Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce Vladimíra Sládečka a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti V. P., zastoupené Mgr. Lindou Havránkovou, advokátkou se sídlem Dlouhá 101/13, Hradec Králové, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. července 2018 sp. zn. 44 To 282/2018, a usnesení Policie ČR, Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy, SKPV, OOK, 5. oddělení, ze dne 10. května 2018 č. j. KRPA-85522-123/TČ-2018-000075-FAU, za účasti Městského soudu v Praze a Policie ČR, Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy, SKPV, OOK, 5. oddělení, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka napadla v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť je přesvědčena, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a přiložených dokumentů vyplývá, že usnesením Policie ČR, Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy, SKPV, OOK, 5. oddělení, ze dne 10. 5. 2018 č. j. KRPA-85522-123/TČ-2018-000075-FAU, bylo rozhodnuto o zajištění specifikovaných nemovitých věcí stěžovatelky podle § 79a odst. 1 tr. řádu, neboť zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že jsou výnosem z trestné činnosti stěžovatelčiny sestry M. K., která je od března roku 2018 trestně stíhána pro trestný čin zpronevěry.
3. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 19. 7. 2018 sp. zn. 44 To 282/2018 byla odmítnuta stěžovatelčina stížnost proti usnesení policie.
4. Stěžovatelka namítá zejména nedostatečnost odůvodnění usnesení policie ohledně předpokladů pro aplikaci § 79a tr. řádu. Důvody, pro které M. K. posílala peněžní prostředky na stěžovatelčiny bankovní účty, stěžovatelka policejnímu orgánu osvětlila. Využila je totiž podle pokynů sestry k úhradě nákladů na rekonstrukci sestřina bytu. Koupě zajištěných nemovitostí stěžovatelka financovala z jiných zdrojů, které podrobně policii popsala, a znovu tak činí v ústavní stížnosti. Konstatování městského soudu v tom smyslu, že nelze s naprostou jistotou vyloučit, že k nákupu nemovitostí nepoužila, byť i z části, prostředky pocházející z trestné činnosti zasílané sestrou, nepovažuje za dostatečné odůvodnění. Zdůrazňuje, že s trestnou činností sestry "nemá nic společného" a rozsah zajištěného majetku v jejím vlastnictví je mnohem větší než v případě sestry. Dodává, že zajištění týkající se jejích bankovních účtů Městský soud v Praze usnesením ze dne 19. 7. 2018 zrušil. Stěžovatelka proto nerozumí tomu, proč ještě trvá zajištění nemovitostí.
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
6. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že již v nálezu ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 62/95
(N 78/4 SbNU 243) vyslovil tezi, dle níž ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které vyplývají z příslušných právních norem upravujících to které řízení. Konstatoval, že trestní řízení je zákonem upravený proces poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci. Co do své zákonnosti a ústavnosti prakticky neustále podléhá kontrole státního zastupitelství a posléze, zejména při vlastním rozhodování o meritu věci, i soudnímu přezkumu.
Ingerenci Ústavního soudu do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení je proto nutno považovat, s výjimkou zcela mimořádné situace, za nepřípustnou, případně přinejmenším za nežádoucí. Její možnost je tak v těchto souvislostech nutno vykládat restriktivním způsobem. Své místo má pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu a zákonnému procesněprávnímu rámci a tyto vady nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit.
7. V řadě druhé lze uvést, že majetkové hodnoty zajišťované podle § 79a a násl. tr. řádu představují majetek podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a zajištění samotné je opatřením zasahujícím do základního práva na pokojné užívání majetku. Jde ovšem o opatření dočasné, svou povahou zatímní a zajišťovací, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci. Nelze tudíž mluvit o "zbavení majetku" podle druhé věty odst. 1 článku 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, nýbrž pouze o opatření týkající se "užívání majetku" podle odst. 2 cit. ustanovení (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Handyside proti Spojenému království, č. 5493/72, § 62). Na druhou stranu skutečnost, že jde pouze o časově omezené opatření, nevylučuje jeho způsobilost zasáhnout do ústavně zaručených práv osob.
8. Při posuzování ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů upravených v § 79a a násl. tr. řádu Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření. Zajištění je institutem, který napomáhá objasňování závažné, zejména hospodářské, kriminality, jehož podstatou je nikoliv odejmutí daných prostředků majiteli, ale omezení dispozičního práva s nimi tak, aby nemohlo dojít k jejich zneužití. Jde o omezení vlastnického práva dotčených subjektů, avšak v rámci výluky z ochrany vlastnictví, která je při zachování v zákoně specifikovaných podmínek přiměřená cíli sledovanému právní úpravou, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů (§ 1 odst. 1 tr. řádu) i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností.
9. Požadavky, jež jsou na rozhodnutí o zajištění majetkových hodnot dle ustanovení § 79a a násl. tr. řádu z pohledu ústavního rámce kladeny, Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti zformuloval do následujících tezí: musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydáno příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2, čl. 38 odst. 1 Listiny) a nemůže být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny). Posouzení vlastních podmínek vydání rozhodnutí o zajištění je pak především věcí příslušných orgánů veřejné moci; při naplnění uvedených požadavků další přezkum Ústavnímu soudu nepřísluší, a to zejména z toho důvodu, že by předjímal výsledek dosud neskončeného trestního řízení (obdobně viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9.
10. 2007 sp. zn. I. ÚS 105/07 ). Kromě toho, i za situace, kdy orgány činné v trestním řízení, ač povinny při svém rozhodování respektovat ústavně zaručená lidská práva a svobody, tomuto požadavku nedostojí, platí, že důvodnost trestního stíhání a oprávněnost úkonů, které s ním souvisejí, je v prvé řadě posuzována v soustavě orgánů činných v trestním řízení, a to tak, aby v případě pochybení mohly zjednat nápravu již na této úrovni. Nutno zdůraznit, že je možné i následně (prakticky kdykoli) žádat o zrušení zajištění.
Zároveň zákon stanoví, že není-li zajištění pro účely trestního řízení již nutné, orgán činný v trestním řízení je zruší nebo omezí i bez podnětu.
10. Zajištění lze provést, nasvědčují-li zjištěné skutečnosti tomu, že určité majetkové hodnoty jsou určeny ke spáchání trestného činu, nebo k jeho spáchání byly použity, nebo jsou výnosem z trestné činnosti. Vyšší stupeň pravděpodobnosti, dostatečně odůvodněný konkrétními zjištěnými skutečnostmi, postačí. V této souvislosti je třeba si uvědomit, že na počátku řízení, kdy je potřeba získané poznatky rychle vyhodnotit a hrozí nebezpečí z prodlení, nelze na zdroje, z nichž pravděpodobnost takového určení majetkových hodnot vyplynula, vztáhnout obecné požadavky hodnověrnosti, věrohodnosti a spolehlivosti, jaké jsou jinak kladeny na důkazy v trestním procesu.
Z preventivní povahy zajišťovacích institutů přirozeně vyplývá, že se pohybují vždy v rovině pravděpodobnosti, a nikoli jistoty, ohledně budoucích následků, jež se snaží předvídat. Závěr, že majetkové hodnoty mají uvedené určení, tedy nemusí být plně hodnověrný a není ani konečný, neboť může být dalším šetřením vyvrácen. Přitom výsledky trestního řízení Ústavní soud nemůže svým rozhodnutím předjímat.
11. Ústavní soud se vzhledem k uvedenému zaměřil zejména na posouzení, zda rozhodnutí o zajištění má zákonný podklad, zda bylo vydáno příslušným orgánem, a zda není projevem svévole, to vše posuzováno s přihlédnutím k možnostem stěžovatelky dosáhnout nápravy případných pochybení prostředky zakotvenými v trestněprávní úpravě. Důvody k vyhovění ústavní stížnosti přitom neshledal.
12. Napadená rozhodnutí zákonný podklad nepostrádají, když zajištění nemovitostí probíhá v režimu podle § 79a tr. řádu. Rozhodováno je přitom orgány k tomu trestním řádem určenými. Stejně tak Ústavní soud ve věci neshledal existenci svévole. I když stěžovatelka tvrdí opak, Ústavní soud nemá za to, že by odůvodnění napadených usnesení snad byla natolik obecná, že by svědčila o libovůli v rozhodování, která by mohla být důvodem k zásahu Ústavního soudu.
13. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 14. listopadu 2018
Tomáš Lichovník v. r. předseda senátu