Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Wintra (soudce zpravodaje), soudců Jaromíra Jirsy a Pavla Šámala o ústavní stížnosti R. L., t. č. Věznice Břeclav, P.O.BOX 74, Břeclav, zastoupeného JUDr. Oldřichem Voženílkem, advokátem se sídlem Matušova 982/9, Rumburk, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 4 Tdo 678/2023-919 ze dne 9. 8. 2023, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 11 To 15/2023-787 ze dne 28. 2. 2023 a rozsudku Okresního soudu v Semilech č. j. 4 T 191/2020-739 ze dne 7. 11. 2022, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Semilech jako účastníků řízení a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové a Okresního státního zastupitelství v Semilech jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
2. Rozsudkem okresního soudu byl stěžovatel uznán vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku, přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku a přečinem ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 148 odst. 1 trestního zákoníku, za což mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody na dobu tří let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu osmi let. Podle § 228 odst. 1 trestního řádu byla stěžovateli také uložena povinnost nahradit způsobenou škodu.
3. Trestné činnosti se stěžovatel dopustil zjednodušeně řečeno tím, že se coby řidič osobního vozidla po předchozí konzumaci alkoholu při rychlosti přibližně 80 km/h v obci při limitu 50 km/h nevěnoval plně řízení a vjel bez rozumného důvodu do protisměru, kde v důsledku čelního střetu způsobil četná zranění cestujícím v protijedoucím autě (manželům a jejich dvouměsíční dceři, přičemž matka nezletilé zraněním na místě podlehla) a také čtyřem nezletilým, které sám vezl jako jejich trenér.
4. Krajský soud rozsudek zrušil v části výroku o náhradě škody a v rozsahu zrušení nově rozhodl o náhradě nemajetkové újmy poškozených, které se zbytkem jejich nároku odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. V ostatních výrocích ponechal rozsudek okresního soudu nezměněn.
5. Dovolání stěžovatele odmítl Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. d) trestního řádu, neboť nesplňovalo náležitosti obsahu dovolání.
8. Nejvyšší soud s odkazem na § 265f odst. 1 trestního řádu upozornil, že je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním. Dovolatel je povinen uvést alespoň jeden z dovolacích důvodů, a to zejména jeho zákonným označením a okolnostmi, jimiž je podložen. Nejvyšší soud totiž není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy a nemůže si argumentaci sám domýšlet či dotvářet. Řečeno jinak - v dovolání tvrzený dovolací důvod musí být taktéž odůvodněn konkrétními vadami, které jej z hlediska obsahu naplňují, čemuž však stěžovatel nedostál, neboť neuvedl jedinou konkrétní vadu, pro kterou by bylo odůvodněno vést dovolací řízení. Pokud by se Nejvyšší soud dovoláním stěžovatele věcně zabýval, musel by si veškeré námitky konkrétně dotvořit, což je nepřípustné minimálně z pohledu účelu dovolání jako mimořádného opravného prostředku. Dovolání stěžovatele proto Nejvyšší soud odmítl.
9. Na obdobně obecných námitkách přitom stěžovatel setrval i v ústavní stížnosti (taktéž původně blanketní a doplněné až k výzvě Ústavního soudu). Ani zde blíže nespecifikuje, v čem konkrétně soudy porušily jeho právo na obhajobu či zmiňované zásady, která skutková zjištění jsou založena na excesivním hodnocení důkazů, kterým konkrétním důkazním návrhům soudy nevyhověly a v čem přesně spočívají zásadní rozpory revizního znaleckého posudku s dalšími důkazy a objektivně zjištěnými skutečnostmi.
10. Nikterak relevantně stěžovatel v ústavní stížnosti neoponuje ani argumentaci Nejvyššího soudu. Namítá pouze, že v jeho dovolání žádná z Nejvyšším soudem vyjmenovaných náležitostí neabsentuje, opět aniž by toto tvrzení současně jakkoliv blíže rozvedl. S tím však nelze souhlasit. Ústavní soud ověřil, že stěžovatel v doplnění dovolání skutečně bez podrobnějšího zdůvodnění uvádí pouze veskrze obecná tvrzení o tom, že hodnocení provedených důkazů bylo vadné, skutková zjištění s nimi byla ve zjevném rozporu, soudy z důkazů vyvodily závěry, které z nich neplynou, jednání kladené mu za vinu mu nebylo prokázáno, odvolací soud se nevypořádal se všemi významnými okolnostmi ani s jeho obhajobou, nesprávně aplikoval trestní zákoník a jeho rozsudek je konfúzní a nepřezkoumatelný. Obecné zůstaly i námitky stran znaleckého posudku, neboť stěžovatel neuvedl, v čem přesně popis nehody neodpovídá přiloženým plánkům, zakreslení do mapy, fotodokumentaci a kamerovému záznamu z vozidla svědka.
11. Na postup Nejvyššího soudu, který se řídil příslušnými ustanoveními trestního řádu a dovolání stěžovatele se zdůvodněním odpovídajícím jeho obsahu odmítl, tak nelze hledět jako na postup, který by byl ústavně nesouladný a vyžadoval zásah Ústavního soudu. V části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu je proto ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
12. Z hlediska řízení o ústavní stížnosti představuje v posuzované věci dovolání mimořádný opravný prostředek, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje a na jehož vyčerpání je třeba vzhledem k principu subsidiarity ústavní stížnosti trvat (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). V části směřující proti rozsudku okresního soudu a proti rozsudku krajského soudu pak ústavní stížnost nelze považovat za přípustnou, neboť stěžovatel v důsledku nesplnění obsahových náležitostí dovolání řádně nevyčerpal všechny procesní prostředky, které měl k ochraně svých práv k dispozici (obdobně viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2741/19
ze dne 15. 10. 2019, ve kterém jiného stěžovatele zastupoval totožný advokát jako stěžovatele v nynější věci, dostupné v elektronické podobě na http://nalus.usoud.cz).
13. Toliko na okraj lze doplnit, že z napadených rozhodnutí vyplývá, že jsou založena na dokazování svědeckými výpověďmi, znaleckými posudky a listinnými důkazy, že obecné soudy adekvátně reagovaly na obhajobu stěžovatele a průběhem nehodového děje se podrobně zabývaly v kontextu původního znaleckého posudku z oboru dopravy, stěžovatelem předloženého znaleckého posudku a revizního znaleckého posudku zpracovaného Ústavem soudního inženýrství Vysokého učení technického v Brně (k hodnocení těchto posudků viz zejména body 20 až 50, body 56 až 66 a body 80 až 82 rozsudku okresního soudu, jakož i body 99 až 105 rozsudku krajského soudu).
14. Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout, a to v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a ve zbývající části podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 28. listopadu 2024
Jan Wintr, v. r.
předseda senátu