U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Filipa Cilečka v právní věci
žalobce Pivovar Litovel a. s., se sídlem v Litovli, Palackého 934, PSČ 784 01,
identifikační číslo osoby 47676914, zastoupeného JUDr. Petrem Dítětem,
advokátem, se sídlem v Olomouci, Horní náměstí 12/19, PSČ 779 00, proti
žalovaným 1) B-R Production s. r. o., se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 1349/2,
PSČ 128 00, identifikační číslo osoby 24824755, 2) M. R., a 3) W. B.,
zastoupenému JUDr. Radimem Chalupou, Ph.D., advokátem, se sídlem v Drnovicích
č. p. 169, PSČ 679 76, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené
u Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci pod sp. zn. 43 Cm 201/2012, o
dovolání třetího žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28.
ledna 2014, č. j. 7 Cmo 392/2013-113, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího
řízení.
Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 18. června 2013,
č. j. 43 Cm 201/2012-53, ponechal (ve vztahu k třetímu žalovanému) v platnosti
směnečný platební rozkaz ze dne 18. prosince 2012, č. j. 43 Cm 201/2012-15,
kterým uložil žalovaným, aby zaplatili žalobci společně a nerozdílně částku
203.406 Kč s 6% úrokem od 8. září 2012 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši
678,02 Kč a na náhradě nákladů řízení částku 58.788 Kč, (výrok I.) a rozhodl o
nákladech námitkového řízení (výrok II.). Soud prvního stupně vyšel při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku
zejména z toho, že:
1) Žalobce se návrhem na vydání směnečného platebního rozkazu domáhal plnění ze
směnky vlastní, vystavené v Litovli dne 1. srpna 2011 prvním žalovaným nikoliv
na řad žalobce, znějící na směnečný peníz 203.406 Kč, se splatností dne 7. září
2012 (dále též jen „sporná směnka“), za jejíž zaplacení převzali směnečné
rukojemství druhý a třetí žalovaní. 2) Sporná směnka byla vystavena jako blankosměnka bez uvedení údajů směnečné
sumy a data splatnosti. 3) Podle dohody o udělení vyplňovacího směnečného prohlášení uzavřené mezi
žalobcem a prvním žalovaným (jednajícím druhým žalovaným jako jednatelem
společnosti) dne 1. srpna 2011 (dále též jen „smlouva o vyplňovacím právu“)
měla sporná (blanko)směnka zajišťovat pohledávky (blíže označené v čl. II. smlouvy o vyplňovacím právu) žalobce vůči prvnímu žalovanému vzniklé na základě
smlouvy o reklamní spolupráci č. 50000467168 (uzavřené téhož dne stejnými
subjekty). Podle čl. III. smlouvy o vyplňovacím právu měli za zaplacení směnky
převzít směnečné rukojemství druhý a třetí žalovaní. 4) Třetí žalovaný při podpisu směnečné listiny věděl, k jakému účelu má směnka
sloužit (že jí mají být zajištěny případné závazky prvního žalovaného ze
smlouvy o reklamní spolupráci) a byl si vědom rovněž skutečnosti, že neobsahuje
údaje směnečné sumy a data splatnosti. Na tomto základě soud prvního stupně – odkazuje na ustanovení čl. I. § 10 a §
77 odst. 2 zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového (dále jen
„směnečný zákon“) – uzavřel, že včas uplatněná námitka, podle níž třetí
žalovaný nemůže být ze sporné směnky zavázán, neboť „nikdy nebyl informován o
faktu, že se jedná o listinu s doplnitelným obsahem a nikdy žalobci neudělil
oprávnění k doplnění obsahu žalované směnky“, není důvodná. Přitom zejména zdůraznil, že třetí žalovaný vědomě podepsal neúplnou směnku
jako směnečný rukojmí a musel být tedy srozuměn s tím, že chybějící údaje
směnečné sumy a data splatnosti budou do blankosměnky později doplněny. Jinak
řečeno, z chování třetího žalovaného, který směnku jako aval podepsal ještě
před jejím doplněním, lze v poměrech dané věci dovodit, že spornou směnku
podepsal s výminkou, že bude doplněna dle dohody o vyplňovacím právu uzavřené
mezi žalobcem a prvním žalovaným. Minimálně v konkludentní podobě tedy lze i u
třetího žalovaného sjednání (byť neformální) dohody o vyplňovacím právu
dovodit.
Soud prvního stupně proto – neshledávaje důvodnými ani další námitky, jimiž se
třetí žalovaný povinnosti uložené mu směnečným platebním rozkazem bránil –
vydaný směnečný platební rozkaz ve vztahu k třetímu žalovanému ponechal v
platnosti. Vrchní soud v Olomouci k odvolání třetího žalovaného v záhlaví označeným
rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I., jíž byl
směnečný platební rozkaz ponechán v platnosti co do směnečného peníze ve výši
203.406 Kč s 6% úrokem od 8. září 2012 do zaplacení, směnečné odměny ve výši
678,02 Kč a náhrady nákladů řízení ve výši 33.045 Kč (první výrok). Ve
zbývající části výroku I. (tj. v rozsahu, v němž soud prvního stupně ponechal v
platnosti směnečný platební rozkaz ve výroku o nákladech řízení i co do částky
25.743 Kč) pak rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že směnečný platební
rozkaz ve výroku o nákladech řízení ohledně částky 25.743 Kč zrušil (druhý
výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (třetí a
čtvrtý výrok).
Odvolací soud v obecné rovině předeslal, že vyplňovací právo, které opravňuje
majitele blankosměnky doplnit na směnečnou listinu absentující údaje a přeměnit
tak neúplnou listinu na směnku úplnou, vzniká dohodou mezi osobou podepsanou na
blankosměnce v pozici směnečného dlužníka a majitelem blankosměnky. Pro tuto
dohodu nejsou stanovena „žádná závazná kriteria“, nemusí mít písemnou formu,
přičemž může být uzavřena i ústně či jen konkludentně. Je-li na blankosměnce
podepsán i směnečný rukojmí, je nezbytné, aby i s ním majitel směnky sjednal
dohodu o vyplňovacím právu. Důkazní břemeno o tom, že dohoda o doplnění
blankosměnky uzavřena nebyla, pak nese žalovaný směnečný dlužník.
V poměrech dané věci, pokračoval odvolací soud, třetí žalovaný tvrzení, že s
žalobcem dohodu o vyplnění blankosměnky neuzavřel a neudělil mu tak právo
doplnit do blankosměnky chybějící údaje směnečné sumy a data splatnosti,
neprokázal, když důkazy, které v této souvislosti navrhoval provést (výslech
svědků M. P. a M. K.), nebyly způsobilé tvrzenou skutečnost prokázat.
K tomu odvolací soud dále doplnil, že v situaci, kdy třetí žalovaný podepsal
směnku s nevyplněnými údaji, přičemž současně věděl, k jakému účelu má směnka
sloužit, nemůže být žádných pochyb o tom, že si musel být vědom důsledků, které
pro něj z podpisu směnečné listiny mohou plynout a musel také předpokládat, že
chybějící údaje mohou být majitelem směnky doplněny.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal třetí žalovaný dovolání, jež Nejvyšší
soud odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.). Učinil tak proto, že dovolání nesměřuje proti žádnému z rozhodnutí vypočtených
v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle § 237 o. s. ř., když dovolatel
(oproti svému mínění) Nejvyššímu soudu nepředkládá k řešení žádnou otázku
hmotného či procesního práva, jež by splňovala některý z předpokladů
přípustnosti dovolání vymezených v § 237 o. s. ř. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu při výkladu ustanovení čl. I. § 10
směnečného zákona je ustálena v závěrech, podle kterých:
1/ Vyplňovací právo (jež opravňuje majitele listiny doplnit do blankosměnky
chybějící náležitosti a dovršit tak přeměnu pouhého zárodku směnky na směnku
úplnou) vzniká dohodou (smlouvou), uzavřenou mezi osobou podepsanou na
blankosměnce a osobou, které byla blankosměnka vydána (tj. majitelem listiny). Tímto ujednáním je vymezen obsah vyplňovacího práva (tj. určeno, kdy a jakým
způsobem může jeho nositel chybějící údaje do blankosměnky doplnit). Dohoda
nemusí mít písemnou formu (postačí, je-li uzavřena ústně, případně jen
konkludentně) a její obsah může být zachycen i jen v jednostranném prohlášení,
které pak slouží jako doklad o udělení vyplňovacího práva (k tomu srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. dubna 2009, sp. zn. 29 Cdo
2605/2007, uveřejněného pod číslem 19/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). 2/ Je-li na blankosměnce podepsán (vedle výstavce směnky, popř. jiných
směnečných dlužníků) také směnečný rukojmí, je nezbytné (má-li být směnečný
rukojmí vázán později doplněným textem směnky, viz čl. I. § 69 směnečného
zákona), aby i s ním sjednal majitel listiny vyplňovací právo (srov. shodně
důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. července 2012, sp. zn. 29 Cdo
4204/2010). Ani pro takovou dohodu není zákonem stanovena písemná forma
(postačující proto bude i zde smlouva uzavřená ústně či jen konkludentně),
přičemž na její existenci lze v situaci, kdy směnečný rukojmí podepíše smlouvu
o vyplňovacím právu (uzavřenou mezi remitentem a výstavcem) jako statutární
orgán výstavce, usuzovat zásadně již z okolností, za nichž byla blankosměnka
vydána (jinak řečeno, nedošlo-li v takovém případě mezi remitentem a směnečným
rukojmím při vydání blankosměnky k jiné dohodě, nelze mít žádné pochybnosti o
tom, že pravidla pro doplnění blankosměnky sjednaná výstavcem směnky se budou
vztahovat i na směnečného rukojmího). K tomu srov. mutatis mutandis důvody
rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2009, sp. zn. 29 Cdo 3727/2007
(uveřejněného pod číslem 39/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), a ze
dne 21. prosince 2009, sp. zn. 29 Cdo 4061/2007. 3/ Podepíše-li výstavce (vlastní) blankosměnku, popřípadě podepíše-li takovou
blankosměnku (vedle výstavce) směnečný rukojmí (a blankosměnka je předána
remitentovi), zásadně mají oba směneční dlužníci uzavřenu s remitentem smlouvu
o podmínkách a způsobu vyplnění blankosměnky.
V případě, že blankosměnka byla
vystavena jako prostředek zajištění jiné (kauzální) pohledávky, musí být již k
datu jejího vystavení výstavci (i rukojmímu) zcela jasné (a to právě ve vazbě
na charakter a výši zajištěné pohledávky) podmínky pro vyplnění údajů výše
směnečné sumy a data splatnosti (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2015, sp. zn. 29 Cdo 860/2012, a ze dne 24. února 2016, sp. zn. 29 Cdo
1245/2014, jakož i důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního
kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. prosince 2015, sp. zn. 31 Cdo 4087/2013,
který byl na jednání občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu
konaném dne 11. května 2016 schválen k uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí
a stanovisek). S výše uvedenými ustálenými judikatorními závěry, na nichž nemá Nejvyšší soud
důvod cokoliv měnit ani na základě argumentace obsažené v dovolání, je přitom
právní posouzení věci soudy nižších stupňů (co do úsudku, že podepsal-li třetí
žalovaný blankosměnku s nevyplněnými údaji směnečné sumy a data splatnosti,
přičemž současně věděl, že vystavená směnka zajišťuje pohledávky remitenta vůči
prvnímu žalovanému vzniklé na základě smlouvy o reklamní spolupráci, nemůže být
pochyb o tom, že třetí žalovaný uzavřel s remitentem – byť jen konkludentně –
také dohodu o vyplnění blankosměnky a udělil mu právo doplnit do blankosměnky
chybějící údaje) v souladu.
Dovolání nečiní přípustným ani řešení otázky, zda důkazní břemeno ohledně
(ne)existence vyplňovacího práva zatěžuje žalobce (směnečného věřitele), nebo
žalovaného (směnečného dlužníka). V poměrech dané věci totiž odvolací soud,
jakkoli „neobratně“ v důvodech rozhodnutí uvedl, že tvrzení žalovaného o tom,
že remitentovi neudělil právo doplnit do blankosměnky chybějící údaje, třetí
žalovaný neprokázal, fakticky dospěl k závěru, podle něhož třetí žalovaný
dohodu o vyplnění blankosměnky s remitentem – byť konkludentně – uzavřel.
Jinými slovy, v řízení ve skutečnosti nenastala situace, kdy by za základ svého
rozhodnutí o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu soudy nižších stupňů
nevzaly dokazováním zjištěný skutkový stav věci, ale v neprospěch třetího
žalovaného rozhodly z důvodu neunesení důkazního břemene. Zabývat se za tohoto
stavu dovolatelem předestřenou otázkou (tedy tím, kterého z účastníků v řízení
zatěžovalo důkazní břemeno ohledně existence vyplňovacího práva) tak pro
rozhodnutí dané věci žádný význam nemá.
Výhrady dovolatele, podle nichž osoba, která se za remitenta účastnila jednání,
jež předcházelo podpisu směnky, nemohla s třetím žalovaným uzavřít dohodu o
vyplňovacím právu již proto, že k tomu nebyla oprávněna, pak zjevně pomíjí
závěry, jež Nejvyšší soud učinil v rozsudku ze dne 25. října 2005, sp. zn. 29
Odo 914/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 1, ročníku 2006, pod
číslem 1, jakož i v rozsudku ze dne 29. srpna 2007, sp. zn. 29 Odo 1635/2005,
uveřejněném pod číslem 49/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a podle
kterých nedostatku zmocnění jednající osoby, respektive překročení zmocnění
jednající osoby, se může dovolat pouze ten, k jehož ochraně je možnost zprostit
se povinnosti vyplývající z právního úkonu takovou osobou učiněného, to jest
ten, za koho byl úkon učiněn.
Konečně ostatními námitkami (polemikou se skutkovými závěry soudů nižších
stupňů a výhradou, podle níž soudy nižších stupňů neprovedly dovolatelem
navržené důkazy) dovolatel nevystihuje způsobilý dovolací důvod (§ 241a odst. 1
o. s. ř.) a neotevírá tak jakoukoliv otázku hmotného či procesního práva, která
by splňovala některý z předpokladů přípustnosti dovolání vymezených v § 237 o.
s. ř. Ani tyto námitky tak dovolání třetího žalovaného přípustným nečiní.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3
věta druhá o. s. ř.).
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince
2013) se podává z bodu 2., části první, článku II zákona č. 293/2013 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. června 2016
JUDr. Jiří Z a v á z a l
předseda senátu