Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele V. A., zastoupeného Mgr. Bc. Petrem Dostálem, advokátem, sídlem Za Poštou 416/2, Olomouc, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočce v Pardubicích ze dne 20. července 2022 č. j. 13 To 179/2022-191 a usnesení Okresního soudu ve Svitavách ze dne 18. května 2022 č. j. 1 T 159/2018-165, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a Okresního soudu ve Svitavách, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové a Okresního státního zastupitelství ve Svitavách, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 90 Ústavy a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že v záhlaví specifikovaným usnesením Okresního soudu ve Svitavách (dále jen "okresní soud") bylo rozhodnuto podle § 330 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, a § 83 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, že se trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců, který byl stěžovateli pravomocně uložen trestním příkazem okresního soudu ze dne 20. 8. 2018 č. j. 1 T 159/2018-80 (v právní moci dne 11. 9. 2018), za přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, a jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců, když zkušební doba byla usnesením okresního soudu ze dne 23. 9. 2020 č. j. 1 T 159/2018-123 prodloužena o osmnáct měsíců za současného vyslovení dohledu probačního úředníka, vykoná, neboť stěžovatel se ve zkušební době neosvědčil. Podle § 83 odst. 5 trestního zákoníku a § 56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku byl stěžovatel pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou.
3. Okresní soud shledal, že stěžovatel v původní zkušební době podmíněného odsouzení spáchal další trestnou činnost (v říjnu 2019), a to přečin podvodu podle § 209 odst. 1 trestního zákoníku, za který byl trestním příkazem okresního soudu ze dne 23. 12. 2019 č. j. 2 T 150/2019-87 (v právní moci dne 20. 3. 2020), odsouzen k trestu obecně prospěšných prací ve výměře 300 hodin. Současně bylo zjištěno, že způsobenou škodu stěžovatel uhradil. U veřejného zasedání konaného v nyní posuzované věci dne 23. 9. 2020 stěžovatel deklaroval, že uložený trest obecně prospěšných prací vykoná do konce května 2021. I přes spáchání úmyslné trestné činnosti ve zkušební době podmíněného odsouzení okresní soud proto výjimečně ponechal podmíněné odsouzení v platnosti a zkušební dobu stěžovateli prodloužil o dalších osmnáct měsíců, a to za současného vyslovení dohledu probačního úředníka. Stěžovatel však z uloženého trestu obecně prospěšných prací vykonal pouze menší část, navíc se v prodloužené zkušební době dopustil přestupkového jednání, konkrétně přestupku neuposlechnutí výzvy úřední osoby při výkonu její pravomoci podle § 5 odst. 1 písm. a) zákona č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích, což podle okresního soudu dokládá, že se ve zkušební době nechoval řádně.
4. Stížnost stěžovatele proti usnesení okresního soudu Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl. Konstatoval, že stěžovatel v průběhu zkušební doby prokazatelně nevedl řádný život. Ani dobrodiní v podobě prodloužení zkušební doby, kdy měl prostor řádným výkonem uloženého alternativního trestu obecně prospěšných prací prokázat svou nápravu, stěžovatel podle krajského soudu nevyužil. V prodloužené zkušební době spáchal přestupkové jednání a z uložených 300 hodin trestu obecně prospěšných prací vykonal pouze 61 hodin, byť částečně ze zdravotních důvodů.
Podle učiněných skutkových zjištění se stěžovatel řádně dostavoval na sjednané kontakty s probačním úředníkem, avšak spolupráci stěžovatele při výkonu trestu obecně prospěšných prací hodnotil probační úředník jako velmi problematickou, když i od poskytovatele trestu měl informace, že se stěžovatel opakovaně k výkonu trestu nedostavil a omlouval se ze zdravotních důvodů. Po dohodě mu byla umožněna i práce s minimální fyzickou zátěží, avšak ani takovou práci řádně nevykonal. Podle sdělení probačního úředníka poskytovatel výkonu trestu se stěžovatelem ukončil spolupráci, neboť stěžovateli byly předány finanční prostředky na nákup pracovního vybavení, avšak stěžovatel vybavení nekoupil a finanční prostředky nevrátil.
I když stěžovatel splnil podmínku osvědčení v podobě náhrady způsobené škody i podmínku probačního dohledu, neboť se řádně dostavoval na sjednané kontakty, krajský soud zdůraznil, že tyto skutečnosti je nutno hodnotit v kontextu s dalšími provedenými důkazy. Byť krajský soud přisvědčil stěžovateli v tom, že povinnost vykonat trest obecně prospěšných prací nebyla stanovena jako zvláštní podmínka osvědčení, na základě uvedených skutečností uzavřel, že stěžovatel nepřehodnotil svůj postoj k vedení řádného života a nevyužil soudem poskytnuté možnosti prokázat, že k jeho nápravě není nezbytné přímé omezení jeho osobní svobody.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti po rekapitulaci dosavadního průběhu trestního řízení namítá, že okresní soud jako hlavní kritérium pro posouzení toho, zda se ve zkušební době osvědčil, posoudil to, že z trestu obecně prospěšných prací ve výměře 300 hodin odpracoval pouze 61 hodin, a rovněž zohlednil, že se dopustil přestupkového jednání, což však podle jeho přesvědčení nemělo být kritériem pro posouzení jeho osvědčení, neboť šlo o přestupkové jednání marginálního charakteru. Uvádí, že si je vědom, že v rámci zkušební doby spáchal další trestný čin, a tvrdí, že si váží rozhodnutí okresního soudu o prodloužení zkušební doby, ale že od doby, kdy byl odsouzen pro druhý trestný čin, vyjma uvedeného přestupkového jednání, vedl řádný život, spolupracoval s probačním úředníkem a dokud mohl, obecně prospěšné práce vykonával. Má za to, že okresní soud při svém rozhodování nezohlednil jeho zdravotní stav, který mu bránil v řádném výkonu trestu obecně prospěšných prací, čímž zasáhl do jeho ústavně zaručených práv. Postup soudu označuje za formalistický a izolovaný.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94
(N 5/3 SbNU 17), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
8. Námitky stěžovatele směřují výhradně proti nařízení výkonu podmíněně odloženého trestu odnětí svobody, k čemuž Ústavní soud poznamenává, že mu zásadně nepřísluší se vyjadřovat k výši a druhu uloženého trestu [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2008 sp. zn. II. ÚS 455/05
(N 74/49 SbNU 119)], protože rozhodování trestních soudů je v této oblasti zcela nezastupitelné (viz čl. 90 Ústavy a čl. 40 odst. 1 Listiny). Tento přístup je třeba vztahovat i k rozhodování o dalším výkonu trestu, a to včetně rozhodování o přeměně uloženého trestu na trest jiného druhu či o upuštění od dalšího výkonu určitého trestu. Ústavní soud by byl oprávněn zasáhnout pouze v případě extrémního vybočení ze zákonných kritérií stanovených pro takové rozhodnutí. K takové situaci však v daném případě nedošlo (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 1. 2020 sp. zn. I. ÚS 4013/19
).
9. Trestní zákoník v § 86 odst. 1 výslovně označuje ponechání podmíněného odsouzení s dohledem v platnosti, i když odsouzený zavdal příčinu k nařízení výkonu trestu, za výjimečné. Proto je pravidlem, že zavdá-li pachatel příčinu k výkonu trestu, tedy nevede-li ve zkušební době řádný život nebo nevyhoví-li uloženým podmínkám, soud tento výkon nařídí. Z konstrukce "obecné pravidlo - výjimka" vyplývá, že ustanovení o výjimce nelze vykládat rozšiřujícím způsobem. Výjimečný postup podle uvedeného ustanovení musí být odůvodněn okolnostmi případu a osobou pachatele, přičemž jejich posouzení je na úvaze soudu. Z předmětného normativního řešení se nedá dovodit žádná povinnost soudu tuto možnost využít a výkon nenařídit, zavdal-li odsouzený svým chováním k tomuto postupu příčinu (srov. usnesení ze dne 7. 6. 2022 sp. zn. IV. ÚS 945/22
).
10. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že sice v další "prodloužené" zkušební době spáchal přestupek podle § 5 odst. 1 písm. a) zákona o některých přestupcích, ale že šlo o přestupek marginální, ke kterému nebylo možno přihlížet při rozhodování o tom, zda ve zkušební době vedl řádný život. Takovému mínění stěžovatele však nelze přisvědčit, neboť podle judikatury Ústavního soudu k zodpovězení otázky, zda odsouzený zavdal či nezavdal příčinu k nařízení výkonu trestu, jsou rozhodující skutečnosti spadající do zkušební doby, kdy závěr o tom, že podmíněně odsouzený vedl ve zkušební době řádný život, lze učinit tehdy, dodržoval-li právní předpisy, plnil-li své povinnosti vůči státu i vůči společnosti, nezneužíval-li svých práv proti spoluobčanům, nenarušoval-li občanské soužití v bydlišti ani v zaměstnání, nedopouštěl-li se trestných činů, přestupků ani jiných deliktů.
Záleží na celkovém chování odsouzeného. Pro závěr, že účelu zkušební doby nebylo dosaženo, bude zpravidla rozhodujícím způsobem svědčit recidiva, ale nařízení výkonu trestu mohou odůvodnit i jiné nedostatky v životě odsouzeného ve zkušební době, a to i když se tyto nedostatky týkají povinností, které nebyly uloženy jako zvláštní podmínka osvědčení (srov. např. usnesení ze dne 12. 3. 2019 sp. zn. III. ÚS 2640/18
).
11. Z napadených rozhodnutí okresního soudu a krajského soudu zřetelně vyplývají racionální a logické důvody, na jejichž základě soudy dospěly k přesvědčení, že stěžovatel ve zkušební době podmíněného odsouzení nevedl řádný život. Byť splnil zvláštní podmínku osvědčení v podobě náhrady způsobené škody a podle zprávy probačního úředníka splnil i podmínky dohledu, kdy se řádně dostavoval na sjednané kontakty, nebylo možno podle názoru rozhodujících soudů konstatovat, že v průběhu zkušební doby vedl řádný život a že se osvědčil, neboť se dopustil protiprávního jednání trestného i přestupkového charakteru, kdy nevyužil ani dobrodiní dané mu okresním soudem v podobě prodloužení zkušební doby.
Ač povinnost vykonat trest obecně prospěšných prací nebyla přímo stanovena jako zvláštní podmínka osvědčení, z odůvodnění rozhodnutí okresního soudu je zřejmé, že stěžovatel u veřejného zasedání konaného dne 23. 9. 2020 přislíbil, že trest obecně prospěšných prací, který mu byl uložen ve věci vedené u okresního soudu pod sp. zn. 2 T 150/2019, vykoná do konce května 2021, proto mu okresní soud v nyní posuzované věci zkušební dobu prodloužil o dalších osmnáct měsíců. Z uložených 300 hodin obecně prospěšných prací však od dne 9.
8. 2020, kdy započal s výkonem trestu, ke dni konání veřejného zasedání o přeměně trestu dne 18. 5. 2022 vykonal pouze 61 hodin. I při zohlednění zdravotních problémů stěžovatele, kdy byl delší dobu v pracovní neschopnosti (podle potvrzení od lékaře byl v pracovní neschopnosti od 15. 10. 2020 do 1. 2. 2021 a od 22. 3. 2021 do 4. 1. 2022), je třeba přisvědčit názoru rozhodujících soudů, že stěžovatel z uloženého trestu obecně prospěšných prací vykonal jen malou část, a to přesto, že mu po dohodě byla umožněna i práce s minimální fyzickou zátěží.
Ani takovou práci však podle zprávy probačního úředníka řádně nevykonal. Proto i s přihlédnutím ke spáchání trestné činnosti v průběhu zkušební doby a přestupkového jednání v průběhu prodloužené zkušební doby je za daného stavu podle názoru Ústavního soudu správný závěr rozhodujících soudů, že stěžovatel nepřehodnotil svůj dosavadní postoj k vedení řádného života a nevyužil soudem poskytnuté možnosti prokázat, že k jeho nápravě není nezbytné přímé omezení jeho osobní svobody.
12. Namítá-li stěžovatel, že se rozhodující soudy nijak nevypořádaly s jeho zdravotním stavem, je třeba konstatovat, že z odůvodnění rozhodnutí krajského soudu je zřejmé, že měl potvrzení od lékaře ohledně pracovní neschopnosti stěžovatele k dispozici a při rozhodování ho zohlednil, proto další dokazování v tomto směru bylo nadbytečné.
13. Ústavní soud na základě shora zmíněných skutečností nemá pochybnosti o tom, že v posuzovaném případě byly splněny zákonné podmínky pro nařízení výkonu trestu odnětí svobody.
14. Rozhodující obecné soudy zhodnotily stěžovatelovo chování v době podmíněného odsouzení s dohledem na základě provedených důkazů v mezích zákonného uvážení, přičemž názorům, jež uplatnily, nelze upřít náležitou přiléhavost konkrétním okolnostem posuzovaného případu. Proto se zde především prosadí meze ústavněprávního přezkumu, jež byly vyloženy shora, a jejichž důsledkem je, že o vybočení z judikaturních zásad (včetně dovozených v rozhodnutích Ústavního soudu, na která stěžovatelka poukazuje) zjevně nejde. Z pohledu přezkumu před Ústavním soudem je podstatné, že v usneseních obecných soudů je odkazováno na konkrétní skutečnosti, na kterých je výrok v nich obsažený, založen.
Odůvodnění jejich usnesení jsou logická, jejich závěry mají oporu v provedených důkazech a neodporují žádné z ústavních kautel řádně vedeného soudního řízení podle hlavy páté Listiny. Na tyto závěry lze tedy v podrobnostech odkázat.
15. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. ledna 2023
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu