Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele Wolfganga Bergera, zastoupeného JUDr. Radimem Chalupou, Ph. D., advokátem se sídlem Kuzina 169, Drnovice, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 18. 6. 2013, č. j. 43 Cm 201/2012-53, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 1. 2014, č. j. 7 Cmo 392/2013-113, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2016, č. j. 29 Cdo 2429/2014-162, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
3. K odvolání stěžovatele věc opětovně posuzoval Vrchní soud v Olomouci, který rozsudek soudu prvního stupně v podstatné části výroku potvrdil, pouze zrušil část výroku týkající se nákladů řízení a následně o nákladech řízení rozhodl sám. V odvolání stěžovatel namítal nedostatečné zjištění skutkového stavu, neboť z žádného důkazního prostředku nebylo zjištěno, že pokud stěžovatel vědomě podepsal směnku s chybějícími údaji, musel si být vědom toho, že tyto údaje budou následně doplněny. Stěžovatel setrval i na námitkách týkajících se kumulace doložek "komu" a "nikoliv na řad" a nedostatku údaje směnečné sumy a měny.
Odvolací soud své rozhodnutí odůvodnil mimo jiné závěrem, že důkazní břemeno o tom, že dohoda o doplnění blankosměnky nebyla uzavřena, nese stěžovatel, který však toto důkazní břemeno neunesl, když jím navrženými důkazy (výpovědi svědků Miroslava Procházky, který při podpisu směnky seděl u vedlejšího stolu a svědka Michala Kupce, pracovníka vedlejšího účastníka č. 1) nebylo dle názoru odvolacího soudu možné dané tvrzení prokázat. Odvolací soud následně poukázal rovněž na skutečnost, že stěžovateli byl znám důvod vystavení směnky a na základě okolností podpisu a textu směnky musel (měl) předpokládat, že chybějící údaje budou do směnky doplněny.
V otázce posouzení ostatních námitek se odvolací soud plně ztotožnil se závěry soudu prvního stupně.
4. Nejvyšší soud napadeným rozhodnutím odmítl dovolání stěžovatele proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci s tím, že právní posouzení věci soudy nižších stupňů je v souladu s ustálenými judikatorními závěry, na nichž neshledal případné cokoliv měnit. Dovolání pak nebylo shledáno přípustným ani v případě řešení otázky, zda důkazní břemeno ohledně (ne)existence vyplňovacího práva zatěžuje směnečného věřitele nebo dlužníka, neboť dle Nejvyššího soudu odvolací soud dospěl k závěru, že dohoda o vyplnění blankosměnky byla alespoň konkludentně uzavřena. Námitka, že osoba, která za remitenta uzavřela se stěžovatelem dohodu o vyplňovacím oprávnění, nebyla k takovému jednání zmocněna, byla shledána jako bezdůvodná, když nedostatek zmocnění by mohl namítat toliko sám remitent. K ostatním námitkám dle názoru Nejvyššího soudu nevystihl dovolatel způsobilý dovolací důvod.
7. Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí soustavy soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Je však třeba zdůraznit, že uvedenou zásadu lze respektovat pouze tehdy, pokud obecné soudy postupují v souladu s ústavními právy zakotvenými v hlavě páté Listiny. Ústavnímu soudu je vyhrazeno zasáhnout pouze v případě, kdy obecné soudy poruší ústavně zaručená práva stěžovatele například tím, že se při interpretaci ustanovení právního předpisu dopustí svévole, své rozhodnutí neodůvodní, odůvodnění nepůsobí přesvědčivě a příčí se pravidlům logiky, je výrazem přepjatého formalismu či jiným extrémním vybočením z obecných principů spravedlnosti. V případě procesního postupu soudu ve vztahu k nyní posuzované ústavní stížnosti však Ústavní soud pochybení takového charakteru neshledal.
9. Ústavní soud se zabýval i námitkou stěžovatele směřující vůči údajně nesprávnému rozložení důkazního břemene. Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu se podává, že stěžovatel namítal v rámci své obrany, že s vedlejším účastníkem č. 1 neuzavřel dohodu o vyplnění blankosměnky a tudíž bylo jeho povinností prokázat, že tato dohoda skutečně uzavřena nebyla. Tento názor je nutno sdílet zejména s ohledem na to, že soud prvního stupně dospěl na základě provedeného dokazování k opačnému závěru, tedy že dohoda o vyplňovacím právu směnečném uzavřena byla a obdobný závěr sdílel i soud odvolací, ačkoliv je v odůvodnění jeho rozhodnutí poněkud nelogicky vyjádřen až na závěr argumentace týkající se uzavření dohody o vyplňovacím směnečném právu.
Pokud tedy stěžovatel tvrdil, že dohoda o vyplňovacím právu směnečném uzavřena nebyla, byl povinen k prokázání svého tvrzení navrhnout relevantní důkazy. Důkazní návrh výslechem známého stěžovatele, který však při podpisu blankosměnky nebyl přítomen, byl ovšem odvolacím soudem shledán jako irelevantní, neboť podstatou výpovědi svědka je to, co bezprostředně vnímal vlastními smysly. Výslech pracovníka vedlejšího účastníka č. 1 byl dále odmítnut proto, že měl prokazovat skutečnost, která však nemohla mít na učiněné právní závěry vliv.
Další důkazy stěžovatel nenavrhl, a proto odvolací soud uzavřel, že nebylo vyvráceno uzavření dohody o vyplňovacím právu směnečném. Tento postup Ústavní soud považuje za ústavně konformní, neboť z ustálené judikatury Ústavního soudu týkající se tzv. opomenutého důkazu mimo jiné vyplývá, že soud není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout, a pokud účastníky řízení vzneseným důkazním návrhům nevyhoví, pak musí ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, resp. je nepřevzal pro základ svých skutkových zjištění (srov. nález Ústavního soudu ze dne 10.
3. 2015, sp. zn. II. ÚS 2172/14
, toto i všechna další rozhodnutí Ústavního soudu jsou k dispozici na http://nalus.usoud.cz). Těmto požadavkům soudy vyhověly, když dostatečně přesvědčivě a logicky vysvětlily, proč k provedení navržených důkazů nepřistoupily. Shora uvedené závěry zcela korespondují s názorem Nejvyššího soudu na otázku rozložení důkazního břemene, proto ani zde nemá Ústavní soud, co by napadeným rozhodnutím vytknul.
10. Po prostudování ústavní stížnosti, jakož i napadených rozhodnutí a spisového materiálu, Ústavní soud neshledal důvod pro zrušení napadených rozhodnutí. Ústavní soud se řídí zásadou minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, kdy tento zásah provádí výhradně tehdy, kdy případné porušení běžných zákonů dosáhne takové intenzity, že je způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených základních práv či svobod stěžovatele. V daném případě se však o takový případ nejedná, když v postupu soudů v dané věci nelze spatřovat omezení či odepření základního práva stěžovatele na spravedlivý proces.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. listopadu 2016
Tomáš Lichovník v. r.
předseda I. senátu Ústavního soudu