Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v plénu složeném z předsedy Pavla Rychetského a soudců Jaroslava Fenyka, Josefa Fialy, Jana Filipa, Jaromíra Jirsy, Tomáše Lichovníka, Jana Musila, Vladimíra Sládečka, Radovana Suchánka, Kateřiny Šimáčkové, Vojtěcha Šimíčka, Milady Tomkové, Davida Uhlíře a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Milana Boldyse, zastoupeného Mgr. Martinou Pekárkovou, advokátkou, Advokátní kancelář se sídlem Nebušická 709, Horoměřice, proti rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 31. 8. 2015 č. j. 11 C 68/2014-82, ve znění opravného usnesení ze dne 9. 10. 2015 č. j. 11 C 68/2014-101, vedené pod sp. zn. I. ÚS 3290/15 , a ve věci ústavní stížnost téhož stěžovatele, zastoupeného stejnou advokátkou, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. 1. 2016 č. j. 21 Co 277/2015-108 a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. 1. 2016 č. j. 21 Co 277/2015-111, vedené pod sp. zn. III. ÚS 922/16 , takto:
Ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. I. ÚS 3290/15 a sp. zn. III. ÚS 922/16 se spojují ke společnému řízení a nadále budou vedeny pod sp. zn. I. ÚS 3290/15
.
1. Ústavní soud obdržel ve výroku uvedené ústavní stížnosti, jimiž se stěžovatel domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí a zrušení ustanovení § 202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, ve slovech: „k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží“.
2. Podle ustanovení § 63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve spojení s ustanovením § 112 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, může Ústavní soud spojit ke společnému projednání věci, které u něho byly zahájeny a skutkově spolu souvisejí, nebo se týkají týchž účastníků. V případě uvedených ústavních stížností jde o dvojí druh rozhodnutí o téže věci stěžovatele (v procesním postavení žalovaného). Konkrétně se jedná nejprve o rozhodnutí soudu prvního stupně a poté soudu odvolacího, vždy o žalobě České kanceláře pojistitelů na zaplacení částky 5 314 Kč s příslušenstvím, přičemž stěžovatel napadl též dvě rozhodnutí odvolacího soudu podáním, jež označil jako doplnění ústavní stížnosti a které je u zdejšího soudu vedeno pod samostatnou sp. zn. III. ÚS 922/16
. Ústavní soud proto nemohl při respektu k internímu označení věcí konat jinak, než je spojit ke společnému projednání pod první (reálně vzato jedinou možnou) sp. zn. I. ÚS 3290/15
.
3. V souladu s rozhodnutím pléna Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2015 č. Org. 60/15 a s rozvrhem práce pro rok 2016 je soudce zpravodajem v této věci soudce Ludvík David.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 19. dubna 2016
Pavel Rychetský, v. r. předseda Ústavního soudu
a navazujících rozhodnutí.
14. Dalším bodem ústavní stížnosti stěžovatele je posouzení přípustnosti odvolání proti rozhodnutí o nákladech řízení. Ustanovení § 202 odst. 2 o. s. ř. je jednoznačným prolomením jinak platné zásady dvojinstančnosti soudního řízení, neboť novela občanského soudního řádu č. 30/2000 Sb. umožnila nepřípustnost odvolání v tzv. bagatelních věcech (hranice 10 000 Kč). Ostatně i Ústavní soud konstatoval, že z ústavního hlediska není civilní řízení povinně dvoustupňové, pročež vyloučení vybraných rozhodnutí z odvolacího přezkumu z ústavních mezí nevybočuje.
Jednostupňové soudnictví nepovažuje Ústavní soud za protiústavní, pokud nezakládá rozpor s principem proporcionality (k tomu viz např. nález Ústavního soudu ze dne 13. 1. 2015 sp. zn. II. ÚS 2186/14 ). To platí i o vyloučení odvolání proti procesním rozhodnutím v rámci odvolacího řízení (viz například usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010 sp. zn. IV. ÚS 1268/10 ). Proto bylo-li rozsudkem rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 10 000 Kč (k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží) a pokud nejde o rozsudek pro uznání či o rozsudek pro zmeškání, odvolání není přípustné.
Příslušenství pohledávky je definováno v § 513 občanského zákoníku jako úroky, úroky z prodlení, poplatek z prodlení a náklady spojené s jejím uplatněním. Nerozhoduje tedy ani výše požadovaných úroků či výše nákladů řízení. K tomu je možné uvést například i nález Ústavního soudu ze dne 11. 4. 2012 sp. zn. IV. ÚS 498/2012
(N 2/76 SbNU 41), podle něhož není-li odvolání přípustné ve věci samé, není přípustné ani proti vedlejším výrokům obsaženým v rozsudku soudu prvního stupně, tedy např. proti výroku o příslušenství, o lhůtě k plnění, o předběžné vykonatelnosti nebo výroku o náhradě nákladů řízení.
15. Návrhem na zrušení ustanovení § 202 odst. 2 o. s. ř. se již Ústavní soud ve své judikatuře také opakovaně zabýval, přičemž jeho rozpor s ústavním pořádkem České republiky neshledal [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 150/03 ze dne 6. 11. 2003 (N 128/31 SbNU 149), nález sp. zn. IV. ÚS 2369/13 ze dne 28. 5. 2014 nebo nález sp. zn. IV. ÚS 548/14 ze dne 12. 6. 2014]. Naopak vždy vyzdvihl maximu, kterou pro posuzování ústavnosti instančního soudního přezkumu vyslovil v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 15/01 ze dne 31.
10. 2001 (N 164/24 SbNU 201; 424/2001 Sb.): "Žádný právní řád není a nemůže být z pohledu soustavy procesních prostředků k ochraně práv, jakož i z pohledu soustavy uspořádání přezkumných instancí budován ad infinitum. Každý právní řád generuje a nutně musí generovat i určitý počet chyb. Účelem přezkumného, resp. přezkumných řízení může reálně být takováto pochybení aproximativně minimalizovat a nikoli bezezbytku odstranit. Soustava přezkumných instancí je proto výsledkem poměřování na straně jedné úsilí o dosažení panství práva, na straně druhé efektivity rozhodování a právní jistoty."
16. Vzhledem k výše uvedenému nelze dospět k jinému závěru, než že v posuzované věci nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatele. Jeho stížnost je nutno označit za zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Z tohoto důvodu byla ústavní stížnost stěžovatele odmítnuta. Návrh stěžovatele na zrušení části ustanovení § 202 odst. 2 ve znění: "k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží" Ústavní soud posoudil s ohledem na výše uvedené též jako zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 13. prosince 2016
Vojtěch Šimíček, v. r. předseda senátu