Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A. I., zastoupeného Mgr. Umarem Switatem, advokátem, sídlem Dědinova 2011/19, Praha 11 - Chodov, směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 4. 2021 sp. zn. 5 To 83/2021 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2021 č. j. 3 Tdo 889/2021-739; za účasti Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů. Je přesvědčen, že obecné soudy svým postupem porušily jeho základní práva zaručená v čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a rovněž v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti a z připojených soudních rozhodnutí, stěžovatel byl (v petitu ústavní stížnosti nenapadeným) rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 uznán vinným přečinem úvěrového podvodu, a za to odsouzen k trestu odnětí svobody v délce 4 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu 15 měsíců. Uvedeného se měl dopustit tím, že požádal v bance o hypotéční úvěr ve výši 2,7 milionu Kč, přičemž žádost doložil nepravdivým potvrzením o výši příjmu. Daný dokument mu připravila jiná osoba (dále jen jako "falzifikátor"), odsouzená v tomtéž soudním řízení. Banka žádosti o úvěr nevyhověla. Odvolání stěžovatele odvolací soud napadeným usnesením zamítl. Nejvyšší soud poté odmítl dovolání stěžovatele druhým napadeným usnesením.
3. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, samotným účastníkům jsou všechny skutečnosti známy.
4. Stěžovatel s nadepsanými rozhodnutími obecných soudů nesouhlasí. Domnívá se, že skutková zjištění v řízení jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Stěžovatel byl v podstatě odsouzen pouze na základě výpovědi falzifikátora, soudy přitom nezdůvodnily, proč v situaci tvrzení proti tvrzení uvěřily této výpovědi, a naopak výpověď stěžovatele označily za nevěrohodnou. Učinily tak přestože byl stěžovatel dosud bezúhonný, zatímco falzifikátor "zkušený kriminálník". Jelikož zde nebyl dostatek důkazů o vině stěžovatele, měly soudy uplatnit zásadu in dubio pro reo a osvobodit jej.
5. Ústavní stížnost byla podána ve lhůtě osobou oprávněnou a řádně zastoupenou, jde o návrh přípustný a k jeho projednání je Ústavní soud příslušný.
6. Ústavní soud nicméně posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
7. Dále je třeba zdůraznit, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Stěžovatel ve skutečnosti rozporuje skutkové závěry obecných soudů, respektive odlišně hodnotí provedené důkazy (např., které výpovědi měly soudy uvěřit). Přezkumu těchto skutečností se nicméně v řízení o ústavní stížnosti, s ohledem na postavení Ústavního soudu, nelze úspěšně domáhat.
Totéž platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, případně jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Na tomto místě je rovněž třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem (§ 2 odst. 5, 6 trestního řádu), přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy).
Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl.
36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (za všechny srov. nález ze dne 20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS 84/94 , všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
8. Jak již bylo naznačeno, stěžovatel sice zmíněný extrémní nesoulad namítá, žádné přesvědčivé argumenty pro podpoření takové situace ovšem nepředkládá. Jádro dokazování probíhalo v řízení logicky před nalézacím soudem, proto je poněkud nepochopitelné, že rozsudek prvostupňového soudu stěžovatel zrušit nepožaduje. Ústavnímu soudu vzhledem k tomu spíše nad rámec ústavní stížnosti uvádí, že se nedomnívá, že by se nalézací soud dopustil nějakého vybočení z mezí volného hodnocení důkazů. Vědom si výše předestřeného omezení svých pravomocí ve vztahu k obecným soudům, nevidí důvodu zde podrobně přezkoumávat jednotlivé námitky stěžovatele k dokazování, postačí v tomto odkázat na body 41 a 42 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu.
Příslušné pasáže již ústavní stížností napadených usnesení odvolacího a dovolacího soudu poté stručně ale přesvědčivě vypořádávají (s ústavní stížností shodné) námitky stěžovatele a konstatují řádný postup prvostupňového soudu. Lze snad jen shrnout, že stěžovatel rozhodně nebyl odsouzen pouze na základě výpovědi falzifikátora, jak se pokouší tvrdit - jeho jednání bylo doloženo i několika listinnými důkazy.
9. Ústavní soud s ohledem na uvedené zdůrazňuje, že právo na spravedlivý proces není možné pojímat tak, že by zaručovalo stěžovateli nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje mu toliko právo na spravedlivé soudní řízení (ve vztahu k trestnímu řízení např. nález ze dne 1. 4. 2015 sp. zn. I. ÚS 2726/14 ). V projednávané věci Ústavní soud nemá proti skutkovým a právním závěrům obecných soudů ústavněprávních výhrad. Ústavní stížnost proto odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 11. ledna 2022
Jaromír Jirsa v. r. předseda senátu