8 Tdo 721/2006
ČESKÁ REPUBLIKA
R O Z S U D E K
J M É N E M R E P U B L I K Y
Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání konaném dne 19. července 2006
dovolání obviněných Ing. J. K., a Ing. D. P., proti usnesení Vrchního soudu v
Olomouci ze dne 7. 2. 2006, sp. zn. 2 To 144/2005, v trestní věci vedené u
Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 48 T 18/2001 a rozhodl t a k t o :
I. Z podnětu dovolání obviněné Ing. D. P. se podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř.
ohledně ní a podle § 265k odst. 2 tr. ř. s přiměřeným použitím § 261 tr. ř.
také ohledně spoluobviněného Ing. J. K. z r u š u j e
- usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 2. 2006, sp. zn. 2 To 144/2005,
v části, v níž byly ponechány nedotčenými výroky o trestech odnětí svobody a
způsobu jejich výkonu,
- rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 4. 3. 2005, sp. zn. 48 T 18/2001, ve
výrocích o trestech odnětí svobody a způsobu jejich výkonu.
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se z r u š u j í také další rozhodnutí na zrušené
části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo
zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 265m odst. 1 tr. ř. se ve věci rozhoduje tak, že při nezměněném výroku
o vině trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. ve
znění zákona č. 265/2001 Sb.
s e o d s u z u j í
obviněná Ing. D. P.
podle § 250 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody na d v ě (2) léta.
Podle § 58 odst. 1 tr. zák. se výkon trestu odnětí svobody podmíněně odkládá a
podle § 59 odst. 1 tr. zák. se stanoví zkušební doba na č t y ř i (4) léta.
Podle § 59 odst. 2 tr. zák. se ukládá povinnost, aby podle svých sil nahradila
škodu, kterou trestným činem způsobila.
obviněný Ing. J. K.
podle § 250 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody na d v ě (2) léta.
Podle § 58 odst. 1 tr. zák. se výkon trestu odnětí svobody podmíněně odkládá a
podle § 59 odst. 1 tr. zák. se stanoví zkušební doba na p ě t (5) let. Podle §
59 odst. 2 tr. zák. se ukládá povinnost, aby podle svých sil nahradil škodu,
kterou trestným činem způsobil.
II. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. J. K. o d
m í t á .
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 4. 3. 2005, sp. zn. 48 T 18/2001, byli
obvinění Ing. J. K. a Ing. D. P. uznáni vinnými trestným činem podvodu podle §
250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. ve znění zák. č. 265/2001 Sb. jako
spolupachatelé podle § 9 odst. 2 tr. zák. a odsouzeni podle § 250 odst. 3 tr.
zák. obviněný Ing. J. K. k trestu odnětí svobody na tři a půl roku, pro jehož
výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou,
obviněná Ing. D. P. k trestu odnětí svobody na tři roky, pro jehož výkon byla
podle § 39a odst. 2. písm. c) tr. zák. taktéž zařazena do věznice s ostrahou.
Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněným uložena povinnost zaplatit společně a
nerozdílně poškozené Č. p., a. s., na náhradě škody částku 3.000.000,- Kč.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obvinění společně trestného
činu podvodu dopustili tím, že obviněný Ing. J. K. jako předseda představenstva
a obviněná Ing. D. P. jako členka představenstva akciové společnosti M., a. s.,
v úmyslu zhodnotit při záplavách poškozený nepojištěný nemovitý majetek této
obchodní společnosti, který zakoupili od obchodní společnosti V., s. r. o., a
obohatit sebe uvedli Č. p., a. s., v omyl tím, že obviněný Ing. J. K. na
základě neplatné plné moci k zastupování obchodní společnosti V., s. r. o.,
uplatnil dne 8. 10. 1997 písemně a následně oba obvinění při ústním jednání dne
14. 10. 1997 v B. se zástupcem Č. p., a. s., nárok na plnění z uzavřené
pojistné smlouvy obchodní společnosti V., s. r. o., při kterém předložili
fiktivní smlouvu ze dne 29. 5. 1997 o pronájmu zakoupených nemovitostí obchodní
společnosti M., a. s., zpět obchodní společnosti V., s. r. o., čímž docílili
dne 24. 10. 1997 vyplacení zálohy na pojistné plnění ve výši 3.000.000,- Kč,
poukázaných na účet obchodní společnosti V., s. r. o., který za tímto účelem
zřídili u Č. s., a. s., ke kterému měli oba dispoziční oprávnění, a takto
získané finanční prostředky čerpali jako zástupci obchodní společnosti V., s.
r. o, jednak na opravy nemovitostí obchodní společnosti M., a. s., jednak pro
sebe, čímž způsobili Č. p., a. s., škodu ve výši nejméně 3.000.000,- Kč.
Rozsudek soudu prvního stupně napadli oba obvinění odvoláními, která shodně
zaměřili proti výroku o vině, trestu i náhradě škody. Usnesením Vrchního soudu
v Olomouci ze dne 7. 2. 2006, sp. zn. 2 To 144/2005, byla odvolání obou
obviněných podle § 256 tr. ř. zamítnuta.
Dlužno dodat, že se jedná o v pořadí druhé rozhodnutí soudů obou stupňů v téže
věci, poněvadž usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 4. 2004, sp. zn. 3
To 139/2003, byl k odvoláním obviněných a státního zástupce rozsudek Krajského
soudu v Brně ze dne 25. 6. 2003, sp. zn. 48 T 18/2001, podle § 258 odst. 1
písm. b), c) tr. ř. zrušen v celém rozsahu a podle § 259 odst. 1 tr. ř. věc
vrácena soudu prvního stupně k novému rozhodnutí.
Obviněný Ing. J. K. i obviněná Ing. D. P. podali proti usnesení Vrchního soudu
v Olomouci ze dne 7. 2. 2006, sp. zn. 2 To 144/2005, v zákonné lhůtě
prostřednictvím svých obhájců dovolání.
Obviněný Ing. J. K. podal dovolání v rozsahu výroku o vině i výroku o trestu a
odkázal v něm na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. Dovolatel zpochybnil závěry odvolacího soudu o
osobách oprávněných jednat za společnost V., s. r. o., o právních náležitostech
rozhodování za tuto společnost, jejímž majoritním vlastníkem byla společnost
M., a. s., jakož i fiktivnost nájemní smlouvy, jež byla podkladem pro uplatnění
pojistné události. Měl za to, že jestliže usnesením valné hromady konané dne
29. 10. 1997 bylo zpětně zrušeno (nikoliv změněno) usnesení valné hromady ze
dne 10. 4. 1997 v části týkající se odvolání jednatele L. P., došlo tak ke
zpětnému obnovení jeho jednatelských oprávnění. L. P. byl proto platným
jednatelem jak ke dni uzavření nájemní smlouvy z 29. 5. 1997, tak i ke dni
vystavení plné moci ze dne 21. 8. 1997. Za neúplnou označil citaci bodu V.
společenské smlouvy obchodní společnosti V., s. r. o., odvolacím soudem; podle
výslovného znění tohoto ustanovení spadalo totiž do pravomoci valné hromady jen
projednávání nájemních smluv a jiných záležitostí, které přesahují obvyklý
obchodní provoz. Zpochybnil, že by předmětná nájemní smlouva v podobě a za
situace, kdy byla uzavřena, tento obvyklý provoz přesahovala. Nesprávně byla
podle něj posouzena i otázka fiktivnosti nájemní smlouvy. Nesouhlasil se závěry
soudů, že společnost V., s. r. o., v objektu sodovkárny již žádnou činnost
nevyvíjela a znovu opakoval, že nájemní smlouva nebyla uzavřena se společností
V., s. r. o., účelově, neboť tato objekt nadále využívala jako sídlo
společnosti a k uložení svých věcí. Dodal, že žádné relevantní závěry nelze
vyvozovat z toho, že nájemní smlouva nebyla svědku F. J. předložena při prvním
jednání; svědek se o žádné další doklady nezajímal a žádost o poskytnutí
pojistného plnění odmítl bez dalšího jen proto, že došlo k zániku pojištění v
důsledku změny vlastníka nemovitosti.
Ve stejném rozsahu, tedy výroku o vině i trestu podala dovolání i obviněná Ing.
D. P. Ta však odkázala na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. c), g), h)
tr. ř. a namítla, že v řízení fakticky neměla obhájce, ač ho podle zákona mít
měla, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a že jí měl
být uložen trest mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný
čin, jímž byla uznána vinnou. Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1
písm. c) tr. ř. spatřovala dovolatelka v tzv. předpokládané kolizi obhajoby;
vyložila, že po celé trestní řízení, ve kterém byla spolu s obviněným Ing. J.
K. zastoupena obhájcem JUDr. J. H., byly dány podmínky nutné obhajoby a již z
obžaloby vyplývala možnost kolize zájmů obou obviněných, a proto měl předseda
senátu podle § 37a odst. 2 tr. ř. rozhodnout o vyloučení výše jmenovaného
advokáta jako zvoleného obhájce. Ve vztahu k důvodu dovolání podle § 265b odst.
1 písm. g) tr. ř. vytkla, že popsaný skutek vykazuje znaky trestného činu
pojistného podvodu podle § 250a odst. 1, odst. 3. písm. b) tr. zák., a nikoliv
trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3. písm. b) tr. zák. Dále
uvedla, že pojistná smlouva byla uzavřena se společností V., s. r. o., a
přechodem vlastnictví zanikla dne 29. 5. 1997. Povodně roku 1997 předmětnou
nemovitost poškodily, tato nemovitost byla skutečně pojištěna a došlo pouze k
uzavření smlouvy o pronájmu zakoupených nemovitostí společností M., a. s., zpět
společnosti V., s. r. o., což bylo soudy označeno za fiktivní úkon, ale
vylákaná částka byla skutečně použita na opravy pojištěné nemovitosti. V daném
případě nebyla proto podle ní naplněna ani materiální stránka trestného činu
podvodu. Konečně vyjádřila též přesvědčení [k důvodu dovolání podle § 265b
odst. 1 písm. h) tr. ř.], že nepodmíněný trest odnětí svobody na tři roky,
který ji byl uložen, je neadekvátní, nepřiměřený a neodpovídající zásadám
uvedeným v § 23 a § 31 tr. zák. Především se však domáhala aplikace ustanovení
§ 40 odst. 1 tr. zák. a snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní
sazby, a to z důvodu nepřiměřené délky řízení.
Oba obvinění shodně navrhli, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Vrchního soudu
v Olomouci i rozsudek Krajského soudu v Brně zrušil a aby Krajskému v Brně
přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání
obviněného Ing. J. K. uvedl, že větší část námitek obviněného nesměřuje proti
hmotně právnímu posouzení skutku, ale proti způsobu, jímž ve věci činné soudy
vyhodnotily provedené důkazy. Nelze podle něho nevidět, že podvodná povaha
jednání obviněných, jak byla popsána ve skutkové větě rozsudku soudu prvního
stupně, plyne již z časové návaznosti jednotlivých úkonů, které v dané
záležitosti obvinění podnikali, přičemž je patrná snaha antidatovat právní
úkon, který by jim zajistil vyplacení pojistného plnění, na něž ve skutečnosti
neměli nárok. Nepřisvědčil ani námitkám obviněné Ing. D. P. ohledně tzv.
předpokládané kolize zájmů a v této souvislosti upozornil, že po celou dobu
řízení tato kolize nenastala a první náznaky diskrepance mezi jejich zájmy se
objevily až v závěru procesu. Dodal však, že ani prohlášení dovolatelky v tom
smyslu, že skutečným vlastníkem všech ve věci zainteresovaných společností byl
spoluobviněný, ale samo o sobě ještě žádný střet zájmů obou obviněných
nezakládá. Dovolatelčiny představy o předstižném řešení možné kolize zájmů
označil za nepřípustné a nereálné rozšiřování pravidel obsažených v § 37a odst.
2 tr. ř. Za správné označil i právní posouzení skutku jako trestného činu
podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. ve znění zák. č.
265/2001 Sb.; obvinění čin spáchali v době, kdy ještě skutková podstata
trestného činu pojistného podvodu podle § 250a nebyla součástí trestního zákona
a zdůraznil, že trestný čin pojistného podvodu podle § 250a tr. zák., který je
speciálním ustanovení k § 250 tr. zák., není s ohledem na konstrukci skutkové
podstaty mírnější úpravou než současné znění § 250 tr. zák. Uvedl, že námitky
vůči nepoužití moderačního ustanovení § 40 odst. 1 tr. zák. nemohou naplnit
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť nedošlo ani k
uložení trestu mimo zákonnou trestní sazbu, ani nebyl uložen trest, který zákon
nepřipouští, a navíc pokud soud prvního stupně užil kvalifikovanou skutkovou
podstatu § 250 odst. 3 písm. b) tr. zák. s tím, že ve smyslu § 88 odst. 1 tr.
zák. je okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby natolik závažná, že
podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti činu pro společnost, pak nelze současně
tvrdit, že okolnosti případu preferují obviněnou do té míry, aby bylo možno
aplikovat ustanovení § 40 odst. 1 tr. zák. Navrhl, aby Nejvyšší soud obě podaná
dovolání podle § 265j tr. ř. zamítl, neboť nejsou důvodná.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání jsou podle § 265a tr. ř.
přípustná, že je podaly včas oprávněné osoby a že splňují náležitosti obsahu
dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal, že dovolání obviněného Ing.
J. K. je zjevně neopodstatněné; dovolání obviněné Ing. D. P. však nebylo možné
(jako celek) odmítnout podle § 265i odst. 1 tr. ř., a proto dovolací soud
přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků
rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v
dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a dospěl k
následujícím závěrům.
K dovolání obviněného Ing. J. K.
Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení.
Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v
ustanovení § 265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným
prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky
rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních
vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není (a ani nemůže být) dalším
opravným prostředkem umožňujícím přezkoumání skutkového stavu v celé šíři.
Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze soudem
odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci
nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání předepisující
katalog dovolacích důvodů ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
V této souvislosti nelze nezaznamenat, že z hlediska nápravy skutkových vad
trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu
řízení.
Z dikce citovaného ustanovení tedy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je
možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Jak již bylo uvedeno, zpochybnění
správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu
dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán
skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito
soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z
hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem
zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný
čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na
podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost
a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani
prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve
smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v
aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se
týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní
posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní
kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající
význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně
uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí
věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr.
ř., přičemž nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující
některý z dovolacích důvodů.
Z hlediska napadeného usnesení a obsahu dovolání obviněného Ing. J. K. je
významná otázka, zda soudy důvodně posoudily skutek obviněných jako trestný čin
podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. a zda ve svých právních
závěrech správně vykládaly rozhodná ustanovení práva občanského a obchodního.
Trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. se
dopustí, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede
někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a
způsobí tak na cizím majetku značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek. Z
tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že soud
považoval za naplněné ty znaky uvedeného trestného činu, které spočívají v tom,
že obviněný jako spolupachatel podle § 9 odst. 2 tr. zák. společným jednáním ke
škodě cizího majetku sebe obohatil tím, že uvedl někoho v omyl, a způsobil tak
na cizím majetku značnou škodu. Skutková část výroku o vině rozsudku soudu
prvního stupně ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou
stupňů obsahuje konkrétní skutková zjištění, která zákonné znaky tohoto
trestného činu naplňují.
Tato zjištění vyjadřují vedle následku – škody ve výši 3.000.000,- Kč na
majetku Č. p., a. s., což představuje značnou škodu (§ 89 odst. 11 tr. zák.),
především podvodné jednání obviněných Ing. J. K. a Ing. D. P. vůči poškozené
obchodní společnosti, jehož podstata spočívala v tom, že jsouce od samého
počátku vedeni úmyslem zhodnotit při záplavách poškozený nepojištěný majetek
obchodní společnosti M., a. s., který zakoupili od obchodní společnosti V., s.
r. o., a obohatit sebe, uvedli v omyl Č. p., a. s., tím, že obviněný Ing. J. K.
na základě neplatné plné moci k zastupování obchodní společnosti V., s. r. o.,
uplatnil dne 8. 10. 1997 písemně a následně spolu s obviněnou Ing. D. P. při
ústním jednání dne 14. 10. 1997 v B. se zástupcem Č. p., a. s., nárok na plnění
z uzavřené pojistné smlouvy obchodní společnosti V., s. r. o., při kterém
předložili fiktivní smlouvu ze dne 29. 5. 1997 o pronájmu zakoupených
nemovitostí obchodní společnosti M., a. s., zpět obchodní společnosti V., s. r.
o., čímž docílili dne 24. 10. 1997 vyplacení zálohy na pojistné plnění ve výši
3.000.000,- Kč, poukázaných na účet obchodní společnosti V., s. r. o., který za
tímto účelem zřídili u Č. s., a. s., v B., ke kterému měli oba dispoziční
oprávnění, a takto získané finanční prostředky čerpali jako zástupci obchodní
společnosti V., s. r. o.
Obviněný ve shodě s námitkami obsaženými též v odvolání vytkl, že soudy vadně
vyložily otázku jednatelství obchodní společnost V., s. r. o., zejména pak
nedůvodně zpochybnily, že v době uzavření nájemní smlouvy (29. 5. 1997) a
udělení plné moci ze dne 21. 8. 1997 to byl jedině předchozí jednatel L. P.,
kdo byl ochoten pro tuto obchodní společnost pracovat. Z rozhodnutí řádné valné
hromady označené obchodní společnosti ze dne 29. 10. 1997 vyvozoval, že došlo-
li ke zrušení původního usnesení z valné hromady ze dne 10. 4. 1997 o odvolání
L. P. z funkce jednatele, obnovila se zpětně i jeho jednatelská oprávnění, a
byl proto platným jednatelem ke dni uzavření nájemní smlouvy i udělené plné
moci. Upozornil též, že za situace, kdy obchodní společnost M., a. s., byla
společníkem disponujícím v obchodní společnosti V., s. r. o., nadpoloviční
většinou hlasů, mohla si záležitost týkající se uzavření nájemní smlouvy
rozhodnout sama a zpochybnil též, že uzavření nájemní smlouvy v konkrétním
případě náleželo do pravomoci valné hromady. Uplatnil výhrady vůči závěru o
fiktivnosti nájemní smlouvy, opakoval, že nebyla účelová, což dokládalo i to,
že obchodní společnost V., s. r. o., budovu sodovkárny nadále využívala nejen
jako sídlo společnosti, ale i k uložení svých věcí, a odlišný závěr nemůže být
podle něj založen na tom, že svědku F. J. původně smlouvu o nájmu ze dne 29. 5.
1997 nepředložil a učinil tak až později.
Je zjevné, že námitky obviněného směřují především proti způsobu hodnocení
důkazů a proti správnosti skutkových zjištění, jež učinil soud prvního stupně a
z nichž vycházel v napadeném usnesení i odvolací soud. Námitky skutkové
nezakládají žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř., a proto ve vztahu k
nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení
Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005,
sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.). Tato zásada by mohla být prolomena pouze v případě
zjištění, že mezi výsledky provedeného dokazování a učiněnými skutkovými
zjištěními je extrémní nesoulad. V této souvislosti je na místě dodat, že z
odůvodnění rozhodnutí obou stupňů vyplývá přesvědčivý a logický vztah mezi
učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů (viz zejména
strany 38 - 44 rozsudku soudu prvního stupně, strany 7 - 13 usnesení
odvolacího soudu); soudy zevrubně vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou
obviněného i jakými úvahami byly vedeny, opřely-li svá rozhodnutí o vině
obviněných o výpovědi svědků F. J., M. M., B. K., Ing. L. K. i dalších a
listiny zmíněné v odůvodnění rozhodnutí. Při hodnocení důkazů postupovaly
důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř., tzn. že je hodnotily podle vnitřního
přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i
v jejich souhrnu, a učinily skutková zjištění, která nelze než akceptovat;
evidentně nejde o případ svévolného hodnocení důkazů provedeného bez
jakéhokoliv racionálního logického základu.
Nelze souhlasit s výhradami obviněného, že napadené rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení skutku též v důsledku toho, že byla vadně vyložena
relevantní ustanovení práva občanského či obchodního. Obviněný nekonkretizoval,
jaká konkrétní ustanovení má v daných souvislostech na mysli, ale ani v tomto
ohledu dovolací soud žádná pochybení soudů promítající se negativně do
rozhodnutí o vině obviněného neshledal.
Soudy obou stupňů zevrubně vyložily a odůvodnily svůj závěr, že L. P. nebyl v
době uzavření smlouvy o pronájmu nemovitosti ze dne 29. 5. 1997 ani vystavení
plné moci ze dne 21. 8. 1997 jednatelem obchodní společnost V., s. r. o., ani
subjektem oprávněným jednat za tuto obchodní společnost (zástupcem). Výklad
obviněného týkající se výsledků řádné valné hromady obchodní společnosti V., s.
r. o., ze dne 29. 10. 1997 přijmout nelze. Soudy správně připomněly, že
rozhodnutím mimořádné valné hromady této obchodní společnosti ze dne 10. 4.
1997, jíž byli přítomni oba obvinění, byl L. P. uvolněn z funkce jednatele
společnosti (bod 3.), přičemž byly dohodnuty i podmínky zpracování a zajištění
návrhu na změnu zápisu v obchodním rejstříku. Ze zápisu o jednání řádné valné
hromady obchodní společnosti ze dne 29. 10. 1997, jíž byli přítomni opět oba
obvinění, se podává, že L. P. se stal jednatelem obchodní společnosti od 30.
10. 1997 (bod f) a nic na tomto závěru nemění ani to, že pod bodem d) zápisu je
uvedeno, že bod 3. usnesení z mimořádné valné hromady ze dne 10. 4. 1997 valná
hromada ruší. L. P. jednatelem obchodní společnosti v mezidobí evidentně nebyl,
jím sjednané a podepsané právní úkony ani dodatečně valnou hromadou schváleny
nebyly, a proto nelze než uzavřít, že osobou oprávněnou ke sjednání smlouvy o
pronájmu nemovitosti ani k udělení plné moci nebyl.
Přisvědčit nelze ani výtkám obviněného uplatněným vůči hodnocení smlouvy o
pronájmu nemovitosti. Uzavřely-li soudy, že jde o smlouvu fiktivní a účelovou,
shromáždily ve prospěch tohoto závěru přesvědčivé, logické argumenty a s
obhajobou obviněného se náležitým způsobem vypořádaly.
Rozhodně nelze souhlasit s obviněným v názoru, že obchodní společnost M., a.
s., jako společník disponující nadpoloviční většinou hlasů mohla otázku smlouvy
o pronájmu prakticky rozhodnout sama, bez zásahu příslušných orgánů obchodní
společnosti V., s. r. o. Takový názor nemá oporu v zákoně č. 513/1001 Sb.,
obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, ani ve společenské smlouvě
obchodní společnosti V., s. r. o. Jde-li o výhrady vůči citaci a výkladu bodu
V. c) společenské smlouvy obchodní společnosti V., s. r. o., pak se z něj
skutečně podává, že pro přijetí rozhodnutí je nutná nadpoloviční většina všech
hlasů mimo jiné též v případě „projednávání právních záležitostí přesahujících
obvyklý provoz společnosti, zejména účast v cizích podnicích, uzavírání
nájemních smluv a obdobných záležitostí, které přesahují obvyklý obchodní
provoz, totéž platí o rušení takových smluv“. To však neznamená, že uzavření
nájemní smlouvy nepodléhalo censu přesahu obvyklého obchodního provozu a navíc
právě konkrétní okolnosti uzavření sporné nájemní smlouvy by jej jistě
opodstatňovaly. Ať už však bylo postavení valné hromady pro projednávání tohoto
typu smlouvy jakékoliv, jisto je, že byla uzavřena osobou, která nebyla
oprávněna za uvedenou obchodní společnost jednat a žádný ze statutárních orgánů
o ní neměl vědomost. V posuzovaném případě se proto nejedná o otázku platnosti
či neplatnosti nájemní smlouvy [a jedině v tom případě by šlo o otázku právní a
tedy relevantní z pohledu důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř.], ale o to, zda taková smlouva byla dne 29. 5. 1997 skutečně uzavřena. Že se
tak nestalo a jakými úvahami byly v daných souvislostech závěry soudů vedeny,
je rovněž jasně patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí. Soudy obou stupňů
soustředily svoji pozornost jednak k okolnostem logické vazby obviněných na
vědomost o pojistné smlouvě ze dne 16. 6. 1995, kterou měli k dispozici a byli
s ní seznámeni, dále k poznatku, že smlouva o pronájmu nebyla předložena na
samém počátku jednání s pracovníky Č. p., a. s., nýbrž až dodatečně poté, co
jim bylo sděleno, že obchodní společnost M., a. s., nemá nárok na pojistné
plnění z důvodu zániku pojistného vztahu, a též ke zjištění, že obchodní
společnost V., s. r. o., v průmyslovém objektu (sodovkárně) již žádnou činnost
nevyvíjela a podnikala tam pouze obchodní společnost P., a. s.
Soud prvního stupně jakož i soud odvolací se přesvědčivě vypořádaly s těmi
námitkami obviněného, které směřovaly vůči správnosti závěrů o existenci
podvodného jednání i podvodného úmyslu; dovolací soud jejich závěry sdílí, má
je za přiléhavé. Proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného Ing. J. K.
podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
K dovolání obviněné Ing. D. P.
Obviněná odkázala na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř., podle
něhož lze dovolání podat, jestliže obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle
zákona mít měl. Opodstatněnost tohoto důvodu dovolání vyvozovala z toho, že
byli v řízení před soudem společně se spoluobviněným Ing. J. K. zastupováni
jedním obhájce, jehož si oba zvolili, ač nejméně ze skutkové věty obžaloby,
jejího odůvodnění i výpovědi obviněného Ing. J. K. vyplynula tzv. předpokládaná
kolize jejich zájmů ve smyslu § 37a odst. 2 tr. ř. Předseda senátu soudu
prvního stupně měl proto rozhodnout o vyloučení advokáta, který vykonával
obhajobu obou spoluobviněných; jestliže takto nepostupoval, fakticky neměla
obhájce, ač ho podle zákona mít měla, neboť šlo o případ nutné obhajoby.
Především je třeba konstatovat, že námitky obviněné lze pod uplatněný důvod
dovolání podřadit. Bylo by proti smyslu a účelu důvodu dovolání vymezeného v
citovaném ustanovení, pokud by jeho naplnění bylo omezeno jen na ty případy,
kdy obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl, tj. na případy
porušení ustanovení o nutné obhajobě, poněvadž prostřednictvím tohoto
dovolacího důvodu je poskytována ochrana a garance jednomu z nejdůležitějších
procesních práv, totiž právu na obhajobu. Třebaže podle praxe soudů nelze pod
citovaný důvod dovolání subsumovat jakékoliv, resp. každé porušení práva na
obhajobu, případ, kdy soud nepostupoval v intencích § 37a odst. 2 tr. ř. a
nerozhodl o vyloučení advokáta jako zvoleného obhájce, jestliže obhájce
vykonává obhajobu dvou nebo více spoluobviněných, jejichž zájmy si v trestním
řízení odporují, je třeba pod něj podřadit.
Ze znění ustanovení § 37a odst. 2 tr. ř. vyplývá, že jde o samostatný důvod
vyloučení advokáta jako zvoleného obhájce pro případ, kdy obhájce vykonává
obhajobu dvou (nebo více) spoluobviněných, jejichž zájmy si v trestním řízení
odporují, tedy jsou v tzv. kolizi. Za takových okolností lze o vyloučení
obhájce rozhodnout i bez návrhu, z úřední povinnosti, přičemž obhájce, který
byl z tohoto důvodu vyloučen, nemůže v téže věci dále vykonávat obhajobu
žádného z obviněných. Právě tento důsledek staví případ existující a zjištěné
(nikoliv jen předpokládané, domnělé či tvrzené) kolize zájmů spoluobviněných,
aniž by na ni adekvátním způsobem soud reagoval, na roveň situaci, kdy obviněný
neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl. To samozřejmě platí za
předpokladu, že jde o případ nutné obhajoby a orgány činné v trestním řízení
skutečně prováděly úkony trestního řízení směřující k vydání meritorního
rozhodnutí napadeného dovoláním.
Konkrétní výtky dovolatelky však akceptovat nelze. Bylo již vyloženo, že
aplikace ustanovení § 37a odst. 2 tr. ř. přichází v úvahu toliko tenkrát,
jde-li o situaci, kdy si zájmy dvou nebo i více spoluobviněných skutečně
odporují. Obviněná vyvozovala nijak neupřesněný předpokládaný střet zájmů
spoluobviněných ze znění skutkové věty a odůvodnění obžaloby a výpovědi
obviněného Ing. J. K., což ale pro závěr o existenci důvodu dovolání podle §
265b odst. 1 písm. c) tr. ř. nepostačuje. Z výsledků provedeného dokazování,
výpovědí spoluobviněných vyplývá, že mezi obviněnými v žádném stadiu řízení
kolize nenastala, nebyl zjištěn jediný poznatek o tom, že si jejich zájmy
odporují. Teprve ve veřejném zasedání odvolacího soudu dne 7. 2. 2006 bylo
prezentováno vyjádření obviněné v tom smyslu, že skutečným vlastníkem všech
společností byl spoluobviněný Ing. J. K., který se podle toho choval a jako
většinový vlastník rozhodoval, což však samo o sobě ještě žádný střet zájmů
nezakládá, jak přiléhavě poznamenal ve vyjádření k dovolání i státní zástupce.
V této části je tedy dovolání obviněné zjevně neopodstatněné.
Stejný závěr je třeba učinit i ve vztahu k výhradám obviněné proti správnosti
právního posouzení skutku, jak byl zjištěn soudy, jako trestného činu podvodu
podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. Obviněná argumentovala tím, že
vylákané finanční prostředky byly použity na opravu poškozené nemovitosti
obchodní společnosti V., s. r. o., skutek proto nevykazuje znaky trestného činu
podvodu podle § 250 tr. zák. po stránce materiální a mohl být kvalifikován
nejvýše jako trestný čin pojistného podvodu podle § 250a tr. zák.
Stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je podle § 3 odst. 4 tr. zák. určován
zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení
činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele,
mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou. Čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro
společnost je nepatrný, není trestným činem, i když jinak vykazuje znaky
trestného činu (§ 3 odst. 2 tr. zák.).
Při úvahách o tom, zda obviněná naplnila materiální znak trestného činu, je
nutno podle praxe soudů vycházet z toho, že již stanovením formálních znaků
určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se
vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla
vyšší než nepatrný. Ustanovení § 3 odst. 2 tr. zák. se při naplnění formálních
znaků určité skutkové podstaty uplatní jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti
činu v konkrétním případě nebude odpovídat ani běžně se vyskytujícím případům
trestného činu této skutkové podstaty (k tomu č. 43/1996 Sb. rozh. tr.). O to
se v posuzovaném případě evidentně nejednalo.
Otázce formálních znaků trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3
písm. b) tr. zák. se dovolací soud věnoval již v té části tohoto rozhodnutí, v
níž reagoval na dovolání obviněného Ing. J. K., a o jejich naplnění není
pochyb. Soudy obou stupňů se v odůvodnění svých rozhodnutí zabývaly i
materiálním znakem trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b)
tr. zák. a přesvědčivě vyložily, že s ohledem na výši škody, která
několikanásobně převyšuje hranici škody značné (tj. 500.000,- Kč), promyšlený
způsob provedení činu provázený jeho pečlivou předchozí přípravou jakož i
zavinění ve formě úmyslu přímého, nelze než uzavřít, že jsou splněny podmínky
pro použití kvalifikované skutkové podstaty podle § 250 odst. 3 písm. b) tr.
zák., poněvadž okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby – v daném
případě značná škoda - pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň
nebezpečnosti trestného činu pro společnost ve smyslu předpokládaném
ustanovením § 88 odst. 1 tr. zák. (strany 48, 49 rozsudku soudu prvního stupně,
strana 13 usnesení odvolacího soudu). Na tomto správném závěru nemůže nic
změnit ani tvrzení obviněné, že vylákané finanční prostředky byly ve
skutečnosti vloženy do opravy poškozené nemovitosti, protože ve svých
důsledcích sloužily především ve prospěch obchodní společnosti P., a. s., jejíž
předsedkyní představenstva obviněná byla.
Důvodná není ani výhrada obviněné, že skutek měl být posouzen jako trestný čin
pojistného podvodu podle § 250a tr. zák. Především nutno zmínit, že skutková
podstata trestného činu pojistného podvodu podle § 250a tr. zák. byla nově
zařazena do zvláštní části trestního zákona jeho novelou provedenou zákonem č.
253/1997 Sb., jež byla účinná od 1. 1. 1998, a důvodem zakotvení tohoto nového
ustanovení byla především skutečnost, že především pojištění majetku bylo v
poslední době zneužíváno k protiprávnímu získání pojistného plnění, přičemž ne
všechny případy, kdy se pachatel dopouštěl jednání, které teprve směřovalo k
podvodnému obohacení, bylo možné postihnout jako vývojová stadia trestného činu
podvodu dle § 250 tr. zák. Skutek obviněných byl spáchán před 1. 1. 1998, a
proto bylo prioritní otázkou posoudit, zda změna hmotně právní úpravy byla pro
obviněné relevantní.
Podle čl. 40 odst. 6 Listiny se trestnost činu posuzuje a trest se ukládá podle
zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán. Pozdějšího zákona se použije,
jestliže je to pro pachatele příznivější. Tato zásada odmítající zpětnou
časovou působnost trestního zákona je promítnuta v ustanovení § 16 odst. 1 tr.
zák., podle kterého trestnost činu se posuzuje podle zákona účinného v době,
kdy byl čin spáchán; podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže to
je pro pachatele příznivější.
Přitom platí, že čin musí naplňovat znaky jak některého ustanovení zákona
účinného v době jeho spáchání, tak některého ustanovení zákona pozdějšího,
přičemž rozhodující není pojmenování trestného činu, ale materiální obsah
jednání pachatele. Stejně tak při zachování totožnosti skutku může být jednání
posouzeno i podle nového ustanovení trestního zákona, je li to pro pachatele
příznivější, byť toto ustanovení zákon před novelizací vůbec neobsahoval
(obsahoval však jiné, pro pachatele nepříznivější, pod něž bylo možné jeho čin
podřadit). Podle dosavadní ustálené judikatury obecných soudů, týkající se
časové působnosti trestního zákona, je rozhodujícím kritériem pro posouzení
otázky, zda použití pozdějšího zákona by bylo pro pachatele příznivější,
celkový výsledek z hlediska trestnosti, jehož by bylo při aplikaci toho či
onoho zákona dosaženo, s přihlédnutím ke všem právně rozhodným okolnostem
konkrétního případu, resp. závěr, že použití nového práva je pro pachatele
příznivější tehdy, jestliže jeho ustanovení posuzována jako celek skýtají
výsledek příznivější, než právo dřívější (k tomu např. č. 73/1951, 76/1951,
44/1970 Sb. rozh. tr. aj.).
V daném případě šlo o posouzení, zda z hlediska trestnosti pachatelů je použití
ustanovení § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. příznivější než použití
ustanovení § 250a odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zák. ve znění po novele zákonem
č. 253/1997 Sb. (pozdějšího zákona), naplňuje-li čin spáchaný před 1. 1. 1998
znaky skutkových podstat obou těchto trestných činů. Posouzení činu obviněných
podle souhrnu všech trestněprávních norem relevantních pro výrok o vině a o
trestu podle zákona dřívějšího a pozdějšího nutno uzavřít zjištěním, že s
ohledem na konstrukci skutkové podstaty trestného činu pojistného podvodu podle
§ 250a odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zák. není posouzení trestnosti činu podle
tohoto ustanovení příznivější než jeho posouzení jako trestného činu podvodu
podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák.; z porovnání znaků skutkových
podstat vyplývá, že zatímco pro trestný čin podvodu je charakteristické
způsobení škody na cizím majetku již v základní skutkové podstatě, pro naplnění
znaků základních skutkových podstat trestného činu podle § 250a tr. zák. není
třeba, aby škoda vůbec vznikla (k tomu srov. přiměřeně nález Ústavního soudu ze
dne 22. 1. 2001, sp. zn. IV. ÚS 158/2000). Čin obviněných byl správně právně
posouzen jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr.
zák.
Obviněná uplatnila také důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.,
podle něhož lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh
trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo
trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán
vinným. S odkazem na tento dovolací důvod musí být obsahem námitek buď že byl
uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo že byl uložen trest co
do druhu přípustný, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Jiná pochybení
spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné
vyhodnocení kritérií uvedených v § 31 až § 34 tr. zák. a v důsledku toho
uložení nepřiměřeného přísného trestu, nelze podle stávající praxe Nejvyššího
soudu v dovolání vytýkat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu
podle § 265b odst. 1 tr. ř. (k tomu viz č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Pokud
obviněná uvedla, že jí byl uložen nepřiměřený trest v rozporu se zásadami pro
ukládání trestů uvedených v § 31 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák., namítala
ve vztahu k uloženému trestu odnětí svobody takové vady, které nelze relevantně
uplatnit prostřednictvím žádného z důvodů dovolání.
Obviněná však současně vytkla, že v úvahách o druhu a výměře trestu nebyla
vzata v úvahu hlediska § 23 odst. 1 tr. zák., nepřiměřená délka řízení a s
odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2005, sp. zn. 8 Tdo
596/2005, se domáhala použití § 40 odst. 1 tr. zák.
Ve světle takto uplatněné námitky jde o to, zda nepřiměřená délka řízení a
případné disproporce v úvahách o účelu trestu podmíněné právě nepřiměřenou
délkou řízení jsou způsobilé založit odpovídající přezkum dovolacího soudu;
jinými slovy, zda jde o námitku, již by bylo možné podřadit pod některý z
důvodů dovolání vyjmenovaných v § 265b odst. 1 tr. ř.
Právo na projednání věci bez zbytečných průtahů, resp. právo na vyřízení věci v
přiměřené lhůtě, je integrální součástí práva na spravedlivý proces, tedy
základních práv garantovaných čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 38 odst. 2
Listiny základních práv a svobod (dále jen \"Listina\") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
Přiměřenost délky řízení je judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (dále
též „Soud“) posuzována s ohledem na konkrétní okolnosti případu s přihlédnutím
ke kriteriím zakotveným v judikatuře Soudu, jimiž jsou: složitost případu,
chování stěžovatele a postup státních orgánů a to, oč se stěžovateli ve sporu
jedná, tj. co je pro něj v sázce. Proto Soud v žádném ze svých rozhodnutí
nekonkretizoval „obecně závaznou“ dobu, kterou by bylo možno za přiměřenou
lhůtu považovat.
Relevantní judikatura Evropského soudu pro lidská práva je založena na tom, že
v případě porušení práva na přiměřenou délku řízení vyslovuje soud porušení
Úmluvy, případně přizná spravedlivé zadostiučinění. Evropský soud pro lidská
práva ale akceptuje, že dostatečnou formou kompenzace – na úrovni vnitrostátní
úpravy smluvních států - může být i zmírnění trestu, jestliže je soud použije
výslovně proto, že bylo porušeno právo na projednání věci v přiměřené lhůtě a
uvede, v jaké míře byl trest z tohoto důvodu zmírněn. Za těchto podmínek má
Evropský soud pro lidská práva zato, že smluvní stát poskytl dostatečnou
ochranu právům vyplývajícím z Úmluvy s tím důsledkem, že stěžovatel ztrácí
postavení poškozeného podle čl. 34 (dříve čl. 25) Úmluvy a tím i legitimaci k
podání stížnosti. V rozsudku formuloval Evropský soud pro lidská práva vztah
mezi porušením práva na vyřízení věci v přiměřené lhůtě a jeho kompenzací v
podobě stanovení výše trestu ještě přesněji, když uvedl, že zmírnění trestu
nezbavuje jednotlivce postavení poškozeného podle čl. 34 Úmluvy, avšak z tohoto
obecného pravidla existuje výjimka, pokud národní orgány dostatečně průhledným
způsobem konstatovaly porušení pravidla přiměřené délky řízení a toto pochybení
již kompenzovaly zmírněním trestu, a to výslovným a měřitelným způsobem. Je-li
splněna taková podmínka, dospívá Evropský soud pro lidská práva k závěru, že
čl. 6 odst. 1 Úmluvy nebyl porušen.
Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04
(publikován též Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení – svazek
36. Vydání 1. Praha: C. H. Beck 2006, č. 46), opíraje se o tyto poznatky,
zdůraznil, že ochrana práva na přiměřenou délku řízení podle čl. 6 odst. 1
Úmluvy, resp. kompenzace jeho porušení, může být dosažena i prostředky, jež
jsou vlastní trestnímu právu. Je proto povinností obecných soudů využít všech
takových prostředků, které jim trestní právo poskytuje, k tomu, aby vedle práva
na osobní svobodu bylo rovněž kompenzováno porušení práva na projednání věci v
přiměřené lhůtě. To vše takovým způsobem, aby byla především zajištěna ochrana
základních práv obviněného a současně vyloučeno nastoupení mezinárodněprávní
odpovědnosti České republiky za porušení závazků plynoucích z Úmluvy.
Poznamenal, že zároveň s otázkou spravedlivého procesu a jeho dílčí součásti,
tedy práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, je třeba zkoumat otázku, jaké
důsledky má porušení svou povahou procesních základních práv ve sféře
základních práv stěžovatele, která jsou svou povahou hmotně právní. Jde-li o
uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je zřejmé, že zároveň je třeba
zkoumat, zda zásah do osobní svobody obviněného (čl. 8 odst. 2 Listiny),
obecně ústavním pořádkem předvídaný, je v souvislosti s délkou řízení ještě
proporcionálním zásahem či nikoliv. Jinak řečeno, je třeba zkoumat vztah
veřejného statku, který je představován účelem trestu, a základním právem na
osobní svobodu, které lze omezit jen zákonem, avšak dále pouze za předpokladu,
že jde o opatření v demokratické společnosti nezbytné a nelze-li sledovaného
cíle dosáhnout mírnějšími prostředky. Totiž i zákonem předvídané omezení
základních práv je třeba interpretovat ústavně konformním způsobem, tj. mimo
jiné tak, aby jejich aplikace obstála v testu proporcionality. Pro jeho
provedení dal Ústavní soud jistá kritéria, když naznačil, že je třeba zkoumat
jednak faktory významné pro posouzení délky řízení z hlediska prodlev
způsobených orgány činnými v trestním řízení, závažnost trestního obvinění,
rozsah a obtížnost předmětu trestního řízení a v neposlední řadě i rozsah
zátěže, jíž je vystaven obviněný v souvislosti s délkou trestního řízení,
jednak faktory důležité pro posouzení účelu trestu tak, jak jej vymezuje
ustanovení § 23 odst. 1 tr. zák.
Úvahy obecných soudů o trestu v souvislosti s dobou uplynuvší od spáchání činů,
resp. s ohledem na délku trestního řízení, musejí být podle něj strukturovány
do tří rovin. Jednak je to rovina úvah opírajících se o trestněprávní předpisy,
dále test proporcionality plynoucí z imperativu právního státu a v něm chápané
osobní svobody (rovina ústavní) a nakonec promítnutí délky řízení do případně
ukládaného trestu (rovina Úmluvy a mezinárodněprávní odpovědnosti).
V tomto kontextu je zjevné, že důsledky porušení svou povahou procesních
základních práv obviněného (tj. právo na spravedlivý proces, právo na
projednání věci v přiměřené lhůtě) ve sféře jeho základních práv, která jsou
svou povahou hmotně právní (právo na osobní svobodu, účel trestu), jak na to
upozornil Ústavní soud, staví problém otázky druhu a výměry trestu v
konfrontaci s nepřiměřenou délkou řízení do kvalitativně jiné roviny, než v
jaké je vnímána otázka druhu a výměry trestu ve smyslu důvodu dovolání podle §
265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Námitku této povahy sice nelze relevantně podřadit
pod důvod, jehož prostřednictvím lze vytýkat, že byl uložen takový druh trestu,
který zákon nepřipouští, nebo že byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu
stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným,
současně ale nelze připustit – s ohledem na význam a důsledky porušení práva na
projednání věci v přiměřené lhůtě – že by byla taková námitka z hlediska
dovolacího přezkumu zcela bez významu. Jinými slovy, že by byla postavena na
roveň námitek směřujících proti druhu a výměry trestu z pozic nesprávného
hodnocení kritérií § 31 až § 34 tr. zák., v důsledku čehož by ji nebylo možno
podřadit pod žádný z taxativně vyjmenovaných důvodů dovolání podle § 265b odst.
1 tr. ř. V daných souvislostech je tudíž třeba vyjít vstříc těm představám
Ústavního soudu, podle nichž se ani rozhodování o mimořádném opravném
prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a
ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o
všech opravných prostředcích (k tomu viz př. nález Ústavního soudu sp. zn. I.
ÚS 4/04, I. ÚS 55/04 aj.). Proto shledá-li obecný soud porušení základního
práva či svobody, je povinen učinit všechna opatření k tomu, aby k dalšímu
porušování nedocházelo a již existující porušení odčinit prostředky, kterými
disponuje v rámci své pravomoci.
Námitku spočívající v tvrzení, že nepřiměřená délka řízení nenalezla patřičný
reflex ve výroku o trestu (jeho druhu a výměře), lze pak nejvýstižněji podřadit
pod důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v alternativě, že
dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na jiném nesprávném hmotně právním
posouzení. Tím se rozumí, jak již bylo vyloženo, posouzení některé další otázky
nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v posouzení jiné skutkové
okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva (trestního, ale případně i
jiných odvětví práva). Nepřiměřená délka řízení má specifický význam i z
hlediska rozhodného pro sledování účelu trestu coby institutu trestního práva
hmotného (nepřímo též pro určení stupně nebezpečnosti činu pro společnost), a
proto není s předloženým výkladem v rozporu.
Z obsahu spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. 48 T 18/2001 vyplývá, že záznam o
sdělení obvinění pro skutek kvalifikovaný jako trestný čin podvodu podle § 250
odst. 1, odst. 4 tr. zák. byl obviněné Ing. D. P. doručen dne 22. 1. 2001,
obviněnému Ing. J. K. dne 25. 1. 2001. Úkony trestního řízení byly orgány
činnými v přípravném řízení prováděny bez významnějších průtahů a v tomto
stadiu řízení nebyly zjištěny závažnější nedostatky. Obžaloba byla na oba
obviněné podána u Krajského soudu v Brně dne 27. 9. 2001 a byla vedena pod sp.
zn. 48 T 18/2001. S odkazem na personální situaci a nedostatečný počet soudců
prvostupňové agendy, nedostatečný počet jednacích síní pro vyřizování věcí této
agendy a vzhledem ke konkrétnímu stavu neskončených věcí v senátě 48 T a
povaze, náročnosti, rozsahu a složitosti této trestní věci předseda senátu
opakovaně žádal o prodloužení lhůty podle § 181 odst. 3 tr. ř. a prodloužení
lhůty mu bylo povoleno (č. l. 507, 508, 509). Ve věci nebyl učiněn jakýkoliv
úkon směřující k jejímu projednání až do dne 24. 3. 2003, tj. po dobu jednoho
roku a šesti měsíců, kdy byla kanceláři soudu předána s nařízením hlavního
líčení na den 15. 4. 2003 (č. l. 510). K žádosti obhájce obviněných byl
stanoven nový termín hlavního líčení na den 13. 5. 2003 (č. l. 511, 512) a
hlavní líčení bylo bez prodlev konáno ve dnech 13. 5. 2003, 11. 6. 2003 a 25.
6. 2003, kdy byl vyhlášen v pořadí první odsuzující rozsudek. Již z toho je
zjevné, že při soustředěném vedení věci, nešlo o záležitost nikterak náročnou a
rozsáhlou, jak zmiňoval předseda senátu v žádostech prodloužení lhůty. Ač byl
rozsudek vyhlášen 25. 6. 2003, kanceláři byl k jeho vypravení předložen až dne
29. 10. 2003, tj. s nežádoucím odstupem čtyř měsíců, obviněným byl doručen 20.
11. 2003 a dne 5. 12. 2003 byla věc předložena Vrchnímu soudu v Olomouci k
rozhodnutí o odvoláních obviněných. Vrchní soud v Olomouci rozhodl bez
jakéhokoliv zbytečného průtahu dne 7. 4. 2004 a dne 12. 5. 2004 byl spis vrácen
Krajskému soudu v Brně. Ten konal hlavní líčení ve dnech 8. 7. 2004 a 28. 7.
2004, kdy hlavní líčení odročil na neurčito za účelem vypracování znaleckého
posudku. Lze mít pochybnosti o tom, zda doba k vypracování znaleckého posudku
do 8. 12. 2004 byla dobou přiměřenou, byť nebyla bezprostředně důsledkem
nečinnosti soudu prvního stupně, který pak nařídil hlavní líčení na dny 16. 2.
2005 a 4. 3. 2005, kdy vyhlásil v pořadí druhý odsuzující rozsudek. Soudu
prvního stupně však již nutno přičítat, že tento rozsudek předal kanceláři k
vypravení až dne 24. 11. 2005, tedy s odstupem více jak osmi měsíců, přičemž
opis rozsudku byl obviněným doručen dne 13. 12. 2005. V dalším řízení před
Vrchním soudem v Olomouci nebyly zaznamenány žádné nedostatky, jež by se mohly
jakkoliv promítnout do závěrů o jeho nepřiměřené délce, a trestní stíhání
obviněných skončilo pravomocným usnesením Vrchního soudu v Olomouci dne 7. 2.
2006.
Závěrem této rekapitulace je zjištění, že z celkové doby pěti let, po niž
trvalo trestního řízení do pravomocného rozhodnutí o vině obviněných (leden
2001 až únor 2006), doba nejméně jednoho a půl roku před nařízením prvního
hlavního líčení a poté nejméně čtyři měsíce po vyhlášení prvního odsuzujícího
rozsudku a osm měsíců po vyhlášení druhého odsuzujícího rozsudku, tj. celkem
dva a půl roku, je dobou, jež se negativně promítla do délky řízení nečinností
soudu prvního stupně. K tomu je třeba poznamenat, že ve skutečnosti šlo o
trestní věc skutkově nijak důkazně složitou (jak to ostatně dokládá i rozsah
dokazování a četnost hlavních líčení) a právně relativně jednoduchou a že sami
obvinění na neopodstatněných průtazích trestní řízení, které se podílely téměř
polovinou na celkové délce řízení, nikterak neparticipovali.
Skutečnost, že na délku soudního řízení měly vliv jak faktory subjektivní
(například liknavé jednání soudce při vyhotovení rozsudku), tak i faktory
objektivní (neutěšená personální situace soudů, přetíženosti soudců, množství
napadlých věcí), nemůže ani podle konstantní judikatury Ústavního soudu
ospravedlnit, že nebylo rozhodnuto v přiměřené lhůtě, neboť je věcí státu, aby
organizoval své soudnictví tak, aby principy zakotvené v Listině základních
práv a svobod, popř. v Úmluvě byly respektovány. Pro účely posuzování průtahů v
řízení je nicméně klíčovým faktorem skutečnost, zda průtahy spočívají toliko na
straně státní moci nebo jsou vyvolávány také obviněným, o což však v tomto
případě nešlo (k tomu např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 124/04, IV.
ÚS 392/05, II. ÚS 1/05 aj.). V důsledku toho, s přihlédnutím k okolnostem
případu a po vzetí v úvahu celkové doby řízení dovolací soud shledal, že
požadavek „přiměřené lhůty“ stanovený článkem 6 odst. 1 Úmluvy splněn nebyl.
V návaznosti na shora vyslovené právní závěry a zjištění nezbývá než
konstatovat, že soudy obou stupňů pochybily, pokud se při ukládání trestu
obviněným nezabývaly tím, v jaké míře průtahy, k nimž došlo ze strany soudu
prvního stupně, byly porušením práva obviněných na spravedlivý proces, a při
ukládání trestu nehodnotily vztah mezi spáchaným trestným činem a ukládaným
trestem s ohledem na délku trestního řízení a nepoužily žádné účinné právní
prostředky, jimiž by tuto skutečnost kompenzovaly (viz čl. 13 Úmluvy), jak bylo
jejich povinností. Pokud obviněným podle § 250 odst. 3 tr. zák., u něhož je
trestní sazba trestu odnětí svobody stanovena na dvě léta až osm let, uložily
tresty v trvání tří let obviněné Ing. D. P. a tří let a šesti měsíců obviněnému
Ing. J. K., vyměřily je v první třetině této trestní sazby, avšak nikoliv s
přihlédnutím ke zjištěné nepřiměřené délce trestního řízení ve smyslu článku 6
odst. 1 Úmluvy. Soud prvního stupně se otázkou doby, jež uplynula od spáchání
činu či délky řízení nezabýval vůbec (strana 49 rozsudku), odvolací soud zmínil
a přihlížel pouze k době uplynuvší od spáchání činu (strana 14 usnesení), která
však sama o sobě není v daných souvislostech rozhodná. Takto vyměřené tresty
lze označit za nepřiměřeně tvrdé, nereflektující nepřiměřenou délku řízení pěti
let, z níž téměř polovina je důsledkem nečinnosti a průtahů zapříčiněných
soudem prvního stupně.
Účelem trestu ve smyslu § 23 odst. 1 tr. zák. je chránit společnost před
pachateli trestných činů, zabránit odsouzenému v dalším páchání trestné
činnosti a vychovat jej k tomu, aby vedl řádný život, a tím působit výchovně i
na ostatní členy společnosti. Funkci ochrany společnosti plní trest jak proti
pachateli trestného činu, vůči němuž se projevuje aspekt represe (zabránění v
trestné činnosti) a aspekt individuální prevence (výchova k řádnému životu),
tak i proti dalším členům společnosti – potencionálním pachatelům, vůči nimž se
projevuje moment generální prevence.
Relevantní v daných souvislostech je, že posuzovaný čin byl v životě obviněných
ojedinělým excesem, že šlo o jednorázový útok proti majetku, byť připravený a
plánovitý s výší škody, která není rozhodně zanedbatelná, avšak, jak odvolací
soud též upozorňuje, nejednalo se podle něj o „klasickou trestnou činnost“,
poněvadž obvinění se tak snažili uvést do provozuschopného stavu objekt
sodovkárny poškozený povodněmi, aby mohli vyrábět a udrželi místa svým
zaměstnancům. Ač ve prospěch obviněných – na rozdíl od soudu prvního stupně -
přihlédl k této skutečnosti, vzal v úvahu i délku, jež uplynula od spáchání
jednání, a přitěžující okolnosti neshledal, nepodmíněné tresty odnětí svobody
ve výměře tří a půl roku pro obviněného Ing. J. K. a tři roky pro obviněnou
Ing. D. P. považoval za přiměřené, potřebné k dosažení účelu trestu, a
ztotožnil se i s rozhodnutím o způsobu výkonu takto uložených trestů odnětí
svobody ve věznici s ostrahou.
Takové závěry soudů obou stupňů nepřiměřeně akcentují represivní aspekty
trestu, vyváženě nepřihlížejí k osobám obviněných, jejich způsobu života, k
době, jež uplynula od spáchání činu a především též k nepřiměřené délce
trestního řízení, které samo o sobě má vždy negativní dopady na osobní,
společenský i případně profesní život obviněných. Uložení nepodmíněného trestu
odnětí svobody je s ohledem k těmto faktorům trestem necitlivým, uložení
takového druhu trestu k tomu, aby obvinění vedli řádný život, nebylo třeba, jak
doložili svým způsobem života po spáchání činu. Jinak řečeno, omezení osobní
svobody obou obviněných v podobě nepodmíněného trestu odnětí svobody se jeví
jako nepřiměřené veřejnému zájmu na potrestání pachatele trestné činnosti,
resp. trestním zákonem vymezenému účelu trestu. V této souvislosti nelze
nezaznamenat, že v obdobném případě to byl Vrchní soud v Olomouci, kdo v
trestní věci Krajského soudu v Ostravě vedené pod sp. zn. 36 T 11/2001 mnohem
významněji přihlédl k nepřiměřené délce řízení a k odvolání obviněných svým
rozsudkem ze dne 6. 10. 2005, sp. zn. 6 To 80/2005, zrušil rozsudek soudu
prvního stupně ve výroku o trestu a místo nepodmíněného trestu odnětí svobody
uložil vedle trestu zákazu činnosti trest odnětí svobody, jehož výkon podmíněně
odložil.
Nejvyšší soud proto z podnětu dovolání obviněné Ing. D. P. zrušil dovoláním
napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 2. 2006, sp. zn. 2 To
144/2005, v části, v níž byl ponechán nedotčeným výrok o trestu odnětí svobody
a způsobu jeho výkonu, a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 4. 3. 2005,
sp. zn. 48 T 18/2001, ve výroku o trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu.
Nejvyšší soud se zabýval i možností obdobného rozhodnutí ve prospěch
spoluobviněného Ing. J. K., jehož dovolání bylo současně odmítnuto podle § 265i
odst. 1 písm. e) tr. ř. Podle § 265k odst. 2 věta in fine tr. ř. se při
rozhodování o dovolání použije přiměřeně ustanovení § 261 tr. ř. o beneficiu
cohaesionis, a proto ve smyslu tohoto ustanovení i v dovolacím řízení platí, že
prospívá-li důvod, z něhož rozhodl dovolací soud ve prospěch některého
obviněného, také dalšímu spoluobviněnému, rozhodne dovolací soud vždy též v
jeho prospěch. Vzhledem k tomu, že napadeným rozhodnutím Vrchního soudu v
Olomouci bylo rozhodnuto za stejných okolností o trestu i ohledně
spoluobviněného, který podal rovněž odvolání, a shora vytknuté pochybení, v
kterém je spatřováno nesprávné hmotně právní posouzení ve smyslu dovolacího
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., se týká nejen obviněné Ing. D. P.,
ale i obviněného Ing. J. K., je splněna podmínka pro použití ustanovení § 265k
odst. 2 věta in fine tr. ř. ve spojení s § 261 věta první tr. ř. (na rozdíl od
jiných případů hodnocení kritérií významných pro stanovení druhu trestu a jeho
výměry), a proto shodně rozhodl i ohledně něj. Podle § 265k odst. 2 tr. ř.
zrušil také další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující,
pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 265m odst. 1 tr. ř. dovolací soud sám o trestech obviněných nově
rozhodl. Při stanovení druhu a výměry trestu vycházel ze zásad předznačených v
citovaném nálezu Ústavního soudu; svoji pozornost proto soustředil jednak k
relevantním trestněprávním předpisům (zejména § 23 odst. 1, 31 odst. 1 tr.
zák.), dále k testu proporcionality, jehož východiska byla již formulována, a
konečně bylo třeba do ukládaného trestu promítnout délku řízení.
Nejvyšší soud tak měl na zřeteli, že se zvětšujícím se časovým odstupem od
spáchání trestného činu se oslabuje takto vyjádřený prvek individuální i
generální prevence, a to zejména tam, kde posuzované jednání obviněného je v
jeho životě jistým excesem, jako tomu bylo v posuzovaném případě. Ve vztahu k
oběma obviněným bylo totiž zjištěno, že vedli jak před spácháním, tak zejména i
po spáchání činu jinak bezúhonný způsob života. Ostatně soudy obou stupňů tyto
okolnosti rovněž uvedly v odůvodnění svých rozhodnutí. Nelze nevidět ani to, že
i způsobilost trestu výchovně působit na společnost s dlouhým časovým odstupem
je snížena; jde především o to, aby byl vyslán signál, že činy takové povahy
nemohou zůstat nepotrestány. Délka, jež uplynula od spáchání činu, a především
pak nepřiměřená délka trestního řízení se všemi jejími konsekvencemi významnými
ve světle požadavku spravedlivého procesu byly těmi okolnostmi, které musely
významně ovlivnit úvahy soudu o druhu a výměře trestu tak, aby druh a výměra
trestu byly adekvátní společenské nebezpečnosti a ostatním okolnostem
spáchaného trestného činu a též osobám pachatelů, jinými slovy aby bylo možno
ukládaný trest vnímat jako trest spravedlivý.
Trestem přiměřeným, odpovídajícím hlediskům účelu trestu, testu proporcionality
plynoucímu z imperativu právního státu a v něm chápané osobní svobody a konečně
přihlížejícím relevantně k délce řízení, dovolací soud shledal trest odnětí
svobody vyměřený na samé dolní hranici zákonné trestní sazby § 250 odst. 3 tr.
zák. v trvání dvou let, který však není spojen s jeho bezprostředním výkonem.
Za splnění podmínek § 58 odst. 1 tr. zák. výkon trestu odnětí svobody podmíněně
odložil na zkušební dobu stanovenou podle § 59 odst. 1 tr. zák. u obviněného
Ing. J. K. na pět let, u obviněné Ing. D. P. na čtyři roky, čímž odlišil míru
zavinění obviněných, která je vyšší u obviněného Ing. J. K. Podle § 59 odst. 2
tr. zák. oběma obviněným uložil povinnost, aby podle svých sil nahradili škodu,
kterou trestným činem způsobili. Předpoklady pro event. ukládání dohledu ve
smyslu § 26a a § 26b tr. zák. nebyly shledány, poněvadž s ohledem na hodnocení
obou obviněných a způsob jejich života po spáchání činu nelze předpokládat ani
očekávat, že by mohl plnit účel vymezený v § 26a odst. 2 tr. zák.
Do druhu a výměry takto ukládaného trestu promítl na straně jedné požadavek
respektování a ochrany osobní svobody obviněných, na straně druhé kompenzaci
porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě v souladu s dosavadní
judikaturou Evropského soudu pro lidská práva a reagoval tak především na
nepříznivé důsledky pětileté délky řízení, z čehož téměř polovina byla
zapříčiněna bezdůvodnými průtahy soudu prvního stupně, a potažmo i na dobu, jež
uplynula od spáchání činu.
Závěrem Nejvyšší soud poznamenává, že tímto rozhodnutím nebyla nijak dotčena
rozhodnutí soudů obou stupňů nejen ve výroku o vině trestným činem podvodu
podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb.,
ale ani ve výroku o náhradě škody.
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 19. července 2006
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková