Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti O. K., zastoupeného Ladislavem Ejemem, advokátem se sídlem Česká Lípa, Eliášova 998, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2022 č. j. 8 Tdo 748/2022-89, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci ze dne 6. 4. 2022 č. j. 31 To 102/2022-68 a rozsudku Okresního soudu v České Lípě ze dne 16. 2. 2022 č. j. 32 T 122/2021-57, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený rozsudek Okresního soudu v České Lípě, kterým byl uznán vinným ze spáchání přečinu nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákoníku a přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 trestního zákoníku, za což byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Stěžovatel navrhuje zrušení usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání, jakož i zrušení usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto jeho dovolání. Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatel namítá, že dokazování před trestními soudy neprobíhalo v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů a za respektování principu presumpce neviny. Poukazuje na to, že z jeho výpovědi a z výpovědi poškozeného vyplývaly zcela protikladné skutkové verze, a má za to, že s ohledem na uvedené zásady nelze upřednostnit verzi jemu nepříznivou. Je přesvědčen, že mezi výpovědí poškozeného a výpovědí svědkyně G. K. existovaly rozpory, které ve svém důsledku způsobovaly nikoli nepodstatné nejasnosti o skutkovém stavu. Trestní soudy podle něj nevysvětlily srozumitelným a logickým způsobem, proč výpovědi poškozeného uvěřily, ačkoli nebylo bezpečně prokázáno, že na něj zbraní mířil. Trestní soudy tak podle jeho názoru postupovaly v rozporu s principem in dubio pro reo. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, obsah napadených rozhodnutí a dalších písemných podkladů a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud nejprve připomíná, že zásadně nemá oprávnění zasahovat do rozhodovací činnosti trestních soudů, neboť nepředstavuje vrchol jejich soustavy, ale zvláštní soudní orgán ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, 83, 90 Ústavy). Nepřísluší mu tedy přehodnocovat skutkové a právní závěry trestních soudů, a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejedná-li se o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti trestních soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl excesivní do té míry, že by překročil meze ústavnosti (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98 ); o takovou situaci však v posuzovaném případě nejde.
Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že výše uvedené námitky stěžovatel uplatňoval již v průběhu trestního řízení a s hodnocením důkazů a se skutkovými i právními závěry soudů polemizuje stejným způsobem, jakým to činil v rámci své obhajoby. Stěžovatel tak staví Ústavní soud do role další přezkumné soudní instance, což mu však nepřísluší, neboť jeho kasační pravomoc je založena jen tehdy, pokud by napadená rozhodnutí vycházela ze skutkových zjištění, která jsou v extrémním rozporu s vykonanými důkazy (viz např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94 ,
III. ÚS 166/95 či usnesení sp. zn. III. ÚS 376/03 ).
Ústavní soud především nemůže přisvědčit stěžovateli v jeho názoru, že trestní soudy postupovaly v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 trestního řádu a že nedostatečně odůvodnily své hodnocení výpovědi poškozeného a dalších důkazů. Odkazuje především na č. l. 3-4 rozsudku Okresního soudu v České Lípě a č. l. 2-3 usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, kde byly srozumitelně vylíčeny důvody, pro které se trestní soudy při vytváření skutkových závěrů přiklonily k verzi, kterou ve své výpovědi popisoval poškozený.
Stěžejní důvod přitom představovala výpověď svědkyně G. K., která předmětnou událost pozorovala ze svého vozidla vzdáleného asi 30 metrů od místa činu. Ústavní soud nesdílí ani přesvědčení stěžovatele, že mezi výpovědí poškozeného a uvedené svědkyně existovaly rozpory, které ve svém důsledku způsobovaly nikoli nepodstatné nejasnosti o skutkovém stavu. Naopak se ztotožňuje se závěrem trestních soudů, že rozdíly v obsahu obou zmíněných výpovědí byly pouze nepodstatné a z hlediska prokázání viny nevýznamné. Tyto rozdíly se totiž týkaly v podstatě jen toho, zda stěžovatel u vozidla poškozeného zaujal střelecký postoj a mířil poškozenému na hlavu (jak uváděl poškozený), anebo zda poškozený držel zbraň u pasu a mířil do prostoru dveří automobilu poškozeného (jak uváděla svědkyně).
Poškozený i svědkyně se naopak shodovali v tom, že stěžovatel se svým automobilem zastavil na kruhovém objezdu a zatarasil jej, přistoupil k vozidlu poškozeného a hrozil mu zbraní. Právě tyto skutečnosti byly podstatné z hlediska naplnění znaků trestných činů nebezpečného vyhrožování a výtržnictví. Jestliže tedy trestní soudy vyhodnotily výpověď poškozeného jako věrohodnou zejména s ohledem na to, že v podstatných okolnostech korespondovala výpovědi svědkyně K., nespatřuje v tom Ústavní soud porušení zásady volného hodnocení důkazů.
Ze stejného důvodu musí Ústavní soud odmítnout tvrzení stěžovatele, že trestní soudy nerespektovaly zásadu presumpce neviny a z ní vyplývající princip in dubio pro reo. Jejich závěr, že vina stěžovatele byla bez pochybností prokázána, je založen na racionálních úvahách a pečlivém a kvalitně odůvodněném hodnocení provedených důkazů. Jejich rozhodnutí jsou založena na skutkových zjištěních, která nejsou v žádném, natož pak extrémním rozporu s provedenými důkazy, a nejsou projevem jejich svévole.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. ledna 2023
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r. předseda senátu