USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Heleny Novákové a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce I. D., zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem v Praze 4, Na Strži 2102/61a, proti žalovaným 1) Mgr. Janu Urbanovi, se sídlem v Lanškrounu, Purkyňova 101, jako insolvenčnímu správci společnosti Fors Trade s. r. o., se sídlem v Praze 9, Kostomlatská 681/6, identifikační číslo 04220943, 2) GOLDEN PIKE s. r. o., se sídlem v Praze 9, Kostomlatská 681/6, identifikační číslo 06510167, 3) UNILEASING a. s., se sídlem v Klatovech, Randova 214, identifikační číslo 25205552, zastoupené Mgr. Jakubem Steidlem, advokátem se sídlem v Klatovech, kpt. Jaroše 94, a 4) S. & W. Automobily s. r. o., se sídlem v Jenišově, Daimlerova 202, identifikační číslo 64833780, zastoupené JUDr. Karlem Jelínkem, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Bělehradská 2056/3a, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 67 C 179/2021, o dovolání žalované 4) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 3. 2024, č. j. 17 Co 30/2024-388, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná 4) je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Tomáše Sokola, advokáta.
XY (výrok I.), rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků (výrok II.) a o náhradě nákladů řízení státu (výrok III.).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 14. 3. 2024, č. j. 17 Co 30/2024-388, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k žalovaným 3) a 4) ve výroku I. a III., ve výroku II. jej ve vztahu k žalovaným 3) a 4) změnil tak, že výše nákladů činí 55 695,50 Kč, jinak jej i v tomto výroku potvrdil, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud po zopakování dokazování kupní smlouvou z 31. 10. 2019, smlouvou o zajišťovacím převodu práva z 31. 10. 2019 a smlouvou o úvěru č. 7190759 dospěl k závěru, že podané odvolání není důvodné.
Podle § 1109 písm. b) zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), se vlastníkem věci stane ten, kdo získal věc, která není zapsána ve veřejném seznamu, a byl vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře v oprávnění druhé strany vlastnické právo převést na základě řádného titulu, pokud k nabytí došlo od podnikatele při jeho podnikatelské činnosti v rámci běžného obchodního styku. Kupní smlouvou ze dne 31. 10. 2019, smlouvou o zajišťovacím převodu práva z 31. 10. 2019 a smlouvou o úvěru č. 7190759 ze dne 31.
10. 2019 bylo prokázáno, že všechny tyto smlouvy uzavřené mezi žalovanou č. 3 a žalovanou č. 4 podepsal za žalovanou č. 4 jednatel Gustav Žaludko. Žalovaná č. 4 nemohla být v dobré víře v oprávnění žalované č. 3 převést vlastnické právo k předmětnému vozidlu při uzavření smluv týkajících se „flotily“ vozidel dne 31. 10. 2019, neboť nejednala s náležitou opatrností, když nepřevzala ani fyzicky nezkontrolovala převáděná vozidla (jejich existenci, stav, identifikační znaky, kdo je jejich držitelem), a všechny tři smlouvy se týkaly „flotily“ vozidel, jež byly původně předmětem smluv žalované č. 3 s žalovanou č. 1, žalovaná č. 4 věděla o neplnění závazků žalované č. 1 vůči žalované č. 3 (proto byla ostatně vozidla převáděna na žalovanou č. 4, a přesto smlouvy výhodné pro žalovanou č. 1 uzavřela).
Všechny 3 posuzované smlouvy z 31. 10. 2019 navíc uzavřel (podepsal) za žalovanou č. 4 její tehdejší jednatel Žaludko, který byl podle tvrzení samotné žalované č. 4 v podání adresovaném VSZ dne 23. 2. 2023 propojen se zástupcem žalované č. 1 M. K., byl jím korumpován a jednal v jeho prospěch. Podle § 151 odst. 2 o. z. se právnické osobě přičítá dobrá víra členů jejího orgánu. Vzhledem ke svému napojení na M. K. nemohl být jednatel Žaludko v dobré víře ohledně stavu a původu „flotily“ vozidel a na základě § 151 odst. 2 o.
z. nebyla tím pádem v dobré víře ani žalovaná č. 4.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná č. 4 (dále též „dovolatelka“) dovolání, které má za přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky existence dobré víry dovolatelky ve smyslu § 1109 písm. b) o. z., při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatelka prosazuje názor, že výše uvedené smlouvy uzavřela v dobré víře a úvahy odvolacího soudu jsou v tomto směru zjevně nepřiměřené a nepodložené. Žalobce navrhl dovolání odmítnout, případně zamítnout.
Nejvyšší soud projednal dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále opět jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., musí dovolatel vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nestačí pouhá citace ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části). Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle § 239 o. s. ř. přípustnost dovolání (§ 237 až § 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud; ustanovení § 241b odst. 1 a 2 tím nejsou dotčena.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srovnej § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle § 237 o.
s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatelka v dovolání označila. Právní závěr odvolacího soudu, že žalovaná č. 4 nemohla být v dobré víře v oprávnění žalované č. 3 převést vlastnické právo k předmětnému vozidlu, zpochybňuje dovolatelka námitkami směřujícími proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu. Tyto námitky nevystihují dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř.
Argumentuje-li dovolatelka nesprávným právním posouzením věci s odkazy na rozhodnutí dovolacího a Ústavního soudu, pak pouze v tom smyslu, že pokud by odvolací soud vyšel ze správně zjištěného skutkového stavu věci (z její skutkové verze), musel by nutně dospět k odlišnému právnímu posouzení věci, tedy uzavřít, že dovolatelka při uzavírání smluv v dobré víře byla. Posouzení otázky, zda byla dovolatelka v době uzavření kupní smlouvy se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, je věcí úvahy soudu v nalézacím řízení, kterou dovolací soud přezkoumá jen v případě, kdyby byla zjevně nepřiměřená (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.
2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2020, sp. zn. 21 Cdo 3433/2020). Tak tomu ale v projednávané věci není. Odvolací soud při úvaze, zda dovolateka byla v dobré víře v oprávnění druhé strany vlastnické právo převést, přihlédl ke všem zjištěným skutečnostem na straně všech účastníků; vycházel přitom z konkrétních zjištění učiněných v dané věci a jeho úvaha není zjevně nepřiměřená. Skutkový stav věci, k němuž dospěl hodnocením provedených důkazů odvolací soud, nelze – až na výjimečný případ extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, kdy hodnocení důkazů je založeno na libovůli (k tomu srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 26.
9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 391/05, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 181/2005, a ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15, nebo ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13) – dovoláním úspěšně zpochybnit (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.). O případ extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy v souzené věci přitom nejde. Protože dovolatelka nepředložila k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o.
s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.). Nejvyšší soud již samostatně nerozhodoval o žádosti dovolatelky na odklad vykonatelnosti a právní moci napadeného rozhodnutí za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o samotném dovolání. Nejsou-li splněny předpoklady k meritornímu projednání dovolání, není dán ani prostor pro úvahy o odkladu vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí [§ 243 písm. a) o. s. ř.]. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o.
s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).