Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudců Jaromíra Jirsy a Jana Wintra (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti S. & W. Automobily s.r.o., Daimlerova 202, Jenišov, zastoupené JUDr. Karlem Jelínkem, advokátem se sídlem Bělehradská 2056/3A, Karlovy Vary, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2024 č. j. 33 Cdo 1938/2024-441, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. března 2024 č. j. 17 Co 30/2024-388 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 21. září 2023 č. j. 67 C 179/2021-332, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 9 jako účastníků řízení a Ivana Dorogii, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Vedlejší účastník se v řízení před obecnými soudy jako žalobce domáhal proti stěžovatelce (a dalším žalovaným) určení vlastnického práva k osobnímu vozidlu. Obvodní soud pro Prahu 9 žalobě vyhověl. Zabýval se zejména dobrou vírou žalovaných v oprávnění druhé strany převést vlastnické právo. Dospěl k závěru, že v případě stěžovatelky, tak jako u ostatních žalovaných, nebylo možné o dobré víře hovořit.
2. Stěžovatelka následně proti rozsudku obvodního soudu podala odvolání k Městskému soudu v Praze, který závěry obvodního soudu potvrdil. Také dovolání stěžovatelky k Nejvyššímu soudu nebylo úspěšné a Nejvyšší soud je odmítl.
3. V ústavní stížnosti tvrdí stěžovatelka porušení svých základních práv podle čl. 11 odst. 1 a 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Rozhodnutí soudů podle ní vykazují znaky svévole a jsou rozporná s nálezy Ústavního soudu v otázce posuzování dobré víry. Stěžovatelka uvádí vícero skutečností, které mají svědčit o její dobré víře v oprávněnost druhé strany převést vlastnictví k osobnímu automobilu.
4. Již z výše uvedeného stručného shrnutí podstaty ústavní stížnosti plyne, že je zjevně neopodstatněná. V případě rozhodnutí Ústavního soudu o zjevné neopodstatněnosti přitom postačí, je-li stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Ústavní stížnost představuje pouhou polemiku se skutkovými okolnostmi, souvisejícími s posuzováním dobré víry stěžovatelky. Tyto okolnosti však byly předmětem řízení před obecnými soudy od samotného počátku, obecné soudy se jimi podrobně zabývaly a své závěry řádně odůvodnily (srov. bod 47 rozsudku obvodního soudu, bod 29 rozsudku městského soudu).
Není na Ústavním soudu, aby tak činil znovu. Jeho rolí je chránit ústavnost, nikoli přehodnocovat důkazy provedené před obecnými soudy. V napadených rozhodnutích Ústavní soud neshledal žádný, natož extrémní rozpor, který by dosahoval roviny protiústavnosti. Napadená rozhodnutí jsou rovněž v souladu se stěžovatelkou citovanou judikaturou Ústavního soudu, která navíc s posuzovanou věcí souvisí jen okrajově (týká se např. obecného požadavku srozumitelnosti soudních rozhodnutí).
5. Ústavní soud tak s ohledem na výše uvedené odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. ledna 2025
Tomáš Langášek, v. r. předseda senátu