ovšem platí

pouze v případě, nejedná-li se o zjevnou obstrukci. Nejen ze skutečností, které

obšírně popisoval zdejší soud v několika předchozích odstavcích tohoto

usnesení, nýbrž i z informací podaných nalézacím soudem v bodech 7.–10. jeho

rozsudku je charakter jednání obviněného i jeho obhájce evidentní. V neposlední

řadě lze dodat, že k reálnému porušení práva na poskytnutí právní služby

nemohlo v žádném případě dojít, a to jednoduše proto, že hlavní líčení, které

soud nejprve odmítl odročit, se nakonec stejně nekonalo.

54. Obviněný zvolil i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr.

ř., jenž je dán, byla-li porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním

líčení nebo ve veřejném zasedání. Z dikce tohoto ustanovení je zřejmé, že se

jedná o situaci, bylo-li v rozporu se zákonem konáno hlavní líčení nebo veřejné

zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo

zajištěna, tedy když došlo k porušení čl. 38 odst. 2 Listiny, podle jehož první

věty má každý právo mimo jiné na to, aby jeho věc byla projednána v jeho

přítomnosti, což je nutno v daných souvislostech vykládat tak, že každému, o

jehož právech a povinnostech má být v soudním řízení rozhodnuto, musí být

poskytnuta možnost osobně se účastnit jednání, v němž se rozhodne.

55. Dovolatel namítal, že odvolací soud konal veřejné zasedání v jeho

nepřítomnosti, byť on trval na své účasti a žádal o odročení jednání ze

zdravotních důvodů, které doložil. Doplnil, že s ohledem na uložený klidový

režim na lůžku nebyl z objektivních a jím nezapříčiněných důvodů schopen se

veřejného zasedání účastnit. Námitky tohoto druhu bezpochyby odpovídají

zákonnému rozsahu uplatněného dovolacího důvodu, po věcné stránce je ovšem

nelze považovat za opodstatněné. V obecné rovině je vhodné předeslat, že účelem

práva obviněného na projednání věci v jeho přítomnosti je podle čl. 38 odst. 2

věty druhé Listiny zajistit mu reálnou možnost vyjádřit se před soudem k tomu,

co je mu v obžalobě kladeno za vinu, a k důkazům, na nichž je obžaloba

založena, a to včetně těch, které byly provedeny na jeho návrh (k tomu

přiměřeně např. nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2000, sp. zn. III. ÚS

238/2000, ze dne 17. 7. 2002, sp. zn. II. ÚS 145/02, aj.). Trestní řád, který

uvedené ústavní právo obviněného blíže rozvádí, upravuje odlišně požadavky na

přítomnost obviněného v hlavním líčení a ve veřejném zasedání, resp. stanoví

odchylně podmínky, za nichž lze konat hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného,

a podmínky, za nichž lze takto jednat ve veřejném zasedání. Zatímco hlavní

líčení lze provést v nepřítomnosti obviněného jen výjimečně, zákonné podmínky

pro konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného tak rigorózní nejsou,

poněvadž ve veřejném zasedání se rozhodují různorodé otázky, které mají z

hlediska dopadu na obviněného rozdílný význam. Ani podle judikatury Evropského

soudu pro lidská práva [právo osobně se účastnit jednání soudu je nezbytnou

součástí spravedlivého procesu ve smyslu čl. 6 odst. 1, odst. 3 písm. c) Úmluvy

o ochraně lidských práv a základních svobod] není osobní účast obviněného tak

kriticky důležitá v případě odvolacího zasedání, jako je tomu v hlavním líčení

(viz věc Kamasinski proti Rakousku, stížnost č. 9783/82, rozsudek ze dne 19.

12. 1989, aj.). Způsob, jakým se čl. 6 Úmluvy aplikuje na řízení před

odvolacími soudy, záleží na zvláštních aspektech dotčeného řízení; musí být

vzat v úvahu celý průběh řízení v rámci vnitrostátního právního řádu a role

odvolacích soudů v něm (viz např. věc Monnell a Morris proti Spojenému

království, stížnost č. 9562/81 a 9818/82, rozsudek ze dne 2. 3. 1987).

Důležité proto je, aby konáním veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného

soudní řízení jako celek nebylo dotčeno v takové míře a takovým způsobem, aby

pozbylo podstatných rysů a standardů spravedlivého procesu.

56. Podle § 202 odst. 2 tr. ř. se v nepřítomnosti obžalovaného může

hlavní líčení provést, jen když soud má za to, že lze věc spolehlivě rozhodnout

a účelu trestního řízení dosáhnout i bez přítomnosti obžalovaného, a přitom a)

obžaloba byla obžalovanému řádně doručena a obžalovaný byl k hlavnímu líčení

včas a řádně předvolán a b) o skutku, který je předmětem obžaloby, byl

obžalovaný už některým orgánem činným v trestním řízení vyslechnut a bylo

dodrženo ustanovení o zahájení trestního stíhání (§ 160) a obviněný byl

upozorněn na možnost prostudovat spis a učinit návrhy na doplnění vyšetřování

(§ 166 odst. 1); na to a na jiné následky nedostavení (§ 66 a 90) musí být

obžalovaný v předvolání upozorněn. Podle § 202 odst. 3 tr. ř. nedostaví-li se

obžalovaný bez řádné omluvy k hlavnímu líčení a soud rozhodne o tom, že se

hlavní líčení bude konat v nepřítomnosti obžalovaného, lze v hlavním líčení

protokoly o výslechu svědků, znalců a spoluobviněných přečíst nebo obrazové a

zvukové záznamy pořízené o jejich výslechu provedeném prostřednictvím

videokonferenčního zařízení přehrát za podmínek uvedených v § 211. Podle § 202

odst. 4 tr. ř. hlavní líčení v nepřítomnosti obžalovaného nelze konat, je-li

obžalovaný ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody nebo jde-li o trestný

čin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje

pět let. V případech nutné obhajoby (§ 36) nelze konat hlavní líčení bez

přítomnosti obhájce. Podle § 202 odst. 5 tr. ř. se ustanovení první věty

odstavce 4 neužije, pokud obžalovaný požádá, aby hlavní líčení bylo konáno v

jeho nepřítomnosti. Ustanovení odstavce 3 se tu užije přiměřeně. Podle § 238

tr. ř. se na veřejnost, řízení, počátek a odročení veřejného zasedání užije

přiměřeně ustanovení o hlavním líčení.

57. V prvé řadě je důležité zmínit, že obviněný byl o konání veřejného

zasedání pouze vyrozuměn dne 19. 9. 2022 (potvrzení o dodání a doručení do

datové schránky č. l. 558), což ve smyslu § 233 odst. 1 tr. ř. znamená, že soud

druhého stupně nepovažoval jeho osobní účast u veřejného zasedání za nutnou.

Jednání bylo stanoveno na den 27. 10. 2022, přičemž dovolatel soudu zaslal dne

26. 10. 2022 ve 15:06 hod. e-mailem omluvenku, v níž požádal o odročení

veřejného zasedání s odkazem na své „náhlé onemocnění“, kvůli němuž není

schopen se veřejného zasedání účastnit, zdůraznil přitom, že na své osobní

účasti bezvýhradně trvá (č. l. 564). K tomu připojil lékařskou zprávu, ve které

je uvedeno, že „byla zjištěna viróza HCD, nyní nutný klidový režim, léčebná

opatření dle našich doporučení, kontrola stavu za 7-10 dní“ (č. l. 565). Zcela

v souladu s názorem odvolacího soudu je nutno konstatovat, že omluvu obviněného

nelze považovat za řádnou ve smyslu § 202 odst. 3 tr. ř. Nelze než souhlasit s

konstatováním předsedkyně senátu, že předložená lékařská zpráva neobsahovala

žádné bližší údaje, včetně toho, zda byl obviněný schopen účasti na veřejném

zasedání. Přitom taková informace byla v daném případě jistě podstatná, jelikož

sám dovolatel ve svém přípisu nijak nespecifikoval, jaké „náhlé onemocnění“ jej

vlastně postihlo s tím, že údaj v lékařské zprávě „viróza HCD“ evidentně

znamená virózu (infekci) horních cest dýchacích, která zahrnuje celou řadu

neduhů od rýmy až po vážnější onemocnění jako např. angína nebo zánět hrtanu

(laryngitida). Není též bez zajímavosti, že krátce po obdržení omluvy

obviněného (v 15:40 hod.) se předsedkyně senátu odvolacího soudu pokusila v

15:50 hod. kontaktovat lékařku, která příslušnou zprávu vystavila, nemohla

ovšem uspět, jelikož lékařka toho dne (tj. ve středu 26. 10. 2022) ordinovala

pouze do 13:00 hod. a poté až v pátek 28. 10. 2022 (č. l. 564a). Jinak řečeno

dovolatel zaslal soudu omluvenku až v době, kdy již nebyl prostor lékařku

kontaktovat. S přihlédnutím nejen ke všem právě zmíněným okolnostem, ale též k

celkovému přístupu obviněného a jeho obhájce k trestnímu řízení (srov. výše),

je proto možno bez výhrad akceptovat rozhodnutí odvolacího soudu, který

nepovažoval takovou omluvu za dostačující a přistoupil ke konání veřejného

zasedání dne 27. 10. 2022 v nepřítomnosti obviněného.

58. Je příhodné dále poznamenat, že v posuzovaném řízení byly splněny

podmínky § 202 odst. 2 až 5 tr. ř., které lze analogicky aplikovat i na jednání

před odvolacím soudem (§ 238 tr. ř.). Předně byla (již v předchozích fázích

řízení) dodržena všechna zákonná ustanovení označená v § 202 odst. 2 tr. ř. s

tím, že obviněný v rámci svého výslechu u hlavního líčení využil práva

nevypovídat. V době konání veřejného zasedání dne 27. 10. 2022 přitom nebyl ani

ve vazbě ani ve výkonu trestu odnětí svobody, jak zmiňuje § 202 odst. 4 tr. ř.

V souladu s tímto ustanovením pak byl zvolený obhájce Mgr. Ing. Vlastimil Němec

soudnímu jednání osobně přítomen. Zcela nepochybně bylo ve smyslu § 202 odst. 2

tr. ř. možno spolehlivě rozhodnout a dosáhnout účelu trestního řízení i bez

účasti dovolatele. V předmětném veřejném zasedání byly podle § 213 odst. 1 tr.

ř. stranám předloženy listinné důkazy – jednalo se o aktualizovaný opis

rejstříku trestů dovolatele a o několik rozhodnutí soudů v trestních věcech

dalších obviněných týkajících se jiných dílčích úseků projednávané organizované

daňové trestné činnosti. Strany ovšem nežádaly nahlédnutí ani bližší čtení, což

jen podtrhuje okrajový význam uvedených listin pro rozhodnutí odvolacího soudu.

Nadto se daný postup nijak nedotkl úpravy § 202 odst. 3. tr. ř. Poté byl pro

nadbytečnost zamítnut návrh obhajoby na výslech JUDr. Filipa Svobody, následně

přistoupeno ke konečným návrhům a poté vyhlášeno usnesení, jímž bylo odvolání

obviněného podle § 256 tr. ř. zamítnuto (srov. protokol o veřejném zasedání, č.

l. 265–568). Nezbývá než uzavřít, že v celém trestním řízení byl dovolateli

poskytnut dostatek prostoru k realizaci všech jeho procesních práv, ke konání

veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti bylo přistoupeno v souladu se zákonem,

přičemž zásah do jeho práv lze v daném směru považovat za zcela nepodstatný, a

především bezvýznamný z hlediska výsledku řízení.

59. Další obviněným uplatněný dovolací důvod – podle § 265b odst. 1

písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou

určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem

provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo

ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento

důvod dovolání je tedy charakterizován třemi alternativními situacemi, kdy

rozhodná skutková zjištění mající určující význam pro naplnění znaků trestného

činu nemohou obstát. Stane se tak: a) protože jsou ve zjevném rozporu s obsahem

provedených důkazů, b) jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, c) ve

vztahu k nim nebyly bez konkrétních důvodů provedeny navrhované podstatné

důkazy. Postačí, když je naplněna alespoň jedna z těchto tří alternativ. Platí

také, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu nelze napadat jakákoliv

skutková zjištění, ale jen ta, která mají určující význam pro naplnění znaků

trestného činu, jenž je na nich založen.

60. Dovolatel ve shora vymezeném okruhu namítal, že soud prvního stupně

fakticky přejal závěry orgánů činných v trestním řízení, jelikož jeho rozsudek

je v podstatné části kopií rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 10. 2020,

sp. zn. 73 T 2/2018. Taktéž vytkl, že odůvodnění prvoinstančního rozhodnutí je

pouze výčtem důkazů, které se k obviněnému či společnosti Zíbr – Trading, s. r.

o., nijak nevztahují, a soud se jejich zařazením snaží navodit dojem, že jde o

řetězec nepřímých důkazů vedoucí k usvědčení dovolatele. V tomto světle pak

poukázal na vybrané svědecké výpovědi, které se buď skutku projednávaného v

tomto trestním řízení sp. zn. 73 T 8/2020 (podle jeho názoru) vůbec netýkají,

anebo z nich vyvodil jiné (pro něj příznivější) závěry, než učinil soud prvního

a následně i druhého stupně. Z takto pojaté argumentace ovšem nelze usoudit, že

by dovolatel namítal některou ze tří alternativ zařazených do rámce ustanovení

§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nabízela by se sice varianta první, tj. zjevný

rozpor skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů, nicméně dovolatel

nikde ve svém mimořádném opravném prostředku neuvedl, v čem by měl případný

„zjevný rozpor“ spočívat, přičemž jediná jeho námitka, která by mohla danému

tématu odpovídat, a to že společnost Zíbr – Trading, s. r. o., od určité doby

neovládal, zcela postrádá na relevanci.

61. Lze tedy shrnout, že drtivá většina této části dovolacích námitek

nespadá pod žádný z taxativně vymezených důvodů dovolání podle § 265b odst. 1

tr. ř. Nadto ani sám obviněný je nepovažoval za natolik zásadní, jelikož kladl

důraz především na (jím spatřovaná) procesní pochybení soudu, podrobně probraná

v předchozích pasážích tohoto usnesení. Proto se k nim Nejvyšší soud vyjádří

již jen ve stručnosti (míněno v porovnání s neobvykle velkým rozsahem celého

posuzovaného případu). V prvé řadě nelze spatřovat sebemenší pochybení v tom,

že odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně v předmětné trestní věci do značné

míry kopíruje části z rozsudku téhož soudu ze dne 5. 10. 2020, sp. zn. 73 T

2/2018. Trestní řízení bylo proti dovolateli po dlouhou dobu vedeno právě v

rámci věci sp. zn. 73 T 2/2018. Během příslušného období byla konána většina

hlavních líčení, provedena převážná většina důkazů s tím, že dovolateli byla v

plné míře poskytnuta práva vyplývající z jeho procesního postavení (způsob,

jakým je využil, není v daném směru rozhodný). Je tedy zcela logické, že soud s

těmito důkazy a z nich zjištěnými skutečnostmi kalkuloval také po vyloučení

věci obviněného ze společného řízení. Rozhodně v tom nelze spatřovat porušení

kardinálních zásad trestního řízení (§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.) nebo ústavně

garantovaných základních práv a svobod.

62. Ztotožnit se nelze ani s výtkou dovolatele, že soud v této trestní

věci (sp. zn. 73 T 8/2020) hodnotil také důkazy, které se vztahovaly k činnosti

společností TOP TEN DEVELOPMENT, s. r. o., a NORDFIELD TRADE, s. r. o.,

případně dalších obviněných ve věci sp. zn 73 T 2/2018. Dovolatel sice namítal,

že z rozhodnutí soudu sp. zn. 73 T 8/2020 se nepodává provázanost mezi jeho

osobou, společností Zíbr – Trading, s. r. o., a právě zmíněnými subjekty,

nicméně z obsahu odůvodnění označeného rozsudku vyplývá pravý opak. Jen v

krátkosti je možno poznamenat, že provázanost společností TOP TEN DEVELOPMENT,

s. r. o., NORDFIELD TRADE, s. r. o., a Zíbr – Trading, s. r. o., je dána již

charakterem jejich protiprávní činnosti, který je ve všech případech takřka

identický. Všechny tyto tři společnosti působily na pozici tzv. „ztracených

obchodníků“, byly zastupovány tzv. „bílými koňmi“, formálně (tj. podle faktur,

nikoliv však fyzicky) dovážely pohonné hmoty, především od rakouské společnosti

Doppler Mineralöle GmbH, přes oprávněného příjemce – společnost GARANTRANS, s.

r. o., pohonné hmoty prodávaly několika svým odběratelům pod cenou (tj.

ekonomicky zcela nesmyslně), přičemž zboží bylo fyzicky dováženo přímo k těmto

odběratelům nebo jejich dalším odběratelům, kteří si také sami zařídili a

zaplatili dopravu. „Ztracení obchodníci“ pak zisky ze své nelegální činnosti

posílali dalším společnostem (nejednou se tak stalo bez zjevného ekonomického

důvodu a na základě účelových smluvních kontraktů), a to ve snaze zbavit se

finančních prostředků, ze kterých by jinak museli odvést DPH (daň na výstupu z

prodeje zboží plátci DPH v rámci České republiky).

63. Provázanost celého jednání byla ještě více patrná z činnosti řady

osob (ať již obviněných či pouze svědků) působících v rozličných pozicích u

různých společností, které byly nějakým způsobem zapojeny do projednávané

rozsáhlé trestné činnosti (a to přesto, že dané subjekty měly být na sobě

nezávislé). Tak například obviněný Miloslav Benda figuroval jako jednatel či

společník (a klasický „bílý kůň“) u společností Zíbr – Trading, s. r. o., TOP

TEN DEVELOPMENT, s. r. o., i PETDAN, s. r. o. (přes kterou byly ze společnosti

Zíbr – Trading, s. r. o., vyváděny finanční prostředky). Rovněž svědkyně P. H.,

jejíž výpověď považoval dovolatel za zásadní, pracovala u společnosti Zíbr –

Trading, s. r. o., i NORDFIELD TRADE, s. r. o., účetnictví dělala obviněnému J.

R., společnosti EHOR, s. r. o., (jednatelky Evy Horányiové) a později též

svědkovi A. S. Podobných příkladů lze v celé trestné činnosti nalézt mnohem

více, což jednoznačně svědčí o tom, že šlo o jeden organický a značně propojený

celek, jehož jednotlivé díly nešlo posuzovat odděleně, nýbrž pouze ve

vzájemných souvislostech. Tato skutečnost se pak zcela správně projevila v

odůvodnění napadeného rozsudku nalézacího soudu, v němž bylo jednání dovolatele

i jím vedené a posléze fakticky ovládané společnosti Zíbr – Trading, s. r. o.,

zařazeno do odpovídajícího kontextu celé vysoce organizované ilegální činnosti.

64. Dovolatel se zjevně snažil zmenšit svůj podíl na zmiňované trestné

činnosti odkazem na řadu výpovědí obviněných i svědků, kteří neoznačili ani

jeho osobu ani jím ovládnou společnost. To ovšem v posuzované věci nemá zdaleka

takový význam, jak by tomu mohlo být v případech jiné trestné činnosti. Za prvé

platí to, co bylo řečeno v předchozím odstavci, tedy že i informace o jednání,

které bezprostředně nesouviselo s činností dovolatele nebo společnosti Zíbr –

Trading, s. r. o., mohly v konečném důsledku vnést světlo i do skutku, jenž byl

kladen za vinu právě dovolateli. Mohlo se jednat třeba o situaci, kdy mezi

dvěma subjekty stál ještě jiný subjekt jakožto mezičlánek, např. společnost

PETDAN, s. r. o., která na základě mandátní smlouvy přijímala finanční

prostředky od společnosti Zíbr – Trading, s. r. o., a naopak zasílala finanční

prostředky na účet společnosti MERIDIENS PLUS, s. r. o., jejímiž společníky a

jednateli byli Aleš a Pavel Girstlovi. Uvedená společnost přijímala platby také

od některých odběratelů společností Zíbr – Trading, s. r. o., a NORDFIELD

TRADE, s. r. o. Skutečnost, že obviněný Aleš Girstl se ve své výpovědi vůbec

nezmínil o dovolateli ani jeho obchodní společnosti, tedy nelze použít jako

argument ve prospěch dovolatele, poněvadž listinné důkazy, které jsou v dané

věci rozhodující, prokazují pravý opak.

65. Za druhé je potřeba připomenout, že skutečně velké množství osob se

na předmětné trestné činnosti podílelo toliko z pozic tzv „bílých koní“,

přijímalo instrukce od dalších osob, aniž by jim byly známy bližší okolnosti

jejich jednání (zvláště markantní bylo toto postavení např. u obviněných

Miloslava Bendy, J. V. nebo V. P.). Proto není až tak zvláštní, že u svého

výslechu nebyli schopni popsat širší rámec jejich činnosti. Za třetí si nelze

nepovšimnout, že většina obviněných, ale též mnoho svědků, jejichž podíl na

posuzovaných „obchodech“ byl možná až příliš aktivní (např. Eva Horányiová či

Gheorghe Spolai), vypovídali velmi obezřetně, pokud možno co nejobecněji, ve

viditelné snaze vyhnout se negativním důsledkům pro jejich budoucnost. Byly to

opět listinné důkazy (zejména zjištěné finanční toky, smluvní kontrakty, výpisy

z obchodního rejstříku), které prokázaly důležité vazby mezi jednotlivými

subjekty, byť tyto nevyplynuly z výpovědí u hlavního líčení. Je tedy vcelku

bezvýznamné, že např. obviněný Miloslav Benda nebo svědek Gheorghe Spolai se ve

svých výpovědích vůbec nezmínili ani o dovolateli ani o společnosti Zíbr –

Trading, s. r. o., když první z nich se stal dokonce jednatelem právě zmíněné

obchodní společnosti, zatímco druhý z nich vystupoval jako jednatel společnosti

livenostop, s. r. o., na jejíž účet plynuly finanční prostředky společnosti

Zíbr – Trading, s. r. o., pocházející z projednávané trestné činnosti.

Obdobných příkladů by Nejvyšší soud mohl uvést ještě mnoho.

66. Opakovaně vyzdvihované listinné důkazy, a nikoliv svědecké výpovědi

P. H., Mustafy Cetinkayi a M. K., bez důvodných pochybností prokázaly, že

trestní odpovědnost za skutky popsané ve výrokové části rozsudku soudu prvního

stupně je nutno přičíst právě dovolateli. Soudy obou stupňů se velmi pečlivě

zabývaly jeho úlohou ve společnosti Zíbr – Trading, s. r. o., a dospěly ke

zcela správnému a důkazně podloženému závěru, že pouze on ovládal její chod po

celou dobu páchání trestné činnosti, bez ohledu na to, zda byl oficiálně jejím

jednatelem či nikoliv. Oba soudy důvodně poukázaly na skutečnost, že dovolatel

osobně učinil veškeré kroky, aby umožnil obchodování s pohonnými hmotami.

Založil Zíbr – Trading, s. r. o., i její bankovní účty, uzavřel smlouvy se

společnostmi Doppler Mineralöle, GmbH, i GARANTRANS, s. r. o. Podstatné je, že

po celou dobu, a to včetně období, kdy nebyl jednatelem společnosti (a na své

místo nechal fakticky dosadit osoby, jejichž osobní údaje byly za tímto účelem

zneužity, na činnosti společnosti se nepodílely, popř. o ničem ani nevěděly),

měl pouze on dispoziční právo k účtům společnosti, a jedině on měl tedy pod

kontrolou veškeré finanční toky, jež společností v rámci páchání trestné

činnosti procházely (byly to odchozí platby pro dodavatele pohonných hmot a

oprávněného příjemce, příchozí platby od odběratelů pohonných hmot, příchozí i

odchozí platby od společnosti PETDAN, s. r. o., či odchozí platby ve prospěch

společností livenostop s. r. o., a CREDITION CAPITAL, Inc., jejichž

prostřednictvím byly peníze vyváděny ze společnosti Zíbr – Trading, s. r. o.).

Skutečnost, že dovolatel za „svou“ společnost jednal i v době, kdy nebyl

oficiálně jejím jednatelem, prokazuje nepřímo i fakt, že on sám podal 25. 10.

2010 daňové přiznání k DPH za 3. čtvrtletí roku 2010, jakožto zmocněnec

společnosti, v době, kdy měl být jejím jednatelem Pieter Coucke, tedy muž, jenž

o svém angažmá ve společnosti vůbec nevěděl a jehož osobní údaje byly za tímto

účelem zneužity na základě odcizení jeho osobních dokladů.

67. Lze tedy uzavřít, že vina dovolatele všemi skutky či dílčími útoky

popsanými ve výroku o vině byla bez důvodných pochybností, v souladu s § 2

odst. 5, 6, tr. ř. prokázána. Nejvyšší soud opakuje, že s ohledem na své

postavení jako soudu dovolacího i na konkrétní dovolací argumentaci nebyl

povolán k opětovnému hodnocení provedených důkazů ani celkovému a podrobnému

rozboru skutkových zjištění (to je ostatně primárně záležitostí a také

oprávněním soudu prvního stupně). Uváděl pouze určité (drobné) příklady v

reakci na konkrétní námitky obviněného. Z uvedených důvodů považuje za příhodné

odkázat na vyčerpávající hodnotící pasáže obou napadených rozhodnutí, s jejichž

závěry se v plném rozsahu ztotožnil (srov str. 81–109 a body 98.–107. rozsudku

nalézacího soudu, str. 12–16 a body 12.–16. usnesení odvolacího soudu).

68. Obviněný ještě fakticky vznesl námitku opomenutého důkazu, a to jím

navrhované výpovědi jeho předchozího obhájce JUDr. Filipa Svobody. K tomu je

vhodné předeslat, že právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v

rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o

důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých

důvodů navržené důkazy neprovedl. Ústavní soud v řadě svých nálezů (např. ze

dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS

95/97, ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn.

III. ÚS 173/02 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě

na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade na odůvodnění

soudních rozhodnutí. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit

třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž

ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s

předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit

ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje

vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument,

podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován,

bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou)

ověřeno nebo vyvráceno.

69. Odvolací soud sice zamítl obhajobou navrhovaný důkaz pro

nadbytečnost, pravdou nicméně je, že výslech původního obhájce obviněného JUDr.

Filipa Svobody se vůbec netýkal předmětu posuzované trestní věci, ale dopadal

výhradně na oblast, kterou soud není vůbec oprávněn hodnotit. Jak již bylo

zmiňováno výše (srov. bod 40. tohoto usnesení) soudu absolutně nepřísluší

posuzovat způsob vedení a kvalitu obhajoby obviněného. Z tohoto důvodu nebylo

možno označit předmětný důkazní návrh jinak než jako zcela irelevantní a jako

takový jej zamítnout. Nejvyšší soud je přesvědčen, že v tomto specifickém

případě nebylo potřeba rozhodnutí soudu ani nijak důkladně vysvětlovat, jelikož

nedůvodnost takového návrhu je „na první pohled“ jasná. Podstatné je, že

odvolací soud se vzneseným návrhem řádně zabýval a v souladu se svými

povinnostmi o něm (správně) rozhodl.

70. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže

rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném

hmotněprávním posouzení. V jeho mezích lze namítat, že skutek, jak byl soudem

zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný

čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným.

Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné

nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která

nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné

skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Obviněný však v

tomto ohledu žádnou relevantní námitku neuplatnil. Za této situace se proto

Nejvyšší soud případným naplněním citovaného dovolacího důvodu nezabýval.

71. Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že dovolací důvod podle § 265b

odst. 1 písm. m) tr. ř. (v jeho druhé alternativě) je v posuzovaném případě

vázán na jiné dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř.,

konkrétně dovolací důvody obsažené v § 265b odst. 1 písm. c), g), h) tr. ř., z

čehož plyne, že je-li dovolání podané s odkazem na tyto dovolací důvody jako

celek zjevně neopodstatněné, platí totéž i z hlediska důvodu dovolání uvedeného

v § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.

72. Nejvyšší soud uzavírá, že námitky dovolatele jsou zjevně

neopodstatněné. Proto podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr.

ř. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a)

tr. ř.

Poučení:Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 16. 8. 2023

JUDr. Věra Kůrková

předsedkyně senátu