Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Tomášem Langáškem o ústavní stížnosti Julie Zachařové, zastoupené advokátkou JUDr. Martinou Pixovou, sídlem Bozděchova 1840/7, proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 4 Cmo 190/2025-177 ze dne 8. září 2025 a usnesení Městského soudu v Praze č. j. 72 Cm 19/2025-59 ze dne 29. května 2025, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny a právo na rovnost účastníků řízení čl. 37 odst. 3 Listiny. Stěžovatelka nebyla účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, která proto považuje za jiný zásah orgánu veřejné moci.
2. Z ústavní stížnosti vyplynulo, že před Městským soudem v Praze je vedeno řízení, v němž se žalobkyně (společnost MI Estate s.r.o.) po svých bývalých jednatelích domáhá zaplacení 67 787 332 Kč s příslušenstvím. K návrhu žalobkyně městský soud v daném řízení napadeným usnesením nařídil předběžné opatření, kterým prvnímu žalovanému (synovi stěžovatelky) uložil zdržet se jakéhokoliv nakládání s blíže specifikovanými nemovitostmi. Vrchní soud v Praze napadeným usnesením k odvolání účastníků prvostupňové rozhodnutí potvrdil.
3. Stěžovatelka namítá, že nemovitosti, s nimiž podle předběžného opatření nemá první žalovaný nakládat, na ni byly převedeny na základě darovací smlouvy uzavřené dne 24. 3. 2025, přičemž zápis vlastnického práva byl proveden 28. 5. 2025. Stěžovatelka z toho dovozuje, že nebyly splněny zákonné podmínky pro vydání předběžného opatření, které zasahuje do jejích práv, neboť vyvolává právní nejistotu, protože by na jeho základě mohla být zpochybněna platnost samotného převodu vlastnického práva k nemovitostem. Stěžovatelka přitom nebyla účastníkem řízení, a to ani v části o návrhu na nařízení předběžného opatření, a nemohla v něm bránit svá práva.
4. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána někým zjevně neoprávněným. Je tomu tak proto, že stěžovatelka nebyla účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, která stěžovatelce ani neuložila žádnou povinnost a nejsou způsobilá zasáhnout do jejích práv [srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1791/16
ze dne 1. 7. 2016, bod 6, či nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2355/22
ze dne 24. 1. 2023 (N 14/116 SbNU 115), bod 17].
5. Je pravda, že Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 30/95
ze dne 10. 1. 1996 (N 3/5 SbNU 17) připustil, že se stěžovatelé mohou ústavní stížností za určitých okolností bránit i proti rozhodnutím vydaným v řízení, jehož nebyli účastníkem; takové rozhodnutí vůči nim může představovat "jiný zásah orgánu veřejné moci" ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky. Předpokladem takového postupu (kterému navíc ne zcela odpovídá stěžovatelkou zvolený petit) ale je, že napadeným rozhodnutím bylo (pravomocně) rozhodnuto o právech stěžovatelů. Tak tomu zde není.
6. Dané předběžné opatření uložilo povinnost osobě od stěžovatelky odlišné a stěžovatelka v ústavní stížnosti nevysvětlila, jak jím je zasahováno právě do jejích vlastnických práv s výjimkou tvrzení o právní nejistotě způsobené tím, že by předběžným opatřením mohla být zpochybněna platnost převodu vlastnického práva na její osobu. Toto tvrzení ale není blíže vysvětleno, naopak na jiném místě stěžovatelka argumentuje tím, že předběžné opatření "zcela evidentně není schopno dosáhnout zamýšlených právních následků".
Pokud skutečně byl převod vlastnictví v době vydání předběžného opatření dokonán (jak stěžovatelka tvrdí), pak řešené předběžné opatření samo o sobě není způsobilé tento převod zpochybnit (byť pochopitelně okolnosti vedoucí k jeho vydání mohou být významné i při řešení souvisejících právních sporů). Dojde-li v budoucnosti k zásahu do stěžovatelčina vlastnického práva, kterého se nyní jen obává, může jí být poskytnuta soudní ochrana včetně - za splnění všech zákonných podmínek - ochrany v řízení o ústavní stížnosti, pokud tyto procesní prostředky v souladu s právem uplatní.
K podání této ústavní stížnosti ale stěžovatelka oprávněna není.
7. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 11. listopadu 2025
Tomáš Langášek v. r.
soudce zpravodaj