Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Mgr. Zuzany Candiglioty, advokátky, sídlem Burešova 615/6, Brno, 2) Alojze Cipka, zastoupeného stěžovatelkou 1), proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 20 Co 279/2023-67 ze dne 22. 9. 2023, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 2 domáhal proti České republice - Ministerstvu spravedlnosti náhrady nemajetkové újmy ve výši 100 000 Kč z titulu nezákonných rozhodnutí vydaných v trestním řízení, které zrušil Ústavní soud nálezem sp. zn. II. ÚS 1376/18 ze dne 10. 12. 2019 (N 207/97 SbNU 222) pro porušení práva stěžovatele na účinné vyšetřování vyplývající z čl. 7 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovateli byla rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 19 C 237/2020-46 ze dne 31. 5. 2022 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ("městský soud") č. j. 11 Co 301/2022-281 ze dne 7. 12. 2022 přiznána náhrada nemajetkové újmy ve výši 10 000 Kč a náhrada nákladů řízení ve výši 65 569 Kč. V řízení byl stěžovatel zastoupen stěžovatelkou; jeho žádosti o osvobození od soudních poplatků nebylo vyhoveno.
2. Následně podal stěžovatel návrh na částečné zastavení exekuce co do částky 67 569 Kč (skládající se z nákladů řízení z rozsudku městského soudu č. j. 11 Co 301/2022-281 navýšené o 2 000 Kč za zaplacený soudní poplatek), která je proti němu vedena u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 67 EXE 2762/2021 a prováděna na základě vykonatelného výkazu nedoplatků oprávněné Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky ("Všeobecná zdravotní pojišťovna"), na veřejném pojištění ve výši 45 841 Kč a dlužném penále ve výši 71 432 Kč. Usnesením č. j. 67 EXE 2762/2021-29 ze dne 18. 4. 2023 Obvodní soud pro Prahu 4 exekuci v rozsahu jejího vedení na základě exekučního příkazu k provedení exekuce přikázáním jiné peněžité pohledávky č. j. 171 EX 02125/21-069 ze dne 9. 12. 2022 (náhrady nemajetkové újmy a náhrady nákladů řízení) částečně zastavil co do částky 18 892 Kč; ve zbývající části návrh stěžovatele zamítl.
3. Obvodní soud pro Prahu 4 vyšel z toho, že stěžovateli byla přiznána náhrada nemajetkové újmy ve výši 10 000 Kč a náhrada nákladů řízení ve výši 65 569 Kč a že stěžovatel měl se stěžovatelkou uzavřenou smlouvu o poskytování právních služeb, v níž se zavázal uhradit jí podílovou odměnu ve výši 25 % z hodnot protistranou poskytnutého plnění a v případě pravomocně přiznané náhrady nákladů řízení odměnu (vyjma soudního poplatku). Tím by se však dluh stěžovatele na veřejném zdravotním pojištění snížil jen minimálně, a proto je ujednání ohledně další odměny rozporné s dobrými mravy. V souladu s dobrými mravy je stanovení odměny stěžovatelky ve výši 25 % z přisouzené částky i náhrady nákladů řízení, tedy v rozsahu 18 892 Kč, ohledně nichž Obvodní soud pro Prahu 4 exekuci podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. částečně zastavil.
4. K odvolání Všeobecné zdravotní pojišťovny městský soud napadeným usnesením změnil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 tak, že se návrh stěžovatele na částečné zastavení exekuce zamítá. Městský soud neshledal žádné vady exekučního titulu, které by zapříčinily, že by jeho výkon vedl ke zjevné nespravedlnosti či k popření principů právního státu. Takovou skutečnost nelze dovozovat podle městského soudu z toho, že exekučním příkazem byla postižena pohledávka stěžovatele proti státu, neboť ta náleží účastníkovi řízení, jehož zástupce-advokát je pouze platebním místem. Není relevantní, zda a na jakém základě se zavázal stěžovatel poskytnout část takto získaných finančních prostředků jinému. Případné neuhrazení odměny stěžovatelky je důsledkem jejího podnikatelského rizika, na něž přistoupila zastupováním nemajetného stěžovatele. Návrh stěžovatele tak nenaplňuje žádnou ze skutkových podstat pro zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 o. s. ř.
5. Ústavní stížností se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedeného usnesení; tvrdí, že jím byla porušena jejich ústavně zaručená práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), práva stěžovatele podle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny a právo stěžovatelky podle čl. 26 odst. 1 Listiny.
6. Stěžovatelé rekapitulují skutkové a procesní okolnosti věci. Stěžovatel je nemajetný a bez domova. Vyhledal právní pomoc stěžovatelky s tím, že orgány činné v trestním řízení jeho trestní oznámení na napadení městskými strážníky nevyšetřují s dostatečnou péčí. Ústavní soud mu dal za pravdu, na základě čehož se částečně domohl náhrady nemajetkové újmy po státu. Žádné prostředky mu však nebyly vyplaceny, neboť byly použity na uspokojení jeho dluhů v exekuci.
7. Stěžovateli vzniklo příkoří již v řízení o náhradě nemajetkové újmy, v němž mu soudy nesprávně nepřiznaly osvobození od soudních poplatků. Proto stěžovatelka za něj zaplatila soudní poplatek a převzala jeho zastoupení, neboť právo na právní pomoc musí být umožněno i jiným způsobem, a sice uzavřením smluvního poskytování právních služeb s advokátem, jakožto pojistka pro ochranu slabších, kterým by se jinak pomoci před soudy nedostalo. Podnikatelské riziko stěžovatelky spočívalo v tom, zda něco vymůže, nikoli v tom, že převzala právní zastoupení. Výkladem městského soudu by měl každý advokát odmítnout klienta s exekucemi, který nemá okamžitě na zaplacení právních služeb a v podstatě vylučuje možnost v takovém případě uzavřít s ním smlouvu o poskytování právních služeb za podílovou odměnu. Nebýt přitom právních služeb stěžovatelky, pro exekučně oprávněné by se nic nevymohlo. V konečném důsledku jsou to oprávnění, kteří se obohacují na stěžovatelkou poskytnuté právní pomoci.
8. Výkon exekuce k veškerému přisouzenému plnění z odškodňovacího řízení vede vzhledem k okolnostem stěžovatelů ke zjevné nespravedlnosti, porušuje jejich ústavně zaručená práva a je v rozporu s pozitivními i negativními závazky státu. Bylo by v rozporu s dobrými mravy, aby stěžovatelka nedostala za právní služby zaplaceno, a proto bylo namístě exekuci částečně zastavit podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., jak učinil Obvodní soud pro Prahu 4. Městský soud se formalisticky omezil pouze na bezvadnost exekučního titulu, aniž by posoudil důsledky výkonu exekuce v širších souvislostech; zejména měl zohlednit, že stěžovatelka pomohla pro stěžovatele získat finanční plnění a tím i částečně splatit vymáhaný dluh v exekuci, která by musela být dříve či později pro nemajetnost stěžovatele zastavena.
9. Ohledně své legitimace stěžovatelka argumentuje, že přestože formálně nebyla účastnicí řízení, jiný procesní prostředek k ochraně jejího práva zákon neposkytuje. V úvahu přichází pouze exekuční řízení na vymožení odměny proti svému klientovi, což je krajně neetické, mimo jiné proto, že stěžovatele stále zastupuje. Nadto jsou podle ní dány důvody podle § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, tedy že ústavní stížnost svým významem přesahuje její vlastní zájmy; opačný závěr by formalisticky odepřel možnost advokátů podávat ústavní stížnosti proti rozhodnutím, které zasahují do jejich majetkových práv. Ve vztahu ke stěžovatelce jde o "jiný zásah orgánu veřejné moci" ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky ("Ústava"). Přípustnost ústavní stížnosti dovozuje také z § 72 odst. 5 zákona o Ústavním soudu.
10. Soudce zpravodaj podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyzval k vyjádření městský soud a Všeobecnou zdravotní pojišťovnu.
11. Všeobecná zdravotní pojišťovna Ústavnímu soudu sdělila, že nebude uplatňovat práva vedlejší účastnice řízení.
12. Městský soud ve vyjádření uvedl, že jeho usnesení odpovídá zákonu a zásadám exekučního řízení. Stížnost stěžovatele není dostatečně odůvodněna a stěžovatelka postrádá aktivní legitimaci k podání ústavní stížnosti, protože nebyla účastnicí exekučního řízení. Navrhuje proto, aby ústavní stížnost byla odmítnuta zčásti jako zjevně neopodstatněná a zčásti podaná neoprávněnou osobou.
13. Stěžovatelé replikou zareagovali na vyjádření městského soudu především odkazy na odůvodnění ústavní stížnosti.
14. Ústavní stížnost byla stěžovatelem podána včas (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) a není nepřípustná ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu; stěžovatel je řádně zastoupen advokátkou (§ 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), je oprávněný k podání ústavní stížnosti a Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný.
15. Dále se Ústavní soud zabýval tím, zda je stěžovatelka osobou oprávněnou k podání ústavní stížnosti, nebyla-li účastnicí řízení, z něhož napadené usnesení vzešlo. Stěžovatelka v této souvislosti argumentuje, že napadeným usnesením byla coby advokátka dotčena na svých majetkových právech a v právu podnikat, neboť exekuce stěžovatele nebyla částečně zastavena v rozsahu části náhrady nákladů řízení, které ji mají podle smlouvy o právním zastoupení náležet; ostatně to je podstatou ústavní stížnosti.
16. Podmínkou aktivní legitimace k podání ústavní stížnosti je podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu účastenství v řízení před orgánem veřejné moci, jehož rozhodnutí mělo způsobit tvrzený zásah do základních práv fyzické či právnické osoby (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 137/96 ze dne 22. 10. 1996, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz). Tato osoba musela být buď účastníkem řízení jako celku, nebo musela mít uvedené procesní postavení alespoň ve vztahu k určité dílčí fázi řízení, která měla samostatnou povahu a v jejímž rámci bylo vydáno rozhodnutí, které je způsobilé bezprostředně a citelně zasáhnout do jejích základních práv [viz např. nález sp. zn. IV.
ÚS 742/14 ze dne 18. 6. 2015 (N 117/77 SbNU 711)]. Neměla-li tato osoba postavení účastníka řízení, lze ji považovat za aktivně legitimovanou k podání ústavní stížnosti pouze za předpokladu, že napadeným rozhodnutím či jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo pravomocně rozhodnuto o jejích právech a povinnostech a ústavní stížnost by představovala jediný prostředek, jímž by se mohla dovolat svého práva [srov. stěžovatelkou odkazovaný nález sp. zn. Pl. ÚS 30/95 ze dne 10. 1. 1996 (N 3/5 SbNU 17; 31/1996 Sb.)].
17. V projednávané věci nebylo přímo rozhodováno o právech nebo povinnostech stěžovatelky, která nebyla bezprostředně a aktuálně na svých právech dotčena. Náhrada nákladů řízení náleží úspěšnému účastníkovi (§ 142 odst. 1 o. s. ř.) a advokát, v tomto případě stěžovatelka, je "pouze" platebním místem (§ 149 odst. 1 o. s. ř.), na což upozornil již městský soud. Smluvní vztah mezi klientem (stěžovatelem) a advokátem (stěžovatelkou) je jejich vlastním právním poměrem, odlišným od posuzovaného řízení.
18. Byť nelze popřít, že stěžovatelka na svých majetkových právech byla dotčena nepřímo (tím, že se nemůže uspokojit rovnou z pohledávky stěžovatele na náhradu nákladů řízení), její aktivní legitimaci k podání ústavní stížnosti to bez dalšího nezakládá. Stěžovatelka je v postavení věřitelky, které se - podle jejího tvrzení - zhoršila dobytnost její pohledávky. Tím se však neodlišuje od jiných věřitelů, u nichž se uložením povinnosti některému z účastníků řízení jejich postavení taktéž nepřímo zhorší. Takto široce pojatou legitimaci k podání ústavní stížnosti podle Ústavního soudu přijmout nelze. Nejde přitom o přepjatý formalismus, ale o postup respektující konstrukci řízení o ústavní stížnosti jako prostředku reagující na bezprostřední zásah do ústavně zaručených práv nebo svobod fyzických a právnických osob.
19. Skutečnost, že se stěžovatelka nemůže bezprostředně uspokojit z pohledávky stěžovatele na náhradu nákladů řízení, neznamená, že by tím zaniklo její právo na zaplacení poskytnutých právních služeb proti stěžovateli, tedy že by její majetková práva byla přímo porušena. Legitimace stěžovatelky nemůže být v tomto případě založena pouze proto, že je stěžovatel momentálně osobou nemajetnou. Není vyloučeno, ani z ústavní stížnosti se nic takového nepodává, že by v budoucnu stěžovatel nemohl dlužnou odměnu zaplatit. Ani stěžovatelce coby advokátce přitom nemůže být bráněno, aby se eventuálně svého práva na zaplacení odměny za právní zastoupení domáhala soudní cestou a případně výkonem rozhodnutí.
20. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že stěžovatelka je osobou zjevně neoprávněnou k podání ústavní stížnosti. Na tomto závěru nemůže nic změnit jí dovolávané ustanovení § 72 odst. 5 zákona o Ústavním soudu, neboť to předpokládá, že existuje přímý zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele, což jak bylo vyloženo výše, není její případ. Z obdobných důvodů není relevantní tvrzený podstatný přesah ústavní stížnosti podle § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, protože jím lze zhojit pouze nedostatek přípustnosti ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a nevyčerpání všech dostupných procesních prostředků, nikoliv nedostatek aktivní legitimace. Oprávněnost k podání ústavní stížnosti nelze poměřovat významem řešené otázky, neboť tzv. actio popularis zákon o Ústavním soudu nepřipouští.
21. Ústavní stížnost stěžovatele je zjevně neopodstatněná.
22. Přezkum Ústavního soudu je předurčen argumentací obsaženou v ústavní stížnosti, která se soustředí téměř výlučně na porušení majetkových práv a zájmů stěžovatelky a s tím související tvrzené dopady na poskytování právních služeb sociálně slabým klientům. Porušení ústavně zaručených práv a svobod spatřuje stěžovatel právě v tom, že by mu nebýt služeb stěžovatelky byla odepřena soudní ochrana a právo na právní pomoc. Tato argumentace se opětovně váže k tomu, že stěžovatelce byla podle jejího mínění "upřena" část sjednané náhrady nákladů řízení za právní zastoupení - směřuje tedy opět k jejím vlastním majetkovým zájmům. Ústavní soud již v minulosti považoval za materiálně nepřípustné námitky, které se netýkají přímo stěžovatele, ale advokáta zastupujícího ho v soudním řízení a náhrady nákladů řízení [srov. nález sp. zn. I. ÚS 3362/22 ze dne 7. 8. 2024, bod 32; či nález sp. zn. III. ÚS 1052/21 ze dne 14. 9. 2021 (N 163/108 SbNU 41), bod 29].
23. Žádné ústavněprávně relevantní vady Ústavní soud v napadeném usnesení ve vztahu ke stěžovateli neshledal. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů. Ústavní soud zasáhne do jejich rozhodovací činnosti jen za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. Napadené usnesení je dostatečně odůvodněné, není zjevně svévolné ani libovolné, a za takové situace není Ústavní soud povolán jeho závěry dále přehodnocovat.
24. Ústavní soud k podstatě argumentace stěžovatelů dodává, že vzniklé situaci bylo možné předejít, byl-li by stěžovatel úspěšně osvobozen v řízení o náhradě újmy vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 237/2020 od soudních poplatků. V takovém případě mohla být stěžovatelka ustanovena soudem jako zástupce z řad advokátů a její odměnu by byl povinen uhradit stát. Bylo především na stěžovateli, aby dostatečně prokázal a doložil splnění podmínek pro osvobození od soudních poplatků. Nesouhlasil-li s rozhodnutím o neosvobození od soudního poplatku, mohl proti němu brojit, včetně možnosti podat ústavní stížnost proti případnému usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku. Ústavní soud se však nyní otázkou, zda stěžovatel nebyl osvobozen z ústavně souladných důvodů, již zabývat nemůže. Zaplatila-li za dané situace stěžovatelka za stěžovatele soudní poplatek a převzala-li dobrovolně jeho zastoupení, učinila tak na vlastní riziko.
25. Uvedené závěry neznamenají oslabení práv "sociálně slabších" osob nebo snížení motivace advokátů takové klienty zastupovat. Právo na přístup k soudu a na právní pomoc je zajišťováno osobám, jejichž poměry to odůvodňují, právě prostřednictvím institutu osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce z řad advokátů soudem (v rámci čehož mohou být zohledněny již existující vztahy mezi účastníkem a advokátem). To, zda jsou pro to splněny předpoklady, je již na posouzení obecných soudů. Skutečnost, že stěžovatel osvobozen nebyl, což mělo za následek převzetí zastoupení stěžovatelkou a sjednání smluvní odměny, porušení jejich ústavně zaručených práv či svobod v projednávané věci nezakládá.
26. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ve vztahu ke stěžovatelce podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným a ve vztahu ke stěžovateli podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 8. ledna 2025
Jan Wintr v. r. předseda senátu