Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaromírem Jirsou o ústavní stížnosti stěžovatelky D & K medico, s. r. o. v likvidaci, sídlem Dělnická 1222/53, Brno, zastoupené Mgr. Ing. Antonínem Továrkem, advokátem, sídlem třída Kpt. Jaroše 1844/28, Brno, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. 3 VSOL 436/2024-B-108 ze dne 15. 10. 2024 a Krajského soudu v Brně č. j. KSBR 3 INS 3942/2022-B-94 ze dne 23. 8. 2024, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a MUDr. Martina Dvořáka, Ph.D., jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. V insolvenčním řízení vedlejšího účastníka jakožto dlužníka vedeném u Krajského soudu v Brně („krajský soud“) pod sp. zn. KSBR 3 INS 3942/2022 uložil krajský soud v rámci dohledové činnosti napadeným usnesením stěžovatelce, aby vydala insolvenčnímu správci dlužníka specifikované dokumenty. Proti usnesení krajského soudu podala stěžovatelka odvolání, které odmítl Vrchní soud v Olomouci („odvolací soud“) napadeným usnesením s odůvodněním, že směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není odvolání přípustné.
2. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených usnesení. Tvrdí, že jimi byla porušena její práva zaručená v čl. 10 odst. 2 a 3, čl. 13 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; dále namítá porušení čl. 2 odst. 3 a 4 Ústavy České republiky. Stěžovatelka namítá, že jí krajský soud bez zákonného podkladu uložil vydat insolvenčnímu správci množství citlivých dokumentů z jejího účetnictví a informací týkajících se jejich zaměstnanců. Tyto povinnosti byly uloženy navíc osobě, které být uloženy nemohly. Odvolací soud neměl přes překážku § 91 insolvenčního zákona stěžovatelčino odvolání odmítnout. Stěžovatelka dále navrhuje, aby jí Ústavní soud přiznal náhradu nákladů řízení o ústavní stížnosti.
3. Nejprve Ústavní soud zkoumal, zda jsou dány podmínky pro věcné posouzení ústavní stížnosti. Podle § 75 odst. 1 ve spojení s § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (vyjma návrhu na obnovu řízení). Mezi opravné prostředky, které jsou stěžovatelé povinni před podáním ústavní stížnosti uplatnit, patří rovněž žaloba pro zmatečnost [srov. stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 26/08 ze dne 16. 12. 2008 (ST 26/51 SbNU 839)]. Podle § 229 odst. 4 o. s. ř. může účastník žalobou pro zmatečnost napadnout mimo jiné pravomocné usnesení odvolacího soudu, jímž bylo odmítnuto odvolání.
4. V této věci směřuje ústavní stížnost proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo odmítnuto stěžovatelčino odvolání jako nepřípustné podle § 218 písm. c) o. s. ř. Proti tomuto rozhodnutí je obecně přípustná žaloba pro zmatečnost podle § 229 odst. 4 o. s. ř., a to i v insolvenčním řízení (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 1439/24 ze dne 4. 6. 2024 či usnesení sp. zn. III. ÚS 3308/19 ze dne 7. 11. 2019; všechna rozhodnutí jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz). Z ústavní stížnosti, jejích příloh ani z insolvenčního rejstříku však nevyplývá, že by stěžovatelka možnost tohoto mimořádného opravného prostředku využila. Naopak z petitu ústavní stížnosti a jejího obsahu je zřejmé, že napadá pouze rozhodnutí odvolacího soudu o odmítnutí odvolání a předcházející usnesení krajského soudu vydané v rámci jeho dohledací činnosti.
5. Za dané procesní situace, kdy stěžovatelka má (popř. měla) k dispozici další opravný prostředek, je ústavní stížnost nepřípustná, neboť řádně nevyčerpala všechny procesní prostředky k ochraně svých práv (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 87/24 ze dne 27. 2. 2024, usnesení sp. zn. III. ÚS 2010/23 ze dne 21. 8. 2023 či usnesení sp. zn. III. ÚS 1493/23 ze dne 13. 6. 2023). Stěžovatelkou zmíněné usnesení sp. zn. I. ÚS 382/23 ze dne 21. 6. 2023 na tomto závěru nic nemění, neboť tamější stěžovatel nebrojil ústavní stížností proti usnesení o odmítnutí odvolání, ale pouze proti usnesení soudu prvního stupně, který jej nesprávně poučil, že odvolání proti němu je přípustné.
6. Pro úplnost je třeba dodat, že stěžovatelka se v ústavní stížnosti nedovolává postupu podle § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ani Ústavní soud nezjistil žádné okolnosti, jež by mohly svědčit pro naplnění podmínek tohoto zákonného ustanovení. K vlastním námitkám stěžovatelky Ústavní soud nepřihlédl, neboť tak ani v této fázi učinit nemohl.
7. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný. S ohledem na výrok tohoto usnesení již Ústavní soud samostatně nerozhodoval o návrhu na uložení povinnosti nahradit stěžovatelce náklady řízení o ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 13. ledna 2025
Jaromír Jirsa v. r. soudce zpravodaj