Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Josefem Fialou o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti CS RENT, s. r. o., sídlem Zelený pruh 95/97, Praha 4 - Braník, zastoupené Mgr. Pavlem Bednaříkem, advokátem, sídlem Bartolomějská 291/11, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. prosince 2023 č. j. 1 VSPH 1246/2023-B-188 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. října 2023 č. j. MSPH 98 INS 3235/2021-B-175, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Riverland, s. r. o., sídlem Michelská 966/74, Praha 4 - Michle, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, a že tato rozhodnutí jsou v rozporu s čl. 90 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným usnesením schválil v insolvenční věci vedlejší účastnice jí předložený reorganizační plán ze dne 29. 12. 2022, zveřejněný v insolvenčním rejstříku dne 30. 12. 2022 pod č. j. MSPH 98 INS 3235/2021-B-122, v aktualizovaném znění ze dne 21. 2. 2023, zveřejněném v insolvenčním rejstříku dne 24. 2. 2023 pod č. j. MSPH 98 INS 3235/2021-B-131. Městský soud zdůraznil, že reorganizační plán byl na schůzi věřitelů dne 21. 2. 2023 přijat skupinami nezajištěných věřitelů vedlejší účastnice (skupina "B") a společníky vedlejší účastnice (skupina "C"), splňuje všechny náležitosti vymezené v § 338 a násl. zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, přičemž nebylo zjištěno, že by byl reorganizačním plánem sledován nepoctivý záměr. Podle reorganizačního plánu a připojených znaleckých posudků se v reorganizaci předpokládá uspokojení zajištěných věřitelů ve výši 100 % (v konkurzu jen ve výši 55,9 %), u nezajištěných věřitelů pak ve výši 10,4 % (oproti 6,25 % v konkurzu). Pohledávky stěžovatelky, která byla jako jediná zařazena do skupiny zajištěných věřitelů "A1", byly popřeny insolvenčním správcem co do pravosti, výše i pořadí. Stěžovatelka navrhla, aby městský soud rozhodl o hlasovacím právu odlišně od seznamu přihlášených pohledávek a přiznal jí hlasovací právo ve výši insolvenčním správcem popřené zajištěné pohledávky uplatněné přihláškou P8 ve výši 164 912 249 hlasů. Městský soud podle § 51 odst. 1 insolvenčního zákona vyzval schůzi věřitelů k hlasování o přiznání hlasovacího práva stěžovatelce, přičemž věřitelé usnesení o hlasovacím právu stěžovatelky v rozsahu popření nepřijali. Ani městský soud posléze stěžovatelce hlasovací právo nepřiznal s tím, že posouzení pravosti pohledávky a oprávněnosti jejího popření insolvenčním správcem je nad rámec rozhodování o hlasovacím právu věřitele, a bude předmětem incidenčního sporu. Skupinou věřitelů "A1" tak nebyl reorganizační plán přijat, neboť stěžovatelka neměla na schůzi věřitelů dne 21. 2. 2023 hlasovací právo. Jediný zástupce věřitelské skupiny "A2" nebyl na schůzi věřitelů přítomen a ani touto skupinou tak nebyl reorganizační plán přijat. Navzdory tomu městský soud reorganizační plán schválil, a to s odkazem na § 248 odst. 2 insolvenčního zákona, neboť jej přijala alespoň skupina nezajištěných věřitelů a byly splněny i další podmínky plynoucí z věty druhé odkazovaného ustanovení.
3. Proti usnesení městského soudu o schválení reorganizačního plánu podala stěžovatelka odvolání, které Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným usnesením odmítl podle § 218 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), jako podané osobou neoprávněnou. Připomenul, že je třeba vycházet z § 350 odst. 1 insolvenčního zákona, podle něhož platí, že "proti rozhodnutí o schválení reorganizačního plánu mohou podat odvolání jen ti z věřitelů, kteří hlasovali pro odmítnutí reorganizačního plánu". Stěžovatelka však pro odmítnutí reorganizačního plánu nehlasovala, neboť na schůzi věřitelů dne 21. 2. 2023 vůbec neměla hlasovací právo. Stěžovatelka tak není věřitelem, který by mohl proti usnesení městského soudu o schválení reorganizačního plánu podat odvolání, přičemž její aktivní legitimaci k podání odvolání nezakládá podle vrchního soudu ani § 52 odst. 4 insolvenčního zákona.
4. Stěžovatelka rekapituluje průběh řízení před soudy a namítá porušení výše uvedených základních práv a svobod (bod 1.). Reorganizační plán má přímý dopad do její majetkové sféry, pro jeho schválení nebyly splněny zákonné podmínky a stěžovatelce byl formalistickým výkladem insolvenčního zákona znemožněn výkon hlasovacího práva na schůzi věřitelů dne 21. 2. 2023. Podotýká dále, že tato schůze věřitelů byla svolána vyhláškou městského soudu, která však neobsahovala poučení podle § 52 odst. 2 insolvenčního zákona. Usnesení vrchního soudu o odmítnutí jejího odvolání je přepjatě formalistické a neústavní, neboť § 350 odst. 1 insolvenčního zákona je podle stěžovatelky nutné vykládat tak, že aktivní legitimaci k podání odvolání "má nejen přímo věřitel, který hlasoval proti přijetí reorganizačního plánu, ale i ten, který hlasovat pro absenci hlasovacích práv nemohl". Výklad podaný vrchním soudem nedůvodně znevýhodňuje stěžovatelku oproti jiným věřitelům a v konečném důsledku ji "zbavuje majetku". Vzhledem k tomu, že stěžovatelka má mít za vedlejší účastnicí pohledávky v celkové výši 164 912 249,16 Kč a realizací reorganizačního plánu může dojít k nenávratnému zásahu do jejích práv, navrhuje, aby Ústavní soud projednal její ústavní stížnost přednostně podle § 39 zákona o Ústavním soudu.
5. Dříve, než Ústavní soud přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda splňuje zákonem o Ústavním soudu požadované náležitosti a zda jsou dány procesní předpoklady jejího projednání. Ústavní soud posoudil splnění těchto předpokladů a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Stěžovatelka je v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu právně zastoupena advokátem. Při posouzení přípustnosti ústavní stížnosti podle § 72 odst. 3 a § 75 odst. 1 téhož zákona však Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.
6. Jedním z pojmových znaků ústavní stížnosti jako prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod je její subsidiarita. Ta se po procesní stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovatelce k ochraně jejího práva poskytuje (§ 75 odst. 1 ve spojení s § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud přistoupil k zásahu na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až tehdy, kdy příslušné orgány veřejné moci nejsou schopny neústavní stav napravit. Stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických či právnických osob příslušný určitý orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud rozhodnutí tohoto orgánu předbíhat [srov. usnesení ze dne 27. 10. 2020
sp. zn. III. ÚS 2947/20
nebo ze dne 10. 2. 2021
sp. zn. III. ÚS 196/21
(rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz)].
7. Z § 7 insolvenčního zákona mimo jiné vyplývá, že nestanoví-li insolvenční zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu týkající se sporného řízení. Podle § 2 písm. b) insolvenčního zákona se insolvenčním soudem rozumí také soud, který rozhoduje o opravném prostředku v insolvenčním řízení. Podle § 229 odst. 4 o. s. ř. platí, že žalobou pro zmatečnost účastník může napadnout rovněž pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání. To se týká i odmítnutí odvolání odvolacím soudem podle § 218 písm. b) o. s. ř., tedy pro nedostatek subjektivní přípustnosti [shodně: DOLEŽÍLEK, J. § 229 (Důvody zmatečnosti). In SVOBODA, K., SMOLÍK, P., LEVÝ, J., DOLEŽÍLEK, J. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. 3. vyd.(2. online aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2023, marg. č. 28]. Rovněž z judikatury Ústavního soudu se podává, že "důvodem žaloby pro zmatečnost podle ustanovení § 229 odst. 4 o. s. ř. je skutkově nebo právně chybný závěr o tom, že odvolání muselo být odmítnuto či odvolací řízení zastaveno; jinak řečeno, tímto důvodem je sama nezákonnost usnesení odvolacího soudu" (usnesení ze dne 14. 9. 2006
sp. zn. III. ÚS 457/06
nebo výše odkazovaná usnesení
sp. zn. III. ÚS 2947/20
a
sp. zn. III. ÚS 196/21
). Stěžovatelka přitom v ústavní stížnosti zpochybňuje závěr vrchního soudu o nedostatku její aktivní legitimace k podání odvolání, resp. o nutnosti jeho odmítnutí. Insolvenční zákon stěžovatelce nezapovídá podat žalobu pro zmatečnost (shodně viz např. KOZÁK, J. Insolvenční zákon. Komentář. 5. vyd. Praha: Wolters Kluwer, 2019, s. 310), a to na rozdíl od obnovy řízení (srov. § 96 odst. 1 insolvenčního zákona). Ve vztahu k žalobě pro zmatečnost insolvenční zákon odchylně od občanského soudního řádu pouze stanoví, že v řízení o této žalobě podané proti rozhodnutí insolvenčního soudu vydanému v insolvenčním řízení se nepoužije § 235 odst. 2 o. s. ř., přičemž rozhodnutí, jímž bylo na základě žaloby pro zmatečnost zrušeno rozhodnutí insolvenčního soudu vydané v insolvenčním řízení, je účinné ode dne právní moci (§ 96 odst. 2 insolvenčního zákona).
8. Lze tedy shrnout, že občanský soudní řád stěžovatelce poskytuje procesní prostředek k ochraně práv, a to žalobu pro zmatečnost představující mimořádný opravný prostředek podle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu [viz stanovisko pléna ze dne 16. 12. 2008 sp. zn. Pl. ÚS-st. 26/08 (ST 26/51 SbNU 839; 79/2009 Sb.)]. Ke shodným závěrům dospěl Ústavní soud také v usnesení
sp. zn. III. ÚS 196/21
a ze dne 26. 10. 2021
sp. zn. III. ÚS 2140/21
, kterými odmítl pro nepřijatelnost ústavní stížnosti směřující proti usnesením odvolacího soudu o odmítnutí odvolání v insolvenčních věcech, aniž stěžovatelé vyčerpali opravný prostředek v podobě žaloby pro zmatečnost. Z textu ústavní stížnosti, jejích příloh ani z insolvenčního rejstříku, do něhož Ústavní soud nahlédl, nevyplývá, že by stěžovatelka žalobu pro zmatečnost vůbec podala. Z petitu ústavní stížnosti, jakož i z jejího vlastního textu je naopak zřejmé, že stěžovatelka napadá toliko rozhodnutí vrchního soudu o odmítnutí odvolání a mu předcházející usnesení městského soudu o schválení reorganizačního plánu.
9. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, přičemž neshledal důvody pro uplatnění výjimky z nepřípustnosti ústavní stížnosti podle § 75 odst. 2 písm. a) téhož zákona, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
10. K žádosti o přednostní projednání podle § 39 zákona o Ústavním soudu Ústavní soud uvádí, že o ní nevydal samostatné usnesení, neboť o ústavní stížnosti doručené dne 21. 5. 2024 rozhodl bezodkladně, a žádosti tak vyhověl fakticky.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. června 2024
Josef Fiala v. r.
soudce zpravodaj