K vyloučení advokáta jako zvoleného obhájce obviněného z důvodu, že by v budoucnu mohl být jako svědek vyslechnut
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
Nález
Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Pavla Holländera a Miloslava Výborného - ze dne 13. ledna 2009
sp. zn. IV. ÚS 1855/08
ve věci ústavní stížnosti Ing. J. T. proti usnesení Městského státního zastupitelství v Brně ze dne 10. července 2008 č. j. 1 ZT 286/2008-10 o zamítnutí stížnosti proti usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání.
Výrok
Usnesení Městského státního zastupitelství v Brně ze dne 10. července 2008 č. j. 1 ZT 286/2008-10 se zrušuje.
Odůvodnění
Po stručné rekapitulaci věci stěžovatel namítá protiústavnost postupu policejního orgánu a následně Městského státního zastupitelství v Brně, kterou spatřuje v nerespektování nálezu Ústavního soudu
sp. zn. II. ÚS 2445/07
(viz níže), dle něhož pro vyloučení obhájce z obhajování podle § 37a odst. 1 písm. a) trestního řádu nepostačuje úmysl orgánů činných v trestním řízení někdy v budoucnu obhájce jako svědka vyslechnout a ani samotné předvolání obhájce jako svědka k výslechu. K uvedenému stěžovatel dodává, že k datu podání ústavní stížnosti nebyla JUDr. K. T. jako svědek předvolána.
Pro uvedené, tj. pro porušení základního práva na obhajobu podle čl. 37 odst. 2 Listiny, domáhá se stěžovatel zrušení usnesení Městského státního zastupitelství v Brně ze dne 10. července 2008 č. j. 1 ZT 286/2008-10.
Dne 22. prosince 2008 byl Ústavnímu soudu doručen návrh stěžovatele na projednání předmětné věci mimo pořadí z důvodu naléhavosti, jenž se zejména opírá o skutečnost podání obžaloby Městským státním zastupitelstvím v Brně ve věci sp. zn. 1 ZT 286/2008 dne 16. prosince 2008, jakož i přetrvávající zastupování ustanoveným, a nikoli zvoleným obhájcem.
Na základě výzvy Ústavního soudu podle § 42 odst. 4 a § 76 odst. l zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, podal dne 15. srpna 2008 státní zástupce Městského státního zastupitelství v Brně k předmětné ústavní stížnosti vyjádření. Uvádí v něm, že dle jeho názoru v předmětné věci nedošlo k zásahu do ústavně zaručeného práva na obhajobu, neboť obviněnému byl po dobu dosavadního průběhu trestního stíhání ustanoven obhájce. JUDr. T. nebylo možno v daném řízení akceptovat jakožto obhájkyni obviněného, přestože nebylo rozhodnuto o zahájení jejího trestního stíhání za účastenství na daném trestném jednání, a to z toho důvodu, že "vystupuje v daném řízení v nezastupitelném postavení svědka a v přípravném řízení se dostavila k podání vysvětlení". Státní zástupce dále konstatuje, že při uvedeném úkonu JUDr. T. odmítla vypovídat, přesto bude v rámci dalšího průběhu řízení (tj. v řízení před soudem) z jeho strany navrhován její výslech v postavení svědka. Nadto dle jeho přesvědčení nebylo možno akceptovat JUDr. T. jako obhájkyni vlastního manžela s ohledem na stavovské předpisy upravující výkon advokacie. Upozorňuje závěrem, že posouzení zákonnosti dosavadního průběhu trestního řízení včetně aplikace ustanovení o právu na obhajobu obviněného bude předmětem úvah soudu rozhodujícího v dané věci, resp. soudů rozhodujících o opravných prostředcích.
V replice k vyjádření účastníka, doručené Ústavnímu soudu dne 22. září 2008, stěžovatel namítá nekonkrétnost odkazu na stavovské předpisy ohledně nepřípustnosti obhajovat v trestním řízení manželského partnera, jakož i jeho věcnou neopodstatněnost.
Dle ustanovení § 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. může Ústavní soud se souhlasem účastníků od ústního jednání upustit, nelze-li od něj očekávat další objasnění věci. Vzhledem k tomu, že oba účastníci, tj. stěžovatel v podání doručeném Ústavnímu soudu dne 22. září 2008, účastník řízení pak ve svém vyjádření k ústavní stížnosti doručeném Ústavnímu soudu dne 19. srpna 2008, vyjádřili svůj souhlas s upuštěním od ústního jednání, a dále vzhledem k tomu, že Ústavní soud má za to, že od jednání nelze očekávat další objasnění věci, bylo od ústního jednání v předmětné věci upuštěno.
Hodnocení ústavnosti zásahu orgánu veřejné moci do základních práv a svobod se skládá z několika komponentů [nález
sp. zn. III. ÚS 102/94
ze dne 15. 12. 1994 (N 61/2 SbNU 175), nález
sp. zn. III. ÚS 114/94
ze dne 16. 2. 1995 (N 9/3 SbNU 45), nález
sp. zn. III. ÚS 84/94
ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257), nález
sp. zn. III. ÚS 142/98
ze dne 4. 6. 1998 (N 65/11 SbNU 131), nález
sp. zn. III. ÚS 224/98
ze dne 8. 7. 1999 (N 98/15 SbNU 17) a další]. Prvním je posouzení ústavnosti aplikovaného ustanovení právního předpisu (což vyplývá z § 78 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Dalšími komponenty jsou hodnocení dodržení ústavních procesních práv, a konečně posouzení ústavně konformní interpretace a aplikace hmotného práva.
Z pohledu jednoduchého práva relevantního v rozsahu ústavněprávního posouzení na předmětnou věc dopadají ustanovení § 35 odst. 3 a § 37a odst. 1 písm. a) trestního řádu.
V předmětné věci Ústavní soud důvod pro postup podle § 78 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, neshledal.
Podle § 37a odst. 1 písm. a) trestního řádu o vyloučení advokáta jako zvoleného obhájce z obhajování z důvodů uvedených v § 35 odst. 3 trestního řádu rozhoduje toliko soudce. K interpretaci uvedeného zákonného ustanovení nutno konstatovat, že obviněný si zvolí obhájce tím, že s ním uzavře smlouvu o poskytování právních služeb a udělí mu plnou moc, kterou se v řízení obhájce prokazuje. Tato smlouva je právním důvodem vzniku zastoupení, jež vzniká její účinností, a její právní účinky jsou spjaty s předložením plné moci. Vyloučení zvoleného obhájce jako mimořádně významný zásah do práva na obhajobu a s ním spjaté svobody volby obhájce je tudíž svěřeno toliko nezávislému soudci a toliko ze zákonem stanovených důvodů.
V rozhodované věci v přípravném řízení tak ale bylo učiněno nejdříve jiným zásahem orgánu veřejné moci (postupem policejního orgánu) a následně - nepřímo - rozhodnutím státního zástupce o zamítnutí stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání z důvodu jejího podání neoprávněnou osobou. Již tato skutečnost v rovině práva jednoduchého založila rozpor ústavní stížností napadeného rozhodnutí státního zástupce s ustanovením § 37a odst. 1 písm. a) trestního řádu.
Posouzení předmětné věci se odvíjí dále od interpretace § 35 odst. 3 trestního řádu. K této otázce se Ústavní soud autoritativně vyjádřil v nálezu
sp. zn. II. ÚS 2445/07
ze dne 3. 4. 2008 (N 65/49 SbNU 15), přičemž právní závěry vyslovené v uvedeném nálezu plně dopadají i na daný případ. Ústavní soud předně s poukazem na ustanovení čl. 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny, jakož i čl. 6 odst. 3 písm. b) a c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") konstatoval, že každý, kdo je obviněn z trestného činu, má mj. právo na přiměřený čas a možnosti k přípravě své obhajoby a právo obhajovat se osobně nebo za pomoci obhájce podle vlastního výběru, přičemž tyto ústavní záruky se promítají i do příslušného procesního předpisu, do trestního řádu (§ 33 odst. 1 trestního řádu), jenž je ve shodě s ústavním pořádkem budován zcela zřetelně na zásadě priority volby obhájce (§ 33 odst. 1, § 37 odst. 2 trestního řádu), kterou je obviněný (obžalovaný) oprávněn uplatnit v kterémkoli stadiu neskončeného řízení (§ 37 odst. 2 trestního řádu); je proto zásadně věcí obviněného (obžalovaného), kdy a koho z osob oprávněných k poskytování právní pomoci formou obhajoby v trestním řízení (§ 37 trestního řádu) svou obhajobou pověří, příp. zda svého práva volby vůbec využije. Pokud si však obviněný obhájce sám zvolí, může stát do jeho svobodného výběru zasáhnout pouze za splnění zákonem stanovených podmínek, které je nutno vždy vykládat restriktivně se zřetelem na jeho ústavně zaručená práva. Důvod k vyloučení obhájce z obhajování podle § 37a odst. 1 písm. a) trestního řádu je dán za podmínky, že v tomto řízení obhájce jako svědek vypovídá, jako znalec podává znalecký posudek anebo je činný jako tlumočník (§ 35 odst. 3 trestního řádu). Nepostačuje úmysl orgánů činných v trestním řízení někdy v budoucnu obhájce jako svědka vyslechnout, ani samotné předvolání obhájce jako svědka k výslechu. Jinými slovy tato překážka nenastane, pokud advokát, který má být ve věci činný jako obhájce, v trestním řízení nebude vypovídat jako svědek, nepodá znalecký posudek nebo nebude činný jako tlumočník, byť je i k úkonům trestního řízení, v rámci nichž by měl takto vystupovat, předvolán či o nich vyrozuměn.
Z pohledu takto Ústavním soudem nastíněné ústavně konformní interpretace ustanovení § 35 odst. 3 trestního řádu nelze než uzavřít, že policejní orgán svým postupem a následně státní zástupce ústavní stížností napadeným rozhodnutím založili v rovině práva jednoduchého porušení § 35 odst. 3 a § 37a odst. 1 písm. a) trestního řádu, v rovině práva ústavního dotčení v základním právu plynoucím z čl. 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny, jakož i čl. 6 odst. 3 písm. b) a c) Úmluvy.
Pro uvedené Ústavní soud usnesení Městského státního zastupitelství v Brně ze dne 10. července 2008 č. j. 1 ZT 286/2008-10 zrušil [§ 82 odst. 1 a odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.].